A.cz: Není příliš obvyklé, aby se kardinál modlil o půl noci s lidmi jen tak na chodníku. Co vás k tomu přimělo?
Dominik Duka: Přišel jsem na pozvání historiků a badatelů Jaroslava Čvančary, Vlastimila Janíka či Eduarda Stehlíka. A přišel jsem i proto, že to cítím jako povinnost, protože statečnost není dnes až tak častá vlastnost.
A pokud máme takové vzory, jako je sedm parašutistů z krypty kostela Cyrila a Metoděje i odkaz jejich statečného chování, považuji za povinnost ke kryptě chodit, dokud toho budu schopen.
I pro mě jsou tito parašutisté povzbuzením, aby se člověk nikdy nevzdával. Přesně tak, jak to oni odpověděli nacistům na jejich marné výzvy, aby se vzdali.
A jsou lidské vzory, jako byli tito parašutisté, pro nás i dnes důležité?
Určitě ano. A čím dále tím důležitější.
Nechci být skuhrajícím havranem, ale někdy se mi zdá, že nevidíme, co se děje ve světě, co se děje kolem nás. Že aktuálních nebezpečí a hrozeb přibývá.
Navíc je tu i strašlivě rozdělená česká společnost, která až kypí nenávistí a závistí. A to je to nejúrodnější místo, aby se znovu zrodily nebezpečné konflikty.
I proto bychom měli sedm parašutistů - a za dobu heydrichiády pochopitelně nejenom je - dětem a mladým lidem jako vzory chování připomínat. Velmi často se totiž setkáváme s nejrůznějšími "pavzory".
Každý z nás přece potřebuje v životě někoho o koho se může opřít. No a o Josefa Gabčíka, Jana Kubiše, Adolfa Opálku, Josefa Valčíka, Josefa Bublíka, Jana Hrubého a Jaroslava Švarce se tehdy před pětasedmdesáti lety opřela celá společnost.
Tito parašutisté se stali nosnou silou obnovení Československa v jeho předválečných hranicích. Politici by to sami nedokázali.