Krušné hory / Praha - "Štábnímu strážmistrovi Janu Heřmánkovi bylo 43 let. Nositel Čs. válečného kříže 1918 sloužil na četnické stanici Všetaty a do Krušných hor byl vyslán před několika dny jako posila pohraničních jednotek Stráže obrany státu. Zanechal po sobě manželku Marii," identifikuje zavražděného četníka Jindřich Marek z Vojenského historického ústavu.
Vojín v záloze Antonín Laburda měl podle historika štěstí v neštěstí - střela prošla nejprve prázdnou sumkou na náboje, načež pronikla tlustým i tenkým střevem. Obtížnou operaci Laburda přežil.
Kriminalisté jako vraha určili fanatického obdivovatele nacistického vůdce Adolfa Hitlera, henleinovce Albína Schaarschmieda, který před trestem utekl do hitlerovského Německa. Ve válečných letech se pak nacisté z Hory Sv. Šebestiána pochlubili v místní kronice Schaarschmiedovým hrdinstvím. Teprve na konci války stránky o Heřmánkově vraždě z kroniky kdosi vyřízl a zničil.
Jen v týdnech kolem září 1938 bylo členy německé pravicové polovojenské organizace Freikorps v československém pohraničí povražděno či v přestřelkách zahynulo 130 čs. vojáků, četníků, členů finanční stráže či Stráže obrany státu.
"Tahle čísla jsou v archivech doložitelná. Můžeme ale jen spekulovat o tom, kolik Židů či německých antifašistů v roce 1938 unesl či jen tak v českém pohraničí na ulici umlátil zfanatizovaný Freikorps či takzvaní 'sudetští' Němci, ještě nedávno bohabojní a nacistickou propagandou netknutí horalé. Jsou to další desítky dosud neznámých obětí," odhaduje historik Marek, podle nějž jde o velký dluh české historie.
Přesto se nabízí otázka, proč si i po osmdesáti letech vůbec připomínat vyhnání Čechů z pohraničí, Slovenska či Podkarpatské Rusi v roce 1938. Oslovení historici se shodují, že rozhodně ne kvůli oživování napětí či hořkosti mezi Čechy a Němci. Připomínat by si prý rok 1938, mnichovskou dohodu, a tedy i vyhnání Čechů z pohraničí měla celá Evropa.
Video: Tisíce Čechů, kteří z pohraničí utíkali před nacistickým terorem, si zachraňovaly holý život, říká pamětník Karel Hošek.
"Tedy i události, které Mnichovu předcházely. Protože právě tehdy fatálně selhala celá Evropa, všichni její političtí lídři, když jen přihlíželi, jak nás sousedé cupují na kusy. Pokud se z toho nepoučíme, tak se můžeme znovu dočkat něčeho v jiném gardu a v jiné části Evropy," říká historik Marek.
Znalost historie bez "vyřezávání" stránek z kronik je i podle spisovatele Jiřího Šulce (autora bestsellerů Dva proti říši, Zrádci či Mosty do Tel Avivu) důležitá zvláště v dnešní Evropě, která má podle něj mnoho nových Nevillů Chamberlainů, ale žádného Winstona Churchilla.
Byl to ostatně britský premiér Churchill, který po mnichovské dohodě prohlásil: "Británie měla na vybranou mezi hanbou a válkou. Zvolila hanbu a bude mít válku."
"Výstižný Churchillův apel je velmi aktuální i dnes," domnívá se Marek.
Sebemrskačské pokání Čechů není namístě, namítá archivář Šustek
Vojtěchu Šustkovi z Archivu hlavního města Prahy vadí i sebemrskačské pokání Čechů, které dominuje diskusi o česko-německých předválečných i poválečných vztazích.
"Tohle úporné snažení mnoha publicistů i historiků, že především Češi se na Němcích dopouštěli obludných zločinů a nikoliv naopak, nelze nazvat jinak než postnacistickou revizionistickou propagandou. A propadají tomu stále více i čeští politici, kteří rádi sklouzávají k nacistické ideologické floskuli - 'Sudety'. Tu si přitom vymyslel jeden ze zakladatelů nacismu Franz Jesser. Jako kdyby takzvané Sudety byly někdy nějakým historicko-správně-politickým celkem," říká Šustek.
Divoké vyhnání Čechů v roce 1938, které doprovázely vraždy či únosy antifašistů nebo Židů, je jen málo připomínanou kapitolou českých dějin. Z paměti lidí ho podle historiků vymazala druhá světová válka, ale i poválečné excesy Čechů při odsunu Němců z českého pohraničí.
Historici připomínají ještě jeden podstatný fakt - dosud si prý nevšimli, že by se Sudetoněmecký landsmanšaft věnoval osudům v Česku zavražděných či do koncentračních táborů unesených německých antifašistů či Židů. A že by landsmanšaft prokázal těmto obětem nacismu úctu či se jim omluvil.
Fanatismus Freikorpsu i pupkatých strejců z českého pohraničí - až do krajnosti
Tato stále nepřiznaná pokora se týká i dubna 1945, kdy už muselo být dávno všem jasné, že je hitlerovskému Německu konec.
Přesto i tehdy vynikali mnozí Němci v českém pohraničí málo vídanou brutalitou. Když například útok hloubkových letců u Hory Sv. Šebestiána rozehnal vězně jednoho z pochodů smrti do lesů, tak místní kluci z Hitlerjugend s podporou pupkatých strejců uspořádali na zbědované vězně divoký hon a vraždili je v posledních dnech války holemi, motykami či brokovnicemi.
Stejně tak se jen pár týdnů před koncem války dobelhalo do nedaleké obce Výsluní několik vyhladovělých polských vězňů s prosbou o trochu jídla. Místní sedláci je podle archivních záznamů zavedli do lesa, kde je umlátili motykami a zahrabali.
"Jakoby absurdní nacistický přívlastek 'sudetský' měl být závazkem k jejich nenávisti a fanatismu," míní Jindřich Marek. A připomíná ojedinělou publikaci Vyhnání Čechů z pohraničí v roce 1938, která v těchto dnech vychází. Kromě rozsáhlé fotodokumentace obsahuje i několik set autentických výpovědí lidí, kteří byli v roce 1938 či během války bezohledně vysídleni z českého a moravského pohraničí, ale třeba i ze Sedlčanska, Slovenska a Podkarpatské Rusi.
Mnichov a vyhnání Čechů je jádrem toho, k čemu lidé znovu inklinují
Mnichov, rozpad republiky, a tedy i vyhnání z pohraničí zlomily podle spisovatele Jiřího Šulce českému národu páteř.
"Národu, který si svůj stát vybojoval a po dvaceti letech jeho trvání byl odhodlán prokázat svou dospělost při jeho obraně. Tu možnost ale nedostal. A tohle stigma nás poznamenává i po osmdesáti letech v podobě častého alibismu: vždycky to nějak dopadne, i když se do toho nebudeme míchat. Anebo - však on to někdo zařídí," domnívá se Šulc.
Pokud bychom se podle spisovatele v roce 1938 bránili - a třeba i prohráli -, měli bychom na co být hrdí. Místo toho se ale stále dohadujeme, zda jsme měli bojovat a jak moc se nacisté mstili na Češích a oni zase pak na Němcích.
"Vracejme se k našemu, a tedy i celoevropskému selhání z roku 1938 proto, aby se už tahle chyba neopakovala. Abychom už nedopláceli na krátkozrakost, bigotnost a neschopnost hledat jiné řešení než násilí. Dnes to má velkou váhu i proto, že se do popředí opět dostává nacionalismus a populismus. Lidé opět poslouchají šílence, falešné proroky, kteří vše zařídí a na vše mají jednoduchá řešení, a přesně tohle je cesta do pekel," varuje spisovatel Šulc.
Mnichov a rok 1938 považuje za podstatu toho, k čemu lidé často opět inklinují. "Stále hledáme řešení, které nás bude bolet nejméně, stejně jako před osmdesáti lety v době mnichovské krize. Jen aby politikům neklesla popularita. Stále častěji od nich slyšíme floskule podobné těm z roku 1938. Avšak i proto byl pak svět vtažen do tragédie druhé světové války," varuje Šulc.
Rovněž on připomíná britského premiéra Nevilla Chamberlaina, jehož po Mnichovu Britové vítali na letišti jako největšího mírotvůrce. "Proč bychom měli jít do války kvůli problémům Československa, malé zemičky, o které nikdo neslyšel," říkal. Výsledkem byl totálně zničený evropský kontinent.
"V podstatě to samé říkáme dnes o severní Africe: Co je nám do toho, co se tam v těch pouštích děje?" srovnává dnešek s Mnichovem a vyhnáním Čechů před osmdesáti lety Jiří Šulc.
Video: Zfanatizovaní henleinovci plivali i do kočárků na roční děti, říká historik Marek v rozhovoru o vyhánění Čechů z pohraničí v roce 1938
