Praha - Cílené trýznění vybočujícího spolužáka nebo nevinný vtip, který se vymkl kontrole. Tak může vypadat kyberšikana, se kterou má podle průzkumů zkušenost každé druhé dítě nebo mladistvý.
Nový průzkum agentury STEM/MARK zjistil, že mezi 15 a 29 lety má zkušenost s kyberšikanou 46 procent lidí.
Vysoké číslo podle Lenky Eckertové z Národního centra bezpečnějšího internetu není překvapivé. Podle loňského průzkumu projektu E-bezpečí mezi dětmi a mládeží se problém týká více než poloviny dotázaných. Šikaně online se však nevyhnou ani dospělí.
Aktuálně.cz: Vysoké číslo mezi dětmi a mladistvými, kteří s internetem vyrůstají, není překvapující. Ve věkové skupině 30 až 44 let jde však o 36 procent lidí a s kyberšikanou má zkušenost také téměř každý čtvrtý člověk ve věku 45 až 59 let. Probíhá kyberšikana dospělých jinak, než je tomu u dětí?
Lenka Eckertová: Co se týká starších skupin, my těch dat příliš mnoho nemáme. Průzkumy v ČR jsou zaměřené spíš na děti a mládež. Ale jak probíhá kyberšikana? Já si myslím, že v celku podobně. Dospělí lidé už si samozřejmě uvědomují rizika svých činů, na druhou stranu zase nejsou tak sžití s technologiemi, to znamená, že některé kroky v prostředí internetu jim zkrátka nedojdou, stejně jako dětem.
Často mluvívám například o zveřejňování nahatých fotek dětí například. Rodičové vystaví na veřejném úložišti dat nějakou ne úplně vhodnou fotografii, v jakémsi pominutí smyslů se chtějí pochlubit hezkou fotkou. Ale když pak dáme příklad: vezměte to do reálného světa, dejte tu fotku na nástěnku ve škole nebo ve školce, tak se chytnou za hlavu a řeknou: no to přece ne, to v žádném případě. Ale je to vlastně úplně totéž, jenomže si lidé prostě v prostředí internetu neuvědomí dosah toho, co vlastně provádí.
Takže si myslím, že kyberšikana v dospělé komunitě může probíhat velmi podobně jako u dětí. Například přes sociální sítě se šíří fotografie, videa s nevhodnými komentáři. Často se to stane v žertu, to znamená, že pak se může lavinovitě rozšířit dál, aniž by původce, který to zveřejnil, chtěl. Může se to stát i prostřednictvím kamaráda, který zveřejní fotografii, která se pak rozšíří dál a oběť se stane terčem posměchu. Stává se, že si mezi sebou různě vyřizují účty bývalí partneři, třeba při rozvodu.
A.cz: Mění se prostředky, kterými agresoři své oběti na internetu šikanují?
Prostředky se příliš nemění. Spíš se prohlubují jednotlivé případy, jsou rafinovanější. Jde nejen o zmíněné projevy na sociálních sítích, ale také o obtěžování esemeskami či prozváněním nebo průnik do účtu například zneužitím hesla a podobně. Pak může agresor vystupovat pod vaším jménem a škodit. Například rozesílat hanobící e-maily. Také se můžete objevit v internetové seznamce jako poskytovatel sexuální služeb. Můžete být vydírán. Prostředky jsou různorodé a nápadité.
A.cz: Jak se může dítě, které se stane obětí kyberšikany, bránit?
Záleží na okolnostech, na osobnostním nastavení dítěte, jak to vnímá, co se děje okolo něj. Kyberšikana je často provázána se školní šikanou, takže je potřeba se podívat, co se děje ve škole. Záleží také na tom, jestli to dítě tuší, kdo na něj útočí, nebo je to útočník skrytý, to má potom trošku jiný průběh. Ale dítě by se určitě mělo někomu svěřit, nemělo by to tutlat. Mělo by si ponechat důkazní materiál. To znamená, když už má pocit, že to přerostlo nějakou jemu snesitelnou míru, tak nevymazat maily, schovat si je, případně si udělat otisk obrazovky profilu na sociálních sítích. Nemazat nenávistné SMSky a nechat si vše pro pozdější vyšetřování, aby se dalo dopátrat, odkud to pochází a kdo na dítě útočí. A samozřejmě v případě, že se dítě stane svědkem útoku na někoho jiného, je důležité, aby nemlčelo a podalo pomocnou ruku tomu, kdo je v neštěstí.
A.cz: Jaké děti jsou náchylnější k tomu, aby se staly oběťmi kyberšikany?
Ono je to vlastně podobné šikaně v reálném světě. Jde mimo jiné o děti, které nějakým směrem vybočují, velmi zjednodušeně řečeno. Například jsou ze sociálně slabší skupiny nebo jsou slabší v učení, nebo naopak jsou příliš dobří, vynikají, jsou za šprty.
Ale to je jenom jeden balík problémů a té zranitelnosti. Druhá věc je, jak už jsem taky zmínila, že terčem kyberšikany se může člověk stát úplně náhodou, často problém vzniká z nezvládnutého žertu. Aniž by to původně ten člověk zamýšlel. Když prostě něco na síť dáte, tak pak už těžko ovlivníte, co se s tím materiálem, třeba konkrétně s videi, bude dít. Jestli to třeba někdo nasdílí, přepošle, bude si z toho dělat legraci. Ztrácíte nad tím kontrolu.
A.cz: Jakou úlohu hrají ve zvládání kyberšikany rodina a škola?
Samozřejmě že obě instituce, jak rodina, tak škola, hrají důležitou roli. V rodině by se měly položit zejména morální základy a taková základní důvěra, aby se dítě, když cítí, že něco není v pořádku, přišlo svěřit za rodiči a neřešilo to někde pokoutně. Ukazuje se totiž, že děti se obecně s internetovými problémy moc nesvěřují, že se poměrně dlouho pokoušejí si to nějak vyřešit samy nebo to ututlat. Protože ony vlastně často těm problémům jdou i naproti, svou nezkušeností udělají nějakou neplechu a to se jim pak prostě vrátí zpátky. A samozřejmě o tom děti pak nerady mluví.
V rodině je třeba vytvořit prostředí natolik důvěryhodné, aby se to dítě nebálo a i v případě, že samo udělá nějakou vylomeninu, aby za rodičem přišlo a řeklo, že se něco děje, aby se to dalo řešit. V zahraničí nejeden případ skončil sebevraždou, protože to prostě nezvládly děti a zejména rodina.
Škola samozřejmě může být velmi nápomocná, když zaregistruje, že se s dítětem něco děje, že se chová jinak, než se dosud chovalo, že se třeba skrývá před vrstevníky. Moudrý učitel by se měl začít zajímat, co se s dítětem děje, kontaktovat rodiče a řešit to dál. Když už se učitel dostane do rozvinutější fáze šikany či kyberšikany, to znamená - neřeší jen ojedinělý výstřelek, pak je potřeba řešit situaci s odborníky.
