Postoloprty - Sedmašedesátiletý Walter Urban volá bratrovi: "Erichu, bylo to dnes, nebo včera, co nám zastřelili tátu?"
Je poslední květnový den, přesně 64 let poté, co se otec bratrů Urbanových stal jednou ze 763 obětí poválečného postoloprtského masakru, největšího v tehdejším Československu. Jeho rodina se nikdy nedozvěděla, kdo byl jeho vrahem.
"Ani nevíme, kde leží jeho tělo," nemůže pan Urban zadržet slzy. "V mládí jsem to tolik nevnímal, ale čím jsem starší, tím mě to víc trápí. Nemám místo, kde bych mu zapálil svíčku."
Ani v samotných Postoloprtech, kde se masakr odehrál, není dodnes žádná připomínka krvavých událostí.
Teprve před rokem se město odhodlalo postavit minulosti čelem. Jmenovalo šestičlennou komisi, ve které zasedá i pan Urban a která má za úkol navrhnout pietní místo připomínající masakr.
Podle informací deníku Aktuálně.cz komise již v polovině června předá radnici konkrétní návrh. Pak bude záležet pouze na zastupitelstvu, zda se s ním ztotožní.
Smrt v kasárnách
Rodina Urbanova bydlela hned naproti historickým kasárnám. Právě za jejich zdmi s největší pravděpodobností skončil ve 37 letech život Walterova otce.
"Přišel chlap a bubnoval, že se všichni Němci musí dostavit do kasáren na práci," vypráví mladší syn Walter, kterému tehdy byly tři roky. "Maminka řekla tátovi, ať tam radši jde, bála se, že kdyby nešel, tak by rodinu postříleli."
Otec pana Waltera, jenž pracoval jako pokrývač, tedy dobrovolně vešel do pár metrů vzdálených kasáren. "Přes plot maminka viděla, jak mu na bráně vzali zlato, hodinky," vzpomíná pan Urban na matčino vyprávění. "Tehdy jí už bylo jasné, že je zle."
Z kasáren se už domů nevrátil. "Byl zastřelen zřejmě ještě týž den. Tehdy nás totiž odvedli do lágru v bažantnici," říká pan Urban. "Když jsme se odtamtud po 10 dnech vrátili, v našem domě už bydleli Češi. Pamatuji si, jak si jejich děti hrály s mašinkou, kterou mi dal otec k narozeninám. Zřejmě se dozvěděli, že otce zastřelili a nepočítali, že se vrátíme."
Paní Urbanová se pak se dvěma syny nastěhovala do domu své sestry a na své syny již nikdy nepromluvila německy.
Bolestivá kapitola
Dnes je pan Urban jedním z těch, kteří mají městu předložit návrh na pietní místo, které by alespoň symbolicky připomínalo osudy obětí masakru.
V Postoloprtech bylo v roce 1947 nalezeno celkem devět hromadných hrobů se 763 těly. Ani na jednom místě dodnes není připomínka těchto temných událostí.
"Je nezpochybnitelné, že zde došlo k hromadným exekucím na německé populaci," říká historik z Akademie věd Michal Pehr. "Pro město je to ale velmi bolestivá kapitola, na kterou nejsou hrdí. Řada předků místních v tom byla zainteresována. A řada lidí chce z falešného pocitu vlastenectví zapomenout."
Podle Pehra je však naopak "zapotřebí si tyto věci připomínat." Historik Pehr je jedním ze členů komise, která návrh na pomník připravuje. Detaily, co na památníku bude, však nechce zveřejnit dříve, než návrh dostanou zastupitelé. Ti by měli mít návrh k dispozici poté, co 11. června zasedne komise.
Vyrovnání účtů
Snahy pamětníků vytvořit ve městě pietní místo trvají už řadu let, dosud se jim však město bránilo. "Toto zastupitelstvo se dostalo zatím nejblíže k nějaké shodě," říká starosta Postoloprt Miroslav Hylák (SNK-ED). "Jsou to věci, o kterých se musí mluvit…"
Ačkoliv se starosta společně s místostarostou nebrání vytvoření pietního místa, s líčením toho, co se vlastně na jaře 1945 odehrálo, mají problém.
"Když by se mě někdo zeptal, jestli tu byli povražděni Němci, tak řeknu, že to není pravda," říká místostarosta Vojtěch Bernard (Hnutí nezávislých za rozvoj obcí a měst). "Moc o tom nevím, ale podle mě to nebylo tak, že by je postavili ke zdi a zastřelili. Těch 763 mrtvých chtělo utéci, tak byli zastřeleni."
Podle vedení města by pietní město nemělo být věnováno pouze německým obětem masakru. "Jsem pro pomník, který znázorní usmíření," říká místostarosta. "Ale mám výhrady, aby to bylo věnováno jedné skupině lidí."
Stejného názoru je i starosta. "Kdyby nebyli v Německu jistí lidé, nebyla by válka. Kdyby nebyla válka, nebylo by zabráno naše pohraničí a nestalo se, co se stalo," říká. "Došlo pak k vyrovnání účtů, lidé chtěli vzít spravedlnost do svých rukou. Ale asi se to tak dělat nemělo a je na nás, abychom se s tím vyrovnali."
Podle starosty je "velmi pravděpodobné", že zastupitelstvo tentokrát vytvoření pomníku podle doporučení komise schválí. A město tak po 64 letech překročí svůj stín.
Byla to sviňárna
O tom, že by město nemělo strkat hlavu do písku a mělo založit komisi, přesvědčil politiky především radní Jiří Elsnic (ODS). Ten je také jedním z mála postoloprtských občanů, kteří jsou ochotni o masakru otevřeně mluvit.
"Řekl jsem, že se mi nelíbí, jak se k tomu město staví. To, co se stalo, nejde přejít, jak si někteří lidé myslí," říká pan Elsnic. "Moje babička byla Němka a můj otec zahynul v německém koncentráku Matthausen, asi proto ten návrh ode mě přijali."
Elsnicova rodinná firma nedávno koupila kasárna, kde se tragédie odehrála. Radnice totiž chtěla místo tragédie srovnat se zemí a postavit zde obytné domy. Rodina Elsniců má v plánu kasárna opravit a v budoucnosti zde provozovat dům pro seniory.
"Odehrálo se tu postoloprtské peklo, sviňárna..." popisuje události na rozlehlém kasárenském dvoře. "Byl jsem s babičkou u toho, když vezli těla po exhumaci z hromadných hrobů. Dodnes si pamatuji ten zápach. Mezi mrtvými byla řada kamarádů mé babičky."
Pan Elsnic uvažoval o tom, že by sám umístil pamětní desku na zdi kasáren, posléze si to však rozmyslel. "Nechci jitřit vášně," říká. "Stále tu žijí rodiny těch, kteří to způsobili. Bude lepší, když pomník vzejde z kompromisu a dohody odborníků a pamětníků."
