reklama
 
 

Srpen 68 je zase aktuální, Kreml se opět snaží přepisovat dějiny. Pozor na návrat normalizace

19. 8. 2016
Před osmačtyřiceti lety, 21. srpna 1968, potlačila spojenecká vojska pražské jaro. Větším traumatem než samotná intervence však pro lidi byla totální kapitulace československého vedení. "Naprostá většina obyvatelstva se za ně postavila, riskovala a oni vzdor tomu neobstáli," připomíná v rozhovoru s Aktuálně.cz Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). A dodává: Rusko je dnes opět – tak jako kdysi zaniklý Sovětský svaz – autoritativním a populistickým režimem.
Doporučujeme

Jaký význam či smysl má připomínka okupace Československa spojeneckými armádami Varšavské smlouvy 21. srpna 1968?

Těch důvodů je mnoho. Dodnes se jedná o největší vojenskou operaci v Evropě po skončení druhé světové války. Do pohybu se daly statisíce vojáků, tanků, letadel či jiné bojové techniky. A nešlo jen o brutální silou potlačené pražské jaro, ale také o jeden z velkých celosvětových konfliktů mezi komunistickým Východem a demokratickým Západem.

Důsledkem této intervence bylo i rozštěpení mezinárodního komunistického hnutí na rozdílné – možná až nesmiřitelné – tábory, které se přely, zda byla okupace Československa oprávněná, či ne.

Zároveň se jednalo (vedle Maďarska v roce 1956 anebo Polska v počátku osmdesátých let) o jeden z velkých konfliktů uvnitř tehdejšího sovětského bloku. Navíc šlo o invazi nejen sovětské armády, ale i té polské, východoněmecké, maďarské a bulharské. Jakkoliv byla ta sovětská zdaleka nejpočetnější.

Uvědomit bychom si měli i fakt, že v okupaci Československa sehrál velkou roli Władysław Gomułka, tehdejší vůdce Polské sjednocené dělnické strany. S nápadem obsadit vojensky spojence, pokud by byl v této zemi ohrožen socialismus, přišel dokonce ještě dříve než sovětský vůdce Leonid Brežněv. Právě Gomułka byl, vedle generálního tajemníka Sjednocené socialistické strany Německa Waltera Ulbrichta, jedním z největších kritiků takzvaného obrodného procesu v Československu.

Je to dnes ještě důležité?

Pro dnešek je tehdejší vojenská intervence velmi aktuální již několik let. Zejména kvůli ruské imperiální politice. Kreml se opět snaží přepisovat dějiny a hranice.

Češi a Slováci by určitě měli najít odpověď na sílící snahy ruských konzervativních kruhů vylíčit pražské jaro jako kontrarevoluci vynucenou Západem a okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy jako bratrskou pomoc.

Takový dokument vysílala před časem ruská státní televize. Mluvila v něm o "rozsáhlých skladech zbraní kontrarevolucionářů, kteří měli připravit půdu i intervenci vojsk NATO".

Ruský pohled na okupaci Československa je velmi pestrý. Autoři vámi zmíněného dokumentu zamýšleli rehabilitovat celou Varšavskou smlouvu. Tedy i jeden z největších zločinů, k němuž byla Varšavská smlouva použita.

Rusové se navíc vědomě snaží negovat stinné stránky ruských, ale i sovětských dějin. Což opět souvisí s imperiální politikou Kremlu. Dějiny komunistického režimu se tak stávají součástí širších ruských dějin. Dost absurdně – bolševici se totiž velmi brutálně rozloučili s carskou, ale i několikaměsíční republikánskou epochou.

Ke slovu se navíc dostávají lidé, jimž bylo v roce osmašedesát mezi dvaceti a třiceti lety, takže do jisté míry rehabilitují své mládí a sami sebe. Ostatně jeden z předkladatelů ruského zákona o válečných veteránech (vojáci okupující Československo by byli dáni na roveň těm, kteří ho v roce 1945 osvobozovali od nacistů – pozn. red.) se intervence sám zúčastnil a nyní už jen ospravedlňuje své tehdejší jednání.

Něco podobného se koneckonců odehrává nyní i v Česku při diskusi o soše pohraničníka na našich západních hranicích. I v tomto případě hrají hlavní roli lidé, kteří začínali službu u pohraniční stráže někdy na počátku normalizace po roce 1968.

Selhání československých politických elit

Jde tedy o snahu dát akcím sovětské, potažmo ruské armády punc osvoboditelských misí? Aniž bych popíral zásluhy Rudé armády na osvobození Československa v roce 1945.

Samozřejmě. Ať už jde o konflikt na Ukrajině a ruskou anexi Krymu, rusko-gruzínskou válku anebo vměšování se Kremlu do ázerbájdžánsko-arménského konfliktu. To jen namátkou.

Rusko se znovu pouští do různých vojenských dobrodružství, takže hledá analogie ve své historii. I proto vytáhli ruští propagandisté po okupaci Krymu československou kartu. Byť je jiná doba a obyvatelstvo Krymu reagovalo na anexi většinou jinak. Avšak z hlediska mezinárodního práva jde o velmi podobnou akci a možná ještě horší, protože Ukrajina – na rozdíl od Československa v roce 1968 – je suverénním státem, a není tedy vazalem Kremlu, není součástí nějakého sovětského bloku.

Psychiatr Cyril Höschl říká, že nejen Mnichov 1938 či únor 1948 je pro Čechy traumatem, který v nich bude ještě dlouho doznívat a ovládat je. Totéž platí podle něj i o srpnu 1968. Pokud to tak opravdu je, jak tedy intervence tuto zemi změnila?

Srpen osmašedesát pro nás traumatem nepochybně je, byť si ho možná ne vždy uvědomujeme. Zmínil jste Mnichov. Například historik Jan Tesař hovoří v souvislosti s rokem 1938 o "mnichovském komplexu". O naprostém selhání státu, politických elit, celé tehdejší ideje státu, který byl budován jako stát, který dokáže ubránit své hranice a hájit své občany.

Z jejich pohledu šlo při komunistickém puči v roce 1948 již o druhé selhání prezidenta Edvarda Beneše, který předal vládu komunistům, aniž by mobilizoval alespoň část obyvatelstva... sokolů či armády. Což posléze vedlo k obrovské deziluzi lidí.

Avšak v srpnu osmašedesát byla situace přece jen jiná. Šlo o období dvacetileté vlády komunistů, a tedy i ekonomické, politické a kulturní krize. Nebyli jsme nicméně samostatným státem, čímž nechci snižovat míru tragédie, kterou tehdy lidé při sovětské okupaci prožívali a pamětníci ji zřejmě cítí dodnes. Pro nás je nyní mnohem aktuálnější a poučnější následující normalizace, onen zlom či vystřízlivění společnosti.

Co máte konkrétně na mysli?

Určitě by nás měla zajímat následující otázka: proč se naprostá většina společnosti po spontánním odporu k sovětským okupantům tak rychle "normalizovala"? Proč téměř všichni sklonili hlavy? Vždyť se ještě před několika málo měsíci stavěli k okupaci odmítavě. Mnoho lidí dokonce velmi aktivně v ulicích a při demonstracích... Novináře mimochodem nevyjímaje.

Ve vojenských dějinách je tento československý příklad dáván za vzor unikátního a velmi jednotného pasivního odporu obyvatelstva k okupantům. Ten odpor byl velmi jednotný a velmi účinný. A do jisté míry zachránil unesené československé politiky, kteří se tak mohli z Moskvy vrátit a na čas se znovu ujmout svých funkcí.

Tím větším traumatem pro lidi ovšem byla totální kapitulace československého vedení. Naprostá většina obyvatelstva se za ně postavila, riskovala a oni vzdor tomu neobstáli. Část z nich selhala okamžitě, jiní postupně a další se stáhli do pasivního soukromí. Neriskovali nic. Tahle jejich zbabělost či slabost jako máloco kontrastovala s dnes jen těžko představitelnou důvěrou, kterou do nich lidé vkládali.

Důvěra k lidem s rukama od krve

Dnes asi těžko soudit, čím si ale selhání tehdejších československých politických elit vysvětlujete?

Ničím neodůvodnitelnou důvěrou lidí v tyto politické vůdce. Věřili lídrům, jimž věřit neměli. Tihle lídři měli navíc většinou ruce od krve z let budování komunismu. Přesněji z období rozsáhlých poválečných represí.

Ten nejčestnější z nich – František Kriegel – velel závodním milicím v únoru 1948 a několik let ten převrat připravoval v roli tajemníka pražské komunistické organizace. Přitom jen Kriegel odmítl v Moskvě kapitulovat a nepodepsal takzvaní moskevské protokoly, což znamenalo definitivní konec demokratizačních reforem v Československu.

Zejména tato obrovská deziluze lidí z politiků, kteří si ani v nejmenším nezasloužili jejich důvěru, byla naprosto zásadní a velmi poznamenala i normalizační období, kdy se jen málo lidí angažovalo proti komunistickému režimu. Propracované metody sociálních postihů, zkušenost z rozsáhlých represí včetně věznění vedla společnost postupně k obrovské pasivitě. A nechuť politicky se angažovat přetrvává od té doby vlastně až dodnes.

Vymoženosti pražského jara – byť dočasné – hodnotíte poměrně příkře.

Pražské jaro trvalo velmi krátce, takže ani nemohlo vyvolat zásadní institucionální změny. Stále platila vedoucí úloha komunistické strany. A proreformními politiky nestačily být nově obsazeny ani vedoucí posty v této partaji, což byla pro Kreml jedna z hrozeb či záminek spuštění intervence.

Schváleno bylo jen několik zákonů. Tím nejcennějším byl asi zákon o cenzuře, který ji v podstatě rušil. No a zákon o rehabilitaci lidí, které komunistický režim nespravedlivě perzekvoval, ukazoval docela věrně limity celého pražského jara. Počet postižených lidí se totiž zúžil na naprosto směšné číslo.

Následně se pak rušily i rehabilitační rozsudky, takže bylo nakonec rehabilitováno jen něco kolem patnácti set lidí. Ve srovnání s tím, kolik lidí trpělo v padesátých letech minulého století protizákonně v lágrech, šlo o naprosto komické množství. Tohle vše pak nahrávalo rychlé a poměrně snadné normalizaci společnosti.

Jak se láme páteř národa

Čím si vysvětlit onen zlom? Od spontánního odporu lidí k intervenci až k jejich rezignaci. Nesouviselo to s rozsáhlými čistkami?

Určitě. Především ale s povahou tehdejšího režimu v Československu. Soukromé podnikání téměř neexistovalo. Až na vzácné výjimky pracovali všichni pro stát. No a stát – to byla komunistická strana, která o všem rozhodovala.

Když se například komunistický režim v Polsku pustil do čistek, téměř čtvrtina lidí pracovala v soukromém sektoru, v němž se schovali a přežili. Žádný zákon o příživnictví – tak jako v Československu – v Polsku neexistoval. Jakkoliv tedy čistky v Československu měly na zpacifikování lidí nemalý vliv, rozhodující roli sehrálo dominantní postavení státu ve společnosti.

Komunistům se podařilo změnit sociální struktury, způsob zaměstnanosti, zásadně se centralizoval – což nemělo do té doby obdoby – i život v zemi. Navíc se až nevídaně kádrovalo, včetně dětí a jejich možností vzdělání či uplatnění. Tohle vše komunistům umožnilo proreformně naladěnou společnost doslova zlomit.

Odsouzeno bylo několik set lidí s tresty odnětí svobody. Nešlo už ale o krvavou – jako v padesátých letech –, ale masovou sociální represi. Šlo o rozsáhlé čistky v zaměstnání, ale i v komunistické straně. Paradoxní je, že nejvíce perzekvovaných komunistů nemají na svědomí antikomunisté, nýbrž komunisté. Přičemž nešlo ani zdaleka o první čistku v této partaji – ať již šlo o roky 1929, 1949, či 1957.

Z čeho měl Brežněv strach

Shrňme alespoň hlavní důvody či motivy Moskvy, Varšavy a Berlína k přepadení Československa.

Moskva a jejich spojenci se obávali dalšího vývoje vnitropolitických událostí v Československu. Báli se radikalizace podobné té maďarské v roce 1956.

Polský předák Władysław Gomułka měl navíc obavy z posílení role Spolkové republiky Německo, takže stále opakoval, že Polsko nemá uznané své západní hranice, a že je tudíž vývojem v Československu ohroženo velmocenskými změnami.

Při plánování intervence mělo nepochybně význam i to, že v Československu nebyla – na rozdíl od Polska, NDR či Maďarska – dislokovaná sovětská armáda. Okupace tudíž byla i zajištěním západních hranic sovětského impéria.

Českoslovenští konzervativci, kteří se stali spojenci okupantů, se mimochodem obávali o svou vlastní budoucnost, ale i perspektivu celého komunistického režimu. Alexandra Dubčeka vnímali jako slabého politika, který umožňuje demontáž socialistického zřízení v Československu a ustupuje "antisocialistickým silám", pokud použijeme tento dobový termín.

Odpovědnost za invazi tedy nepochybně nese Kreml se svými spojenci. Částečnou politickou zodpovědnost nelze ovšem sejmout z československého komunistického vedení. Alexandr Dubček totiž nikoho neinformoval o hrozbách, které mu v proslulém telefonátu sděloval sovětský vůdce Leonid Brežněv několik dnů před invazí. Dubček trestuhodně o telefonátu (Brežněvovi v něm plačtivě nabízel rezignaci s tím, že neví, co má dělat) zkrátka a dobře nikomu neřekl.

Narůstající tlak i hrozby Sovětů ovšem na druhé straně určitě nešlo přehlédnout. Třebaže obsah zmíněného telefonátu Dubček zamlčel.

To je pravda. Tlak opravdu narůstal. Viditelný byl minimálně od března osmašedesát – tedy od drážďanské schůzky představitelů zemí Varšavské smlouvy. Vrcholil pak při následných schůzkách v Čierne nad Tisou a v Bratislavě. Většina lidí měla přesto pocit, že tato setkání komplikující se vztahy s Kremlem alespoň krátkodobě řeší a že k invazi nedojde.

Dnes už ale víme, že se vojensky připravovala minimálně od března osmašedesát. A ten, kdo k tomu dal pokyn, počítal s obsazením Československa podle všeho ještě dříve. Nespokojenost s tím, co se odehrávalo v Československu, totiž zaznívala z Kremlu už bezprostředně po zvolení Alexandra Dubčeka prvním tajemníkem KSČ v lednu 1968. A československá veřejnost si těch hrozeb začala všímat až někdy v květnu či červnu téhož roku.

Vojenské Memorandum? Už při zmínce o něm viděli Rusové rudě

Někdy se neprávem zapomíná na Memorandum z dílny pražské vojenské politické akademie, které akcentovalo větší vojenskou samostatnost Československa a které podle všeho Kreml mimořádně rozčílilo. Bylo i toto Memorandum důvodem k okupaci Československa?

Slovo neutralita bylo v Československu téměř tabu a nikdo také nepožadoval odtržení země od paktu států Varšavské smlouvy. Zejména proto, aby se Kreml nedráždil a nevyprovokoval k událostem podobným těm v Maďarsku v roce 1956. Avšak jedním z mála projevů, kde byl zmíněn požadavek na určitou samostatnost v zahraniční a bezpečnostní politice Československa, bylo vystoupení náčelníka Hlavní politické správy generála Václava Prchlíka, který na tiskové konferenci – krátce před invazí – vznesl požadavek, aby Československo mělo vlastní vojenskou doktrínu, což stálo i v Memorandu týmu vědců vojenské politické akademie.

Už jen zmínka o něm stačila k tomu, aby Sověti viděli rudě. Autoři Memoranda – například Vojtěch Mencl, Milan Ždímal, Miroslav Purkrábek, Antonín Goněc či Jaromír Cvrček – to pak velmi tvrdě odnesli. Nejvíce ale Václav Prchlík, který byl po okupaci zatčen, degradován na vojína a odsouzen k tříletému odnětí svobody.

Čím si po rozpadu Sovětského svazu vysvětlujete návrat Ruska k imperiální politice? Ruský prezident Vladimir Putin označuje například zánik SSSR za největší geopolitickou katastrofu dvacátého století. Jeho popularita se mimochodem mezi Rusy trvale pohybuje okolo osmdesáti procent.

Rusko, téměř celé jeho dějiny, doprovází směsice pocitů ohrožení a jakési předurčenosti ruského národa, který je vyvolen k záchraně Evropy před barbarskými civilizacemi. A když si k tomu přidáte desítky let trvající intenzivní propagandu a vymývaní mozků, tak se nedivme, že Putinova popularita a podpora jeho kroků je mezi Rusy tak vysoká.

Rusko je nyní v poměrně velké mezinárodní izolaci, kvůli Ukrajině se dostalo do velkých problémů, snad ještě větší potíže má jeho ekonomika. Prezident Putin řeší ovšem tyto problémy vytvářením obrazu nepřítele a přenášením viny za všechny potíže Ruska na něj.

Reputaci si snad poněkud vylepšil válkou v Sýrii. Ta dnes ale na druhé straně vypadá hůř než rozbombardované Německo po druhé světové válce. Krátkodobě s tím prezident Putin může nepochybně uspět. Avšak z dlouhodobého hlediska jde o cestu k jeho pádu anebo ještě větší izolaci a potížím Ruska. Tato země dnes opět představuje autoritativní a populistický režim.

autor: Jan Gazdík

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama