Vámi zpovídaní muži absolvovali základní vojenskou službu v různých obdobích od roku 1968 do roku 2004. Závěry těchto rozhovorů jste shrnul v knize "Mezi pakárnou a službou vlasti" a za svá zjištění získal v červnu od Akademie věd prestižní Prémii Otto Wichterleho. Říká se, že vojna dělá z chlapců chlapy. Zjistili jste, zda to platí i ve skutečnosti?
Zjistili jsme, že většinově to určitě neplatí. Jde o rozšířené klišé, které se historicky traduje, a souvisí především s tím, v jakém věku se na povinnou vojnu nastupovalo. Na tuto otázku nám pouze třetina ze sta respondentů odpověděla, že to je pravda. Většina to tedy popřela.
Proč?
Protože pamětníci většinou neměli pocit, že by jim vojna toho dala tolik, aby to pro ně byla nějak významná zkušenost. Povinná vojna byla pokládána za určitou formu zkoušky, která měla mladé zocelit a udělat z nich muže. Ale většina pamětníků nám řekla, že se po vojně necítili jinak nebo že by je to nějak zásadně změnilo. Většinou vojnu vnímali jako zkušenost, která jim umožnila sáhnout si na dno, vystoupit ze své komfortní zóny, poznat svoje limity. Ale nepokládali ji za něco, co by z nich udělalo chlapy.
Nahlíželi na to stejně všichni pamětníci? Tedy platilo to jak v sedmdesátých letech, tak v novém tisíciletí?
Časem se vnímání měnilo. Ještě v sedmdesátých letech panovala představa, že vojna je chlapská povinnost, které by se člověk neměl vyhýbat. Tehdy ale bylo mužství vnímáno poněkud jinak, tradičněji. V osmdesátých letech byla vojna v rozkladu, řešila se hlavně šikana, pro většinu lidí představovala nedobrovolné vězení. Vojáci ji proto začali považovat za formu osobní zkoušky, která je posílila. Ale opět je potřeba zdůraznit, že neměli pocit, že by z nich udělala chlapy. Postupem času navíc ubýval i čas strávený výcvikem a kontakt se zbraní.
Jiří Hlaváček (*1987)
- Je vedoucím Centra orální historie a výzkumný pracovník Ústavu pro
soudobé dějiny Akademie věd ČR. - Působí také jako vědecko-pedagogický pracovník na Katedře
historických věd Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy. - Od roku 2018 je předsedou České asociace orální historie.
- Badatelsky se zaměřuje zejména na militární dějiny, paměťová studia, dějiny každodennosti a problematiku digital humanities.
V již zmiňované knize dokonce píšete, že pamětníci vojenský výcvik pokládali za frašku. Co na té vojně tedy dělali, když se neučili bránit vlast?
Oni se to samozřejmě učili, ale strašně krátkou dobu, většinou jen první měsíc v takzvaném přijímači. Záleželo také na tom, kde daný člověk sloužil. Elitní jednotky, jako třeba výsadkáři, letectvo, raketové vojsko nebo pohraničníci, kladly na výcvik nepochybně větší důraz. Takový výcvik ale stál peníze a armáda byla před rokem 1989 značně předimenzovaná.
Proto se pro vojáky stále častěji hledala umělá náplň času, vymýšlely se činnosti, které byly často nesmyslné. A oni od vojny očekávali něco jiného - že budou jezdit tankem, naučí se střílet. Proto ta fraška. Cítili zklamání. Zvlášť ti, co nastoupili po sametové revoluci. Tehdy se totiž začalo v armádě masivně šetřit a škrtat, vědělo se, že se bude propouštět, a výcvik se tak ještě víc upozadil.
Vojáci tak trávili základní službu víceméně zbytečnými činnostmi všeho druhu, úklidem, uměle vymýšlenou prací až flákáním: "tady vykopeme díru, tady přeházíme hromadu hlíny, abychom ty vojáky zabavili". Spousta lidí se díky tomu na vojně naučila velmi dobře předstírat práci. Jejich čas nebyl efektivně využíván. Většině pamětníků tedy nevadila vojna jako taková, vadilo jim, že na ní ztrácejí čas, zatímco venku jim utíká kariéra, peníze nebo rodina. Kdyby tam dělali něco smysluplného, neměli by s tím problém. Neodsuzují tedy povinnou vojnu jako takovou, ale to, jak od roku 1968 až do zrušení v roce 2004 vypadala.
Co jim tedy povinná vojna přinesla?
Za hlavní přínos pokládají, že byli vystaveni diskomfortu, že se museli naučit vycházet a spolupracovat s lidmi z různých sociálních skupin, se kterými by se za normálních okolností v běžném životě možná vůbec nesetkali. Někteří také získali smysl pro pořádek, řád, kázeň, naučili se poslouchat autority. Současně ale většina respondentů dodala, že to byla zkušenost, kterou podle nich bylo možné získat i jinde a za mnohem kratší dobu, například na internátu, emigrací nebo třeba na skautském táboře.
Našel se mezi pamětníky i člověk, který řekl, že mu vojna vůbec nic nedala?
Ano, takových byla spousta. Typicky to byli vysokoškoláci, zvlášť proto, že když nastupovali, byli už o několik let starší než ostatní. A ti právě říkali, že tuto zkušenost nepotřebovali. Měli rodinu, práci, za sebou třeba pobyt na internátu, takže si již osvojili základní návyky, které vojna dala ostatním, kteří za sebou podobnou zkušenost zatím neměli.
Za určitých okolností to pro někoho mohla být klíčová zkušenost - například pro někoho, kdo studoval střední školu v rodném městě a celý život bydlel u rodičů, takže do té doby nemusel opustit svůj region. Pro někoho takového mohla být vojna šokem, a to i v pozitivním smyslu.
Převážil tedy názor, zda povinná vojna měla smysl, nebo si většina pamětníků myslí, že to byla ztráta času?
Většina si myslí, že by vojna mohla mít smysl a být užitečná, kdyby se na ní čas trávil smysluplně. Proto nám také většina pamětníků řekla, že by byli pro, aby se povinná vojna vrátila, ale v jiné podobě - především jen s jedním nástupním termínem, čímž by se eliminovalo riziko šikany.
Víc času by podle nich mělo být věnováno samotnému výcviku a ten by měli vést důstojníci, kteří by měli přirozenou autoritu. Předrevoluční důstojníci totiž často neměli žádné zkušenosti s bojovým nasazením. Začalo se to pomalu měnit až v 90. letech po zkušenostech z konfliktů v Perském zálivu, Jugoslávii nebo Kosovu.
Proč někteří pamětníci chtějí, aby se povinná vojna vrátila?
Těch příčin je několik. Jednak je to určitě jakýsi postesk starší generace, která říká, že vojna mladým lidem chybí. Podle jejich názoru jsou to individualisté, kteří nemají vztah ke státu a mají odpor k autoritám. Mají pocit, že vojna je institut, který by je mohl srovnat do latě. Což je trochu paradoxní, protože podřízení se řádu bylo něco, co je samotné na vojně štvalo, co pokládali za zbytečné. S odstupem času to ale doceňují, berou to jako zkušenost, která se jim později hodila třeba v zaměstnání - vést lidi, donutit je poslouchat.
Také mají pocit, že mladým chybí zkušenost, která by byla pro všechny stejná, díky které by měli všichni něco společného. Nic takového už dnes není. O tom, zda je dnes maturita nadále zkouškou dospělosti, bychom mohli polemizovat. A promítá se do toho i aktuální mezinárodní situace. Pamětníci si myslí, že by mladí měli být připraveni na boj, ač je samotné vojna na boj nepřipravila. Ale obecně určitě platí, že vždy je lepší nějaký výcvik než žádný.
Dařilo se vojáky ideologicky formovat?
Nedařilo, ačkoliv ideologická rovina byla v armádě historicky vždy přítomná. Když chcete donutit člověka, aby bojoval, musíte ho k tomu nejdřív nějak motivovat. Od 19. století se motivovalo romantickou představou, že člověk brání svou vlast. Před rokem 1989 na vojně existovalo takzvané politické školení mužstva, které bylo v podstatě politickou agitací komunistické strany. Vojáci u něj často spali. Po roce 1968 nebylo moc lidí, kteří by věřili tomu, že československá armáda brání svou vlast, protože bylo jasné, že armáda je řízena především z Kremlu.
A po roce 1989 na nějakou výchovu k demokracii stát raději rezignoval. Začátkem devadesátých let sice ještě byla snaha zavádět jakési formy občanské výchovy, ale nakonec se od toho upustilo s tím, že nová armáda by měla být především apolitická. Takže žádná ideologická ani jiná výchova až do roku 2004, kdy povinná vojna skončila, pak už nebyla, z čehož byli někteří pamětníci dokonce zklamaní. Považovali vojnu za možnost, jak navázat na prvorepublikové tradice, jak v lidech budovat potřebný patriotismus.
V knize popisujete, jak na vojně probíhala šikana, že byla často spojená s násilím. Jak velký to byl problém?
Záleželo na konkrétním útvaru, jaký tam byl kolektiv, jak zodpovědní byli důstojníci. K šikaně docházelo obvykle odpoledne ve chvíli, kdy odešli důstojníci z práce. Tím, že tam nebyla dostatečná náplň času, vymýšleli vojáci hlouposti, a když mezi sebou měli někoho agresivního, vedlo to k šikaně, často násilné. Nejvíce rozšířená byla v osmdesátých letech.
Šikana v československé armádě vznikla zřejmě v roce 1969, kdy byl po sovětském vzoru zaveden druhý nástupní termín, čímž došlo k rozlišení na mladší a starší vojáky. Začínalo to různými službami, například byli vojáci nuceni čistit boty někomu jinému, vytírat podlahu za někoho jiného, a postupem času se to stále víc nabalovalo. Čím víc bylo na vojně volného času, tím horší a sofistikovanější způsoby šikany se objevovaly. Některé formy byly velmi brutální.
Byla snaha potírat šikanu?
Nejbrutálnější případy šikany řešila vojenská prokuratura. Během 80. let už bylo zřejmé, že armáda nárůst šikany nezvládá, vycházely proto různé vnitřní směrnice, které ji měly potlačit. Nově byl kladen důraz na to, aby důstojníci šikanu skutečně řešili a mluvili o tom i s vojáky. Do té doby velení na šikanu raději neupozorňovalo, protože každý případ znamenal mimořádnou událost, kterou bylo třeba hlásit výš.
Byli šikanovaní jen noví vojáci, nebo i ti služebně starší?
Téměř výlučně jen ti služebně mladší, takzvaní bažanti, ptáci nebo myšáci. Ptali jsme se také na to, zda sami respondenti začali šikanovat ve chvíli, kdy se sami stali mazáky. Většina lidí nepřímo přiznala, že v šikaně pokračovala. Z šikanovaných se tak postupně stali šikanující. Často to dokonce obhajovali, říkali, že to bylo spravedlivé, že tím museli projít a že to k vojně patřilo. Nicméně vždy se to snažili zlehčit tím, že oni nešikanovali tak často a tak brutálně.
Kdy se stal z nováčka mazák? Sloužil k tomu nějaký přechodový rituál?
V případě dvouleté vojenské služby se člověk mazákem stal po prvním roce, a to prostřednictvím takzvaného "povyšování". Nejčastěji to bylo spojené s násilím ve formě mlácení opaskem přes zadek, který někdy vojáci namočili třeba do vody se solí, aby štípal ještě víc. Počet ran se lišil útvar od útvaru. Po roce 1989 se pak objevila humánnější podoba, takzvané zapíjení, které spočívalo v tom, že dotyčný musel vypít určité množství alkoholu a zaplatit útratu ostatním.
Vojna byla povinná až do roku 2004. Změnila se nějak s pádem komunismu?
Překvapilo nás, že se příliš nezměnila. Armáda je bez ohledu na politický režim velmi rigidní instituce. Jen velmi pomalu se zde prosazují změny. Po sametové revoluci byla povinná vojna několikrát zkracována. Celkově se pak stala o mnoho snesitelnější. Demokratizační proces se totiž pozitivně dotkl také práv vojáků základní služby, ať už jde o vycházky, dovolené, způsoby trávení volného času nebo možnost sloužit blíže bydlišti.
Snížil se také počet případů šikany, i když se rozhodně nedá říct, že by úplně vymizela. Obecně lze hovořit o humanizaci vojenské služby. Mělo to však i negativní dopady, zejména klesla kázeň. Pokud byste poslala do kasáren v polovině 90. let člověka, který měl zkušenosti s vojnou o dekádu nebo dvě dříve, řekl by vám, že to není armáda, ale holubník.
Proč jste si vybral zrovna toto téma?
V tom sehrálo roli více faktorů. Vyrůstal jsem na akčních filmech a počítačových hrách. Asi jako každý malý kluk jsem si hrál na vojáky a vojenská technika mě fascinovala. Badatelsky jsem se tomuto tématu začal věnovat po nástupu na vysokou školu. Nejprve mě zajímal každodenní život vojáků z povolání, potom mě napadlo porovnat jejich zkušenost s těmi, kteří stáli na opačné straně - s vojáky základní služby, což je téma, kterému se zatím nikdo komplexně nevěnoval.
Chtěli bychom v tom s kolegy pokračovat i nadále, a to v širší perspektivě. Zatím se totiž ukazuje, že mnoho našich závěrů bude zřejmě platných i pro vojnu v mnohem starším období.
VIDEO: Čeští výsadkáři během cvičení.
