"Měla jsem upito a flirtovala se starším klukem. Vlastně mužem. A on mě znásilnil," popisuje jedna z nejúspěšnějších holandských spisovatelek současnosti Saskia Noortová. Do Prahy přijela mluvit o sexuálním násilí a představit svou poslední částečně autobiografickou knihu Stromboli.
I tu prolíná téma znásilnění, Saskii Noortovou ve čtrnácti letech znásilnil její vlastní soused. Tehdy však nikomu nic neřekla, neměla důkaz, bála se, že jí nikdo nebude věřit. Trvalo více než třicet let, než se se svým zážitkem někomu svěřila.
"Byla to jiná doba a tohle téma bylo tabu. Cítila jsem se provinile, styděla jsem se. Navíc, stejně jako je tomu ve většině případů - muže, který mě znásilnil, jsem znala. Byl z mé ulice, z mé školy. Nebyl to nějaký cizinec v temné uličce. Obrátit se proti někomu takovému je složité. Myslela jsem si, že když to nikomu neřeknu, bude to, jako když se to nestalo. To ale byla chyba," říká Noortová.
Chyba, kterou si s sebou podle svých slov nosila celý život jako stín, kterého se zbavila, až když začala o svém zážitku veřejně mluvit. K tomu jí pomohla mimo jiné i kampaň #MeToo. "Zjistila jsem, že nejsem sama," říká holandská spisovatelka. To jí dodalo odvahu.
Teď se zdá, že pozvolné změny společnosti začínají mít podobný efekt i v Česku, ač to tak hned na první pohled nemusí vypadat. Česká policie totiž letos řeší rekordní počet případů znásilnění. Od ledna do konce srpna policisté evidují už 525 případů, za posledních deset let jich přitom za stejné období v průměru řešila jen 448.
Znásilnění přestává být tabu a ženy o něm začínají mluvit
Co bez kontextu vypadá jako špatná zpráva, však podle odborníků může naopak být spíše obratem k lepšímu. "Ke zvýšenému počtu oznámených znásilnění dochází nepochybně proto, že téma sexuálního násilí je veřejně diskutováno a jeho obětem se nabízí více podpory a pomoci," říká Petra Vitoušová z Bílého kruhu bezpečí, který poskytuje asistenci obětem a svědkům trestných činů.
Sám vyšší počet oznámených znásilnění vůbec nemusí vypovídat o tom, kolik se takového násilí v Česku každoročně odehrává. Podle odborných odhadů je totiž policii nahlášeno jen asi 5 až 8 procent všech znásilnění. Ročně je tak znásilněno více než devět až dvanáct tisíc lidí, ač se do policejních statistik propíše jen zlomek z nich. Většinou jsou znásilněny ženy, ač i případy znásilněných mužů existují a nelze je opomíjet.
Ženy policistům hlásí zejména znásilnění, kterého se na nich dopustil neznámý muž. Problém ale je, že většinu žen a dívek, podobně jako Saskii Noortovou, znásilní lidé z jejich okolí. "Bývalý či současný partner, soused, spolužák, kamarád manžela, kolega v práci," vyjmenovává nejčastější pachatele kriminolog a právník Pavel Houdek, který zároveň vyučuje metody sebeobrany.
"Když na vás vyskočí někdo cizí na zastávce, je vcelku jasné, že se děje něco, co se dít nemá, že ten člověk patří do vězení," říká Houdek. Jinak je tomu podle něj však ve chvíli, když ženu znásilní někdo z jejího okolí. Tehdy na ni působí mnoho dalších tlaků, sociálních, ale často i ekonomických. Obava z ostudy, odsouzení a nedůvěry ostatních ženy často umlčí. Ještě v obtížnější situaci jsou ženy, které jsou na násilníkovi finančně závislé.
Policisté zpravidla objasní kolem šedesáti procent všech nahlášených znásilnění. "Sexuálně motivovaná trestná činnost je vůbec nejnáročnější na objasňování. Policie musí pracovat s důkazy a nestačí, že někdo něco řekl nebo něco slyšel," říká Alena Kolářová, která více než třicet let vedla policejní oddělení zaměřené právě na sexuálně motivované trestné činy.
I ona přisuzuje značnou roli tomu, že ženám ubližují zejména jejich blízcí a známí. "Tady bohužel býváme často v důkazní nouzi. Jednak se právě z toho důvodu sexuální násilí často ohlašuje s velkým časovým zpožděním a mnohdy se stává, že nemáme dostatek stop. Nejlépe se totiž pracuje s případy, kde můžete zajistit DNA stopy a další konkrétní důkazy," říká Kolářová.
Dodává, že pachatelé sexuálně motivované trestné činnosti se jen zřídka kdy ke svým činům doznávají. "Naopak mají tendenci přehodit odpovědnost na oběť a dále tu osobu devastovat," dodává.
Znásilnění provází nespočet mýtů, říká bývalá policistka
Česká společnost je podle ní také stále zatížená mýty o tom, co vlastně znásilnění je a co není. "Většina lidí si myslí, že žena na sobě musí mít fyzické známky toho, že došlo k nějakému násilí, a psychické následky. To není pravda. Advokáti v soudní síni ukazují snímky, na kterých se žena směje, a říkají: Podívejte se, to je nějaká oběť, když se směje?" líčí Kolářová.
Celkově se podle ní musí změnit pohled společnosti na to, co to je sexuální násilí. "Máme sice 21. století, ale v téhle otázce bych řekla, že jsme o sto let zpátky," říká Kolářová. Problém podle ní dlouho byl i na straně policie, která výpovědi žen nezřídka zlehčovala.
Stejné obtíže, ale s holandskými policisty, popisuje i Saskia Noortová. "Když žena přijde nahlásit znásilnění, dají jí čtrnáct dní na to, aby si to ještě rozmyslela. To ženy příliš nemotivuje, aby se policii svěřovaly," říká spisovatelka.
Podle Kolářové však česká policie v tomhle směru ušla dlouhou cestu. "Uvědomili jsme si, že to nemůže dělat každý policista," dodává bývalá vyšetřovatelka s tím, že dnes už sexuální delikty řeší specialisté.
Spolu s Bílým kruhem bezpečí ocenila i přijetí novely zákona o obětech trestných činů. Ten v aktuálním znění oběti znásilnění řadí mezi zvlášť zranitelné oběti a poskytuje jim vyšší ochranu v rámci trestního řízení. "Policisté v těchto případech také spolupracují s policejními psychology a interventy, a to od okamžiku oznámení tohoto trestného činu," říká Vitoušová z Bílého kruhu bezpečí.
"Začít musíme u svých dětí"
Svou roli podle Houdka hraje i rozdílná výchova chlapců a dívek. "Dívkám je od mlada vtloukáno, aby nevyváděly a nepřeháněly. Když trochu povyrostou, slyší zase, že nemají být hysterické. Když to uslyší stokrát, tisíckrát, stane se to jejich součástí, a řídí se tím i v takové situaci," dodává Houdek.
Podobně to vidí i Noortová. "Jen těžko něco uděláme se sériovým násilníkem, který na svou oběť vyskočí v temné uličce, ale můžeme postupně něco udělat s přáteli a blízkými. A je na to jediný recept - vzdělání. Musíme vzdělávat své děti, obzvláště chlapce," říká spisovatelka.
Například sexuální výchova na školách by se podle ní neměla věnovat pouze prevenci nechtěného těhotenství či předcházení pohlavním nemocem. Stejnou váhu by měla ve výuce dostat i podstata sexuálního styku jako něčeho, k čemu je bezpodmínečně nutné svolení obou partnerů.
Hana Stelzerová, ředitelka České ženské lobby, k tomu dodává, že nutné je také dokončení zrovnoprávnění žen a mužů ve společnosti. Zejména po ekonomické stránce. "Pomůže, když si budeme rovni a budeme se navzájem respektovat jako partneři. Partner totiž rovnocennému partnerovi nečiní násilí tak samozřejmě, jako když je jeden z nich v podřízené roli," uzavírá.
