Téměř po měsíci od začátku invaze si mohou ženy konečně oddechnout. Maria spolu s Olgou se o zážitcích z cest rozpovídávají v prostorném bytu poblíž pražského centra. Ubytování na měsíc si sjednaly zdarma, nabídku dostaly od kamaráda Mariiny dcery.
V Česku pobývají čtvrtým dnem. I přestože jsou třiačtyřicetiletá zubařka a devětatřicetiletá laborantka už v bezpečí, stačí se podívat na ruce, které prozrazují nervozitu ze vzpomínek na útěk z Kyjeva. Neustále se jim třesou. Nepomáhá ani uklidňující bylinkový čaj, který k večeru popíjejí společně.
Na to, že jsou nyní v Praze, nejsou pyšné. Z toho důvodu si nepřejí, aby je reportérka Aktuálně.cz fotografovala a uváděla jejich celá jména. "Status uprchlíka považujeme za hanbu," vysvětlují obě ženy. O své cestě pryč z Ukrajiny ale vyprávějí ochotně.
Ještě před necelým měsícem jste žily všední život v Kyjevě, nyní jste po strastiplné cestě v Praze. Uvědomovaly jste si těsně před ruskou invazí na Ukrajinu, že nakonec budete muset utéct ze své vlasti z obav o své životy?
Maria: Když jsem v průběhu února sledovala zprávy o situaci na ukrajinských hranicích, nevěřila jsem, že ve východní Evropě může skutečně vypuknout válka. Vedla jsem stejný život jako předtím: chodívala jsem do práce, volala si s dcerou bydlící v Praze, procházela se s manželem centrem města. I přesto jsem občas nemohla usnout. Říkala jsem si, co když se to přece jenom stane. Obavy jsem si ale nechala pro sebe, nechtěla jsem nikoho strašit.
Olga: Já jsem odjakživa měla k politice daleko. O všech novinkách jsem se dozvídala hlavně od staršího syna. Začátkem února říkal, že je ve světě něco v nepořádku. Tehdy mi synova slova přišla směšná. Týden nato jsem se zeptala kamarádky, jestli jí přijde, že jsem obklopena panikáři, nebo je všechno skutečně špatně. V práci totiž každý druhý vyprávěl o záchranném kufříku a také o tom, že v případě nouze musíme na jihozápad Ukrajiny.
K invazi nakonec došlo 24. února. Vybavujete si události tohoto dne?
Olga: Od brzkého rána mi neustále pípal mobil, chodily mi zprávy od přátel z odlehlejších částí Kyjeva. "Slyšíš výbuchy?" psali mi. Ano, pár jsem jich zaslechla, třásla se okna. I přesto jsem v sedm ráno jako vždycky zamířila na službu do vojenské nemocnice.
V práci panoval zmatek. Nikdo nevěděl, co dál. Vypili jsme ale pár šálků kávy a vrátili se na pracovní pozice. Během pracovní doby byl několikrát vyhlášen poplach, dvakrát jsme se schovávali do úkrytu. Vedení nemocnice všem řeklo, že pokračujeme podle plánu a jdeme do práce i další den.
Maria: Já si to pamatuju, jako by se to odehrálo včera. Kolem šesté ráno mě probudil hovor od bratra, který tlumeným hlasem pronesl: "Začala invaze. Musíme dostat nemocné rodiče pryč. Pojedeš s nimi?"
A jela jste?
Maria: Bratrovu nabídku jsem kvůli práci odmítla. Ten den jsem měla službu, jako by byl normální všední den. Po práci jsem se vrátila domů k manželovi. Čekal na mě oblečený v předsíni. Nechápala jsem, kam se chystá. Vteřinu nato jsem spatřila z okna stíhací letoun. "Musíme se co nejrychleji dostat do úkrytu," řekl manžel. Ani jsem nevěděla, kde se nachází nejbližší. Ačkoliv byl ve vedlejší škole vzdálené pět minut chůze, v tu chvíli mi ale i tato poměrně krátká vzdálenost připadala nekonečná.
Jak to vypadalo ve škole?
Maria: V hlavní hale se shromáždilo zhruba šedesát lidí, ale pořád přicházeli další lidé se zvířaty, jídlem a dětmi. Po pár hodinách, když ustaly výbuchy, se šel manžel podívat na byt. Hodinu se nevracel. V pět ráno jsem šla proto zkontrolovat, jestli je stále naživu. Díkybohu skutečně byl.
Podle čím dál častějších výbuchů jsme ale poznali, že okupanti se přibližují. Seděli jsme s manželem potichu. Napadlo mě napsat Olze, s níž jsme si předtím nikdy nepsaly a za celou dobu prohodily spolu jenom pár vět. "Jak se máš? Co si o tom myslíš?" psala jsem jí. Záhy mi odpověděla. "Bude to čím dál horší. Musíme na jihozápad," odepsala mi.
Jak to probíhalo poté, co jste se spojily?
Olga: Druhý den ráno byly výbuchy tak silné a blízko, že jsem řekla manželovi, že musíme vypadnout. Právě na jihozápad. Vzala jsem s sebou jenom dvě lahve vody, pas a dvě bundy. Své dva kocoury jsem odvezla ke známým. Byt jsme s manželem, mladším synem a Marií opustili velmi rychle. K ulici se blížili okupanti.
Maria: Během prvního dne invaze jsem si říkala, že to všechno potrvá chvíli. Ale už druhý den bylo jasné, že pokusit se dostat pryč je sice rizikové, ale za pár dní bude riskantnější zůstat. Odvahu k odjezdu mi dodal manžel.
Proč jste nevyužila už první příležitost k odjezdu?
Maria: Protože mi to celé přišlo zcela surrealistické, jako bych se ocitla ve špatném sci-fi filmu. Je těžké nechávat domov, kde máte všechno a všechny, za sebou. Zvlášť ve chvíli, kdy tam celá rodina zůstává, a tak může každou chvíli zemřít. Ruská armáda už tou dobou svými raketami poškodila letiště i jiná strategická místa. Zdálo se, že vydat se na cestu za hranice je rizikovější než zůstat pod palbou.
Jaká byla cesta pryč z Ukrajiny?
Olga: Dvě hodiny jsme stáli v zácpě. Srazilo se před námi několik aut, ale nikdo si toho jako by nevšímal. Všichni pokračovali v cestě. Natankovat nešlo ani na jedné z pump. Do Bílé Cerkvi, města nedaleko od Kyjeva, jsme jeli čtyři hodiny.
Krátce potom, co se nám podařilo najít pumpu s benzinem a natankovat, mi zavolal starší syn a řekl, ať jedeme rychle pryč, že na Bílou Cerkvu letí rakety. Rychle jsme otočili auto. Sotva jsme překročili můstek spojující pumpu se zbytkem silnice, zasáhla ho raketa. Silnice se ocitly pod palbou. Čtyřikrát jsme museli měnit trasu.
Maria: Celou dobu jsem se bála, že nás sestřelí stíhací letoun. Když se začalo stmívat a my neměli ubytování, ztuhla jsem strachy. Co když zůstaneme ve tmě uprostřed louky? Za chvíli začínal zákaz vycházení. Chtěli jsme jet do malého města Chmilnyk ve Vinnycké oblasti. Když jsme se ale k městu dostali, místní nám oznámili, že ruská vojska útočí na blízké letiště. Museli jsme zase jinam.
Kde jste tedy nakonec přespali?
Olga: Ve tři hodiny v noci jsme dojeli do Černovic, kde nás ubytovali přátelé. Když jsem šla ráno na nákup, dostala jsem zprávu od Marie, že jede na ukrajinsko-rumunskou hranici.
Maria: V Černovicích jsem totiž neustále přemýšlela nad svými starými a nemocnými rodiči, které jsem den předtím s bratrem vyslala autobusem do Rumunska. Ukrajinsko-rumunskou hranici ale překročili pěšky. Během cesty máma několikrát omdlela, také tátovi se udělalo hůř. Proto jsem se rozhodla vydat se za nimi, aby se jim aspoň trochu ulevilo.
Jak to vypadalo na ukrajinsko-rumunské hranici?
Maria: Rodiče mě varovali, že na přechodu hranic na mě čeká tlačenice a že strávím v úzkém koridoru ohrazeném ostnatým drátem přinejlepším tři hodiny. Přinejhorším osm. Když jsem se na hranicích rozhlédla, viděla jsem spoustu žen s malými dětmi. Když se otevírala vrata pro auta, lidi odháněli jako dobytek.
Prosila jsem řidiče, aby mě vzali do auta. Cítila jsem stud. Všichni ale říkali, že nemají místo. Po řadě neúspěšných pokusů jsem spatřila auto s kyjevskou značkou, ve kterém jela žena s patnáctiletým synem a kocourem. Prosila jsem ji o pomoc a ujišťovala, že nemám nic ilegálního ani žádnou zbraň. Vzala mě. Kontroly na hranicích byly rychlé, velice povrchní, až možná čistě formální.
Jaký to byl pocit, dostat se pryč z území Ukrajiny?
Maria: Nemohli jsme uvěřit vlastním očím. Všude stáli dobrovolníci a lékaři. Rozdávali lidem vodu, mléko, ovoce a deky. Až teprve v tu chvíli nám došlo, že jsme nejedli tři dny. Když řidička auta dostala do ruky mléko od rumunských dobrovolníků, rozplakala se. Nabízeli nám nejen jídlo, ale i ubytování a odvoz. Naštěstí jsem již měla odvoz do Bukurešti, kde na mě čekali rodiče, zařízený.
Olgo, s Mariou jste se v Černovicích rozdělily. Zatímco ona mířila hned na hranice, vy jste v zemi ještě nějaký den zůstala. Proč?
Olga: Čekala jsem dobré zprávy z vyjednávání mezi Ukrajinou a Ruskem. Až teprve po druhém jednání mi bylo jasné, že naděje na pozitivní rozuzlení konfliktu neexistuje. Přinejmenším ne teď. Charkov, Hostomel a Irpiň se ocitly pod palbou, Rusko nedávalo civilnímu obyvatelstvu šanci využít zelený koridor a opustit města. Bylo načase odejít za hranice.
Kam jste chtěla uprchnout?
Olga: Rozhodovala jsem se mezi Polskem a Českem. Manžel mě a syna dovezl do malé vesničky poblíž slovenské hranice. Překročili jsme ji se synem pěšky. Na druhé straně se o nás postaral Červený kříž. Dostali jsme občerstvení, čaj a nabídli nám i odvoz.
Měli jsme namířeno do Krakova. Počet nově příchozích Ukrajinců byl ale natolik velký, že v Krakově ani v okolí už nově příchozí Ukrajince neubytovávali. Stála jsem před volbou kam dál. Nakonec jsem se rozhodla pro Prahu.
Jak jste se do Prahy vůbec dostala vy, Mario?
Maria: V Bukurešti jsem strávila s rodiči pět dní. Přepravu do Tallinu, kde je ubytují přátelé, by sami nezvládli. Nemohli jsme vychytat levné letenky, cena se neustále šplhala nahoru. Po nějaké době jsme konečně koupili letenky do Estonska s přestupem na pařížském letišti. Doletěli jsme do cílové destinace krátce po půlnoci. Ubytovala jsem rodiče a hned si šla koupit letenku do Prahy, kde na mě čekala dcera. Jediný důvod, proč jsem uprchla, byla právě ona. Je smyslem mého života.
A díky tomu se do Prahy dostala i Olga.
Olga: Ano, Mariina dcera jí zařídila ubytování na měsíc ve velkém bytě, kde bylo místo i pro nás. Takže Praha byla jasná volba, když tu mám střechu nad hlavou.
Jak jste se do Prahy dostala?
Olga: Na krakovském vlakovém nádraží jsou jízdenky pro Ukrajince zdarma, jenže přímé spoje do Prahy už k dispozici nebyly. Jela jsem tedy přes Chaloupky poloprázdným rychlíkem. Na přechod do vlaku, který mířil do Prahy, jsme měli zhruba minutu.
Oproti předchozímu rychlíku to byl velký rozdíl. Tady většina lidí stála, protože místa na sezení nezbyla. Malé děti ležely na studené podlaze. Po dlouhé noci jsme se krátce po sedmé dostali na hlavní nádraží, odkud nás vyzvedla Maria. Teď už nejsme samy a spolu to zvládneme.
