"Měli jsme velké štěstí, že jsme se dostali z centra pro uprchlíky v Brně právě sem," říká jednadvacetiletá maminka Anna z ukrajinského města Kaharlyk nedaleko Kyjeva. Když se rozhodla k odchodu z Ruskem okupované Ukrajiny, nemohla tušit, že o několik dní později bude vozit svého pětiměsíčního syna Maxima v kočárku před penzionem Minařík v malé vesnici Blatnička na jihu Moravy.
V nedělním ránu je mráz pořádně cítit, ale ji přes všechny problémy hřeje, že zde na Hodonínsku nalezla bezpečí. Navíc tu může být společně se svým synkem, šestačtyřicetiletou matkou Viktorií a čtyřiašedesátiletou babičkou Světlanou. Společně s nimi je v obci ubytovaná i pětatřicetiletá Irina, jejímž manželem je bratr paní Viktorie, a její čtrnáctiletý syn.
"Jsou tu dobří, pečliví lidé, zdejší podmínky jsou jako doma. Jsme za veškerou pomoc velice vděční. Chovají se k nám vřele, byť jsme cizinci a neznáme jazyk," přidává se Irina.
Ženy dlouho zvažovaly, jestli se vydají na cestu, zvláště když věděly, že budou brát miminko. Nakonec neměly na vybranou. "Pro nás byla válka jako blesk z čistého nebe. Ruská vojska obklíčila Kyjevskou oblast z jižní strany, smyčka se začínala stahovat. Třikrát jsme se odhodlávaly k útěku, rozhodnutí jsme oddalovaly, dvakrát jsme si říkaly, že se třeba něco změní k lepšímu. Rozhodly jsme se odjet až napotřetí. Sbalily jsme si dva batohy, vzaly děti a šly," popisuje odchod Irina.
Nejdříve jsme udělali seznam, co která žena a dítě potřebují
Zdaleka ne všichni lidé na útěku před válkou v okupované vlasti mají takové štěstí, že najdou bydlení v penzionu. Aktuálně.cz přineslo minulý týden třeba reportáž o ženách s dětmi, které spí na matracích v brněnském centru pro uprchlíky na výstavišti. Některé ženy již musely opustit ubytování, které jim Češi poskytli v prvních dnech války, protože majitelům již nestačily peníze a příspěvky od státu považovali za nízké.
To není případ penzionu v Blatničce, jehož majitelé se rozhodli, že tady ženy ponechají minimálně několik dalších týdnů. Společně s dalšími místními lidmi se o ženy s dětmi starají od chvíle, kdy minulé úterý vystoupily z autobusu, který je do vesničky se čtyřmi stovkami obyvatel přivezl z brněnského centra pro uprchlíky.
"Naše pomoc je nezbytná, protože ženy s dětmi by si samy jen velmi těžko poradily. Když vystoupily z autobusu, měly na sobě zimní oblečení a jinak téměř nic dalšího. Navíc se žádná nedomluví, netušily ani, co přesně měly udělat, aby prošly všemi úřední úkony," vysvětluje Jarmila Hrušková, jedna z místních žen, která se denně uprchlicím a jejich dětem věnuje. Využívá své zkušenosti z dvacetiletého působení na postu starostky a pomáhá také své sestře Marii Minaříkové, jejíž rodina penzion vlastní.
"Od chvíle, kdy ženy s dětmi minulé úterý přijely, tak se sestrou prožíváme jejich osudy a snažíme se denně pomáhat. Přiznám se, že moc toho nenaspím, sama jsem netušila, že mě to tak vezme. Ale jsem přesvědčená, že pomáhat je jediná cesta," svěřuje se Jarmila Hrušková, kterou ženy vděčně oslovují "naša paní".
Ukrajinkám pomáhá také kněz Zdeněk Stodůlka, který má mimo jiné na starosti kostel v Blatničce a několik uprchlíků ubytovává také ve své farnosti v Blatnici pod Svatým Antonínkem.
"Často jsme s panem farářem v minulosti mluvili o tom, jak proměnit naši farnost v Blatničce. Teď je mi to úplně jasné. Nejlepší projevenou modlitbou jsou skutky lásky. Zatím jsme nenarazili na nikoho, kdo by s takovým pohledem nesouhlasil. Zatím lidé volají a chtějí pomáhat," říká Hrušková, která má k místní katolické farnosti silný vztah a na její činnosti se nadšeně podílí roky.
Pomoc má hned několik podob. Ukrajinky s dětmi potřebují například oblečení a boty, vhod jim přijdou také potraviny a další věci, protože některé jsou téměř bez prostředků. "Hned druhý den po příjezdu jsme sehnali čtyři tlumočníky a udělali seznam, co která žena a dítě potřebují. Věci ze seznamu jsme začali shánět či nakupovat. Když jsme byli například v obchodě, zjistili jsme, že některým tady u nás vůbec nefungují karty, nebo je na nich minimum peněz," popisuje někdejší starostka.
Náš dům je poničený, v zahradě školky byla raketa
Ještě více ale potřebovaly ženy pomoci s různými úředními věcmi, počínaje registrací, povolením k pobytu, přes evidenci na úřadu práce až po vyřizování bankovního účtu. "Toto úřední kolečko je náročné i pro nás, natož pro ně, které se nedomluví. Na některé úřady jsme museli opakovaně, naštěstí se nám snaží banka či státní úředníci pomáhat. I tak je ale potřeba se věnovat každé ženě zvlášť, například ke zřízení účtu je potřeba, aby měly český mail a české telefonní číslo, na které jim přijdou další informace," říká Hrušková.
Také v tomto případě se ukázalo, jak důležitá je místní komunita. Do Blatničky se vrátil na důchod Josef Šurýn, který mimo jiné pět let pracoval na Ukrajině, kde měl na starosti založení poboček Erste Bank. S Ukrajinkami se domluví, ochotně jim pomáhá se zřizováním bankovních účtů i s penězi a navíc je všude po úřadech vozí.
Za věnovanou péči a pomoc jsou ženy z Ukrajiny, které našly azyl v Blatničce, nesmírně vděčné. Třeba i tři kamarádky z Charkova a další dvě ženy z Dněpropetrovské oblasti, s nimiž redakce hovořila. "Věříme, že se brzy budeme moci vrátit domů, ale teď jsme rádi, že můžeme být tady, kde se o nás velmi dobře starají," říkají.
Například Viktoria přišla se dvěma dětmi a kamarádkou Olgou, která s sebou vzala také dvě děti. Žily v Mykolajivě až do chvíle, kdy město začali ostřelovat ruští vojáci. Zabili i několik civilistů. "Nevím, jestli to byly rakety. Ale exploze byly tak masivní, až nám v domě vyletěla okna. Naštěstí jsme už nebyli doma. Všichni jsme domovy opustili ještě dřív, než k samotnému útoku došlo. Domy jsou ale stejně neobyvatelné, protože kromě jejich poškození přestaly dodávky elektřiny a plynu," líčí Viktoria.
"Za domem, v němž jsem bydlela, se nachází mateřská školka. Raketa
vletěla přímo na dětské hřiště. Už ji ale vytáhli. Náš byt i školka se nachází vedle vojenské části, jenže vojáci se trefili do obytných domů," říká.
Většina oslovených žen v penzionu si chce rychle najít práci a uvítaly by kurzy češtiny zdarma. Dětem zase prospěje, že usednou do školy, byť té české. I v tom jim Češi pomáhají. "V úterý jednám s ředitelkou školy ve vedlejší obci Blatnice pod Svatým Antonínkem. Paní ředitelka chce znát věk dětí, aby je mohla začlenit do tříd, a zároveň jim zajistí stravování," upozorňuje Hrušková.
Některá města na Ukrajině ruští okupanti zničili. Nikdo netuší, jak dlouho se bude bojovat. Obyvatelé Blatničky proto počítají s dlouhodobější pomocí, přestože například majitelé penzionu čelili kritice tuzemských turistických agentur, které jim od jara tradičně vozily české cykloturisty. "Řekli jsme jim, že nyní pomáháme uprchlíkům. Den ode dne se s ženami a jejich dětmi více sbližujeme a velmi nám záleží na jejich dalším osudu. Přirostly nám k srdci," dodává Jarmila Hrušková.
