Manželé Lenka a Julius Bittmannovi vlastní několik bytů, které běžně nabízejí pro krátkodobý i dlouhodobý pronájem. Když minulý čtvrtek začal ruský útok na Ukrajinu, měli zrovna několik z nich volných. Hned se rozhodli nabídnout ubytování lidem, kteří před válkou prchali do Česka.
Následně se jim ozvala žena z Liberce, která má známé mezi Ukrajinci - v době covidových uzávěr jim ve svém hotelu poskytovala nocleh, protože by jinak museli přebývat v pokojích po dvanácti lidech na ubytovně. "Po invazi začali tito Ukrajinci jezdit pro své příbuzné a zjišťovali, kde by bylo možné je ubytovat," vysvětluje Lenka Bittmannová.
Jako první k nim dorazila rodina, která už předtím utekla do Vratislavi. "Jsou to čtyři ženy a čtyři děti, nejmladší holčičce jsou tři roky," říká. Nedlouho po nich přijela další skupina - babička a matka s dvouletým chlapcem, kteří dorazili vlakem z mezizastávky ve Varšavě. Bittmannovi očekávají ještě jednu rodinu. Přijet má také matka se dvěma dcerami, které dosud přespávaly u rodiny ve Vratislavi.
Do budoucna počítají ještě s dalšími. Lenka i Julius pracují v Národním centru pro autismus, myslí tedy i na případné rodiny s dětmi s poruchou autistického spektra, které by do Česka mohly zamířit. Těm by chtěli v budoucnu propůjčit v současnosti nevyužívaný dům po prarodičích, který však nemá zajištěnou dodávku energií.
Mluvím česky, oni ukrajinsky a rozumíme si
Bittmannová popisuje, jak dospělé ženy po dlouhé a náročné cestě jen těžko projevovaly emoce. "Jedna babička se snažila usmát, ale bylo vidět, že jí to moc nejde. Bylo vidět, kolik toho mají za sebou. Druhý den už ale byly všechny srdečné," vzpomíná.
Některé z žen už mají domluvené brigády u jedné liberecké firmy, dalším pomáhají Bittmannovi práci sehnat. Dokud se ale jejich situace nezlepší, budou je ubytovávat zadarmo. "Musí uživit i své děti. Chvíli potrvá, než se dají nějak dohromady," říká Lenka Bittmannová.
A postaráno bude také o děti. Ty nejmladší budou moci docházet do dětské skupiny přímo v domě spravovaném centrem, pro které manželé pracují. "Shodou okolností jsme tam před válkou zaměstnali paní z Ukrajiny, která zde žije už dvacet let," říká Lenka. Právě tato žena pomáhá manželům při komunikaci s rodinami. "Jinak na ně běžně mluvím česky a oni na mě ukrajinsky. Základní věci si rozumíme," směje se.
Do Česka chtěl málokdo
Jen u nabídek ubytování ale Bittmannovi nezůstali. Julius po invazi vyjel na polské hranice, aby tam dovezl spacáky, karimatky, léky a další věci, které pro uprchlíky nashromáždili lidé z jejich okolí. Akci koordinoval s polskými dobrovolnými hasiči.
Protože měl na cestu zpátky volné auto, rozhodl se, že nabídne odvoz do Česka některým z uprchlíků. Objel několik přechodů, až se dostal do toho u města Přemyšl.
"Jsou tam stovky i tisíce lidí. Přijíždí jeden autobus s lidmi za druhým. Je tam vše zajištěné - stanové městečko, stanoviště s kočárky, trvanlivé jídlo, pracuje tam Červený kříž. Mají tam velké stanoviště, kde chodí lidé s cedulemi, kteří jsou schopni zajistit odvoz do nějaké konkrétní destinace," popisuje Julius.
Do Česka ale podle něj chtělo nejméně lidí, plná auta odjížděla spíše do Polska nebo Německa. "Nakonec to dopadlo tak, že jsem odvezl čtyři lidi do Vratislavi," říká.
