Zvedla se mlha a začal masakr. Vojáci na Dukle umírali za nepředstavitelného utrpení

Obrazem: Vojáky na Dukle trápilo bahno a chlad. Pokud přežili, neměli kde se najíst
Sněhové plískanice, déšť, chlad a všudypřítomné bahno. Vojáci se neměli kde usušit, najíst a odpočinout. Veteráni bojů na Dukle říkají, že zažili peklo na zemi.
Jméno Lidice nesly v bojích o Dukelský průsmyk postupně dva tanky T-34/76 1. čs. samostatné brigády. Oba byly zničeny. Tanková brigáda utrpěla fatální ztráty. Tanky na Dukle často sloužily pro přepravu výsadku pěšáků.
Vytrvalé deště, rozmoklý terén a chlad byly vedle wehrmachtu největším nepřítelem útočících Čechoslováků a rudoarmějců.
Karpatsko-dukelská operace začala 8. září 1944 v 6:40 mohutnou raketovou, dělostřeleckou a minometnou přípravou. Projektily ale většinou dopadaly do prázdného prostoru protože německé velení o zahájení útoku vědělo a stáhlo své jednotky do druhého obranného pásma. Zobrazit 50 fotografií
Foto: ČTK
Jan Gazdík Jan Gazdík
7. 10. 2019 5:29
Rusín Vasil Nebiljak 6. října 1944 překročil ve slovenském Dukelském průsmyku československé hranice a nadšeně poskytl armádním novinám rozhovor. "Splnil se mi letitý sen. Když se ohlédnu, vidím padlé kamarády, kteří neměli to štěstí. Ale já to štěstí mám, konečně jsem zase doma."

Nebiljak ještě týž den padl. Od bojů na Dukle, kdy českoslovenští vojáci začali osvobozovat okupovanou vlast, uplynulo přesně 75 let. 

V Česku dosud žije 61 mužů a žen, kteří se krvavých bojů o Dukelský průsmyk ve slovenských Karpatech účastnili. Ještě před pouhými pěti lety jich ovšem bylo tři sta. "S každým dnem nám odcházejí. Ve chvíli, kdy vyjde váš článek, jich, bohužel, bude možná zase o něco méně," řekl před týdnem ředitel odboru pro válečné veterány ministerstva obrany Eduard Stehlík. A dodává: "Buďme rádi za každý den, kdy tu s námi jsou. Za naši svobodu nepředstavitelně trpěli a přinesli obrovské oběti. Stovky jejich kamarádů, kteří odpočívají v Dukelském průsmyku, pak své životy."

Žádná jiná vojenská operace nevyvolává mezi Čechy tolik sporů, hádek a někdy i zlé krve. Dokonce i mezi veterány, kteří na Dukle bojovali. Jedni ji považují za zbytečný masakr, druzí naopak za vyvrcholení jejich šestiletého boje za osvobození republiky. Například parašutista generál Tomáš Sedláček (1918-2012) hovoří ve svých pamětech o "dukelských jatkách".

Jedno z tankových es tehdejších bojů Karel Šerák (1923-2016) v dřívějším rozhovoru s deníkem Aktuálně.cz při vzpomínkách na Duklu zprvu váhal, protože se v Karpatech loučil několikrát s životem. Nakonec nabídl jednu z mnoha epizod: tankisté vyčkávali ve svých strojích v lesíku, když proti nim spustili dělostřelci wehrmachtu soustředěnou palbu.

"Začali do nás strašně řezat. V tu chvíli máte co dělat, aby vás strach úplně neochromil, i když vás chrání pancíř. Václav Toušek se na to vše díval v sousedním tanku velitelským průzorem, jenomže mu ho ustřelili i s hlavou. Všiml jsem si jen proudu krve, který se vyřinul z toho místa, než se tělo zhroutilo dovnitř mezi osádku. Vaškova smrt na mě nejvíc zapůsobila. Ještě před chvílí jsem s ním mluvil a najednou nebyl," svěřil se veterán.

Když německá palba skončila a tankisté otevřeli opatrně poklopy, zjistili, že les, v němž se ukrývali, neexistuje. Jako kdyby někdo gigantickou sekačkou odřízl koruny stromů. Všude kolem trčely jen pahýly kmenů. "Ocitli jsme se v krajině smrti," vzpomínal tankista.

Karpatsko-dukelská operace vyvolává podle vojenského historika Martina Vaňourka i mezi současníky vyhrocené spory zejména proto, že nebyla ani po 75 letech zevrubně vědecky zpracovaná. "V letech totality byly boje v Karpatech heroizovány jako prvotřídní akce v horách, zatímco o jejich stinných stránkách a příčinách chyb se mlčelo," popisuje Vaňourek s tím, že dnes je naopak nekompetentně zavrhována jako zbytečný masakr. "Schází důkladné porovnání sovětských, československých a německých sil, ale i jejich chování - těch německých zejména. Stejně jako studie o příčinách omylů, a tedy i velkého krveprolití," říká.

Chybějící studie je proto podle Vaňourka hlavní příčinou emotivních a často zavádějících diskusí o smyslu bojů na Dukle. 

"Kamaráde, zastřel mě. Nenech mě trápit," prosil voják na Dukle

Někdejší dělostřelec Vasil Korol (1922-2015) přišel v Dukelském průsmyku o ruku. "Německý transportér začal střílet na naši pěchotu, takže jsme se s kamarádem dohodli, že bychom ho mohli zničit opuštěným kanónem, který stál opodál na kraji lesa a jehož obsluha už byla mrtvá," sdělil při pietní vzpomínce na Dukle autorovi tohoto článku.

"Plazil jsem se ke kanónu a padesát metrů od něj jsem si stoupl, že ten zbytek doběhnu. Nacističtí minometčíci ale spustili, jedna mina bouchla přede mnou a ta třetí hned vedle mě. Ruka mi visela jen na kůži. Těch pár metrů jsem přeběhl a tam už byla naše pěchota. Kluci na mě skočili, jenomže já nevěděl, že nemám ruku," líčil Korol.

Zdravotník mu pahýl ruky zaškrtil, aby nevykrvácel, nic víc. Kvůli palbě nacistů se pěchota nemohla ani hnout. "Lehl jsem si vedle stromu a kousek ode mě leží voják a naříká: 'Prosím tě, zastřel mě, já umírám, nenech mě se trápit.' A já mu povídám, že nás zachrání. A on znovu: 'Prosím tě, půjč mi pistoli.' Řekl jsem mu, že ji nemám a že musíme počkat. Ty minuty byly hrozné. Nepředstavitelná žízeň, že nemůžeš ani mluvit, všude krev. Čekali jsme do setmění, aby nás odvezli do polního lazaretu. Tam se mě sestra při pohledu na mou černou ruku ptá, kdy jsem byl raněn. A já jí povídám: 'Ještě sluníčko svítilo, já nevím kdy,'" vyprávěl voják Korol.

Oběti bitvy na Dukle

  • Jen Čechoslováci měli na Dukle podle dochovaných hlášení velitelů praporů 935 padlých, 4 518 zraněných a 590 nezvěstných vojáků. Sbor navíc přišel o 90 procent velitelů. Rudoarmějců pak zahynulo 40 000. Ve slovenském Svidníku je jich ale i z předcházejících bojů pochováno 70 000.
  • Rovněž německé jednotky (podle ne vždy přesných a leckdy nadsazených sovětských údajů) utrpěly nemalé ztráty: 52 000 padlých, raněných či nezvěstných vojáků a 26 000 zajatých.
Zdroj: Domácí

Už masakr 9. září 1944 u polské vesničky Machnówka měl ovšem Čechoslováky varovat, jaké peklo je asi čeká v Dukelském průsmyku. 3. československá brigáda složená většinou z nadšených - nicméně minimálně anebo vůbec vycvičených - volyňských Čechů vpochodovala v husté ranní mlze do horského údolí s tím, že jednotky wehrmachtu jsou na kilometry daleko.

Mlha se zvedla v okamžiku, kdy Čechoslováci snídali. V tu chvíli se podle veterána Josefa Holce (1918-2018) spustilo naprosté peklo. Velitelé netušili, že kolem vesnice, pouhých čtyři sta metrů od nich, jsou Němci. Dobře připravení a zakopaní. "Sověti nám tvrdili, že jsme ještě daleko od nepřátelského postavení. Do vesnice jsme proto nakráčeli v trojstupech jako na nástup. Byla mlha, bláto, deštivo. Když se trochu rozjasnilo, začalo to. Vypadalo to, že na nás pálí ze všech stran z minometů, kulometů a kanónů. Lidé křičeli a utíkali. Strhla se panika. Každý, kdo mohl, někam zalezl," popsal Josef Holec nadaci Paměť národa nejhorší chvíle svého života.

Strach a hrůzu tlumil alkohol

Tehdejší velitel praporu Oldřich Kvapil (1918-2011) pak vylíčil plnou hloubku tragédie u Machnówky: "Stál jsem tam se samopalem v rukou a kolem mě utíkali strachy pološílení vojáci řvoucí hrůzou… s německými tanky v patách. Naši chlapi zahazovali zbraně, tlumoky, svlékali blůzy. Byl jsem na frontě už dva roky, ale něco podobného jsem ještě neviděl."

Vzduchem přitom podle Kvapila létaly kusy těl. Velitel proto začal střílet - nejdříve nad hlavy utíkajících vojáků a pak i dávkami do nich, jen aby zastavil jejich útěk, který hrozil přerůst v naprostou katastrofu. Strhl by totiž i další československé jednotky, které se k Machnówce teprve blížily.

Kvapil se k zoufalému činu veřejně přiznal, trápil se jím až do smrti a byl kvůli němu i často napadán a popotahován. Schvaloval ho například historik Československé obce legionářské Miroslav Brož, zřejmě největší český expert na 1. československý armádní sbor v Sovětském svazu.

"Je to kruté, ale pokud by to Kvapil neudělal, tak tam tenkrát 'zařval' celý jeho prapor a vedlo by to k ještě většímu masakru přicházejících jednotek. V míru se lehce kritizují zoufalé válečné situace," prohlásil dřív historik, který letos zemřel a popisoval například akci velitele kulometné čety Petra Radašovského. Ten když posílal své vojáky na Dukle do útoku, vždy pro ně nejdřív sehnal alkohol. "Jinak by je v té strašné palbě k útoku ani nezvedl. Pod vlivem alkoholu ale do prudkých svahů na Dukle nakonec šplhali a postupovali, i když za cenu hrozivých ztrát."

U polské vesnice tehdy zahynulo nebo bylo zraněno během krátké chvíle 611 Čechoslováků. "Neumíte si představit, kolik uřezaných nohou jsme pak v polním špitálu viděli," vzpomínala zdravotnice Věra Tichá.

Právě v této chvíli ztratil podle Jindřicha Marka z Vojenského historického ústavu československý armádní sbor v SSSR útočnou energii. Prapory se kvůli ztrátám změnily v roty a ty zase na pouhé čety. První velmi zkušená a vycvičená československá brigáda měla například 8. září, tedy v den zahájení karpatsko-dukelské operace, 5 503 vojáků. O čtrnáct dní později jen 3 613.

Ostatní brigády na tom nebyly lépe. Početní stavy té druhé se za čtrnáct dnů zmenšily ze 3 500 vojáků na 2 605. Jindřich Marek se sice sklání před odvahou a vlastenectvím volyňských Čechů, kdy do čs. sboru narukovaly celé rodiny, poukazuje ale na to, že "Volyňáci byli zemědělci a nestačili se vycvičit".

Do sboru narukovali dokonce i šestnáctiletí volyňští Češi, které posílali s týdenním výcvikem - a často i bez něj - do boje. "Lze těmto dětem vůbec vyčítat, že je strach připravil o rozum a přinutil k útěku?" ptá se historik Zdeněk Vališ. Při čtení dobových zpráv a rozkazů si musel dávat chvílemi přestávky. Dokumenty prý nejde studovat bez pohnutí. A jak přiznával generál Oldřich Kvapil, "po Machnówce klesla bojová morálka vojáků téměř na nulu".

Podtrženo a sečteno: spousta jednotek postupovala k Dukelskému průsmyku do neprozkoumaného terénu, o němž se jejich velitelé domnívali, že ho wehrmacht vyklidil. Například československá třetí brigáda směřovala do prostoru, který měl být obsazen Rudou armádou. Opevnil se v něm ale wehrmacht.

Hrůzy na Dukle

A mělo být ještě hůře. Boje o Dukelský průsmyk byly nesmírně vyčerpávající, avšak neustálé deště se sněhovými plískanicemi a rozmoklým, neprůchodným terénem měnily průsmyk v peklo na zemi. Hluboká údolí, značná převýšení, obrovské potíže se zásobováním střelivem či proviantem, minová pole a neustálé ostřelování z hřebenů. Nebylo kde se usušit, převléci, odpočinout si.

Vojtěch Lehár (1916-2004), jeden z důstojníků, který byl na Duklu převelen z Velké Británie, vzpomínal, že když chtěl jít na záchod, musel potřebu vykonat v blátě v leže. Pokud by se zvedl, okamžitě by byl postřelený.

A parašutista Tomáš Sedlaček spolubojovníka doplnil: "Většina velitelů na Dukle padla, a tak nás tam z Británie poslali šupem jako náhradu - ve vycházkových uniformách a polobotkách přímo do zákopů plných bahna. Neznali jsme vojáky ani terén. Ve složité situaci jsme se snažili alespoň trochu orientovat, ale k smrti znavení velitelé nám odpovídali apaticky. Pokud vůbec. Nikoho jsme nezajímali," popsal.

Než si například Sedláčkovi nejbližší kamarádi z Británie Antonín Renčín nebo František Geisler uvědomili, o co jde, zahynuli. "Na Dukle si pobyli sotva pár hodin," dodal parašutista.

A když nakonec přece jen dostal k prvnímu praporu, vládl všude obrovský zmatek. "Jednotka přesto útočila velmi dobře, vojáci se dostali až do německých zákopů, avšak celé naše týlové zajištění bylo ještě někde na přesunu k nám, nestačili nám… a vojákům došla v tom nejlepším munice. Jít proti samopalům a kulometům s parašutistickými kudlami byl nesmysl, a tak byl vydán rozkaz k ústupu, který se ovšem změnil v chaotický útěk s obrovskými ztrátami, protože do toho ústupu stříleli Němci z minometů a děl. Byli na naše pozice perfektně zastřílení," vzpomínal se sebezapřením parašutista Sedláček.

A lékařská péče na Dukle? Zdravotníci se podle svědectví veteránů brodili zákopy s roztrhanými lidmi. "Kdo má tedy dnes právo říct, že voják - a tím spíše nevycvičený -, jenž v takových podmínkách přijde strachy o rozum a selže, je zbabělec?" ptal se Tomáš Sedláček.

Každá cesta na Dukle byla podle něj velkou sázkou do loterie, protože se na ně Němci zastříleli z hřebenů hor na metr přesně. K prvnímu praporu Sedláček přijel, zrovna když pohřbívali mrtvé z aleje smrti, která vedla kolmo nahoru do hor. 

V bojích v Karpatech již otrlého nadporučíka Sedláčka šokovalo, když u vesničky Beska jel kolem zcela rozježděného vojáka. "Nebylo poznat, jestli je to Němec, Rus, nebo náš. Byl placatý tak, že šel podstrčit pod vraty. I to je tvář války. Tehdy jsem si poprvé uvědomil celou její hrůznost a nesmyslnost," přiznal parašutista.

Rozzlobený Koněv

Se zajímavým pohledem do zákulisí příprav karpatsko-dukelské operace přišel její účastník generál Miroslav Šmoldas (1917-2003): "Když se operace za pouhé čtyři dny naplánovala, maršál Koněv jen vztekle mrskl tužkou do mapy se zaklením: 'to bude ale bordel!' A taky že byl. Krejčí vám také spíchne sako za dvě hodiny, ale podle toho bude i vypadat," vzpomínal generál. Pětidenní operace se nakonec i proto protáhla na pět měsíců.

Příprava podobné operace v horách s nasazením desetitisíců vojáků si podle vojenských plánovačů vyžaduje několik týdnů, nikoliv dnů. Velení Rudé armády ji ale pod obrovským tlakem politiků - respektive sovětského vůdce Stalina - "odpálilo" za několik hodin.

Velení Rudé armády původně předpokládalo, že do Evropy pronikne přes rovinaté Polsko a Maďarsko. Vždyť proč by se Sověti s Čechoslováky rvali přes jediné hory, které jim stály v cestě? Nikdo nepočítal s tím, že se půjde přes Karpaty. Nebyl k tomu nejmenší důvod. Pak ale vznikl plán, že by na Slovensku mohlo vypuknout povstání a že dvě slovenské divize otevřou Rudé armádě Dukelským průsmykem cestu na Slovensko, čímž se zhroutí obrana nacistů ve střední Evropě.

Avšak ve chvíli, kdy nacisté Slovensko bleskově obsadili a dvě slovenské divize se nechaly bez výstřelu odzbrojit, celý plán selhal. Sovětské vedení ovšem z politických důvodů rozhodlo, že přechod Karpat se i přesto uskuteční. Už to, že se operace naplánovala za čtyři či pět dnů, o mnohém svědčí.

"Za pět dnů měla být Rudá armáda v Prešově. To by byl ovšem slušný turistický výkon i na dobu prázdnin, natož když vám v cestě stojí po zuby ozbrojení Němci," sdělil Tomáš Sedláček svému životopisci Jiřímu Plachému z Vojenského historického ústavu. Plachý navíc přichází se zajímavou teorií: "Dukelskou operaci možná ovlivnil i alibismus sovětský vůdců - Stalina pak zvlášť -, aby ukázali vlídnější tvář ve chvíli, kdy byli kritizování za to, že nepomohli varšavskému povstání a úmyslně zastavili svá vojska na dohled od Varšavy. I proto ho pak Němci utopili v krvi."

Již historici Eduard Stehlík či Martin Vaňourek přesto namítají, abychom se na boje na Dukle nedívali jen dnešním pohledem. Jednalo se podle nich o operaci, v níž vojáci v pekelných podmínkách odvedli obrovský kus práce.

Dějiny podle nich překypují velmi krvavými událostmi, při nichž lidé prokázali obdivuhodné hrdinství, které nelze odsoudit jako zbytečné, protože zachránilo životy, a mělo tedy smysl. Hrdina bojů o Duklu a držitel vysokých vyznamenání Vilém Sacher to podle Stehlíka vyjádřil nejvýstižněji: "Vyskytují se názory, zda tato operace a celé to krveprolití byly vůbec nutné. Myslím, že na tuto otázku - pokud jde o operaci samu - je třeba bez váhání odpovědět ano. Ovšem tak obrovské ztráty na životech rozhodně nutné nebyly, i když - jak známo - svobodu bez obětí získat nelze."

Sacher tím mínil bezohlednou taktiku maršála Koněva, který hnal vojáky do útoku bez ohledu na ztráty. Čechoslováky navrhovaný ústup a poté obchvat či jiné taktické manévry smetl vždy ze stolu. Jejich návrhy považoval málem za zbabělost. Takže se utočilo, útočilo a zase jen útočilo. Až ona bezhlavost vyvolávala i u dobře opevněných Němců ohromení.

"My, co jsme přišli z Británie - a určitě nejenom my -, jsme ty stereotypní útoky bez tolik potřebné podpory a bez jakéhokoliv nápadu nechápali. Frustrovalo nás to," přiznal Tomáš Sedláček.

Varování i důvod ke studiu

A jaké varianty vojenských operací mají experti na mysli? Jindřich Marek z Vojenského historického ústavu objasňuje, že při klíčových vojenských operacích je důležité převzít rychle nejen vojenskou, ale i politickou zodpovědnost za krizovou oblast, pružně reagovat na změnu situace či poměrů a včas měnit zažité postupy, plány, a dokonce i doktríny, a to i v čase probíhající válečné operace. "A konečně rozvíjet úspěch anebo iniciativu i s menšími silami, než jich má momentálně protivník," vysvětluje.

Za prvním úderem musí tedy podle Marka následovat druhý a možná ještě více promyšlený. Nestačí jen dálkově řízeným dronem zničit auto s islamisty a myslet si, že tím konflikt vyřeším. Jakákoliv správná rozhodnutí a kroky jsou tedy k ničemu, když nejsou dotaženy až do konce. "Stejně jako v šachové partii nic neznamená, když vám vezmu koně či jinou důležitou figuru. Utkání tím nekončí. Pokud si zkrátka umanete, že takhle to uděláte vy a protivník se bude chovat přesně podle toho, jak jste si to naplánovali, a jaksi se nepočítá s tím, že vás může mít dobře přečteného, pak se dočkáte stejných ztrát jako československé a sovětské jednotky na Dukle," shrnuje Marek.

Dukelská operace je i podle podle jednoho ze současných důstojníků českých speciálních sil v mnoha ohledech varováním před tím, aby se podobné operace plánovaly důkladně, a ne pod tlakem času či politiků. Právě politický tlak spustil karpatsko-dukelskou operaci nepřipravenou. Ošizen byl průzkum, zpravodajské i logistické zajištění.

Dukla je na druhé straně z vojenského hlediska zajímavou operací boje v horách. Ať již z hlediska bránícího se wehrmachtu, anebo útočníků. To, jak rychle se například s obsazením průsmyku vypořádal wehrmacht, jak rychle odzbrojil dvě nespolehlivé slovenské divize a nahradil jejich prostor vlastními jednotkami, jak wehrmacht využíval horský terén, a eliminoval tím své ztráty, stojí podle expertů i dnes za podrobné studium. Podobných operací v horách ve druhé světové válce totiž moc nebylo. A Dukla stále patří k těm nejsložitějším.

Již zmíněný důstojník speciálních sil připomíná, že bychom při hodnocení dukelské operace neměli vždy šmahem zavrhovat vojenské akce, při nichž zahynulo hodně vojáků. "Například v bitvě u Verdunu - nejdelší bitvě v dějinách - padlo 250 000 Francouzů, a přesto je základem tradic francouzské armády. A stejně tak spojeneckou výsadkovou operaci Market Garden do týlu německých jednotek si i přes katastrofální neúspěch britští, nizozemští či polští výsadkáři dodnes s pietou připomínají. Pro ně je to klíčová bitva druhé světové války. Pochopme proto i české veterány, proč jsou na karpatsko-dukelskou operaci tak moc hrdí. Anebo jim máme jim říct, že jejich kamarádi utratili na Dukle život zbytečně? Oni přece bojovali za osvobození Československa."

A zapomínat by se nemělo podle Tomáše Jakla z Vojenského historického ústavu ani na to, že Sověti ve stejné době osvobozovali Rumunsko a probíhala i tajná jednání s Maďarskem o jeho vystoupení z druhé světové války. "Pomoc Slovensku byla tedy v říjnu 1944 'jen' jedno z mnoha témat druhoválečné východní fronty," vysvětlil Jakl.

Video: Chtěl jsem napsat knihu o mlčení svého otce, říká autor románu o dětech naverbovaných do Wehrmachtu

Chtěl jsem napsat knihu o mlčení svého otce, říká autor románu o dětech naverbovaných do Wehrmachtu | Video: Emma Smetana
 

Právě se děje

Další zprávy