Recenze - O filmu Kapitán Phillips se často píše jako o snímku, u něhož došlo ke kongeniálnímu spojení látky a režiséra. Paul Greengrass je tvůrce, který k dokonalosti vypiloval subžánr paradokumentárních rekonstrukcí skutečných událostí. Snad nikdo v Hollywoodu nedokáže tak efektivně a přesvědčivě gradovat pomocí rychlého střihu a nervní ruční kamery napětí a vyvolat v divácích skoro až fyzický pocit ohrožení.

Proto se producenti rozhodli najmout si na zfilmování reálného příběhu přepadení obchodní lodi Maersk Alabama somálskými piráty právě Greengrasse.

A výsledek je bezesporu řemeslně nesmírně dobře odvedená práce. Přijmout všeobecné zámořské nadšení brání ale člověku dvě věci. Z Greengrassova dříve svěžího formálního přístupu se postupem času stává otravná manýra. A dráždivý námět, který v sobě skrývá potenciál k zamyšlení nad mocenským a ekonomickým rozložením sil ve světě, redukuje na jednostrunnou pentagonskou agitku.

Vyrvat ze spárů nepřítele

Příběh několikadenního dobrodružství posádky přepravní lodi putující z Ománu do Keni vykreslují tvůrci relativně věrně, i když v detailech lakují úlohu hlavního hrdiny v celé anabázi narůžovo. Vycházejí hlavně z knižních vzpomínek skutečného Richarda Phillipse, které logicky poskytují jeho vlastní pohled na události. Ve skutečnosti většina Phillipsových podřízených svého šéfa obviňuje z bohorovnosti a arogance.

Nechali se v médiích slyšet, že je vystavil nebezpečí, když navzdory varování úřadů nechal plout nákladní kolos příliš blízko nebezpečných somálských břehů, že v situaci, kdy bárka s piráty dotírala na loď, nařizoval nesmyslné hasičské cvičení, a když už se ozbrojenci dostali na loď, neměl žádný plán a nebýt jeho zástupce Mikea Perryho, který nařídil evakuaci do strojovny, nechal by posádku teroristům napospas.

Neobviňujme ovšem Richarda Phillipse, že si svou úlohu v celé kauze přibarvoval. Je jen logickým vyústěním armádní PR mašinérie, že mediální obraz kapitána nemůže být jiný než nekriticky hrdinský.

Nasazení obrovské palebné síly proti čtyřem teenagerským gangsterům a úspěšně provedená snajperská akce dělá z pirátského rukojmí geroje automaticky.

Mediální miláček Ameriky, vychutnávající si audienci u Obamy, vděčí pentagonské propagandě za to, že z jeho pochybného chování při únosu vydestilovala typický příběh o statečném veliteli a velmoci, která nenechá žádného obyvatele své země ve spárech nepřítele.

Zacementovaná pravda

A nyní přichází Hollywood, aby vysoustruženou ideologickou historku zacementoval jako historickou pravdu. Po loňském filmu Kathryn Bigelowové Třicet minut po půlnoci máme všichni jasnou představu, jak probíhal zásah proti Usámovi bin Ládinovi, i když jeho přímí účastníci jeho rekonstrukci sami označují za nejméně autentickou část filmu.

Největší problém s režiséry používajícími žánr dokudramatu, jako je Bigelowová i Greengrass, spočívá v tom, že se zaštiťují skutečnými událostmi a používáním různých paradokumentárních prostředků zastírají fikční a ideologickou povahu svých filmů.

Ta se v případě Kapitána Phillipse odhaluje i v zobrazení somálských pirátů. Ukazuje je jako zfetovaná, labilní a nevypočitatelná individua, která mají absťák, když jim dojde kát. Film jejich přetahovanou s posádkou vykresluje jako střet civilizací, přesněji jako boj civilizace s barbary.

Nejvýmluvnější moment, v němž americký důvtip vítězí nad divochy, přichází ve scéně, když posádka na bosého (jak jinak!) piráta vyzraje tím, že mu za dveře od temné strojovny nasype sklo.

Jistou neúctu k africkým antagonistům ukazuje i fakt, že přestože somálský vůdce pirátů Muse (Barkhad Abdi) stráví na plátně stejné množství času jako Tom Hanks, v titulcích se před ním objevuje Catherine Keenerová, která se v roli Phillipsovy manželky objeví ve filmu jen v prvních dvou třech minutách.

Úvodní konverzace manželů Phillipsových před kapitánovým odletem do Ománu je taky ukázkou ideologické uvědomělosti scenáristy Billyho Raye. Oba partneři v autě řeší nezaměstnanost a nejistou budoucnost svých dětí.  

Poselství filmu je jednoznačné. Role Ameriky ve světě se kvůli domácím problémům oslabuje, což má za následek to, že její akceschopnost drze pokoušejí primitivní desperáti s kalašnikovy. Američtí občané se ale v krizích osvědčují jako hrdinové, a když už je nějaký úkol nad jejich síly, drsní mariňáci jim přijdou na pomoc.

Zhroucení kapitána Phillipse v závěru snímku je jen takovou vějičkou pro levicově liberální kruhy v Hollywoodu, jejichž zástupci s oblibou pořádají humanitární sbírky pro Darfúr a jimž by se z přemíry machovského testosteronu tryskajícího z plátna mohl zvednout žaludek.

Greengrass dokáže mistrně gradovat napětí, takže v průběhu snímku vám bude jedno, že tenhle viscerální spektákl má dějinami nalajnovanou pointu. Kapitán Amerika - pardon, Phillips - v podání nejameričtějšího ze všech hollywoodských herců Toma Hankse triumfuje. Není čeho se bát, barbaři jsou daleko. Budoucnost bude světlá.