Mluvíme spolu v den, kdy Ukrajina slaví svou nezávislost. Roky jste působila v Kyjevě. Jak na ty časy vzpomínáte?
Ukrajina pro mě moc znamená. K invazi došlo až ke konci mého působení na britské ambasádě v Kyjevě, v té době jsem na Ukrajině byla čtvrtým rokem. Předtím, než ruská vojska překročila hranice, jsme společně s velvyslankyní Melindou Simmonsovou přejely z Kyjeva do Lvova, kde jsme zřídily dočasnou ambasádu. Odtamtud jsme vše několik dnů sledovaly. Nad ránem 24. února, kdy to vše začalo, nás pak probudil kolega.
A jak jste se cítila?
Srdce jsem cítila až v krku. Několik mých kolegů bylo zrovna v okolí Kyjeva, takže jsem se o ně neskutečně bála. Když začala invaze, dokonce i my, kteří jsme týdny upozorňovali mezinárodní společenství, že Rusové u ukrajinských hranic budují armádu, jsme byli v naprostém opařujícím šoku. Převládající emocí byl samozřejmě strach. O sebe i o své blízké.
Nyní pracujete jako zástupkyně britského velvyslance v Česku Matta Fielda. Pomáhají vám nějak zkušenosti z tohoto kritického období na Ukrajině ve vaší současné roli v Praze?
Měla jsem z tohoto umístění velkou radost. Na Ukrajině jsem byla velmi připoutaná k lidem a k existenčnímu boji, který celá země svádí. Když pak odjedete, protože musíte, chcete být tam, kde lidé smýšlejí stejně, čímž pro mě Česko nepochybně je. Bylo by těžké pracovat v zemi, která Ukrajinu nepodporuje. Co se týče práce jako takové, zkušenost z první ruky mi pomáhá pochopit rány, jež uprchlíci, kteří se zde usadili, mají.
Kate Davenportová, zástupkyně britského velvyslance
Před svým působením v Praze byla čtyři roky seniorní diplomatkou v Kyjevě, kde skončila na jaře loňského roku. Mluví plynně ukrajinsky a za svou diplomatickou práci na Ukrajině dostala od krále Karla III. Řád britského impéria. Učí se česky, ráda hraje na housle a běhá.
Takže vám to dalo schopnost opravdového soucitu?
Ano. Velmi mi pomohlo i to, že umím ukrajinsky. Teď se snažím učit česky. I k tomu je mi ukrajinština nápomocná, protože má s češtinou spoustu podobností.
Společný humor
Co pro vás zatím tady v Česku bylo největší výzvou?
Kromě češtiny? Kdykoliv jsem se přestěhovala do nové země, snažila jsem se jí vždycky takzvaně dostat pod kůži. Člověk k prostředí, kde žije, přirozeně přilne, najde si přátele, práci. Odjíždět je pak vždy trochu těžké. Když jste navíc v zóně konfliktu, je to velký adrenalin, válka nekončí o víkendech, pracujete sedm dní v týdnu. Takže přiznávám, zvykat si na úplně nový režim je přece jen pokaždé trochu těžké. Jinak se mi ale v Praze žije krásně.
V poslední době stále častěji slýcháme, jak blízké jsou si naše země, Česko a Británie. Souhlasíte?
Naprosto. Spojuje nás hlavně nekompromisní postoj k Rusku a velká podpora Ukrajiny. Od začátku války právě naše země byly lídry v pomoci Kyjevu. Jak už jsem řekla, je to jeden z důvodů, proč jsem tak vděčná, že mohu ve své diplomatické cestě pokračovat právě tady. Co se týče lidských vlastností, řekla bych, že máme velmi podobný smysl pro humor.
A co rozdíly?
Rozmanitost. V Británii máme velmi různorodou společnost, částečně díky naší historii impéria. Česká společnost je pochopitelně mnohem homogennější. Mám pocit, jako by teď ale Češi začali prohlubovat své vazby s africkými zeměmi, například po tom, co na pozvání prezidenta Petra Pavla přijel do Česka prezident Mosambiku Filipe Nyusi.
Kremelské metody
Na konci srpna při letecké nehodě zemřel vůdce ruské Wagnerovy skupiny Jevgenij Prigožin. Myslíte si, že se to stalo na rozkaz Vladimira Putina?
V některých ohledech to zapadá do určitého vzorce událostí, které se v Rusku za poslední rok udály. Není neočekávané, že se Putin snaží pomstít muži, který provedl pro něj ponižující pokus o převrat. Nemůžeme to říct jistě, ale můžeme si z toho vyvodit to důležité - že Putinův plán ovládnout Ukrajinu prostě nevyšel a dále nevychází tak, jak očekával.
Takže byste se nedivila, kdyby Prigožina nechal odstranit Putin?
Všichni jsme měli možnost vidět, jaké metody Kreml zastává. Takže bych se nedivila. Ale posoudit to doopravdy musí experti.
Až válka zase jednou skončí, co bude největší lekce, kterou bychom si z ní měli odnést?
To je důležitá otázka. Mám pocit, že někdy musíme lidi skutečně přemlouvat a pořád jim připomínat, proč je tak důležité Ukrajině pomáhat. To se snad změní, doufám, že už nebudeme brát bezpečí a demokracii jako samozřejmost. Kvůli tomuto konfliktu jsme si uvědomili, že i když se zdá být daleko, ve skutečnosti je velmi blízko našich domovů.
Je válka aktuálním problémem mezi Brity? Nebo se jim vzhledem k poloze na Západě už vzdaluje?
Pro Čechy těch prvních pár dní muselo probudit vzpomínky na 21. srpen 1968. A byť u nás tak velká vlna pomoci mohla být překvapivá vzhledem k tomu, že s Ukrajinou nesdílíme tolik historických paralel, cítili jsme to stejně. S ruským terorismem máme přímou zkušenost, stejní agenti, kteří napáchali zlo ve Vrběticích, se podíleli na otravě (Sergeje Skripala) v Salisbury. Takže podobně jako v Česku a v jiných evropských zemích jsme Ukrajincům otevřeli své domovy.
Bylo cítit rozhořčení. Náš tehdejší premiér Boris Johnson hned pochopil, jaké bude mít válka s Ruskem dlouhodobé důsledky, a bez otálení spustil masivní vlnu pomoci, ve které ho Britové vždy plně podporovali, stejně jako teď podporují premiéra Rishiho Sunaka.
