Psal se listopad 1989. Den co den chodili lidé z Prahy a okolí po práci demonstrovat do sychravých večerů na Václavské náměstí, manifestace se konaly i v řadě dalších měst. V pátek 24. listopadu 1989 zaplnilo Václavské náměstí na tři sta tisíc lidí, byla to ale teprve nesmělá předehra k překotnému dění v následujících třech dnech.
Přicházel víkend a organizátoři protestů směle vyhlásili, že příští den se shromáždění koná na Letenské pláni, dostavit se měli občané z celé republiky. "V sobotu se nepracuje, víkend nabízí čas na revoluci. Ohromná spousta lidí z venkova už se jistě třese na Prahu - vidět, co vlastně se v hlavním městě děje," líčí onen den textař, novinář, občanský aktivista a nedávno i kandidát na prezidenta Michal Horáček v deníkové knize Jak pukaly ledy.
To místo bylo symbolické. Ještě ten rok, tak jako mnohé předešlé, tu občané na 1. máje povinně provolávali slávu nejvyšším představitelům československého komunistického režimu. Nyní se tu měli sejít, aby je svrhli.
V sobotu 25. listopadu mrzlo a sněžilo, organizátoři se začali obávat fiaska. Nepřehnali to s ambiciózností plánů na zaplnění obrovské Letenské pláně? Do toho přicházely další starosti, které dnes ve spolku Milion chvilek pro demokracii řeší tým profesionálů s předstihem. Události před třiceti lety ale plynuly podstatně rychleji a hektičtěji, vše se dělalo za pochodu.
A tak zatímco se do Prahy chystaly statisíce demonstrantů, organizátoři horečnatě řešili, jak narychlo sehnat klíče od stadionu fotbalové Sparty, z jejíž tribuny měli řečníci mluvit, či jak ozvučit tak velkou plochu. Klíče nakonec sehnal syn někdejšího slavného fotbalisty Andreje Kvašňáka a s ozvučením pomohl Výzkumný ústav zvukové techniky.
Ten den na Letnou dorazilo odhadem 800 tisíc lidí, někteří to spojili s další významnou událostí - v katedrále sv. Víta na Pražském hradě se konala pontifikální mše u příležitosti svatořečení Anežky Přemyslovny. Celebroval ji kardinál František Tomášek a ve svém proslovu podpořil demonstrace.
Kolaps režimu se stal díky přenosu z Letné skutečností
Zatímco ještě 24. listopadu trval přenos Československé televize z protestů na Václavském náměstí pouze chvíli, než ho tehdejší vedení nařídilo vypnout, z Letenské pláně vysílala televize živě, což si prosadil televizní stávkový výbor navzdory nesouhlasu ředitele.
Jednalo se o jeden ze zlomových okamžiků sametové revoluce: občané z celé republiky, i v těch nejzastrčenějších vesničkách, kteří do té doby měli jen velmi kusé a zkreslené informace, mohli na vlastní oči vidět statisíce protestujících a na vlastní uši slyšet požadavky řečníků Občanského fóra i kritiku do vlastních řad z úst představitelů moci. Kolaps režimu se v tu chvíli pro ně stával skutečností a mnozí poprvé viděli naživo lídra sametové revoluce Václava Havla.
Ten na Letné zkritizoval nic neřešící částečnou výměnu jedněch neostalinistů za jiné v Ústředním výboru KSČ. Dodal, že tito lidé jsou "sice nebezpeční, ale naštěstí také neschopní", takže se puče není třeba bát.
Vyzval občany, aby svou touhu po demokracii co nejvýrazněji dali najevo generální stávkou v pondělí 27. listopadu. Ta se podle něj měla stát neformálním referendem o vedoucí úloze jedné strany. "Vytrvejme, buďme obezřetní, stupňujme svůj tlak na vládnoucí kruhy. Je to jediný možný způsob, jak dosáhnout toho, aby se pootevřené dveře otevřely dokořán," řekl tehdy Havel.
Když dodal, že nastal rozhodující okamžik a je potřeba do něj vložit celé své srdce, zasněžená pláň volala "Už je to tady!" Režim začínal končit. Z tribuny zazpíval Jaroslav Hutka svou píseň Náměšť ("Co je nejkrásnější"). Píseň se stala jakousi hymnou revoluce, zpívaly ji statisíce lidí. Ještě večer před tím přitom pobýval v nuceném exilu.
Vše měl na svědomí tajemník Václava Havla Vladimír Hanzel. V pátek v noci ho napadlo zavolat písničkářům nuceně vystěhovaným z vlasti v rámci komunistické akce Asanace, Jaroslavu Hutkovi a Vlastovi Třešňákovi.
"Napadla mne bláznivá myšlenka, že by mohli přijet do Prahy a zahrát. Shodou okolností v té době oba bydleli v západním Německu. Namítali, že nemohou přijet, protože nemají víza, a zdálo se jim nepravděpodobné, že by je mohli dostat. Řekl jsem, ať přijedou bez víz, že si jejich vstup vynutíme, neboť tady se stávají každý den neuvěřitelné věci skutkem," vzpomíná Hanzel na stránkách Knihovny Václava Havla.
Zajistil také plnou halu ruzyňského letiště, kam přišli studenti demonstrovat za vpuštění Hutky přes letištní terminály do republiky. Písničkář později vzpomínal, jak na sebe gestikulovali přes skleněnou stěnu a jak si s demonstranty i zazpíval, aniž by se navzájem slyšeli. Úřady podlehly tlaku a za pár hodin už Hutka stál před milionovým publikem.
Michal Horáček gratuloval Miloši Zemanovi
Došlo i k zajímavému setkání dvou lidí, kteří se v roce 2018 utkali v přímé volbě prezidenta. Michal Horáček tu spolu s Michaelem Kocábem zastupovali hnutí MOST, které celé listopadové dění spoluorganizovalo a již od roku 1988 usilovalo o dialog opozice s vedením státu. Jako jednoho z hostů si na Letnou pozvali Miloše Zemana a postarali se o začátek velké kariéry dosud neznámého prognostika.
Zeman pronesl projev o zaostalosti Československa vůči ostatnímu světu. Tvrdil, že "v počtu vysokoškolsky vzdělaných osob na obyvatelstvo je stát se šesti procenty na 49. místě a předstihuje ho se sedmi procenty i Nepál" či že "oblasti technického rozvoje jsme na úrovni Alžírska a Peru, hluboko pod Portugalskem".
Nicméně zcela popravdě připomněl nejzásadnější slabiny země - rozvrácené hospodářství, padající ekonomiku, katastrofální stav ve zdravotnictví, školství, dva ze sedmi bodů jeho kritiky se týkaly také ekologie a špatného stavu životního prostředí.
Hovořil plynule, stručně a spatra. Projev završil bonmotem: "pokládám za absurdní, jestliže systém, který takto předvádí svoje dlouhodobé výsledky, se nyní obává, že tato ekonomika bude rozvrácena dvouhodinovou generální stávkou. Pokud se nám tento systém podaří generální stávkou narušit, bude tato stávka nejefektivnější investicí v našich hospodářských dějinách." Tím si dokázal nadlouho získat srdce statisíců občanů.
Obdivně se o jeho výkonu na tribuně vyjádřil i Horáček, který ve své knize citoval jejich následnou konverzaci: "Gratuluji řečníkovi. ‚Chtěl jsem mluvit déle, ale seškrtali mi to,‘ svěřuje se (Zeman, pozn. red.). ‚Tentokrát krátili naši režiséři na nepravém místě,‘ odtuším."
Druhá Letná: V bojovnější náladě a s lopatou pro Štěpána
Další úspěch se organizátorům z Občanského fóra povedl hned následující den, v neděli 26. listopadu, kdy podruhé za sebou téměř "vyprodali" Letnou, ač přišlo o něco méně lidí než v sobotu. Mnoho přespolních přijelo z dálky do Prahy jen na otočku a do neděle nezůstalo, ani se sem znovu na druhý den nevracelo. Přesto se tu ve 14 hodin shromáždilo půl milionu občanů.
Dopoledne se ještě odehrál důležitý okamžik, jehož snímek najdeme v nejedné dějepisné knize - setkání Občanského fóra v čele s Václavem Havlem s představiteli komunistické moci v čele s předsedou vlády Ladislavem Adamcem v pražském Obecním domě.
O co méně lidí mrzlo 26. listopadu na Letenské pláni, o to více bojovně byli naladěni. Nad hlavami některých se objevili lopaty s cedulí "Pro Štěpána". Miroslav Štěpán byl šéfem pražské komunistické strany a stal se jedním ze symbolů útlaku.
Když se na tribuně objevili tři právě propuštění političtí vězni a samizdatový novinář Jiří Ruml na dotaz davu, co měl k večeři, řekl že dietní bublaninu, statisíce lidé volali "Ať si to jí Štěpán!" Po slovech biskupa Václava Malého, že se zatím marně snaží překročit hranice herec Pavel Landovský či písničkář Karel Kryl, demonstranti bojovně volali: "Pusťte je domů!"
Vzápětí vypískali premiéra Ladislava Adamce a jeho snahu ztlumit či zvrátit rychlý chod událostí.
"Za to, že se politika, z důvodů, které nikdo nechtěl, dělá někde na Letenské pláni, může celý totalitní systém, který funguje tak zvláštně, že se toto může stát. Ale skutečná politika se na nějaké pláni dělat nedá," řekl již den po Letné v prvním rozhovoru pro Československou televizi Václav Havel.
Před rozjitřený dav předstoupili dva odvážní příslušníci pohotovostní motorizované jednotky. Před tím se rozloučili s rodinami, počítali s několikaletým kriminálem. Vysvětlili lidem, že k veřejné bezpečnosti nastoupili, aby chránili životy a majetek občanů, ne aby zasahovali proti pokojným demonstracím. Zkritizovali vysoké státní a stranické představitele, kteří vydávají takovéto rozkazy, na něž nemají vliv ani velitelé jednotek. "Pevně věříme, že už se nikdy nestane, aby lidé této země stáli proti sobě," zakončili svůj projev. Pláň jejich statečný projev přijala na začátku skandováním "Pojďte s námi", na konci pak "Už jste naši".
Veřejnosti se zdálo, že vše je na dobré cestě a o vítězi téměř rozhodnuto. Netušili však o interním nařízení ministra obrany Milána Václavíka, jenž navrhoval uvést do bojové pohotovosti armádu, bezpečnost i milici a vyrvat z rukou revoluce sdělovací prostředky, a to i po zlém. Nevěděli ani o zákulisním pnutí mezi Občanským fórem a studenty. Těm vadila až příliš bojovná atmosféra druhé Letné i skutečnost, že za studenty na tribuně vystoupil pouze jeden z jejich vůdců Šimon Pánek, jinak tu defilovali samí chartisté. Začalo jim připadat, že jim fórum a Charta revoluci "ukradli".
"Nespokojenost studentů mohla vyplývat z únavy, nervového vypětí posledních dnů a v neposlední řadě i z dezinformační kampaně, kterou šířili stále činní příslušníci StB," vzpomíná Havlův tajemník Vladimír Hanzel.
Estébáci se stále ještě snažili vývoj zvrátit. V pondělí 27. listopadu 1989 ráno, pár hodin před generální stávkou, prý jejich činnost vrcholila. Po Praze vylepovali plakáty dehonestující Václava Havla a Občanské fórum, podle státních poznávacích značek se skutečně jednalo o vozy ministerstva vnitra.
"Další podobné plakáty měly za úkol vnést rozkol mezi OF a stávkujícími studenty. Dosluhující režim se stále nevzdával, snažil se situaci zvrátit. Jeho nervozita v den, kdy měla proběhnout generální stávka, dosáhla vrcholu," líčí Hanzel ve svých vzpomínkách.
Za odevzdání moci velkorysost
Možné scénáře, že by průběh "druhé Letné" a rozkol mezi studenty a Občanským fórem měl ohrozit generální stávku a pád režimu, se však nenaplnily. V pondělí 27. listopadu se ke generální stávce připojilo 75 procent podniků a hned další den byl zrušen článek ústavy, jenž hovořil o vedoucí úloze komunistické strany.
Václav Havel oznámil, že skončila éra velkých mítinků, doporučil pouze stávkovou pohotovost. "Nyní už by se měli povinností ujmout skuteční profesionálové, ne takoví jako já, který koktá a podobně. To znamená odborníci, ekonomové, prognostici, lidé typu Valtra Komárka, dělničtí vůdci typu Petra Milera, musí vzniknout nějaké mezistádium, než nastanou demokracie a svobodné volby," říkal v rozhovoru s novým mluvčím OF Jiřím Kantůrkem pro Československou televizi.
Poté co 3. prosince premiér Ladislav Adamec představil novou vládu, ovšem se starými komunistickými tvářemi, se zvedla další mohutná vlna protestů. Tato vláda vydržela pouhé čtyři dny a 7. prosince rezignovala. O další čtyři dny později vznikla alespoň částečně nekomunistická vláda. Ještě do konce roku se stal Alexander Dubček předsedou Federálního shromáždění, Václav Havel prezidentem, otevřely se hranice, rozpustily se Lidové milice, zrušila se cenzura. A Státní bezpečnost urychleně ničila své dokumenty.
"Komunisté cítili, že už to nemohou ustát. Tím, že řekli 'tady to máte', tím do značné míry revoluční konfrontaci a tendenci k revoluční tvrdší spravedlnosti rozmělnili a dočkali se od vítězů větší velkorysosti," vzpomínal na akci TEDxPrague 2018 na sametovou revoluci její studentský vůdce Šimon Pánek.
