Aktuálně.cz: Kandidaturu jste ohlásil jako jeden z posledních, kdy se zdálo, že ti, kteří nechtějí volit prezidenta Zemana, už mají své favority. Kolikrát jste slyšel: nekandiduj, budeš tříštit síly?
Pavel Fischer: Česká republika nepotřebuje "Nezemana", potřebuje dobrého prezidenta, který bude mít energii a zkušenost, který bude profesionálem. A tam nikdo takový nebyl. Promiňte, ale už mám za sebou dost debat, abych to mohl soudit, a řada kandidátů o důležitých tématech, jako je například bezpečnost, mluví pouze jako pozorovatelé, nikoli jako aktéři.
Oni je neřešili, neumí si to představit. Když to znáte zevnitř, tak vás tato okolnost velmi zneklidní. Tady nejsme v Česko hledá superstar, ani ve Zlatém slavíku, tady jde o nejvážnější ústavní funkci ve velmi vážné době.
Bezpochyby máte za sebou úctyhodnou úřednickou kariéru. Na druhou stranu, domácí politika je ještě jiná disciplína, určitě víc "na tělo" než diplomacie. A tu zkušenost z domácí politiky, z volené funkce nemáte ani vy.
Jsem na to však připravený. Když se podíváte do mého portfolia konce 90. let, tak to byla domácí politika. Byl jsem pořád v parlamentu. Když Miloš Zeman coby premiér chodil za Václavem Havlem, já u těch setkání byl. Tam nebyla žádná zahraniční politika, tam byla běžná domácí boxovací politika.
Chápu, že možná vypadám jako diplomat, ale většinu času jsem trávil v parlamentu. Čili já jsem všechny ty aktéry, které teď budeme jmenovat, znal před patnácti lety. To je moje výhoda.
Znáte se s Andrejem Babišem? Ten je například známý svým nepříliš diplomatickým slovníkem a bude, zdá se, alespoň v dohledné době klíčovou postavou české politiky.
On tehdy podnikal, pokud vím, a já se s podnikateli nesetkával. S ním jako ministrem či vicepremiérem jsem se setkal.
Kdy a jak?
Při pracovních, protokolárních či jiných příležitostech.
Říkáte, že jedním z důvodů, proč jste do prezidentské volby šel, bylo, že "už jste se na tu situaci nemohl dívat". Proč jste například nekandidoval ve sněmovních volbách nebo do Senátu, proč rovnou Pražský hrad?
A proč ne? Pracoval jsem mnoho let na těch nejtěžších politických úkolech s Václavem Havlem, pak i na ministerstvu zahraničí. Tam opravdu řešíte válku a mír - v rámci NATO, EU, v rámci otevřených či zamrzlých konfliktů. A koho postavily zavedené politické strany? Nikoho.
Máme krizi politických stran, i do sněmovny se kvalifikovaly s odřenýma ušima. Babiš nedávno řekl, že ministři nerostou na stromech, prezidenti taky ne, to musí člověk osobně vyjít ze stínu a říct: jsem připraven, mně už to nedá.
Celkem zásadním momentem vaší kampaně bylo zveřejnění videa z debaty v Katolickém domě v Blansku, kde jste mluvil o nejmenování lidí s homosexuální orientací do funkce ústavních soudců. Tvrdíte, že to bylo vytržené z kontextu. Pokud zvítězíte, kdo by vlastně byl prezidentem: Pavel Fischer, jehož kampaň má spíše liberální zabarvení a který zdůrazňuje odkaz Václava Havla, nebo konzervativec Pavel Fischer, kterého jsme "mezi svými" poznali v Katolickém domě?
To video se natáčelo a dalo ven bez mého vědomí. Jsem Pražák, otec od čtyř dětí, vyrůstal jsem v tradiční rodině, žiji v tradiční rodině, mám stále jednu ženu a jsem věřící křesťan. Takže tady mě máte. Když se zeptáte na mé ekonomické názory, budete mít před sebou liberála.
Když se zeptáte na některé otázky typu eutanazie, tak budete mít před sebou strašně tvrdou konzervu, se kterou nepohnete. Byl jsem ale konzervou už v době, kdy to třeba ještě nebylo tak moderní.
Chodíte do kostela? Jste aktivně součástí církevního společenství?
Víra je po mě něco velmi intimního, taky nebudu říkat veřejně, co si říkáme doma s manželkou. Mám více světů. Máte tu někoho, kdo žije v 21. století, ale taky někoho, kdo si nemyslí, že všechno, co se dneska děje, nás třeba jako společnost neohrožuje.
Vy jste na té debatě v Blansku také v obdobném kontextu řekl, že ženy a muži si nikdy nemohou být rovni - jak jste to myslel?
Nebudu se vracet k tomu výroku. Zapomeňte na dojem, které ve vás vyvolalo nějaké moje prohlášení. Z hlediska pracovní diskriminace jsem první, komu to vadí. Například rozdíly v platech, rozčilují mě. Je to nespravedlivé.
Je potřeba, aby se žena-matka, pokud se tak rozhodne, mohla vrátit co nejdříve do práce, aby fungovaly například poloviční úvazky. Na druhou stranu společnost, která nevytvoří podmínky pro rodiny, aby své děti měly na triku co nejdéle, si podkopává budoucnost.
Minimálně laikové vnímají jisté rozpory v pohledech na důležitá témata, zmíním například migraci, mezi Dominikem kardinálem Dukou a papežem Františkem. Kdo z nich dvou je vám v rámci katolického vyznání bližší?
Nechci soudit na jedné straně kardinála Duku, na druhé straně Františka. Já oba respektuji, ale je fakt, že ten prorocký hlas Františkův, protože mu naslouchají i lidé, kteří se zdaleka nepočítají mezi věřící, je velmi inspirativní.
Jak vnímáte blízký vztah prezidenta Zemana a kardinála Duky a některé aktivity kardinála, například mši slouženou za prezidenta či mši v Osvětimanech, domovské obci kancléře Vratislava Mynáře?
Je potřeba, aby prezident republiky i primas český plnili každý úplně jinou roli. Každý má jiné nástroje a řekl bych, že uctivá protokolární vzdálenost sluší oběma úřadům. Já jsem na obou úřadech pracoval a vím, o čem mluvím. Jako prezident nedopustím, aby ta vzdálenost byla blízká.
Na videu v Blansku také říkáte, že se s panem Drahošem bavíte i o nějaké taktice, například do druhého kola. Jaká tedy bude? A v případě, že byste neuspěl, nenajdeme vás ve službách někoho z vašich konkurentů, pokud by Miloše Zemana porazil?
Proč bych to dělal? Pracoval jsem pro Václava Havla osm let. Ukažte mi takovou osobnost a takovou dobu, která mě bude motivovat, abych to dělal znovu. Promiňte, ale já bych to dělal líp než ti lidé, o kterých mluvíme. Pan Drahoš zná Hrad jen z reprezentačních prostor, pan Horáček jen z písniček.
Kancelář prezidenta není laboratoř, nemůžete tam dělat pokusy, tam musíte úřadovat, rozhodovat. Potkáváme se s protikandidáty na debatách a občas se tam bavíme, co bude, když já ne, co když oni ne. Neděláme ale společné strategie.
Kdo by tvořil váš hradní tým? Koho byste si například přivedl na místo kancléře Mynáře, který za celé funkční období nezískal prověrku?
Mám představu, ale neřeknu. Jsem předseda asociace bývalých žáků ENA (francouzská Vysoká škola administrativy, mezi jejíž absolventy se řadí mnoho bývalých a stávajících evropských politiků, včetně současného prezidenta Francie Macrona - pozn. red.) a tam je dvacet lidí s prestižní školou, z nich už deset mi řeklo, že se mnou půjdou. Lidé, které znám já, mají zkušenost, že se o tom mým protikandidátům může jen zdát.
Pokud byste neuspěl v prezidentské volbě, nenajdeme vás například někde v politické straně? V minulosti jste měl například blízko ke KDU-ČSL.
Pracoval jsem pro Daniela Hermana jako diplomatický poradce, pak asi deset měsíců pro Mariana Jurečku, také pro náčelníka generálního štábu a neformálně pro další, ale stranickou legitimaci jsem nikdy nevlastnil.
Za dané situace, jak karty rozdali voliči ve sněmovních volbách, co by byla podle vás dobrá vláda?
Vláda, která má důvěru ve sněmovně.
Zapojil bych demokratické strany do jednání
Bez ohledu na to, jaké strany by vládu držely?
V této situaci bych udělal jako prezident všechno pro to, aby demokratické strany byly součástí dohod, aby nestály stranou. Zdá se mi, že se příliš mluvilo o funkcích ve sněmovně a málo o té politice. Já bych je býval mnohem intenzivněji zapojil do jednání.
Jak se díváte na úspěch hnutí Tomia Okamury?
Volili ji konkrétní voliči, kteří jsou nespokojeni s tím, jak se u nás dělala politika. Tuto nespokojenost nemůžeme označit za extrémní. To je potenciál, který je potřeba oslovit, o ty voliče je potřeba bojovat, ne onálepkovat a říct, že o ně nestojíme. A tady může prezident hodně odpracovat tím, že se bude věnovat otázkám, které chybí v tradičním přístupu.
Váš někdejší šéf Václav Havel nemluvil s komunisty, prostě je na jednání nezval. Zvolil byste za nějakých okolností takovou strategii vůči některým stávajícím parlamentním stranám?
Tomáš Garrigue Masaryk si zase nepodával ruku s těmi, s nimiž měl vážný spor. To je jev, který není vlastně nový, je tu v podstatě od počátku naší novodobé státnosti a je potřeba s ním umět pracovat.
Například když zástupce SPD začne mluvit proti Židům, nebo co to všechno napovídal, tak pokud se ta strana od něj nedistancuje, a on sám je navíc předmětem vyšetřování, tak je potřeba, aby zareagovali všichni ostatní.
To může být modelový případ, že by je prezident přestal zvát na jednání, že by jim nepodal ruku nebo že by z toho vyvodil další závěry.
Jste výrazně frankofonní, jak se díváte na úspěch francouzského prezidenta Emmanuela Macrona? Inspiruje vás něčím?
Macron ukazuje, že člověk nemusí být důchodce, aby se stal prezidentem republiky. Přináší obrovskou energii a Evropa vlastně na takovou energii čekala.
Jeho úspěch s pozitivním proevropským programem je pro mě velkou inspirací. Uvědomuji si, že i u nás tento potenciál existuje a dokonce se na mě obracejí lidé, zda nezaložím něco podobného jako Macron ve Francii.
Mohla by vaše prezidentská kampaň v případě neúspěchu vyústit v nějakou politickou stranu?
Na takovou otázku ještě nejsem zralý, položte mi ji po volbě.
Nicméně Macron také záhy ukázal méně vstřícnou tvář hlavně "novým" členským zemím EU včetně Česka svými protekcionistickými návrhy.
On se samozřejmě nechal zvolit, aby hájil Francii. Já kandiduji, abych hájil Českou republiku, a mohu vám říct, že bych si to s ním mezi čtyřma očima vyříkal natvrdo.
Ostatně mezi spolužáky se takové věci řeší jednoduše. Máme celou řadu společných přátel. Znám z jeho ročníku řadu lidí, on zase z mého, takže k sobě najdeme cestu dřív, než skončí protokolární řeči.
S kým z evropských politiků se znáte, kdo je vám blízký?
Německého prezidenta znám dobře z doby jeho působení v diplomacii, jeho nejbližší spolupracovníky jsem měl dokonce za přátele. Když působíte v evropské politice, tak vždycky znáte někoho, kdo působí v blízkosti úřadujících politiků, buď jeho předchůdce, spolupracovníky, nebo máte mezi přáteli lidi, na které se obracejí, když potřebují radu. Ty kontakty se strašně hodí, když potřebujete rychle nějakou informaci nebo něco ovlivnit ve prospěch své země.
Já si myslím, že prezidentská volba se u nás dlouho hrála, jako by šlo o okresní přebor. Hráli tam fajnoví fotbalisti, kteří ale nevědí, jak vypadá trávník v evropské soutěži. Tam je potřeba tvrdě vyjednávat, jednání bývají uzavřená bez možnosti konzultace s poradci, trvají do noci, po skončení oficiální části pokračují v kuloárech.
Mohu vám doložit případy, kdy čeští ústavní činitelé nebyli schopni jednat. Buď byli společensky unaveni, nebo se báli vzít telefon v cizí řeči.
Zažil jste české předsednictví EU, když jste byl ve Francii jako velvyslanec. V té době vypadalo naše ukotvení v západních strukturách jednoznačně, jak se to podle vás změnilo? A proč?
To je dobře, že to zmiňujete. Prezident, kterého volíme teď, bude ve funkci v době příštího českého předsednictví Evropské unii, v roce 2022. Bude nám předcházet Francie, po nás budou Švédi, stejně jako v roce 2009. Tam může prezident hodně odpracovat.
Když se podíváte zpět, jak konal Václav Klaus, když spadla vláda v roce 2009, stojí za to přemýšlet nad tím, jak by mohl konat prezident, kdyby měl například za cíl udržet Česko v evropském kurzu.
Vláda situaci kolem kvót podcenila
Ale i v Česku se probouzejí negativní nálady proti EU. Jak se díváte například na žalobu na ČR kvůli kvótám?
K této žalobě, která je neproduktivní, vůbec nemuselo dojít, mohli jsme to hrát mnohem chytřeji. Ano, například jako Slováci. Těch zemí, které kvóty nechtěly, bylo mnohem víc než jen Visegrád.
Ukažte mi jednání, kdy jsme si řekli o podporu, my jsme se jim vyhýbali, nedělali jsme koalice, nehráli jsme to evropsky.
Proč podle vás?
Myslím, že to vláda špatně odpracovala a podcenila to. Možná hráli domácí agendy, protože se blížily volby, ale ublížily České republice.
Jaké by byly vaše priority v zahraniční politice?
Vztahy se sousedy, v Evropské unii, reforma EU a přípravy na české předsednictví. Klíčová je také transatlantická spolupráce, musíme se po patnácti letech "vrátit" do Bílého domu na oficiální prezidentskou návštěvu, respektive spolupráce s našimi spojenci, jako je třeba i Izrael.
Jak se díváte na otázku statutu Jeruzaléma a možný přesun české ambasády?
Neměla by se stěhovat, dokud tam nebudou další země z EU.
To asi nebude jen tak, EU, zvlášť na úrovni orgánů Unie, volí velice opatrné a spíše vyvažující kroky ve věcech izraelsko-palestinských sporů.
Už tam máme některé spojence. Podívejte se, jak se hlasovalo v OSN.
USA a Izrael v této věci podpořily hlavně postkomunistické země, jako jsme my, Maďarsko, Rumunsko, Pobaltí…
Pak když se podíváme, jak uvažuje Německo, Švédsko, jsou tam posuny. Konkrétně Švédové například nechtěli dříve slyšet o ničem jiném než o podpoře Palestinců, to se ale mění. Česká republika by mohla ještě něco v EU vytvořit, než začne uvažovat o stěhování ambasády. Nehledě na to, že je to potřeba připravit z hlediska provozního a bezpečnostního.
Jak by podle vás měla vypadat spolupráce Česka v rámci V4 v době, kdy v Evropské unii existují pochyby o právním státu v Polsku i v Maďarsku?
Spolupráce se sousedy musí zůstat naší prioritou. Sem patří Německo a Rakousko, ale i celá skupina V4. Zde je třeba rozlišovat, kde je pro nás spolupráce výhodná a kde méně. Postupoval bych případ od případu.
