V posledních letech jako by starostí neustále přibývalo. Nejdřív pandemie covidu, pak válka na Ukrajině, zdražování. Hodně se píše o tom, nakolik se to odrazí v naší psychice. Může to mít vliv i na fyzické zdraví?
Socioekonomické vlivy jsou dokonce jedním z nejvýraznějších spouštěčů různých chorob, včetně onemocnění oběhového systému. V tomto ohledu jsou obrovské rozdíly mezi bohatšími a chudšími regiony. Nemocnost v Ústeckém kraji nebo na Ostravsku je výrazně vyšší než třeba v Jihočeském nebo Středočeském kraji. A to navíc Česko patří k zemím, kde jsou sociální nerovnosti relativně malé. Ale není to tak jen u nás. V celé Evropě můžeme pozorovat souvislost mezi výší HDP a výskytem kardiovaskulárních chorob. Takže to, že zchudneme, může mít výrazný dopad na rozvoj těchto onemocnění.
Takže se dá říct, že na Ústecku je vyšší výskyt infarktů než třeba v Praze?
Je to tak. Rozdíl je poměrně velký, v desítkách procent. V Praze se objevuje mezi 100 až 110 infarkty na sto tisíc obyvatel za rok, v Ústí nad Labem to je mezi 160 až 170 infarkty. Data se rok od roku trochu mění a také to změnil covid.
Může to souviset i s dostupností zdravotní péče?
Nemyslím si, že v Ústeckém kraji je nějak zásadně horší dostupnost zdravotní péče než v Praze, rozhodně ne natolik, aby se tím dal vysvětlit tak velký rozdíl. Je to dáno právě socioekonomickými faktory. Důležitá je například životospráva. A životní styl je přece jenom trochu jiný v Ústeckém kraji než ve velkých aglomeracích, kde lidé více přemýšlí o svém zdraví a věnují mu více času, sportují a mají pestřejší stravu, protože zdravé potraviny jsou dražší. Obrovskou roli má také to, jak moc kouříme nebo konzumujeme alkohol. A kuřáctví je zase hodně spjaté se vzděláním.
Stejně tak je důležitá psychika, to, jak moc se stresujeme. Do budoucna nám přitom může hrozit nezaměstnanost - a mít práci je důležité pro psychickou pohodu. Třeba data z Francie ukazují, že to, zda máte nebo nemáte práci, znamená velký rozdíl v riziku srdečně cévních onemocnění. Takže jsou to různé faktory, které když se nasčítají, vyrobí takovýto obrovský rozdíl mezi regiony.
Rozdíly jsou zjevné i ve velmi bohatých zemích. Ale i například v rámci Londýna můžete vystopovat rozdíly ve výskytu srdečně cévních chorob mezi bohatšími a chudšími čtvrtěmi. Je proto důležité, jak se lidé postaví k preventivní péči. A v tomto ohledu se zdá, že jsme si během pandemie vyrobili dluh, a je otázka, jestli si další nevyrobíme v důsledku ekonomické krize.
Jaké srdeční nemoci Čechy nejvíc trápí?
Nejčastější je ischemická choroba srdeční (srdeční nedokrevnost), což je postižení věnčitých tepen aterosklerózou. Ta způsobuje infarkt nebo angínu pectoris. Kromě toho nás hodně trápí srdeční selhání, které způsobuje celá řada okolností - od vysokého krevního tlaku po infarkt a řada dalších. Lidí se srdečním selháním v Česku velmi přibývá, a to až o desítky procent. Částečně to je sice i díky lepší diagnostice, ale jedná se o reálný nárůst výskytu choroby.
Další problém, který tu máme, jsou poruchy srdečního rytmu, kterými v Česku trpí až půl milionu lidí. Nesmíme zapomínat, že mezi "choroby" můžeme do určité míry počítat i spíše rizikové faktory, jako je vysoký krevní tlak. Trpí jím prakticky polovina dospělé populace, což je obrovská zátěž. Takže kardiovaskulárních chorob je celá řada, toto jsou ale ty nejzásadnější.
Zmínil jste, že covid data změnil. Jak?
Covid vedl k tomu, že do nemocnice jezdilo méně pacientů s infarktem, srdečním selháním či poruchami srdečního rytmu než před ním. To neznamená, že pacientů bylo reálně méně, ale že nevyhledali lékařskou péči. Báli se jet do nemocnice. Proto zde umírali lidé, kteří covid vůbec neprodělali, ale kteří nedoputovali do nemocnice, což se projevilo v počtu nadúmrtí.
To samé se dělo například ve Spojených státech. I tam byla nadúmrtnost - dvě třetiny lidí, kteří zemřeli "navíc", zemřeli na covid, a třetina zemřela proto, že se péče soustředila na covidové pacienty a razilo se, že pokud to není nutné, nemá se chodit do zdravotnických zařízení. Což si někteří lidé vysvětlili tak, že mají počkat doma, až potíže přejdou, jenže ony často nepřejdou.
Takže se jednalo o zbytečná úmrtí. Možná stačilo, kdyby ti lidé zavolali včas záchranku…
Je to pravděpodobné. Máme data z Česka, která ukazují, že ve vrcholných pandemických měsících poklesl oproti jiným letům příjem pacientů s infarktem až o čtvrtinu. Ta samá data jsou i z Itálie nebo Kanady. V Kanadě dokonce zmapovali, že pacienti, kteří nakonec přijeli do nemocnice, přijeli o čtyřicet minut později než mimo pandemii. Čtyřicet minut přitom v případě infarktu znamená strašně moc času z hlediska další prognózy. A znamená to, že ti lidé váhali, zda si mají záchrannou službu zavolat nebo ne. Lze tedy předpokládat, že část lidí si ji nezavolala vůbec a část lidí to ani nestihla, protože v případě infarktu jde o minuty. Takže toto se dělo celosvětově a bude to mít dopad na další výskyt srdečně cévních onemocnění.
Přibývá v Česku lidí s onemocněním srdce?
Ano. Byli jsme šťastnou zemí, kde přes třicet let docházelo k poklesu srdečně cévních onemocnění. V pandemických letech se to ale zlomilo a přibylo pacientů s ischemickou chorobou srdeční, srdečním selháním, arytmií. Na počtu pacientů s infarktem se to tolik neprojevilo, protože jak jsem říkal, ti do nemocnice nedorazili. Takže počty nemocných stoupají, ačkoliv jsme předpokládali, že ještě nějaký ten rok vydržíme na sestupné linii. Covid to ale změnil a nyní usilovně bojujeme o to, abychom se vrátili zpátky na sestupnou trajektorii.
Předpokládám, že se dožene manko preventivní péče, ale především je potřeba vysvětlit lidem, že se o sebe mají starat. O to, jaký mají tlak, cholesterol, jestli mají cukrovku, že se mají hýbat, netloustnout, jíst zdravě, kouřit méně. Jsou to věci, které je potřeba neustále zdůrazňovat, protože je to velmi důležité. I malé změny v životosprávě se časem nasčítají. Každé procento krevního tlaku nebo cholesterolu, které se vám podaří dát dolů, znamená za deset, dvacet let snížení rizika infarktu nebo srdečního selhání o desítky procent. Takže cesta je v osobní zodpovědnosti.
Říkáte, že kvůli covidu začalo po letech přibývat onemocnění srdce a roli hrálo zanedbání péče. Co ale samotný covid? Projevilo se prodělání nemoci v nárůstu srdečních onemocnění?
Covid se v tom pravděpodobně také projeví. Data z Česka nemáme tak dobře zmapovaná, ale máme je díky obrovské analýze databáze amerických veteránů. Američané srovnali data asi pěti milionů lidí, kteří byli ošetřeni před covidem anebo kteří covid nedostali, s daty 160 tisíc lidí, kteří covid prodělali. A zjistili, že ti, co ho prodělali, měli v následujícím roce víc všech kardiovaskulárních komplikací - víc infarktů, poruch srdečního rytmu, srdečního selhání, mozkových cévních příhod. Nejhůř na tom byli ti, co měli těžký průběh covidu, ale týkalo se to i těch s mírným průběhem. My to i pozorujeme v praxi. Přichází za námi lidé s poruchami srdečního rytmu, které se u nich vyskytly po covidu.
Takže to, že se po třiceti letech začal zvedat počet lidí s nemocným srdcem, je následkem výpadku péče a prodělání covidu?
Myslím, že to je výsledek čtyř věcí. Jedna je výpadek akutní péče, která nebyla poskytnuta proto, že se pacienti vyhýbali nemocnicím. Druhý faktor je výpadek preventivní péče - praktičtí lékaři se starali o stovky pacientů s covidem a neměli čas na prevence. Bylo to logické a ani nebylo žádoucí, aby se lidé pohybovali ve zdravotnických zařízeních, když to nebylo nezbytně nutné. Třetí faktor je samotný covid, který riziko onemocnění zvyšuje - my přesně nevíme jak, ale zvyšuje.
Poslední faktor je ten, že i v jiných rozvinutých zemích včetně Spojených států se sestupný trend změnil už před několika lety a nemocných začalo přibývat. A to proto, že populace začala akumulovat některé rizikové faktory, jako je nadváha, fyzická neaktivita a cukrovka, populace navíc stárne. A bez dalších inovativních postupů v prevenci pravděpodobně další spontánní pokles nemocných, který v Česku i v jiných zemích více než třicet let panoval, asi neuvidíme.
Otázkou je, kolik lidí by do nemocnice přijelo včas, kdyby nebylo covidu. Dokážou vůbec rozeznat příznaky infarktu a zavolat si včas pomoc?
My se pořád snažíme zdůrazňovat, že když někoho bolí na hrudníku, bolest neustupuje, a navíc je mu nevolno, je potřeba neváhat a volat záchrannou službu. Česká kardiologická společnost udělala i reklamní spot, který vysílala Česká televize. Také jsme opakovaně v médiích upozorňovali, že tyto příznaky nelze podceňovat.
Ale opět to souvisí se vzdělaností a tím, jaké mají lidé povědomí o chorobách. Spousta lidí má pocit, že jak potíže přišly, tak zase odejdou, a že lékaře nepotřebují. Chlubí se tím, že nebyli desítky let u svého praktického lékaře. A pak přijdou a my zjistíme, že mají už několik let cukrovku a poškozené ledviny. Takže v tom určitě hraje roli i takové to naše furiantství, kdy máme pocit, že si se vším poradíme sami. Tato česká nátura tomu moc nepomáhá.
Ale mohl byste být konkrétnější? Jak se pozná infarkt?
Bolest většinou relativně rychle nastoupí, je svíravá, vyskytuje se zpravidla uprostřed těla, nejčastěji za hrudní kostí, v její horní i dolní části. Někdy se šíří třeba do krku, do čelisti, někdy i do paží, do zad. Poměrně často bývá doprovázena pocitem celkové nevůle, člověk se potí, má pocit, že bude zvracet. Může se objevit také bušení srdce, člověku s infarktem se zároveň špatně dýchá. To jsou základní příznaky. Bolest většinou neustupuje, naopak zesílí, trvá. Ve chvíli, kdy trvá třeba pět nebo deset minut, je potřeba volat záchrannou službu.
Je lepší stokrát zavolat zbytečně než jednou pozdě, protože pak už nemáme šanci zachránit srdeční sval, který je ohrožen nedostatkem kyslíku. Při infarktu se vám totiž ucpe některá z tepen, které přivádí k srdci kyslík. A buňky nevydrží dlouho bez kyslíku. A čím déle bez kyslíku jsou, tím více se šíří zóna postižená buněčnou smrtí. V okamžiku, kdy buňky umřou, tělo nemá způsob, jak je nahradit. Vzniká jizva, která je příčinou toho, že srdce selhává nebo se objevují poruchy srdečního rytmu a prognóza pacientů je následně o to horší.
Platí, že nejohroženější skupinou jsou senioři?
Je pravda, že srdečně cévní choroby narůstají spolu s věkem. Je to dáno tím, že jejich nejčastější příčinou je ateroskleróza, která se vyvíjí postupně. Můžeme si to připodobnit k ucpávání vodovodních trubek vodním kamenem. Ale není to tak, že infarkt nemohou dostat třicetiletí. Není to ani vzácné. Jedná se zpravidla o mladé lidi, kteří nevěděli, že mají vrozeně vysoký cholesterol, nebo jsou to těžcí kuřáci, diabetici.
Je na obzoru nějaká nová léčba nemocí srdce?
Nových léků je mnoho. V současné době máme například novinku pro léčbu srdečního selhání. V posledních letech pronikly do této léčby nové molekuly, které nás výrazným způsobem posunují dopředu. Objevují se také nové léky na cholesterol, které jsou velmi účinné, bude je dokonce možné podávat jednou za půl roku a vydrží snižovat cholesterol dlouhodobě.
Nové léky a postupy dokážou zlepšit prognózu. Na začátku ale vždy bojujeme s úhradou léků, protože když jsou nové, tak jsou dražší. Obecně je ale v Česku péče velmi dostupná a také laciná. Sice tu máme doplatky za léky a spousta lidí kvůli tomu "reptá", přesto máme velmi štědrý zdravotní systém, asi jeden z nejštědřejších na světě.
Jaký myslíte, že bude vývoj v nemocích srdce do budoucna? Podaří se tu křivku zase otočit?
Záleží, jestli se nám podaří přivést lidi zpátky k preventivním prohlídkám. To je břímě, které leží hodně na praktických lékařích. Ale pochopitelně ani oni nemohou udělat nic, pokud pacient nepřijde. Spousta praktiků své pacienty obesílá, zve je na preventivní prohlídky. Návštěvnost se v posledních letech dařilo zvyšovat, pak se ale během covidu propadla. Je potřeba se k tomu vrátit.
Také záleží, jak rychle se nám podaří získat dostatečné úhrady pro nové léky. Je zde určitě perspektiva, že úhrada bude do určité míry omezena, protože zdravotní systém musí být solidární. A my bohužel nejsme zvyklí sáhnout do vlastní peněženky a léky si zaplatit. Což je paradoxní. Některé nové léky byly daleko více používány ve výrazně chudších zemích, protože čeští pacienti nebyli ochotni si je zaplatit. Takže byly více rozšířené na Ukrajině nebo v Rusku.
Je také potřeba znovu zdůraznit, že odpovědnost má primárně každý sám za sebe. Za to, jestli má nadváhu, jestli zná svůj tlak, cholesterol, cukr. A jestli se v okamžiku, kdy má nějaké zdravotní riziko, léčí. Ty paradoxy jsou někdy strašné. Občas vidíte lidi, kteří se bijí v prsa, že už deset let nebyli u praktického lékaře, a přitom venku před domem leští auto. Chtějí mít krásnou věc, o kterou se rádi starají, přitom tu krásnou věc, co nám nadělila příroda, naše tělo, si nechávají huntovat svým životním stylem.
