Vesnice Kotel se nachází pouhých dvacet minut jízdy autem od Ještědu, dominanty Liberce. Administrativně spadá pod nedaleké městečko Osečná. Klasické vesnické domky, náves, rybníček. Na návrší, kousek od návsi, se vypínají dvě mohutné tisícileté lípy. A stojí tu i chalupa manželů Aleny a Iva Vrbkových, kteří provozují kozí Farmu pod Ještědem v nedalekém Javorníku. Malebnou roubenku dosud využívali jen k rekreačním účelům.
Když začala válka na Ukrajině, řekli si, že chalupu poskytnou pro ubytování lidí, které agrese ruských vojsk vyhnala z domova. V domě žijí rodiče Iva Vrbky, i tak tam ale bylo pořád dost místa. V neděli ráno, čtyři dny po vypuknutí války, rodina reagovala na inzerát libereckých hasičů, kteří zjišťovali, jakou pomoc dobrovolníci v kraji nabízí. "Hned jsme nabídli ubytování pro pět lidí. A další den ráno nám volali, jestli to platí, že mají maminku se čtyřmi dětmi, kteří nemají kde bydlet," popisuje Alena Vrbková.
O den později tak na chalupu jeden z dobrovolníků přivezl Světlanu a její čtyři děti - Maxima, Mariána, Artura a Sofii. Nejmladší Sofii je sedm let, nejstaršímu Maximovi je třináct. Se Světlanou se Vrbkovi dorozumí díky své znalosti ruštiny, Světlana ale rozumí i česky, protože v Česku pracovala před tím, než se jí narodily děti.
"Během pondělí jsem nakoupila základní potraviny, pastu na zuby. Když jsme tu pak večer seděli, napadlo mě, jestli vůbec mají třeba kartáčky na zuby. Neměli, tak jsme ještě rychle vyrazili tyto základní věci dokoupit," líčí Vrbková.
Rodina z Ukrajiny utekla narychlo s věcmi, které zvládla pobrat do batohů. Vrbkovi se proto zároveň snažili vymyslet, jak dětem sehnat oblečení. Dali inzerát na Facebook a za pár hodin měli plnou místnost věcí, od oblečení po hračky. "Ta solidarita lidí byla úžasná," říká Vrbková. Děti tak dnes díky štědrosti jiných mohou stavět lego, mají také fotbalový míč nebo puzzle.
Odejděte, naléhala babička
Světlana nejdřív nechtěla z Ukrajiny odejít. Bydlela ve vesnici Il'nytsya na západě Ukrajiny, kde se neválčilo, a doufala, že se situace na východě země uklidní a invaze brzy skončí. Matka Světlany spolu s její sestrou se však ukrývala ve sklepě nedaleko Kyjeva před nálety a pochopila, že ruský útok jen tak neskončí.
"Naléhala na mě, ať s dětmi odejdu, protože to vypadalo, že se brzy uzavřou koridory, že se už blízko střílí a nikdo už nebude moci odejít," vysvětluje Světlana, proč se nakonec rozhodla pro útěk. Posléze svůj názor změnila i matka se sestrou, které by do Česka měly dorazit v nejbližších dnech.
Světlana se s dětmi k hranicím se Slovenskem vydala autobusem. Cesta do Užhorodu, která by obyčejně zabrala asi dvě hodiny, trvala patnáct hodin. Před hranicemi se tvořily nekonečné kolony. Když se rodina konečně dostala na Slovensko, přemýšlela, jak dojet do Brna, odkud ji měl odvézt na Liberecko jeden z dobrovolníků. Jenže autobusy zdarma, o kterých se Světlana doslechla, že svážejí uprchlíky, nikde nemohla najít.
"Našla jsem taxík, který chtěl za odvoz 150 eur za osobu. Takové peníze jsem u sebe samozřejmě neměla," popisuje Světlana. Zmíněný dobrovolník nakonec po telefonu usmlouval taxikáře na lepší cenu a rodina se za ním konečně dostala do Brna.
Mluvčí neziskové organizace Člověk v tísni Adriana Černá upozorňuje, že podobné příběhy o taxikářích, kteří využívají situace, její kolegové také zaslechli. "Nejrůznější podvodné nabídky a triky se objevují velmi brzy v každé krizi, ať se jedná o válku nebo přírodní katastrofu. Vždy se rychle najdou lidé, kteří chtějí vydělávat na naštěstí jiných," podotýká Černá. Dnes je podle jejích informací na většině hraničních přechodů zajištěný hromadný odvoz uprchlíků od hranic k registračním centrům.
Děti se učí jezdit do školy autobusem
Po této zkušenosti už se ale rodina setkala jen s laskavostí. V Kotli už na ni čekali Vrbkovi, kteří rodinu ubytovali a v dalších dnech pomohli s vyřízením speciálních dlouhodobých víz nebo sociální pomocí v nouzi. Zároveň se jim podařilo najít dětem místo na základní škole v nedalekém Českém Dubu.
"Známe tam pana ředitele, a kdyby se cokoliv dělo, mám to tam blízko," vysvětluje Vrbková. Děti jsou rozřazené do tříd podle věku, v každé třídě je však podle Vrbkové další ukrajinské dítě, které v Česku žije už delší dobu. "Pan ředitel vyčlenil také dvě učitelky, které jsou dětem neustále k ruce, odvedou je na oběd, z šatny a podobně. Učitelky dětem také chystají učební materiály s překladem. Věřím ale, že děti se naučí česky rychle, jsou jako houby, vědomosti nasají," říká Vrbková.
Když přijde řeč na školu, Světlana neskrývá pýchu. Desetiletý Artur už si prý našel tři kamarády, sedmiletá Sofia zase dostala jedničku z počtů - učitelka ji však ohodnotila podle ukrajinských standardů, tedy dvanáctkou, což odpovídá české jedničce. Alena Vrbková nyní učí děti jezdit do školy a zpět autobusem. "Na papírky jsem jim napsala jejich jméno a příjmení, adresu, kde bydlí, a telefon na mě," líčí Vrbková. Jak známo na Ukrajině se používá azbuka.
Zda nebo kdy se rodina vrátí na Ukrajinu, kde musela kromě obydlí nechat i zvířata, není jasné. Světlana chce proto co nejdříve nastoupit do práce v Česku. Vrbkovi nyní zvažují, že ji zaměstnají na svojí kozí farmě. A doufají, že jejich příběh inspiruje i další k tomu, aby uprchlíkům pomáhali.
"Ta rychlá pomoc je úžasná, lidé se o uprchlíky starají na hranicích, nabízejí oblečení, ubytování. Je ale otázka, co bude s těmi, kteří teprve přijdou. Mnoho lidí dalo hned v začátku, co jim doma přebývalo, nebo poslali peníze, a ty také při všem tom zdražování nebudou nazbyt. Takže ti, co teprve přijdou, to budou mít těžší," dodává Vrbková.
