"O východní frontě se skoro vůbec nemluví. Bojovaly tam tisíce našich vojáků a mnoho jich padlo," posteskl si Jozef Gula, když svůj příběh vyprávěl v roce 2003 pro Paměť národa. Jako voják elitní 2. československé paradesantní brigády se účastnil krvavých bojů v Dukelském průsmyku a po boku slovenských povstalců u Banské Bystrice.
Nejhorší chvíle nastaly pro československé výsadkáře po porážce Slovenského národního povstání (SNP), když ustupovali přes Nízké Tatry před německou armádou. Při přechodu hory Chabenec umrzly desítky povstalců a za záhadných okolností zahynulo 83 členů parabrigády. S nimi i komunistický poslanec a novinář Jan Šverma, který stál u jejího zrodu. O tom však později.
Poslali ho bojovat s Němci, ale přeběhl k Sovětům
Jozef Gula (1921 - 2012) vyrůstal v rodině se sedmi dětmi jako nejstarší ze sourozenců. Hned po ukončení obecné školy začal pracovat - rozvážel po hospodách sodu. V březnu 1939 se Slovensko přidalo ke spojencům nacistického Německa a Jozef musel v roce 1943 narukovat na krymskou východní frontu, kde měl bojovat po boku německého wehrmachtu proti Sovětskému svazu. K tomu ale nedošlo, jeho jednotka přeběhla k Rudé armádě.
Sověti poslali slovenské přeběhlíky do zajateckého tábora v Usmani ve Voroněžské oblasti, ve kterém probíhal nábor do vznikající československé jednotky. Jozef se přihlásil a už v lednu 1944 odjel s dalšími Slováky do Jefremova v Tulské oblasti, kde čekali na výsledky jednání mezi československými vojenskými vyslanci v čele s generálem Heliodorem Píkou a zástupci sovětského vojenského velení v Moskvě.
Pro další osud Jozefa Guly bylo klíčové rozhodnutí o založení 2. paradesantní brigády - vůbec první v historii Československa. Vznikla 19. ledna 1944 a dvaadvacetiletý Jozef se stal jejím příslušníkem. "Měli jsme bojovat v týlu nepřítele. Narušovat jeho štáby, udržovat spojení, udržovat kontakty s obyvatelstvem a připravit půdu pro příchod vlastních vojsk," vysvětlil před lety úkoly parašutistů Jozef Gula.
Na boj se výsadkáři připravovali 17 hodin denně
V kasárnách v Jefremově prodělali zkrácenou, ale o to tvrdší přípravu na bojové akce. Cvičili od šesti hodin ráno do jedenácti večer. "Museli jsme se naučit balit padáky, orientaci ve vzduchu, dopady na zem, seskoky z balonu, seskoky z letadel ve dne i v noci," popsal tuhý výcvik, který komplikovalo německé bombardování.
Velkou pozornost věnovali sovětští instruktoři fyzické přípravě i odborným znalostem budoucích výsadkářů. "Parabrigáda měla za sebou celkem šestnáct a půl tisíce cvičných seskoků," upozornil Jozef Gula. "Během nich se zabil jeden voják. V mrazu mu nešel otevřít padák." Trénovali ovšem i zrychlené pěší přesuny, diverzní akce, vyhazování budov, železničních mostů a kolejí do povětří.
Sbírka na veterány. Bojovali za nás, ale teď je podpořme
- Váleční veteráni bojovali za naši svobodu. Teď potřebují naši pomoc oni! Květy máku pomohou hrdinům v nelehké době karantény
- Vzdejme úctu lidem, kteří na válečných frontách i v odboji bojovali za svobodu a demokracii. Pomozme jim nyní, kdy jsou ohroženi nemocí Covid-19, ve veřejné sbírce u příležitosti Dne válečných veteránů, kterou pořádá nezisková organizace Post Bellum.
- Sbírka, jejímž tradičním symbolem je červený květ vlčího máku, se koná od 1. do 30. listopadu a její výtěžek bude věnován na sociální pomoc hrdinům 20. století. Den válečných veteránů připadá na 11. listopadu na památku konce 1. světové války. Lidé mohou sbírku podpořit online na www.denveteranu.cz.
- Za každý příspěvek organizátoři sbírky zapíchnou symbolický květ vlčího máku na záhonu na náměstí Republiky v Praze a také na veřejných prostranstvích v Plzni, Českých Budějovicích, Pardubicích, Hradci Králové a v dalších městech.
Brigáda zpočátku trpěla nedostatkem důstojníků. Postupně proto přibývali čs. důstojníci převelení z Velké Británie. Velitelem brigády se stal jeden z nich - plukovník Vladimír Přikryl, legionář z první světové války. Jozef Gula velel minometné rotě o stovce mužů.
Původně počítalo velení armády s nasazením výsadkářů na československé území, aby podpořili domácí odboj. Nakonec ale byli vysláni k Dukelskému průsmyku a na střední Slovensko, kde 29. srpna 1944 vypuklo protiněmecké povstání.
Sovětská a československá armáda plánovaly, že se přes Dukelský průsmyk probojují s pomocí dvou slovenských divizí, které doposud fakticky spadaly pod německé velení. "Ale Němci je odzbrojili, obsadili Dukelský průsmyk a vybudovali tam pevnou obranu," připomněl Jozef Gula krach teoreticky dobře promyšlené operace. "Kvůli tomu dostala paradesantní brigáda rozkaz přesunout se k Dukelskému průsmyku."
Nejdříve Dukla namísto pomoci povstalcům
Výsadkáři zvládli 128 kilometrů dlouhou cestu pěšky, protože jim chyběla auta. "Tak jsme zbraně nesli na zádech. Minomet a minometné hlavy váží dvacet kilogramů. Byly tam i těžké kulomety, protitankové pušky," připomněl Jozef Gula dlouhý a strastiplný pochod na frontu. "Protitanková děla tahali vojáci na lanech."
Výsadkáři se usídlili ve vesnici asi dva kilometry od obrany wehrmachtu. Museli být opatrní, Němci se o nich nesměli dozvědět. V noci z 10. na 11. září 1944 zaujali výchozí postavení a druhý den ráno zahájili útok. Pro většinu šlo o první bojovou akci.
Dobyli několik vesnic. Především ale vytvořili výhodné podmínky pro převzetí bojového pásma sovětskou tankovou divizí. V bojích na Dukle strávili jen několik dní, během nichž viděli, jak nacisté zacházeli se slovenskými vojáky, kteří se jim dostali do rukou. Nejednali s nimi jako s válečnými zajatci, ale jako se zrádci. "Zajali tři naše vojáky. Další den jsme je našli pověšené na stromě," prohlásil Jozef Gula. "Měli vypíchané oči, uřezané uši a nos… už jsme věděli, co s námi Němci udělají."
Devatenáctého září 1944 stáhlo velení armády 2. československou paradesantní brigádu z bojů na Dukle a poslalo ji k městu Krosno, aby odtud vyrazila na svou původní misi - podpořit Slovenské národní povstání. Kvůli špatnému počasí a sporům mezi sovětskými a československými veliteli však první letadla s parašutisty odletěla na letiště Tri duby u Banské Bystrice - které bylo pod kontrolou povstalců - až na konci září 1944.
Gulův 1. prapor odletěl až 8. října 1944. Letadlo, v němž byl přímo Jozef Gula, se muselo kvůli poruše vrátit a nouzově přistát. Do Banské Bystrice se dostalo až na druhý pokus. Měl štěstí, při leteckých přesunech z Polska na letiště Tri duby havarovalo sedmnáct letadel. V mlze narazila na vrcholy Tater, nebo se zřítila. "Zemřelo šedesát příslušníků druhé paradesantní brigády a podobně velký počet sovětských vojáků," vzpomínal Gula.
Ústup do hor
Přesun celé parabrigády z Polska do Banské Bystrice trval dva týdny. Podle hlášení náčelníka československé vojenské mise v SSSR generála Heliodora Píky se k 15. říjnu přesunulo 1 739 výsadkářů. Okamžitě po přistání na letišti Tri duby vyráželi do obranných bojů, jednotka tudíž nebojovala jako samostatný útvar.
Situace povstaleckých vojsk se vyvíjela špatně, Němci nezadržitelně postupovali k srdci povstání - Banské Bystrici, kterou i přes snahu čs. výsadkářů dobyli 27. října. Vzápětí je za to dekoroval Vůdce a prezident Slovenského státu Jozef Tiso vysokými slovenskými vyznamenáními.
Velitelé povstání Viest s Golianem byli zavražděni
- Velitelé povstání, generálové Rudolf Viest a Ján Golian, byli 2. listopadu 1944 zajati v Pohronském Bukovci příslušníky Einsatzkommanda a vyslýcháni v Banské Bystrici. Po převozu do Berlína byli spolu s dalšími našimi důstojníky zavražděni na dosud neznámém místě.
Vrchní velitel povstání Rudolf Viest přijal porážku a vyzval vojáky, aby odešli do hor a pokračovali v partyzánské válce. Pro Jozefa Gulu a ostatní členy paradesantní brigády nastalo nejhorší období. Do Nízkých Tater dorazili unavení, promrzlí a bez zimní výstroje. V horách už ležel sníh a mrzlo. V noci si lehali na zemi těsně jeden vedle druhého, aby se zahřáli, a odpočívali. Jen vojáci na okrajích hlídkovali. Se svými vojáky zůstal plukovník Vladimír Přikryl a také novinář a komunistický poslanec Jan Šverma, který stál u zrodu paradesantní skupiny.
Němci se za nimi hnali jako ohaři s cílem nemilosrdně zlikvidovat zbytky armády i partyzány. "Chodili jsme z jednoho místa na druhé a neustále nás přepadávali Němci," uvedl k tomu Jozef Gula s tím, že měli nedostatek jídla i munice.
Bílé peklo
Jedinou pomoc a podporu poskytovali rozprášené armádě i partyzánům lidé z vesnic v horách. Dávali jim jídlo i zprávy. "Kdyby nás u nich našli Němci, zastřelili by je všechny. Nebýt lidí z vesnic a jejich pomoci, tak nás tam tisíce umřou hlady a zimou," přiznal Jozef Gula.
Němci zaháněli povstalce stále výš do hor. Vojákům a partyzánům nezbývalo nic jiného než přejít horu Chabenec. Na přechod se vydali společně se zbytky poražené slovenské armády a partyzány 10. listopadu 1944.
"Kolem deváté hodiny se spustila sněhová vánice, nebylo vidět ani na tři metry. Něco strašnýho. Kdo vybočil ze zástupu, tak zemřel, nevydržel. Každý se držel toho dalšího za plášť, aby nevybočil, jinak spadl ze srázů. Odpoledne vánice přestávala a v lese u Chabence seděl na sněhu jeden civil. Měl vysoké boty, černý kabát, čepici s kšiltem a stáli u něj dva vojáci. Jeden nám říkal, že je to poslanec Jan Šverma a umírá."
Kolem smrti Jana Švermy panuje dodnes mnoho nejasností. Stejně jako kolem úmrtí 83 členů parabrigády, které měl úmyslně dovést nad propast velitel partyzánů Alexej Asmolov. Jisté je jen to, že komunisté po válce na piedestal postavili pouze Jana Švermu.
Čelili jednomu přepadu wehrmachtu za druhým
Ústup "bílým peklem" přes Chabenec výsadkáře nezachránil. "Brzy ráno nás přepadla silná německá jednotka a zase jsme museli ustoupit. Němci zajali dvacet dva našich vojáků. Postavili je do řady a postříleli," popsal Jozef Gula.
"Naše skupina se dala na pochod směr Mýto pod Ďumbierom, který je vysoký 2043 metrů. A jak jsme šlapali zase v zástupu, došli jsme na cestu a tam nás zase přepadli Němci. A já a ještě jeden voják, Palko se jmenoval, jsme se dostali už na stranu, kde byli Němci. Neviděli nás, zalehli jsme do sněhu, leželi jsme tam asi tři hodiny."
Ochromeni strachem, mrazem a únavou měli Němce necelých šedesát metrů od sebe. Nakonec nacisté odešli, takže se oba vojáci dali na rychlý útěk. "Palko už nemohl, byl hotový. Dostali jsme se asi dvě stě metrů do lesa a já jsem založil oheň, hořel až do rána, a Palko se z toho dostal," vzpomínal Jozef Gula.
Ráno se oba vydali dál a asi před obědem došli na okraj lesa. Tam se rozkládala paseka a na její druhé straně stála dřevěná bouda. Z komína stoupal dým. "Věděli jsme, že tam budou buď partyzáni, nebo Němci. Ale co nám zbývalo… Tak jsme vyrazili," uvedl Jozef Gula. "Řekl jsem: ‚Palko, dojdeme k tomu baráku, ty rychle otevřeš dveře, já tam skočím a začnu střílet."
Uvnitř se naštěstí ukrývali francouzští partyzáni, ale Jozefovi a Palkovi se nepovedlo domluvit se s nimi. Pokračovali v další úmorné cestě a znovu narazili na paseku a na domek. Tentokrát v něm našla útočiště židovská rodina z Banské Štiavnice. "Mohli jsme zde zůstat, ohřát se, najíst a odpočinout si. Zůstali jsme odděleni od zbytku brigády, odkázáni sami na sebe a na pomoc, kterou nám nabídla židovská rodina."
A znovu na frontu…
Sovětská a rumunská armáda osvobodila v polovině února Brezno a roztroušené skupiny paradesantní brigády začaly postupně přecházet k sovětským jednotkám. Také Jozefu Gulovi se podařilo vrátit se ke své brigádě. Po krátkém výcviku putovali znovu na frontu. Válka pokračovala. Směřovali přes Poprad, Liptovský Mikuláš, Ružomberok a Žilinu do Valašského Meziříčí.
"Za Žilinou jsme dostali zprávu, že druhá světová válka skončila. Chvíli byla radost, ale hned jsme dostali rozkaz, že máme urychleně obsadit kasárna na jižním Slovensku, které obsadili Maďaři v roce 1938," konstatoval Jozef Gula. Připomněl, že na Slovensku trvala válka sedm měsíců, během nichž nacisté vypálili mnoho vesnic a zastřelili hodně lidí. "To bylo úplně jiné než v Čechách," upozornil.
Poukázal rovněž na pomstu nacistů, když potlačili povstání. "Zajaté vojáky, partyzány, ale i ty, kteří jim pomáhali, soustřeďovali v Banské Bystrici," řekl Jozef Gula. "Čtvrtého ledna 1945 je začali vozit do jedné vápenky u obce Německá. Tam byl komín se žebříkem. Každý ze zajatců musel vystoupit na vrchol komínu. Nahoře stál Němec, střelil ho do hlavy a on padal komínem rovnou do ohně. Blízko teče řeka Hron, kam sypali popel z těch lidí."
Jednalo se o jeden z největších válečných zločinů na území Československa. Einsatzkomandu SS pomáhali slovenští gardisté z Hlinkových pohotovostních oddílů. Historici uvádějí, že ve vápence zahynulo 450 až 900 lidí mnoha národností včetně žen a dětí. Spíše se však přiklánějí ke spodní hranici svého odhadu.
Jozef Gula po válce absolvoval vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. Vypracoval se do funkce náčelníka štábu 21. těžké dělostřelecké brigády v Jičíně. Vojenskou kariéru ukončil jako plukovník. Za účast v bojích během druhé světové války získal status válečného veterána. Zemřel v roce 2012.
Ženy mezi výsadkáři
- V 2. paradesantní brigádě působilo celkem 15 žen včetně Vandy Biněvské (1925-1991), která se v roce 1942 stala jednou ze dvou žen-snajperek čs. sboru a v roce 1944 nastoupila do 2. paradesantní brigády jako zdravotnice. Její příběh vyprávěla pro Paměť národa její mladší sestra Věra Biněvská (1929), která působila v 1. samostatném československém sboru jako spojovatelka.
- "Nejdřív bojovali, ale neuspěli v tom, protože jich bylo málo. Nevydrželi to, tak museli přejít přes Chabenec a přejít na partyzánský způsob boje. Vyprávěla mi, jak to bylo těžké. Byla zima, vítr, mráz. Sníh byl zledovatělý, museli se držet za ruce, a kdo se nedržel, tak spadl. A hodně tam zahynulo lidí. Nespali několik nocí. Kdo usnul, tak ten už nevstal. Později Vanda psala, že si tam na chvíli zdřímla, ale naštěstí ji někdo vzbudil."
- Vanda se ochotně hlásila i na průzkumy do vesnic a opatřovala jídlo pro partyzány. "Ona byla taková statečná. Když potřebovali jít na průzkum do vesnice, kde byli nacisti, tak ona řekla vždycky první: ,Já půjdu.‘ Tak chodila na průzkum, přinášela zprávy o Němcích, co se kde dozvěděla, a nosila také nějaké potraviny, zkrátka co potřebovali. Chodila tam v civilu, to jinak nemohla, protože tam všude byli Němci. A jednou v březnu ji chytili," vzpomínala Vandina sestra Věra.
- Válka se ale chýlila ke konci a Vandě se podařilo utéct. Se svojí 2. paradesantní brigádou se znovu setkala v dubnu v Kežmaroku, odkud je čekala dlouhá cesta do Prahy, kde se v červnu setkala se Věrou.
VIDEO: Vzpomínka zdravotnice a desátnice ve výslužbě Niny Ledvinové.
