Jaká nejsilnější vzpomínka se vám vybaví z listopadu 1989?
Bylo mi třináct. Táta byl dlouhodobě pryč, přednášel na univerzitě v Peru. Strašně jsem chtěla jít s kamarády na Václavák, ale maminka se o mě hrozně bála. Domluvili jsme se ve třídě, že vyrazíme tajně. Slyšela nás ale učitelka němčiny. Držela nás ve škole tak dlouho, dokud si pro nás osobně nepřijeli rodiče, protože byla přesvědčená, že to skončí jako v srpnu 1968. Na svou první demonstraci jsem směla až v neděli 26. listopadu. Nejsilnější zážitek: být součástí lidského řetězu, který se tenkrát táhl z Letné až na Pražský hrad.
Jak hodnotíte uplynulých třicet let svobody? Jako úspěch, neúspěch, remízu…
Před patnácti lety bych určitě řekla "úspěch". Pamatuji si na hovor, který jsme vedli s kolegy z německého deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ). Když jsem si posteskla, jak moc se české noviny liší od těch německých, smáli se a říkali: "Jsi strašně netrpělivá. Podívej, nám trvalo čtyřicet let, než jsme z FAZ udělali to, čím je dneska." Věřila jsem jim. Věřila jsem tomu, že za patnáct dvacet let budeme jako společnost mnohem dál. Ani ve snu by mě nenapadlo, že už brzy přijde doba, kdy bude novinář ve středu Evropy v lepším případě ocejchován jako nepřítel státu, v tom horším fyzicky zlikvidován. Kdy se setře hranice mezi pravdou a lží. A kdy i prokázaná lež zůstane bez trestu, protože většině lidí to bude zkrátka jedno.
Jsou dnes hesla sametové revoluce - svoboda, demokracie, pravda a láska - vyprázdněná? Nebo jsme se změnili my?
Nejsou.
Co by měli podle vás Češi dělat, aby nepřišli o hodnoty listopadu 1989?
V prvé řadě by měl každý začít u sebe. Zamyslet se, jestli náhodou chyby, které vyčítá ostatním, nedělá i on sám. Pak vystoupit ze své komfortní zóny a snažit se toho druhého aspoň vyslechnout. Podle mě moc křičíme a málo nasloucháme. Jestli demokracii - zdaleka ne jen tu naši - něco opravdu ohrožuje, pak to, jak se prohlubuje rozdělení společnosti.
Zde naleznete další odpovědi z velké ankety online deníku Aktuálně.cz k 30. výročí listopadu 1989.
