Josef Mašín prý v minulosti říkal, že na premiéru filmu Bratři by do Česka dorazil. Dodrží to?
Nevím, že to říkal. Spousta lidí se ho na to ptala, já ho nepřesvědčoval, protože vím, že se vždycky rozhoduje sám a svrchovaně, jako to dělal celý život. A i vzhledem k tomu, že by to byla náročná cesta, tak je to čistě na něm. Jestli přijede, nebo nepřijede, nevím.
On se sem z USA odmítá vrátit, nechtěl byste, aby to kvůli vašemu filmu udělal?
Rozhodně bych nechtěl pana Mašína kvůli filmu nějak přesvědčovat. Já si ho moc vážím a vím, že by s jeho příjezdem bylo spojené mediální šílenství. On je ve výborné kondici, ale byl by to na něj obrovský tlak. Každý by si ho chtěl vzít pro sebe, udělat s ním rozhovor. Každý by se ho ptal, co filmu říká. Ten film logicky bude vždycky pouze interpretovat to, co on skutečně prožil. V jistých ohledech to pro něj musí být fikce. Náš film by neměl sloužit k tomu, aby se na pana Mašína vyvalila nějaká mediální smršť a cirkus.
Josef Mašín už film viděl, jak na něj reagoval?
Jak už jsem předeslal, on to zažil a my jsme to předstírali. Chápe, že některé věci se musely v zájmu příběhu zjednodušit, další zdramatizovat, zkrátit, vypustit. Ten příběh je tak bohatý, že se v první řadě rozhodujete, co do něj dáte a co ne. To bylo skutečně těžké.
On tohle všechno ví a respektuje to. Mnohokrát jsme se osobně potkali, volali jsme si, znal scénář. Takže byl připraven na to, že film události z jeho života interpretuje. Vysvětlil jsem mu, že chci, aby to byl hlavně film pro mladé, který nemá být ultimátně přesným popisem toho, co zažívali. Není to dokudrama. Chtěl jsem, aby divák vnímal jejich postavy především v lidské rovině. Jednoduše a bez nějakých prohlášení.
Je film obhajobou bratří Mašínů?
Na to se ptají všichni. Začnu trošku jinak. Myslím, že nejdůležitějším nástrojem filmaře jsou lidskost a empatie. Jakýkoliv filmový příběh, pokud to není bláznivá komedie, je důležité stavět tak, aby divák rozuměl postavám. Šel s nimi, rozuměl jim, nebo s nimi třeba nesouzněl, ale aby současně dokázal pochopit jejich pohnutky a motivace. Dokázal se na ně napojit a sám si pak utvořil názor. Černobílé vidění by takto extrémně diskutovanému příběhu uškodilo.
Byl i tohle váš cíl? Ukázat, že nemůžeme bratry Mašínovy vnímat černobíle a smýšlet o nich buď jen jako o hrdinech, nebo vrazích?
Cílem bylo vytvořit film na základě příběhu, který se zásadním způsobem dotýká moderních československých dějin a zachycuje mladého člověka pod tlakem agresivní moci. Já ho vnímal tak, že je především o rodině, o mladých lidech, kteří jsou zahnaní do kouta, postaveni na hranu, je jim sebrána svoboda a musí se nějak rozhodnout.
V obecné rovině je to téma platné pro spoustu podobných příběhů, které řešíme dnes a denně, ať už je to válka na Ukrajině, nebo v Izraeli. Co bychom dělali, kdyby nám někdo zabil přátele, kamarády, kdyby nám zakázal svobodný pohyb, kdyby naši blízcí mizeli ze dne na den?
Kritici Mašínům vyčítají, že zabíjeli podle nich nevinné lidi. Jak jste se vypořádal s těmi nejkontroverznějšími momenty? Například se zabitím pokladníka, který vezl v autě výplaty a oni jej přepadli, protože pro svou odbojovou činnost potřebovali peníze?
Tyto věci ve filmu samozřejmě jsou. Můžete mít pochybnosti, ale první věc, kterou je třeba říct je, že protikomunistický odboj nebyl příčinou zabíjení, ale důsledkem teroru komunistů a Moskvy. Ale pro mě filmová tvorba není o návodu, co si má divák myslet, ale o odhalování lidského chování, takže lidé jsou dostatečně dychtiví začít myslet samostatně a vytvářet si vlastní domněnky.
Pokud se ptáte na tyto konkrétní situace, jsou tam a jsou zasazené do kontextu. Postavy jsou v pasti, někdo jim bere svobodu brutálním způsobem, během necelé dekády jsou do kouta zahnány hned dvakrát. Nejdřív nacisty, pak komunisty. Nemůžou dělat, co chtějí, a volí prostředky k obraně, které jsou jim vlastní, předurčují je k nim geny a mladická touha fyzicky něco udělat. Tyto prostředky zároveň odpovídají krutosti protivníka. Snažil jsem se to podat tak, aby i někdo, kdo s příběhem není vůbec obeznámen, to dokázal pochopit. Současně jsem to netočil pro lidi rozdělené do jednoho nebo druhého tábora.
Posunul se při sbírání materiálu a natáčení filmu váš názor na některé události z jejich života?
Silněji jsem si uvědomil, jak moc statečná rodina to byla. V současné době jsou pojmy jako odvaha, zastání se slabšího, čest, vlastenectví do značné míry devalvovány. Pro rodinu Mašínových to byly zásadní hodnoty, o kterých se nediskutuje a stojí za ně obětovat i to nejcennější, tedy život. Jak dokázali překonat přirozené obavy? Jak v sobě dokázali najít odvahu se nebát? Co je ten spouštěč? To jsou věci, které mě ve filmu zajímají. Netočil jsem dokument ani ideologický film. Snažil jsem se být co nejblíž postavám a rozumět jim.
Máte pochopení pro to, že se po svém útěku do Česka nevrátili? Dnes ze dvou bratrů žije jen Josef a ten to pořád odmítá, protože v některých funkcích jsou stále lidé spojení s minulým režimem.
Oba řekli, že se do Česka nevrátí, dokud budou v parlamentu komunisti. Pro to mám pochopení, protože oba vždy byli zásadoví muži. To vám řeknou všichni, kdo je poznali. Tím myslím lidi, kteří s nimi byli v dlouhodobém a blízkém kontaktu. Stejně jako vám to řeknou o Milanu Paumerovi (další člen skupiny bratří Mašínů - pozn. red.). Během příprav filmu i po dokončení jsem mluvil se třiceti, čtyřiceti lidmi a všichni o nich mluvili jako o zásadových, ale současně vřelých, kamarádských osobnostech. Jako o lidech, kteří kdykoliv ochotně pomůžou, mají vysoký morální apel a pevné hodnoty.
Já mohu soudit jen podle Josefa a Zdeny, oba takoví jsou. Když byli komunisti v parlamentu, riskovali by návratem vězení. Ještě někdy kolem roku 2000, 2002 jakýsi soudce tvrdil, že když sem Josef a Ctirad přijedou, zavře je, až zčernají. Takhle se chová země, které ta rodina obětovala vše? Pokud je moc, proti které bojuju, pořád součástí politického prostředí v zemi, chápu, že se jim příčilo přijet.
Na Letní filmové škole v Uherském Hradišti na debatě k filmu Bratři jste zmiňoval, že jste v příběhu posílil ženskou linku příběhu. V jakém smyslu?
To byl můj koncept od začátku, že chci ve scénáři posílit ženské charaktery příběhu, který je většinově vnímán jako mužský. Současně jsou v něm ženské postavy, které jsou tak trochu ve stínu, ale prožívaly stejné obavy, úzkost, strach o své blízké.
Cítil jste určitou nespravedlnost v tom, kolik prostoru bývá věnováno mužům z rodiny Mašínů oproti ženám?
Jako o nespravedlnosti jsem o tom nepřemýšlel. To je moc silné. Chtěl jsem seznámit diváky s tím, jak těžká to byla doba i pro ty ženské postavy. Svým způsobem je to příběh o rozpadu rodiny a dávalo to i smysl z dramaturgického hlediska. Zatímco mužské postavy se konfrontují přímo, přinášejí adrenalin, sílu, tlak dopředu, ženské fungují jako klidná síla, přináší určitou něhu, bezpečné zázemí. Muži jsou definováni potřebou se vymezit a taky jsou formováni geny po tátovi, ženám je vlastní touha po domově a soudržnosti.
Konzultoval jste film i se Zdenou Mašínovou, která v Česku zůstala?
Mnohokrát. Ona je nesmírně laskavá, statečná a obdivuhodná. Celý život si nese kříž nejen v podobě fyzického handicapu, ale i v tom, že většinu života nemohla dělat to, co chtěla. Rodina se jí rozpadla. Matka zemřela ve vězení a ona dlouho žila sama. Bratři byli na Západě, ona nemohla studovat. Všechno jim komunisti vzali. Těžko si umíme představit, jaké to musí být zažívat tu izolaci, opovržení, sledování a ústrky každý den.
Není možná ona největší hrdinka toho příběhu?
No… Na to se mi špatně odpovídá. Pro mě jsou hrdinové všichni z té rodiny. Kdo film uvidí, nad tímhle se zamyslí.
Připadá mi, že na rozdíl od jejích bratrů ji Češi tak rozporuplně nevnímají. Může to dokazovat i to, že současný prezident Petr Pavel je ochotný ji vyznamenat, zatímco její bratry odmítá.
Víte, co je zásadní problém? Komunisté vytvořili černobílý příběh a udělali z bratří Mašínových zlo. Dokonce si dovolili jim utéct a přežít. To, že jsou vrazi, česká společnost poslouchala 40 let. Navíc média potřebují černobílé nálepky, takže my pořád akcentujeme jen ty protichůdné póly a pořád dokola je opakujeme.
Je potřeba to vnímat v kontextu doby a uvědomit si, že byla nesmírně krutá. Byla to doba politických vražd. Stalo se tisíckrát, že vám ve čtyři ráno někdo zaklepal na dveře a v lepším případě vás donutil se do dvou hodin vystěhovat a zabavil vám byt, v horším případě jste šla na desítky let do vězení jenom proto, že jste deklarovala jiný názor, než má vládní garnitura.
V tomto kontextu ta rodina vyrůstala a formovala se. Musíme si uvědomit, jaký odkaz nám tady bratři Mašínovi, jejich odbojová skupina, matka, sestra, jejich kamarádi, celý ten třetí odboj, zanechali. Ten odkaz je: Bojovat proti zlu se může a musí jakýmikoliv prostředky. Oni zvolili formu, která odpovídala jejich naturelu a genům. Někdo prostě ctí ozbrojený odpor a někdo zase roznáší letáky. Odvahu ale v sobě mají oba. I my ji máme najít. Nebát se vystoupit proti zlu a bojovat každý svým způsobem. To je i hlavní téma filmu.
Tomáš Mašín
Narodil se 22. února 1965. Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze. Jeho prvním filmem byly 3 sezony v pekle z roku 2009. Režíroval také seriál České televize o problémech v českém školství Ochránce (2021). Letos má v kinech hned dva filmy. Kromě snímku Bratři ještě kriminální drama Němá tajemství.
Setkáváte se i s negativními reakcemi, že jste se do příběhu bratří Mašínů pustil?
Vždy, když se objevily zprávy, že to připravujeme, začínáme točit a podobně, se objevily desítky negativních reakcích. Teď už jsou jich stovky. S podivem je, že se k příběhu vyjadřují lidé, kteří se narodili dvě a více dekád po něm, a jednoznačně ho odsuzují. Je to tím, že dobíhá komunistická ideologie, která ho do značné míry zkreslila.
Zmiňovala jste pokladníka, to ale byl vlastně ozbrojený sekuriťák, který doprovázel tašku s penězi. Když ho přepadli, napřed zbraň zapřel a pak ji vytáhl na neozbrojeného Josefa Mašína. Došlo k souboji a Josef ho touto jeho zbraní zastřelil, jinak by zemřel sám. Kdyby ale byli krvežíznivé bestie, proč nezabili další dva, co v tom autě jeli? To nemá logiku.
Z pohledu současné pohodlné doby tyto činy působí násilně, ale násilná byla ta doba. Odbojová skupina bratří Mašínů byla až důsledkem toho, co se v padesátých letech odehrávalo.
Promítl se do vnímání příběhu fakt, že jste s nimi vzdálený příbuzný?
Ani v nejmenším. Můj prapradědeček byl bratr jejich dědečka. Sourozenců z lošanské větve bylo dvanáct. Dva nebo tři brzy zemřeli, ale ta rodina byla pořád hodně rozvětvená. Jsem filmař a příběh odbojové skupiny bratří Mašínových jsem bral čistě z dramatické stránky. Je to až neuvěřitelné, tolik dramatických zvratů. Přepadení policejních stanic, výslechy, věznění Ctirada v lágru, zapalování stohů, policie jde po pachatelích, ale netuší, že je má vlastně v rukou! A pak, pět mladíků uniká obrovské přesile 400 kilometrů. Nejí, spí v zimě, v dešti, schovává se v lesích, v jisté fázi s minimem oblečení. Mají tři pistole, 52 nábojů a ubrání se a uniknou z obklíčení, které čítá přes dvacet tisíc policistů a vojáků Rudé armády? Pro filmaře fantastický námět.
Máme očekávat, že většina filmu se soustředí právě na tu nejakčnější část příběhu, na jejich útěk do Západního Berlína?
Ne, to jsem ani nechtěl. Pro obdivovatele mašínovského mýtu je to vrchol příběhu, což chápu. Je fascinující, co ti kluci dokázali. Prokázali obrovskou schopnost přežít, adaptovat se na prostředí, pomáhali si navzájem a taky jim přálo štěstí. Já chtěl ale film hlavně o rodině a jejím rozpadu. Příběh o hledání statečnosti, kterou máme a měli bychom najít sami v sobě, a co to pak s sebou nese. To může mít brutální dopad na vaše blízké a rodinné příslušníky.
Spolupracoval jste na filmu s historiky?
Zejména Petr Blažek a Jiří Padevět byli velmi nápomocní. Vážím si, že oba pochopili, že film nemá být otisk historie. Pak jsem rád za historiky, jako je Prokop Tomek, kteří mají jiný názor a Mašíny neobhajují, ale současně ani neodsuzují. Je to jiný názor, není můj, ale ta debata se vede věcně.
Je ve filmu něco, co jste si vyloženě vymysleli?
Nechci diváka ochudit o překvapení. Co ale můžu říct, je, že v každém dramatickém filmu máte protagonistu, kterému držíte palce. My máme navíc dva. A k němu potřebujete antagonistu. Někoho, kdo jim takzvaně hází klacky pod nohy. To je základ dramatu. V našem případě je ten antihrdina komunistická totalita a to se ve filmu těžko zobrazuje. Takže jsme režim personifikovali, ale ne tezovitě. Máme tam velice zajímavou postavu, která je plastická, v něčem zvláštně křehká, nevyzpytatelná. Diváci uvidí.
Česko film vyšle, aby zabojoval o Oscara. Co to pro vás bude pracovně znamenat?
V první řadě to znamená obrovskou zátěž pro producenta, protože bude potřeba sehnat finanční prostředky, abychom mohli ve Státech film prezentovat. Každá projekce v amerických kinech stojí pár tisíc dolarů a vy jich potřebujete víc. Vážím si, že náš film česká akademie vybrala, ale s vědomím toho, jaké filmy vítězí v Cannes nebo na Berlinale, si myslím, že nemáme šanci. Sám jsem fandil filmu Úsvit Matěje Chlupáčka. Ale zabojujeme, to je jasné.
