Recenze - Film Křídla Vánoc vyhlíží jako dílo talentovaného filmaře, který během několika let tvůrčí nečinnosti nashromáždil víc nápadů, než kolik jich plátno najednou unese. Bohužel se nechtěl jediného z nich vzdát a zřejmě nenašel nikoho, kdo by ho k tomu vyzval. Což dovedlo veškerou jeho snahu k nevyhnutelné implozi.
Tento dojem jistě není náhodný, protože režisérka a scenáristka Karin Babinská se po debutových Pusinkách skutečně odmlčela na šest let, takže jsme si nemohli ujasnit, jestli v její tvorbě převládne víc potenciál skromného debutu, nebo naopak jeho nedostatky. Comeback nám tápání vůbec neusnadňuje, spíš naopak.
Sledujeme příběh čtveřice přátel a zaměstnanců supermarketu (Krajčo, Kerekes, Prachař, Novotný), z nichž každý má své sny, své nedostatky a především svá přání, jež se jednoho dne rozhodnou společně nad zapálenými svíčkami vyslovit. Když je jakási prozřetelnost začne plnit, diví se, že důsledky tužeb mohou být o dost jiné, než očekávali.
Tento veskrze klasický námět však není jediným rozvíjeným motivem, kromě toho se ještě Richarda Krajča „dotkne anděl", což u něj vyvolá zvláštní schopností vidět lidem do duše a zřejmě ještě dál, když jim pohlédne do očí. Což mu působí potíže, protože si zakládá na svém nevázaném životě prostém osobního kontaktu a zodpovědnosti.
Výroba růžových brýlí
Ani to není vše, následují další podzápletky vzájemných vztahů. K protagonistům přibývají vedlejší postavy, k nim samozřejmě další malé příběhy. Krajčo musí sbalit Vicu Kerekes, najít sílu čelit vlastním problémům reálným i nadreálným, schovat koně... Ještě se neztrácíte?
Já ano. Když se najednou potýkám s motivy od nadpřirozených hrátek přes pouhé náznaky esoteriky až k melodramatu o hledání lásky i smyslu života a ještě do toho zasahuje několik podzápletek, ztrácím přehled, na co se mám vlastně soustředit. Tak se raději nesoustředím na nic a čekám, až mi dá film znamení "tohle je ono". Pokud ono znamení nepřijde, dostaví se rozmrzelost.
Vzniká paradoxní situace, kdy sice motivů dostáváme ke sledování opravdu mnoho, film působí přesto chudě. Protože jak jedna situace překřikuje druhou, k divákovi se dostane jen nesoustředěný šum, u kterého se tak dobře usíná.
Třeba Krajčovy „superschopnosti" jsou vyloženě přebytečné a Křídla Vánoc s nimi nepracují natolik, aby obhájila úplné odhození realističnosti a potřebu zjednodušujících metafor. Vlastně ihned poté, co je nadán, si doslova vyrobí růžové brýle (co to asi symbolizuje?), jež jeho talent redukují, a „čtení myšlenek" hraje nadále minimální roli, bez níž by se příběh, troufám si to tvrdit, rozhodně obešel bez ztráty sdělení.
Očekávání, kdy si Krajčo sundá růžové brýle, sice alespoň částečně určuje směřování děje, nicméně by stálo za zvážení, jestli tento velký a v podstatě zdržující dějový oblouk nemohl být vyřešen nějak střídměji.
Karin Babinská na sílu prozřetelnosti věří i v reálném světě. Na to má jistě právo, stejně jako má právo o tom vyprávět. Vždyť i Jasného Všichni dobří rodáci, jeden z nejlepších trezorových filmů, otevřeně, ač mnohem jemněji, pracují s nadreálnými motivy. Ve skutečnosti je pozitivní, že někdo točí, v co věří, přestože to není zrovna exaktní a snadno vstřebatelné.
Jenže vzhledem k nahuštění děje se deus ex machina stávají velmi viditelnými a nelze uvěřit tomu, že "zázraky se dějí", když film je prezentuje tak, že by bylo s podivem, kdyby se nám nestalo deset zázraků do týdne.
Babinská umí hezké obrázky
Režijní styl Karin Babinské roztříštěnost jen potvrzuje. Pokud něco utkví v paměti, jsou to montáže. Ach, ty montáže! Velmi efektní způsob, jak dokázat, že umíte kompilovat hezké obrázky, ovšem nutnou nezbytností je objasnit smysl každé z nich, jinak se nepříjemně blížíte tvorbě celovečerního videoklipu.
V Křídlech Vánoc ve velmi nepravidelných intervalech přicházejí podobně vtíravě jako pěvecká vystoupení v muzikálech a málokdy chápeme, proč zde jsou a proč najednou po vypjatém momentu hraje zrovna tahle pohodová (povětšinou navíc velmi stereotypní) hudba a hrdinové skotačí jako na mejdanu.
Karin Babinská hezké obrázky umí. Její velké detaily sice někdy působí poněkud tísnivě, ovšem to nemusí být považováno ani tak za chybu, jako spíš za navození nálady. Plně pracuje s obrazem a její výjevy nejsou nikdy prázdné, jak jsme u tuzemských produkcí zvyklí. Když si k tomu připočteme kvalitní vedení herců, máme tu podhoubí pro pozitivní zážitek. Opět však většinou chybí jednotící prvek, směřování, motivace.
Vzhledem ke zmíněnému nepřekvapí, že čas ve vesmíru Křídel Vánoc nejspíš neexistuje, nebo funguje poněkud zvláštně. Milenecký pár se za jeden večer stihne pomilovat, projet na koni, proběhnout supermarket, postavit zde sochu anděla, skydiving a to jsem nejspíš ještě na něco zapomněl.
Teoreticky by se to snad dalo zvládnout, jen těžko si ale toto pobíhání po městě představíme u zamilovaného páru, co chce v první řadě "být spolu".
Stejná jako hrdinové jsou celá Křídla Vánoc. Chtějí toho stihnout tolik najednou, že pokus o to působí velmi křečovitě a hekticky. U toho snímku si neoddechnete. A nemluvím tu o tom, že nejde o pohodový kus na vypnutí mozku, o takový samozřejmě netřeba stát, ale že není kdy přebíraná kvanta informací zpracovávat, že scénář nedýchá a neustále kupí další a další sdělení bez odůvodnění těch minulých. Vždyť jádro je přitom tak jednoduché, jen by potřebovalo svůj čas na rezonanci, stejně jako nejednoznační hrdinové by potřebovali čas vyvíjet se a dodat tak svým činům lidskost a pochopitelnost.
Babinská nevychytala abstraktní, ale jistě snadno pochopitelný pojem "tón". Nahlas obdivuje Sofii Coppolu, přesto zřejmě zapomíná, že její filmy spojuje právě jednotný tón - jedna nálada, kterou ony snímky překlápějí na diváka. Banální, téměř vyprázdněná narace v nich teče jako pomalá řeka, jejíž proud časem své publikum strhne.
Křídla Vánoc tón nemají, přeskakují od jednoho k druhému, jsou nečitelná, emocionálně nesrozumitelná a nezastavující. Kdopak o svátcích klidu ocení tento vysilující maraton?
