Krátce poté, co Němci v roce 1944 potlačili Slovenské národní povstání, unikla z tehdy obklíčené Banské Bystrice do lesů v okolí Ďumbieru i skupina partyzánů vedených sovětským důstojníkem Ivanem Titovským. Mezi nimi byl i Michal Krecul, přezdívaný Mišo.
Ustupující partyzáni včetně Krecula dorazili do obce Nižná Boca, ležící na úpatí Červené hory, a v maštalích na kraji vesnice našli útočiště. Jak záhy zjistili, nebyli jediní, kdo se v těchto místech skrýval před nacisty. Na druhé straně Červené hory už delší dobu přežívalo v lesním úkrytu několik místních odbojářů většinou židovského původu, i se svými příbuznými.
Jejich přítomnost partyzánům vyzradil obyvatel Nižné Boce, jenž skupinu zásoboval potravinami, a část ozbrojených mužů s velitelem Titovským zavedl k místu úkrytu.
Psal se 25. listopad 1944, když partyzáni uprchlíky nejprve okradli o peníze, šperky, hodinky, oblečení a jídlo. Den poté se na místo vrátili a všechny zavraždili.
Téhož večera v Nižné Boci uspořádali bujarou pitku, kde se před místními chlubili nejen likvidací osob schovaných v lese, ale i ukořistěným majetkem. Některé ukradené šperky tak skončily u vesnických milenek partyzánů.
Na tragédii se přišlo o měsíc později, když místní lékař Emanuel Bernhard přinesl do úkrytu potraviny pro svoji bývalou ženu Marii. Nalezl ji ale spolu s dalšími mrtvou. Běsnění partyzánů přežila shodou okolností pouze jedna z jeho dcer, Viera Bernhardová, která od skupiny z Červené hory odešla jen pár dnů před přepadením ke svému otci do nedalekého Liptovského Hrádku.
Vraždící partyzáni se nehodili
První vyšetřování osudné tragédie se rozběhlo už v roce 1945. Za hlavní
viníky násilné smrti bezbranných civilistů byli vyšetřovateli považováni obyvatelé Nižné Boce a jeden z partyzánů. Pro nedostatek důkazů ale poválečné orgány stíhání zastavily.
Ke druhému pokusu o potrestání pachatelů došlo o dvacet let později. Mimo vesničanů byli k podezřelým tentokrát přiřazeni také dva bývalí partyzáni. Jedním z nich byl i Michal Krecul. Zatčen byl v Praze, kde tenkrát žil, a hned při prvním výslechu se přiznal, že na Slovensku střílel do civilistů. Údajně ho k tomu donutil sovětský velitel Titovský.
Paměť a dějiny
Článek původně vyšel v časopise Paměť a dějiny, který vydává Ústav pro studium totalitních režimů. Historická revue vychází od roku 2007. Tento popularizační čtvrtletník je zaměřen na dějiny totalitních režimů ve dvacátém století na území Československa. Součástí periodika je také množství fotografií, leckdy velice unikátních, jinde doposud nepublikovaných.
Navzdory novým faktům bylo vyšetřování v prosinci 1966 opět ukončeno. Podle všeho nesouznělo s tehdejší oficiální propagandou režimu, jež partyzány vedené sovětskými veliteli prezentovala jako hrdiny.
Masakr byl v průběhu vyšetřování překvalifikován z válečného zločinu na loupežnou vraždu, která však vzhledem k uplynulým letům byla již promlčena. Všichni obvinění proto byli propuštěni na svobodu a veřejnost se z vyšetřování nedozvěděla nic. Nad tragédií na Červené hoře se tak na dlouhá léta rozhostilo ticho.
Pomohli příbuzní z Austrálie
Nový veřejný zájem o dávno zapomenutou událost přinesl až článek historika Adama Hradilka z roku 2022 v revui Paměť a dějiny, který posléze zpracovala celostátní média v Česku i na Slovensku. Historikům ÚSTR se ozval ředitel archivu v Liptovském Mikuláši Peter Vítek, jenž sbírá informace o obětech války.
Kromě případů vyvražďování vesnic nacisty či zabíjení zajatců i civilistů ze strany partyzánů poskytl pro srovnání masakru na Červené hoře informace o dalších vraždách Židů ukrývajících se za války na Slovensku.
"Před transportem do vyhlazovacích táborů se například deset kilometrů od Nižné Boce skrývali Dr. Izidor Štraus se synem, manželkou a její matkou Pavlou Šteinhardovou. V noci z 1. na 2. února 1945 byli ve Veľkej Doline u obce Lazisko s dalšími ukrývajícími se Židy bestiálně zavražděni. Pachatele se nepodařilo nikdy vypátrat. Ve vzpomínkách pamětníků se můžeme dočíst, že vraždu mohla mít na svědomí partyzánská skupina poručíka Ivana Čubareva, která byla prokazatelně zodpovědná za vraždu rodiny Floriána Teichnera v obci Ľubela 30. dubna 1945. Podle tehdejšího vyšetřování rodinu zavraždili dva rusky hovořící muži, údajně partyzáni," popsal Peter Vítek tragické události.
Vítek také objasnil, že výše zmíněná Viera Bernhardová, provdaná Oravcová, která jako jediná masakr přežila, zemřela v roce 2008 a je pochována na bratislavském hřbitově v Lamači. Pátrání po jejích současných příbuzných se však nedařilo. Badatelům ale pomohla náhoda, když se ukázalo, že matka Viery, zavražděná Marie Bernhardová-Steinová, byla tetou Václava Chadima, někdejšího účastníka třetího odboje.
"Mezi zavražděnými byli moje teta Marie Bernhardová-Steinová i její druhý
manžel Robert Stein, teta přitom byla také babičkou mé ženy Marie. Celou dobu nám vrtalo hlavou, co se tam tehdy v těch lesích stalo. S tetou Mařkou jsem se naposled setkal v polovině války, když k nám do Řevnic přijela na návštěvu," uvedl Václav Chadim.
Díky informacím a fotografiím od Chadima rovněž vyšlo najevo, že minimálně dvě z obětí dávné tragédie nebyly židovského původu. Jednalo se o Chadimovu tetu Marii, která se spolu s prvním manželem Emanuelem Bernhardem odstěhovala z Čech na Slovensko už před válkou a usadila se v Liptovském Hrádku.
Doktor Bernhard tam získal pozici obvodního lékaře a Marie si otevřela zubní ordinaci. Po čase se rozvedli a Marie se provdala za Roberta Steina, s nímž odešla do lesního úkrytu, kde byli během tragédie oba zavražděni partyzány. Druhou nežidovskou obětí tragédie na Červené hoře byl Jozef Spatz.
Historikové také získali kontakt na dceru, syna i neteře Viery Bernhardové. "Teta Viera, která to jediná přežila, o tom nikdy nemluvila. Jestli měla strach, to nevím," uvedla Marta Vyparinová, jejíž matka Marie byla stejně jako Viera dcerou Bernhardových.
"Se sestrou jsme netušily, že v šedesátých letech byla u výslechu, že se to znovu vyšetřovalo. V roce 1968 za námi na chalupu přijel nějaký člověk, který měl mámě a tetě říct něco o vraždě babičky a ostatních, ale ani já, ani sestra jsme u toho nesměly být a nic nám pak neřekly. Asi se máma i teta bály, abychom se někde o skutečných vrazích neprořekly a neměly problémy. Věděly jsme, že se babička schovávala s Robertem Steinem v horách, protože ho nechtěla opustit, ale myslely jsme si, že je zabili Němci," popsala.
Na dávnou tragédii v Nízkých Tatrách podobně vzpomíná i Jana Nováková, dcera Viery Bernhardové. "Až do uveřejnění článku jsem žila v domnění, že babičku zavraždili Němci za její účast v odboji. Maminka se nikdy ani slovem nezmínila o válečných událostech a nikdy nám nevyprávěla o babiččině skrývání a smrti," řekla.
Náhrobek v horách
O tragédii se znovu začalo mluvit i v obci Nižná Boca. A to díky starostce Silvii Skusilové, která po přečtení článku v novinách iniciovala vznik náhrobku tří obětí masové vraždy pohřbených v neoznačeném společném hrobě v Malužiné a renovaci náhrobku dalších obětí pohřbených v nedalekém Liptovském Hrádku.
"Jsem velmi ráda, že jsou mezi námi i potomci obětí této brutální vraždy, a proto mi dovolte omluvit se jménem všech občanů Nižné Boce za činy jednotlivců, kteří jednali bezcharakterně a bohužel nebyli všichni spravedlivě potrestáni," uvedla ve svém projevu v listopadu 2022 při odhalení náhrobku v Malužiné starostka Skusilová.
Pietního aktu se zúčastnil i syn Viery Bernhardové Štefan Oravec a jeho sestra Jana Nováková. "Je vidět, že se starostka nesnaží jen zachránit reputaci obce a odčinit podíl obyvatel na dávném zločinu, ale je minulostí osobně dotčena a chce ji připomínat pravdivě, tak aby se z ní lidé poučili," uvedl Oravec.
Ke vzniku náhrobku na hřbitově v Malužiné přispěl také rodák z Moravy Milan Hromádka, jenž žije v Nižné Boci už několik desetiletí. "O povraždění lidí schovaných v lese jsem věděl od manželky, která se zde narodila. Ona sama nevěděla, co se zde přesně odehrálo, znala jen hlavního podezřelého z udání skrýše partyzánům. Také mně vyprávěla, jak se tu a tam u někoho z vesničanů vynořily zlaté šperky či další cennosti, které si místní nemohli nikdy dovolit a musely pocházet od zavražděných," uvedl Hromádka.
Šperky možná rozdával i Michal Krecul, jenž unikl spravedlnosti a jako poslední z aktérů tragédie zemřel 25. května 2023 v Kanadě, kam v roce 1968 emigroval. "Cílem výzkumu a smyslem uveřejnění případu ale nebylo postavit Michala Krecula před soud, nýbrž připomenout nevinné oběti i vliv totalitních režimů a války na formování mladého člověka, kterým Krecul v té době byl, a nabídnout rozuzlení dávného případu předpokládaným pozůstalým a obyvatelům Nižné Boce," prohlásil loni v podcastu Českého rozhlasu Vinohradská 12 autor článku o "partyzánu Mišovi" Adam Hradilek.
