Aktuálně.cz: Jaké ocenění jste dnes obdržel?
Vít Watroba: Obdržel jsem Záslužný kříž ministryně obrany za splnění úkolů v zahraniční operaci. Řekněme v obecné rovině, že za výtečné plnění úkolů či nad rámec běžných povinností.
O jaké povinnosti se ve vašem případě jednalo?
Vykonával jsem funkci zástupce velitele úkolového uskupení pro logistiku, takže se jednalo o komplexní zabezpečení logistických činností na základně, ať už ve prospěch příslušníků velitelství úkolového uskupení, nebo pro další jednotky české armády rozmístěné na území Afghánistánu.
Co přesně obnáší logistické zabezpečení?
Je to kompletní zabezpečení počínaje přepravou osob, materiálů, akviziční činností na základě požadavků jednotlivých jednotek, komunikace s republikou, s logistickými orgány Armády České republiky a koordinace těchto činností z mezinárodního letiště v Kábulu.
Co bylo cílem vaší mise v Afghánistánu?
Cílem je poskytnout pomoc společně s ostatními koaličními partnery Afghánské republice ve snaze transformace na demokratickou společnost. Působení našich jednotek je součástí mise Resolute Support. Přinášíme ten dílčí členský příspěvek v rámci celé mise v Afghánistánu.
Dotýkají se působící teroristické organizace bezprostředně vaší práce?
Bezprostředně ne.
Ale vaší prací napomáháte řešení situace.
Ano, přesně tak.
Vy jste byl přímo v Kábulu. Češi ale působí i na letecké základně.
Česká jednotka, v současné době 10. strážní rota, působí na základně Bagrám, což je vojenské letiště pod vedením Američanů. Působí tam jako jednotka pro ochranu toho nejbližšího okolí základny.
V okolí často dochází k teroristickým útokům. Měl jste strach?
V nějaké míře člověk určitě strach má. Kdyby neměl, tak by to nebylo v pořádku. Nicméně pravdou je, že rozmístění příslušníků velitelství úkolového uskupení na letišti je poměrně bezpečné, dá-li se to o Afghánistánu takhle komplexně říct. Na základně je to relativně bezpečné, daleko horší je to mimo základnu v Kábulu jako takovém. Tam je samozřejmě míra ohrožení mnohem větší.
Setkávali jsme se minimálně alespoň ze zpravodajské části s informacemi o útocích, ke kterým v rámci Kábulu a následně i v rámci Afghánistánu docházelo. Především ze strany příslušníků Tálibánu nebo bývalého Islámského státu vůči místnímu obyvatelstvu.
Setkali jsme se i s informacemi, že byly napadeny konvoje Britů či Australanů. Věděli jsme, že to reálné nebezpečí tam stále je a přetrvává.
Zažil jste nějaký útok na základnu?
V první misi ano.
A jaké to bylo?
Překvapivé, mírně šokující, nicméně s rostoucím počtem útoků se z toho stala rutina, dá-li se to tak říct. I tam se člověk naučí, co má dělat, dodržuje "pravidla hry". Dá se s tím volně sžít. Ale je to pokaždé nepříjemná zkušenost.
O jaké útoky se jednalo?
O raketové útoky na základnu.
Jak tyto útoky dopadly?
Občas, bohužel, došlo ke ztrátám na životech u koaličních partnerů. Když to není vaše jednotka, tak to je, řekněme, mírná úleva, byť ta ztráta lidského života nebo zranění kohokoliv jsou vždycky nepříjemné a je vám toho člověka líto.
Stalo se během vašich misí něco neobvyklého, na co dodnes vzpomínáte?
Pozitivní je to, že člověk zjistí sám o sobě, že je schopen to odloučení a tu dobu v té misi zvládnout. To je to obecné pozitivum. To negativní je, že především v rámci té první mise bylo ohrožení života mnohem častější. Mám na mysli útoky na základnu. Člověk zažíval nepříjemné pocity, protože tam umírali lidé.
Jak dlouho jste v Afghánistánu působil?
Toto byla moje druhá mise. Bylo to necelých sedm měsíců. Předešlá byla v roce 2013 a trvala šest měsíců, to jsem byl v provincii Lógar.
Jak vaše rodina zvládá odloučení?
Když jsem poprvé odjel, tak to bylo o sžívání se s tou skutečností. Podruhé už to bylo mnohem méně náročné, protože si všichni zúčastnění uměli představit, co to obnáší, v tom směru je to jednodušší.
Plánujete nějakou další zahraniční misi?
V současné době určitě ne, ani nad tím nepřemýšlím. Možná to přinese samotný vývoj vojenské kariéry.
