reklama
 
 

Uzavřela se hvězdná éra válečného odboje. Česko se rozloučilo s parašutistou Jaroslavem Klemešem

AKTUALIZOVÁNO 14. 8. 2017
V pondělí odpoledne se česká veřejnost ve strašnickém krematoriu rozloučila s Jaroslavem Klemešem, posledním parašutistou vysazeným za války v nacisty okupované republice. Bojoval s nasazením života proti Hitlerovi, po válce ho komunistický režim poslal do kriminálu. Seděl v něm spolu s pozatýkanými nacisty. Dlouho se pak trápil otázkou: Kdo vlastně a nad kým zvítězil? "V posledních letech ho trápilo i to, že z vynikající party parašutistů tady zůstal sám," říká Klemešův mnohaletý přítel, historik Jindřich Marek.
Doporučujeme

Praha - Byla to jedna z nejdůležitějších kapitol českého protinacistického odboje.

Jejím vyvrcholením byla likvidace architekta holokaustu a jednoho z nejmocnějších mužů nacistické říše, zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

S parašutisty Janem Kubišem a Josefem Gabčíkem, kteří Heydricha smrtelně zranili, se Jaroslav Klemeš (95), radista skupiny Platinum-Pewter, dobře znal.

A jeho odchod ze světa udělal za tímto hvězdným obdobím českého válečného odboje a jeho hrdiny definitivní tečku. 

Ikona výsadkářů

Klemešův přítel, generál Aleš Opata, ho popisuje jako skvělého kamaráda a nesmírně odolného muže.

"Pro nás výsadkáře byl ikonou. Bojoval za vlast a neváhal pro ni obětovat vše - před válkou, během ní, ale i po ní. Naše elitní jednotky by se musely i dnes dlouho připravovat, aby splnily úkoly, s nimiž se za války vypořádala Jardova paraskupina Platinum-Pewter. A i tak by měly dost problémů," srovnává současný zástupce náčelníka generálního štábu. 

Platinum-Pewter patřila k nejúspěšnějším válečným paraskupinám. S pomocí radiomajáku a domácího odboje zorganizovala shoz 70 kontejnerů zbraní, munice a výbušnin o celkové váze 14 tun.

Jen v době Pražského povstání odeslala její radiostanice Anna kolem 130 důležitých radiodepeší zpravodajského charakteru.

"Pomoc domácímu odboji a udržování kontaktu s Londýnem byly nejdůležitějším posláním naší mise. Někdy nám při těchto shozech zbraní pomáhalo až několik desítek lidí," řekl před časem Klemeš v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Klíčová role v Pražském povstání 

Podle badatele Jaroslava Čvančary sehráli radiotelegrafista Klemeš spolu s velitelem paraskupiny Platinum-Pewter kapitánem Jaromírem Nechanským klíčovou roli v Pražském povstání v roce 1945.

Přestože mu formálně velel legionářský generál Karel Kutlvašr. 

"Parašutisté Rudolf Krzák, Rudolf Pernický, Tomáš Sedláček či Jarda Klemeš snášeli všechny útrapy a životní příkoří lépe než kdo jiný… byli k tomu vycvičeni. Imponovalo mně, že jsem se u těchto chlapů nikdy nesetkal s nenávistí k tomu, co bylo," popisuje dlouholeté přátelství s Jaroslavem Klemešem generál Opata.

"Pravda, dost je to mrzelo, ale jak říkám, byli velmi odolní a houževnatí. O svých drsných a tragických životních osudech proto veřejně nikdy moc nemluvili… možná snad až s přibývajícím věkem," dodává Opata.

Naráží tak zejména na poválečnou část Klemešova života. Parašutisty z Velké Británie komunistický režim postupně vyhodil z armády, degradoval, zavíral, mučil a popravoval.

Klemešův někdejší velitel Jaromír Nechanský z paraskupiny Platinum-Pewter byl po zmanipulovaném procesu v roce 1950 oběšen. Právě jeho vražda byla pro Jaroslava Klemeše celoživotním traumatem.

Komunistický režim ho 15. prosince 1950 propustil z armády a krátce nato zatkl. 15 měsíců strávil Klemeš ve vyšetřovací vazbě. 

Poté dostal dva roky nepodmíněně za údajné neoznámení trestného činu zrady. Přišel o veškeré vojenské hodnosti i vyznamenání.

"Komunisté z nás udělali ty největší škůdce národa a vyvrhele. Zlikvidovali, pozavírali či zničili životy mnoha mým kamarádům. Tohle se nedá zapomenout, ale celý život v nenávisti žít nemůžete. Zničilo by vás to," svěřil se ve zmíněném rozhovoru pro Aktuálně.cz Jaroslav Klemeš.

I přesto v jiném rozhovoru pro Aktuálně.cz hořce dodal: "Bojovali jsme za životy a svobodu našich vrahů i žalářníků." 

Trpělivý posluchač a podporovatel 

Zástupce náčelníka generálního štábu Aleš Opata si na Klemešovi cenil celoživotní otevřenosti a podpory mladším kolegům.

Kdykoli mu podle něj současní výsadkáři zavolali, veterán bez problémů přijel a podělil se o neocenitelné zkušenosti.

Vždy měl rovnou páteř, říká historik Jindřich Marek

Vždy měl rovnou páteř, říká historik Jindřich Marek

Když Jaroslav Klemeš (na snímku vpravo při mši za padlé parašutisty v pražském kostele Cyrila a Metoděje v roce 2016 - pozn.red.) opouštěl v roce 1952 komunistický kriminál, doufal, že ho čeká konečně normální život.

Hned u brány věznice ho ale legitimoval policista: "Vy jste Klemeš? Půjdete se mnou." Na stanici se pak bývalý parašutista dozvěděl, že musí z rozhodnutí národního výboru nastoupit do tábora nucených prací. Dřel v něm dva roky.

"Když ho pak propouštěli, na nic se už netěšil. Čekal další perzekuce. Úlevou proto bylo, když mu řekli, že je na čtyři roky vyhoštěn do Ústí nad Labem. Tam si taky našel životní partnerku, která se nebála provdat za ´kriminálníka´ a nepřítele státu. Padesátá a šedesátá léta přesto s napětím čekal, čím ho režim opět překvapí," líčí atmosféru tehdejší doby Klemešův mnohaletý přítel Jindřich Marek z Vojenského historického ústavu.

Přeživší třicítka západních parašutistů se vždy 18. června (den smrti sedmi jejich kolegů, kteří v roce 1942 zlikvidovali zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha) po léta scházela v Praze, aby si připomněla jejich památku. Za mnohými z nich, včetně Klemeše, slídila neúnavně StB. Za Rudolfem Krzákem až do roku 1989, protože ho tajní považovali za agenta CIA.

"Vážil jsem si, že mě na svá setkání tito skvělí lidé zvali. Těšilo je, že se o ně někdo z historiků vůbec zajímá. Proto vím, že měli šmírování tajných takzvaně už na háku. Nic horšího než lágry v padesátých letech je nemohlo potkat," vzpomíná historik Marek.

Mrzí ho, že je Klemešovo chování z té doby některými publicisty zpochybňováno, mj. odkazy na jeho údajnou krátkou spolupráci s StB v letech 1959-1962.

"Zachoval si rovnou páteř. Velmi ho respektovali i takoví borci, jako byli Rudolf Pernický, Rudolf Krzák či Tomáš Sedláček, kteří měli vůči režimu vždy nesmiřitelné postoje. Kdyby o Klemešovi jen stínem zapochybovali, ze svého středu by ho nekompromisně vyloučili," vysvětluje historik.

Jaroslava Klemeše napadají podle něj hlavně lidé, kteří selhávají i v běžném životě. "Nedělám si iluze, jak by se zachovali, pokud by byli vystaveni takovým zkouškám jako on," uzavírá historik Jindřich Marek.

"Bez ohledu na svůj nelehký a krutý osud nám vždy trpělivě a ochotně naslouchal, nepovyšoval se, na nic si nehrál… poradil, pomohl," dodává Opata, jeden z českých generálů s bojovými zkušenostmi z Afghánistánu či Bosny.

I ve svých čtyřiadevadesáti letech přihlížel loni Klemeš seskokům výsadkářů na hladinu jezera.

"Náš výcvik navštěvoval poměrně často a vždy ho zajímalo, jak to dnes děláme. Mentálně byl stejně mladý jako my," říká obdivně zástupce velitele 43. výsadkového praporu v Chrudimi Ivo Zelinka.

Válečný veterán byl patronem této výsadkové jednotky a podle Zelinky i velkou inspirací pro dnešní výsadkáře.

"Pro nejlepší absolventy našeho kurzu komandos bylo při vyřazování vždy velkou ctí přejímat z rukou Jaroslava Klemeše speciální dýky tohoto kurzu," dodává Ivo Zelinka.

Muži jak z jiného světa

S odchodem Jaroslava Klemeše podle vojenského historika Eduarda Stehlíka končí obdivuhodná etapa českých vojenských dějin - válečných výsadků na území okupované republiky. 

"Už není žádný pamětník. Už nežije žádný z chlapů, který byl do tehdejšího protektorátu vysazen. Jarda byl posledním," říká šéf odboru pro veterány ministerstva obrany.

Připomíná zároveň slova parašutisty Jaroslava Šperla (skupina Carbon) o "mladých mužích plných života, kteří šli tam, kde naděje na přežití byla tři měsíce".

"Jardovým odchodem se uzavírá období těchto mladých mužů, kteří - přesto, že milovali život - byli ochotní ho pro vlast obětovat," připomíná Stehlík.

Symbolizují to podle něj i slova Adolfa Opálky, velitele paraskupiny Out Distance, který v červnu 1942 padl spolu s Kubišem a Gabčíkem i několika dalšími parašutisty v pražském kostele sv. Cyrila a Metoděje: "Miluji tuto republiku více než vlastní život."

"Nazíráno dnešní optikou šlo o lidi trochu z jiného světa," říká badatel Jaroslav Čvančara. "Lidé jako Klemeš šli dobrovolně do míst, kde se umíralo. Žádný zpětný lístek neexistoval. Mohli jen bojovat a doufat, že se dožijí konce války," dodává historik Eduard Stehlík.

O sobě mluvil jen málo. O kamarádech-parašutistech rád a vždy

I přes nesmírné útrapy a ponížení během vlády komunistického režimu se Jaroslav Klemeš dočkal jako jeden z mála československých válečných parašutistů po roce 1989 náležitého uznání.

Během oslav 70. výročí vylodění spojenců v Normandii projížděl ke svému údivu a dojetí špalírem tleskajících Francouzů. 

I přesto zůstal podle řady přátel obyčejným klukem, který utíkal z okupované republiky, aby se postavil nacistům.

Nerad o sobě mluvil. O to ochotněji ale vyprávěl o kamarádech, z nichž mnozí za války padli anebo v posledních letech jeho života hromadně odcházeli na věčnost. Právě oni byli podle Klemeše skuteční vlastenci a hrdinové.

I přes zdravotní potíže se do poslední chvíle zúčastňoval pietních akcí, které jeho bojové kamarády připomínaly.

A to ať už šlo o pravidelné připomínky hrdinů z atentátu na Heydricha i jejich spolupracovníků v pražském kostele Cyrila a Metoděje, otevření rodného domku-muzea parašutisty Jana Kubiše anebo o odhalení busty jeho celoživotního kamaráda Čestmíra Šikoly, rovněž válečného parašutisty z paraskupiny Clay.

Ubývá jich každým dnem  

Vojenských veteránů z druhé světové války žije v současnosti v Česku už jen 580. A s každým dnem jich ubývá. 

Poslední rozloučení s Jaroslavem Klemešem se konalo v pondělí odpoledne ve velké obřadní síni v Praze-Strašnicích.

Video: |  05:03

autor: Jan Gazdík

Související

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama