Šlo o pětatřicet děsivých vražedných dnů. Jen od soboty 30. května až do pátku 3. července 1942, v době druhého stanného práva, jinak také heydrichyády, zahynulo na tehdejším okraji Prahy 539 českých vlastenců. Z toho 463 mužů a 76 žen. Mimochodem za prvního stanného práva se vraždilo pouze v ruzyňských kasárnách.
"V Kobylisích se vraždilo až do posledních dnů druhé světové války, třebaže nikoliv už tak zběsile. Dokonce ještě v květnu 1945 při Pražském povstání. Největší bestialita kobyliského vraždění spočívala v tom, že Němci zde zabíjeli i zcela nevinné lidi - třeba šestnáctileté děti. Zbavovali se tak potenciálních nepřátel, proti nimž neměli žádné důkazy," připomíná badatel Jaroslav Čvančara.
Jeho příbuzný Václav Čvančara byl v Kobylisích zavražděn 30. června 1942 spolu s legendárním odbojářem Josefem Mašínem či političkou Františkou Plamínkovou. Jen tento den bylo v Kobylisích postupně zastřeleno 71 Čechů.
"Postoj odsouzenců před popravou a během ní byl pokojný. Mrtvoly byly uloženy do rakví a odvezeny nákladním autem do krematoria, kde byly pod policejním dohledem spáleny," píše se v protokolu Záložního policejního praporu Prag z 30. června 1942.
Jak ale dodává Vojtěch Šustek z Archivu hlavního města Prahy, oficiálním hlášením gestapa o tom, jak se vraždění Češi v posledních okamžicích svého života chovali, nelze věřit.
"Čeští vlastenci jednali mnohem statečněji a vzdorovitěji, než to uváděli velitelé popravčích komand. Kati těchto hrdinů to ale do hlášení většinou nedávali. Stávalo se třeba, že se jim vraždění vymklo z rukou, takže to nechtěli před nadřízenými přiznat," upozorňuje Šustek.
"Například v Klatovech jim devatenáctiletá Marie Viktorová utekla z popraviště a oni ji pak honili po lese. Ale nikdo z důstojníků německé ochranné policie neměl zájem své nadřízené o podobných situacích informovat, aby se vyhnuli disciplinárnímu trestu za nezvládnutí popravy," doplňuje.
Jen výjimkou tak bylo hlášení z Kobylis velitele 3. roty záložního policejního praporu Prag Jüntnera: "Chování šesti odsouzenců před popravou a během ní bylo klidné a pokojné. Výroky žádné nepadly, jen Rošický Evžen (odbojář a atlet, pozn. red.) vyčkal smrti se zvednutou zaťatou pěstí."
Archivář Šustek vychází i ze svědectví kapitána německé ochranné policie Wernara Helfena, jehož před lety kontaktoval. A rovněž Helfen říká, že vraždění Češi se chovali v posledních okamžicích velmi statečně.
Čs. ministerstvo vnitra vystavilo Helfenovi v roce 1945 doklad, že se během války nedopustil žádných zločinů a že naopak dával přes české četníky vždy echo, kde jeho jednotka podnikne razii, takže zátah býval vždy velmi hubený. "Helfenova jednotka tak měla zdaleka nejhorší výsledky," poukazuje Šustek.
"Při povelu k palbě se oběť vzpřímila a zakřičela vší silou hold Československé republice. Všichni následující delikventi - bylo jich 12 - činili ve chvílích smrti různá provolání. Všichni křičeli v českém jazyce. Jedna z obětí zakřičela ze všech sil: 'Hitlere, chcípni'," sdělil Šustkovi pamětník Helfen. Vraždění českých vlastenců přihlížel z rozkazu nadřízených. Velet popravčímu komandu ale dost riskantně odmítl.
Hrdinství českých četníků, které vyděsilo nacistické pohlaváry
Prostor Kobyliské střelnice byl podle historika Jaroslava Mesiereura znovu použit pro "zvláštní úkoly" i v následujícím roce 1943.
Z rozhodnutí říšského vůdce SS a šéfa gestapa Heinricha Himmlera a státního tajemníka Úřadu říšského protektora K. H. Franka zde byla 8. července například vykonána veřejná poprava čtyř českých protektorátních četníků pro výstrahu ostatním. Šlo o novou formu teroru, která měla zastrašit rostoucí odbojové hnutí a zabránit rozkladu protektorátního četnictva a policie.
František Rajmon, František Famfulík, Josef Bojas a Jan Jirásek byli po svém zatčení usvědčováni z rozsáhlé spolupráce s domácím odbojem. Svými výpověďmi však nikoho neohrozili.
Poté co dozorci přivedli čtveřici k popravčím kůlům a uvázali je k nim, justiční úředníci se snažili zavázat četníkům oči. Bránili se však s voláním: "Nedávejte nám je, my je nepotřebujeme, my se nebojíme, my jsme vojáci!" V tomto scénářem veřejné popravy nepředvídaném chaosu volali podle Mesiereura všichni odsouzenci jeden přes druhého: "Ať žije Československá republika, Ať žije nová svobodná republika!"
Volání přerušila až salva popravčí čety. Ve studijní práci historika Oldřicha Sládka se uvádí, že hrdinné chování čtyř popravovaných českých četníků změnilo dokonce další režii průběhu veřejné popravy. Přítomný velitel pořádkové policie SS Gruppenführer (generál poručík) P. Riege proto pod vlivem chování četníků nepronesl plánovaný výstražný projev a pouze mávl rukou, aby přítomní čeští četníci a policisté, kteří tam byli přítomni v roli obecenstva, odpochodovali.
Statečné chování zmíněné čtveřice zřejmě zapůsobilo i na další nacisty, jak o tom svědčí zpráva vedoucího protikomunistického referátu pražského gestapa Heinze Jantura K. H. Frankovi. Chování odsouzenců by podle něj mohlo naopak posílit velkou část k popravě přizvaných četníků v jejich nepřátelském postoji vůči třetí říši. Tuto formu kobyliského teroru proto Němci v Čechách podle Oldřicha Sládka až do konce války nepoužili.
Obětí bylo mnohdy tolik, že je krematorium nestačilo pálit
"Kobylisy jsou místem, kde Němci povraždili stovky českých vlastenců. Ta střelnice je mimořádná obrovským počtem obětí za pouhých pětatřicet dnů," připomíná archivář Vojtěch Šustek. Brněnské Kounicovy koleje jsou sice ještě krvavějším místem, tam se ale podle něj vraždilo systematicky po celou dobu války. Až do jejího samotného konce.
Badatel Jaroslav Čvančara podává o vraždění v Kobylisích ještě jedno šokující svědectví: "Se ženami, dětmi i muži zacházeli někteří němečtí policisté velmi hrubě. Uráželi je a smáli se. Ti lidé tedy museli až do posledních chvil mimořádně trpět. A když je střelba ihned neusmrtila, byli dobíjeni střelou do hlavy. Jen těžko si to představit. Tlumočník Václav Václavík mně vyprávěl o hrůzách na Kobyliské střelnici, z nichž měl trauma až do konce života."
Mimochodem: pražské Policejní ředitelství přidělilo Václavíka k řídící úřadovně gestapa kvůli jeho výtečné znalosti němčiny jako tlumočníka. Stal se svědkem krutého zacházení s vyslýchanými. Pronásledovaným začal pomáhat, varoval je před zatčením a napovídal při výslechu.
Historik Jaroslav Mesiereur tlumočí výpověď příslušníka policejního praporu Schutzpolizei (Říšská ochranná policie) Jana Enderse, z níž vyplývá, že pracovní komando Schupo muselo často zůstávat na střelnici ještě dlouhou dobu po skončení exekucí, protože bylo třeba čekat, než se odvezly všechny rakve do krematoria. A těch bylo v některých dnech tolik, že se nevešly do nákladního automobilu, takže spalovací pece v krematoriu nestačily onu noc všechny oběti spálit.
Před popravčí četou tak stanuly mnohdy i celé rodiny, jako třeba šestičlenná rodina Vosmíkových z Libně. Zavražděny zde byly matky s dcerami, otcové se syny, četné manželské dvojice, přední advokáti, vysocí úředníci veřejné správy, lékaři, železničáři, lidé nejrůznějšího povolání a společenského postavení, věřící i ti bez vyznání, hrdinové domácího odboje, ale také lidé bez domova, ukrývající se před deportací, nacistickým terorem a rasovou nenávistí.
Kobyliská střelnice: památka, kterou Češi příliš neznají
"Kobyliská střelnice je léta opomíjeným a tak trochu zapomenutým místem, kde se Němci cíleně pokoušeli vyhladit elity českého národa - ty nejlepší z nás. V letech komunistické totality se režimu nehodili někteří zavraždění. Například člen legendární odbojové skupiny Tři králové Josef Mašín anebo protektorátní předseda vlády Alois Eliáš," přiznává Michal Švarc, radní pro kulturu městské části Praha 8.
Střelnice si podle radního zasluhuje, aby se tam konaly podobné pietní akce jako třeba na pražském Vítkově. "Vrcholní političtí představitelé - až na někdejšího ministra obrany Martina Stropnického či nedávno šéfa Senátu Miloše Vystrčila - střelnici nikdy nenavštívili. Na rozdíl od Poláků si zkrátka a dobře nedokážeme naše hrdiny, naše zavražděné vlastence dostatečně připomínat a vážit si jich," domnívá se radní Švarc.
Radnice městské části Prahy 8 například i proto zve na Kobyliskou střelnici žáky a studenty. Podle Švarce rovněž iniciovala vydání speciálního čísla časopisu ABC věnovaného operaci Anthropoid, pro náctileté vydala knihu Statečnost ženského rodu a pro základní a střední školy byl natočen i film Příběhy vlastenců. Pořádají se i literární či výtvarné soutěže k těmto tématům.
"Nedávno jsme Kobyliskou střelnici rekonstruovali, doplnili informace, čili to místo určitou atraktivitu - podobně jako Vítkov, určitě pro lidi má," dodává radní.
VIDEO: Lidická žena Židovku neudala, svědectví četníka neobstojí, nenáviděl ji, říká archivář Vojtěch Šustek
