Aktuálně.cz: Po zdůvodnění verdiktu soudce Tomáše Novosada může u generace, která Ferdinanda Peroutku nezažila, anebo ho dobře nezná, vzniknout dojem, že Peroutka koketoval s nacistickou ideologií, a že je tudíž vlastně úplně jedno, zda je, či není autorem výroku "Hitler je gentleman". Pro úplnost připomínám, že Peroutka strávil celou válku v nacistickém koncentračním táboře Buchenwald. Vy jste Peroutkovým životopiscem. Jak se vám čte zdůvodnění rozsudku, že "byl fascinován nacismem i osobou Adolfa Hitlera jako pohledem kobry"?
Pavel Kosatík: Ano, ten dojem mohl vzniknout. Potkávám lidi, kteří Peroutku začali podezřívat z různých nectností, podle logiky na každém šprochu pravdy trochu. K umazání Peroutky bohužel objektivně došlo, což mi vadí. Moc podobných lidí totiž v národě nemáme. I zdůvodnění toho posledního rozsudku k tomu zčásti přispívá.
Nemám nic proti tomu, pokud se soudce pustí do interpretování složité historické kauzy, vlastně si takhle nějak tvůrčí a myslící justici představuju. Výsledek ale závisí na tom, nakolik si soudce uvědomuje složitost látky, ke které se vyslovuje. Neměl by sběr faktů a přemýšlení o nich skončit předčasně.
A to se podle mě soudci Novosadovi zčásti stalo, podobně jako mnoha lidem, kteří se k věci v posledním roce a půl vyjadřují v médiích. Komentují vždycky jenom nějaký kus Peroutkova díla, pár textů z určitého období. Ale tak dobrému spisovateli, jako byl Peroutka (a on byl víc spisovatelem než novinářem), nejde porozumět bez znalosti celého jeho díla a hlavně toho, odkud a kam se toto dílo vnitřně vyvíjelo. Ani soudce Novosad neuvažoval o Peroutkově díle jako celku. Ořezáním kontextů ale nic pochopit nejde.
Peroutka psal o Hitlerovi bezpočtukrát – od jeho příchodu k moci v roce 1933. Soudci nic nebránilo doložit svou tezi o fascinaci Peroutky Hitlerem seriózním vývojovým rozborem těch textů. Mohl srovnat a ukázat, jak se tyto Peroutkovy texty tónem liší například od textů, které psal o Hitlerovi v téže době Karel Čapek. A pokud se tím tónem neliší, o čemž jsem přesvědčen, znamená to, že třeba ten Karel Čapek byl Hitlerem fascinovaný rovněž. Soudcovou argumentací podle mě trochu přešlapujeme v absurditě.
Předžvýkaná pravda o Peroutkovi k nám shora nepřiletí
Peroutkův dost kritický životopis "Ferdinand Peroutka, pozdější život (1938–1978)" jste napsal před šestnácti lety. V čem je dnes veřejností mimořádně sledovaný spor Peroutkovy vnučky Terezie Kaslové s Hradem (respektive s prezidentem Zemanem) užitečný? Co všechno vrací do hry? Co nám vyjasňuje?
Pokud se Peroutkovo jméno vrací do oběhu, byť někdy v pološílených souvislostech, nemůže to škodit. Důležité je, aby si lidi – v Peroutkově duchu – uvědomili, že k nim ani v této kauze nepřiletí hotová a předžvýkaná pravda odněkud shora. Na to, co je u Peroutky pravda, si každý musí přijít sám. Čili celé je to jakási výzva k možné vnitřní opravdovosti. Nebo aspoň náznak, že ta opravdovost někde je. A k čemu je ten spor ještě dobrý: třeba k tomu, že se loni začal rodit projekt Peroutkových sebraných spisů. Bude to pár let trvat, to dílo je obrovské, ale až to v nakladatelství Academia vyjde, bude mnohem snadnější pustit si Peroutku k tělu, než to jde dnes.
Prezident Miloš Zeman o Peroutkovi opakovaně říká, že v kritických chvílích pro Československo selhal. Opravdu to tak dnes můžeme hodnotit? Neměli bychom se zajímat i o kontext doby? Přesněji o kontext toho, co ještě Peroutka mohl v nacisty okupované republice a pak i při nástupu komunismu napsat či vyslovit, aniž by byl zlikvidován či v lepším případě uvězněn?
Selhání je silné slovo, má afektivní obsah, hodně lidí je vnímá jednoznačně jako palec dolů. Takže by se s jeho užíváním mělo šetřit pro případy doložitelné třeba právě tím kontextem. Typický příklad je takřečený Peroutkův antisemitismus. Člověk si přečte pár jeho ostrých vět o Židech a s uplatněním dnešního post-holocaustového pohledu je s ním jako s antisemitou rychle hotov.
Já na Ferdinanda Peroutku nechci v žádném případě uplatňovat nic, co by se podobalo mravnímu relativismu. Kdo ho chce pochopit, měl by si ale uvědomit, že na podzim 1938, jakkoliv se to může zdát divné, ohrožení Židů nebylo tím nejhorším, co hýbalo Evropou. Holocaust se blížil, už proběhla Křišťálová noc, ale ta hrůza pořád ještě nebyla myslitelnou realitou. Největší evropskou katastrofou na podzim 1938 bylo něco jiného: způsob, jakým bylo v Mnichově rozchváceno Československo, a všechny druhy demoralizace, které z toho vyplynuly.
Tento problém Peroutka řešil a já se domnívám, že nebylo necitlivostí k Židům, pokud v jejich ohrožení viděl v dané chvíli jen část problému. Československá loď se v dané chvíli potápěla se všemi stejně.
Další věcí je, že my dnes, opět hodně na základě holocaustu, vzhledem k existenci státu Izrael atd. atd., vnímáme Židy odlišněji, než jak je viděl Peroutka. Odchovaný Rakouskem a hlavně první republikou, žil po desetiletí v prostředí, kde se mnozí, včetně mnoha Židů samotných, snažili Židy asimilovat. A to ne proto, aby je pohltili, ale protože jim to přišlo stejně přirozené jako jakýkoli druh jiné kulturní asimilace. Různé česko-židovské spolky, s jejichž představiteli se Peroutka znal a jejichž stanoviska aplikoval, věřily v asimilaci i po Mnichovu. Byli to hlupáci? Tady člověk nevystačí jen s tím dodatečným metrem holocaustu.
Když kolem sebe vidíte šílené lidi, má smysl jim vysvětlovat, že jsou šílení?
Ferdinand Peroutka na druhé straně (z dnešního hlediska možná až nepochopitelně) podlehl několikrát iluzím – ať již při nástupu nacismu, či komunismu. Šlo o selhání tohoto předního intelektuála Masarykovy republiky? Či jak vlastně tyto jeho "úlety" vysvětlit? Co ho k nim vedlo? Nesoudím, jen se snažím pochopit Peroutkovy motivy a dobu, v níž psal. Překvapily mě například jeho sympatie k socialismu anebo i kritika Marshallova plánu a poválečné obnovy Německa, o čemž se i vy v Peroutkově životopise zmiňujete.
O iluze v životě nikdo nestojíme, zároveň je jaksi těžké se jim vyhnout, že. Vlastně neznám vůbec nikoho, kdo to úplně dokázal, ani mezi žijícími lidmi, ani mezi velikány historie. Že někdo chybuje, mě tolik nevzrušuje, protože to vlastně čekám. Zvlášť u člověka, který se veřejně angažuje, tak jako Peroutka. Lidsky mnohem důležitější než chyba je to, co s ní daný člověk pak dělá, jak před našima očima dál utváří svůj život, aby se ze svého pomýlení dostal, jakou přijímá odpovědnost.
Řeknu jeden příklad, který bývá Peroutkovi někdy vytýkán: jsou to jeho sympatie ke komunistickému socialismu po jeho návratu z Buchenwaldu v roce 1945. Po několik měsíců tehdy v novinách hlásal, že vývoj jde doleva v tom smyslu, jak si to tehdy představovala KSČ a hlavně Sovětský svaz. Ale opět mu neprokážeme medvědí službu (tj. nebudeme se ho dětinsky zastávat), pokud připomeneme kontext.
Dá se to podle mě celkem plasticky přirovnat k situaci dnešních novinářů, kterým záleží na nějaké pravdě. Představme si třeba novináře, který je přesvědčen, že Andrej Babiš je nebezpečím českého veřejného života, protože v sobě nerozlišitelně spojuje vlivy politické, ekonomické a mediální.
Jak o tom pak tento novinář má nejlíp psát? Někteří na to jdou metodou takzvaných tvrdých pravd: upozorňují, co Babiš podle nich dělá špatně, a očekávají zřejmě, že čtenáři z toho vyvodí příslušné závěry a že to bude stačit. Každý si pak může posoudit, nakolik tato metoda funguje. Myslím si, že není univerzální. Tvrdé pravdy podle mě nezaručují dobrou žurnalistiku. Dobrá žurnalistika je až ta, která dokáže změnit lidi a svět.
Když se Peroutka v tom roce 1945 vrátil po šesti letech z Buchenwaldu, zjistil, stejně jako mnoho jiných navrátilců, že lidem doma se během té doby strachu vyměnily hlavy. Byl to úplně jiný národ než ten před Mnichovem (a od té doby celou dobu je). Když člověk okolo sebe v blázinci vidí jen samé šílence, bude mít smysl, když jim začne vysvětlovat, že jsou šílení? Bude nutně manipulací, pokud se pokusí mluvit k nim jinak, tak aby mu rozuměli? Co by měl podle zdravého rozumu udělat jiného?
Ve vaší životopisné knize zmiňujete, že Peroutka se vždy snažil hledat kompromis, nalézat v lidech či v kritických momentech především to dobré. Možná i proto, aby se tyto okamžiky daly přežít. Chápu to správně?
Považoval se za realistu a cítil se v tom, podle mě právem, pokračovatelem havlíčkovské linie české žurnalistiky. "Psát se má tak, aby se podle toho dala dělat politika." Je jedno, kdo z nás psavých je jak chytrý. To psaní musí fungovat v praxi, musí lidi nutit, aby se vůči němu vymezovali, hledali sami v sobě odpovědi na položené otázky. U Peroutky je důležité chápat, že vlastně nikdy nepsal jenom za sebe. Cítil se mluvčím společnosti, nebo aspoň její značné části, a byl jím. Věděl, že je opinion leader, a tu odpovědnost nesl.
