Karolinka - Vrch Malý Javorník i protáhlý hřeben, který tvoří hranici se Slovenskem, se ještě ztrácí v chladné ranní mlze. První sluneční paprsky, které přes pomalu se zvedající opar začínají pronikat, ale povzbudivě hřejí.
Tady, v údolí Malé Stanovnice, asi tři kilometry nad přehradou Karolinka, začíná naše výprava do jedné z nejdivočejších a člověkem nejméně poznamenaných částí Česka. V centrální části Javorníků, na jejich české i slovenské části, chceme najít stopy vzácných šelem, zejména rysa, medvěda či vlka, které se do naší přírody pomalu vracejí.
Jenže strmá hlinito-kamenitá cesta, která vede na hřeben, do sedla pod Malým Javorníkem, je plná bláta. Není to ideální stav. Celou noc pršelo, stopy tak budou buď zcela čerstvé, nebo vodou částečně nebo úplně smyté. Michal Bojda, expert Hnutí Duha na šelmy, jde s očima stále upřenýma do bahnitého terénu. Právě lesní cesty a jejich křižovatky jsou pro stopaře tím nejlepším lovištěm. "Je iluze si myslet, že jsou zvířata ve velkém odpuzovaná lidským pachem a na cesty nezamíří. Naopak, využívají je stejně jako my. A na rozdíl od půdy v lese tady nechávají jasně čitelné stopy," říká.
Každou chvíli se náš průvodce skloní k zemi. Zatím však nic. Hlavou zakroutí i nad otiskem připomínajícím velké půlené kávové zrno. "To je jelen, jeho stop je tu všude spousta. Stejně jako srnek i další spárkaté zvěře," říká. Po dalších pár stech metrech, těsně před hranicí, přece jen narazíme na první šelmu. Stopa jezevce, který je ale nejen tady poměrně hojným zvířetem, má jasně viditelných pět prstů. Trochu tak připomíná tlapu medvěda, je však znatelně menší.
Nálada se přece jen zvedá. Navíc, úměrně tomu, jak stoupáme, přibývá slunečního svitu. I bez stop vzácných šelem je v přírodní rezervaci Malý Javorník co pozorovat. O datlovi se říká, že je lékařem stromů. Tenhle smrk, rozklovaný na sedmi místech do neuvěřitelné hloubky i šířky, ho nejspíš za svého lékaře nepovažuje. A vytvořit buk u cesty, vykotlaný do jen těžko popsatelného bizarního tvaru, abstraktní výtvarník, byl by na své dílo pyšný.
Vlci ještě nemají smečku
Nabízí se i malebný výhled na hraniční vrchol Makytu nebo boční hřeben Javorníček. "Tam jsem už před deseti lety našel sedm vzorků vlčího trusu. Asi na 400 metrech. Bylo jasné, že tu dva až tři vlci pobývali delší čas," říká Bojda. Jinak zůstávají vlci v Beskydech stále velmi vzácní, občas se tu objeví osamocené kusy, smečku se jim však ještě založit nepodařilo. A to i přes to, že nejbližší skupiny na Slovensku žijí jen 10 až 50 kilometrů od českých hranic.
U sousedů jsou však legálně loveni, ročně myslivci zastřelí i více než sto kusů. Stopovat vlky je navíc nejtěžší disciplína. "Jsou těžko rozeznatelní od některých psů, třeba vlčáků. Je třeba jít po stopách delší čas a zjistit, kam vedou. Ideální je doložit jejich výskyt právě trusem, který se od psů krmených granulemi zásadně liší," poznamená expert.
V sedlu Adamkov (858 m n. m.), už na slovenské straně hor, ale stále na dohled od hranice, jsou lesy pestřejší, víc se blíží svému původnímu stavu. Mezi smrky prorůstají i jedle, buky, javory, občas nějaký ten jilm a jasan. Pár desítek metrů od přístřešku pro turisty jich leží několik pokácených, všude kolem je rozsáhlá zabahněná plocha. Podle Bojdy další prostranství, kudy šelmy mohly projít či proběhnout. A skutečně.
Dvě rysí stopy i trus
"Tady je, rysí stopa. A tady další!" zvolá přírodovědec stojící u paty jedné z klád. "Je jasně poznat podle tvaru patního mozolu, je tu prohlubeň, na patě jsou dva vrcholky," ukazuje v podřepu prstem na ostrý, čerstvý otisk v blátě. "Liška, pes nebo vlk mají patní mozol špičatý. Navíc prsty jsou u rysa asymetrické, prostřední je výš než další, zatímco psi a lišky mají v jedné rovině."
První stopa je asi 6,5 centimetru dlouhá, ostrá. Druhá je sice delší, 7,5 centimetru, ale o něco starší, částečně ohlazená od deště. Je jasné, že patří dvěma různým zvířatům. "Vůbec bych se nedivil, kdyby se proběhl po té kládě," vrací se znalec k čerstvému otisku a projde podél kůry zbaveného kmene na druhý konec. "Jasně, tady je další stopa, je vidět, jak seskočil. Mohl tu být tak před hodinou," poznamená.
Sto metrů odtud objevíme další cenný nález. Téměř úhledně srovnaných tu leží vedle sebe pět kusů rysího trusu, každý z nich o velikosti několika centimetrů. Na blízkém pařezu zůstala i srst. Další z přibývajících důkazů, že rys, nahnědlá kočkovitá šelma s tmavými skvrnami, se v Beskydech, na české i slovenské straně, zabydlel. "Dodnes víme o dvanácti jedincích, máme je zachycené na fotopastech, z nich je v Javornících šest. Je to jediná vzácná šelma, o které můžeme s jistotou říct, že už zde žije trvale," vysvětluje Bojda a opatrně nabírá vzorky trusu k potravinovému rozboru do připraveného igelitového sáčku.
Medvěd rád mravence
Na úbočí rozeklaných slepenců blízké Kaniakovy skály by prý mohla být šance rysy i spatřit. Samozřejmě malá. Lidí, kterým se to podaří, je minimum, přesto se tím směrem vydáváme. Odměna přichází už po pár stovkách metrů. Ale není to pohled na atletický běh rysa. Pod jedním z mohutných smrků se na ploše několika metrů rozkládá veliké mraveniště. Ozářené sluncem nemá obvyklý kuželovitý tvar. Je naplocho, doširoka, téměř systematicky rozhrnuté. Podle našeho průvodce to mohl provést jedině medvěd. "Je jasné, že to byl on. Odhaduji tak před měsícem. Je vidět, že mravenci ho už stačili částečně opravit," říká Bojda.
Jediným, kdo ještě připadá v úvahu, že by mohutné mraveniště rozhrnul, je divoké prase. "To by ale vypadalo úplně jinak, daleko chaotičtěji, bylo by rozryté," vysvětluje. Zatímco fotografujeme mraveniště, jehož obyvatelé slouží medvědovi jako jeden ze zdrojů potravy, ozve se pár desítek metrů odtud průvodcovo zvolání. "Tak ten se tady činil!" Ve stínu za několika dalšímu stromy se skrývá další mraveniště podobných rozměrů. U něho medvěd strhl celou jednu stranu homole. Rekonstrukční práce tady budou pro pilné mravence ještě náročnější.
Není to poslední stopa zvířete, které se v Javornících vyskytuje buď zcela osamělé, nebo jsou tu dva kusy. O zhruba dvě hodiny později, po průchodu pod Kaniakovou skalou, kde jsme pádem kamene vyrušili namísto vyhlíženého rysa lišku, objevuje Bojda na spadlém, uschlém kmeni stromu drápance od medvědovy tlapy. Jsou to čtyři zvláštní, asi deset či více centimetrů dlouhé paralelní, mírně zakřivené mělké škrábance. "Jsme na zvířecí stezce, je skutečně pravděpodobné, že ty drápance jsou od něj," míní expert.
První důkazy o občasném výskytu medvěda v Beskydech přišly už v osmdesátých letech. V poslední době ho zachytily fotopasti přírodovědců, jedna žena se s ním přímo setkala v lesích pod Makytou, na české straně pohoří. "Zatím jsou to spíše osamělí samci, o samicích s mláďaty tu kolují jen legendy. Navíc tu nikdy netrávili zimní spánek. Až v posledních dvou letech, kdy jsme našli jejich stopy ještě před Vánoci a pak už zase v polovině února," říká průvodce. Medvědi sem přicházejí ze sousedního Slovenska, kde vědci při posledním sčítání na základě nalezených vzorků trusu odhadují jejich počet na 1300.
Průzkumná trasa zahrnuje i kontrolu fotopasti na jednom z pro turisty hůře dostupných míst. Ale naše štěstí je zřejmě vyčerpáno. Během několika posledních týdnů fotopast opakovaně zachytila jediného jezevce. Takové úlovky jako rysa či medvěda, které tu na experty čekaly dříve, se jen tak neopakují. Stejné je to se stopami šelem.
Během více než dvouhodinové cesty zpět už užíváme jen klid rušený nanejvýš ptačím zpěvem a výhledy na zalesněné stráně, hřebeny i pustá údolí. Zdá se, že zvířata, po kterých jsme pátrali, tady mají slušné podmínky k životu. Nikde žádná lidská obydlí, kromě cest, pokácených stromů a občasných turistických značek žádné stopy civilizace. Za osm hodin, které výprava do divočiny na česko-slovenském pomezí trvala, jsme nenarazili na jediného člověka.
