Recenze - Většina fanoušků Stephena Kinga již ví, že ke konci roku dostanou tradičně, pod stromeček, od českého vydavatele nějakou novinku. Letos dokonce dvojitou, pokud započteme i na konci léta se objevivší Tommyknockery. Ti sice již jednou vyšli, ale nový překlad a dlouhý časový odstup z nich dělají v podstatě novou knihu. O to zajímavější, že společně s aktuálním Lunaparkem důkladně demonstrují rozdíl mezi „starým" a „novým" Kingem.
Tommykockeři
Sci-fi horor z maineských lesů
Bobbi Andersonová na procházce v lese za svou usedlostí zakopne. A ono jediné zakopnutí bude mít fatální následky nejen pro ni, ale i pro celé městečko Haven. V zemi se totiž skrývá něco velkého. Něco, co musí Bobbi stůj co stůj vykopat. Něco, co brzy rozpoutá peklo na zemi...
Stephen King vzal ve svých Tommyknokerech hned několik hororových motivů (strašidelné místo plné duchů, pohřbení zaživa, tajemné zlo v lesích etc.) a narouboval je na sci-fi klasiky ve stylu Invaze zlodějů těl. Protože to, oč Bobbi zakopla, je zatracená vesmírná loď. A její dávno mrtvá posádka možná tak úplně mrtvá není a začíná ovlivňovat nejen Bobbiiny myšlenky, ale přímo ji mění na jednu z nich i fyzicky. A nejen ji.
King tedy brzy začne servírovat jednu ze svých pověstných maloměstských kronik (Prokletí Salemu, To, Nezbytné věci aj.), kdy před čtenářem defilují doslova desítky postav a jejich mikropříběhy. Ty dávají dohromady děsivě realistický obraz plíživého šíření zla, které přebírá kontrolu, až k finální apokalypse.
Jenže román se oproti svým výše zmíněným kolegům podstatně liší. A to nejen tím, kolik přebírá motivů ze science fiction. Tommyknockeři jsou totiž dílem, ve kterém se autor jako kdyby ohlížel za svým pověstným „sjetým obdobím". Aby bylo jasno, pravověrní fanoušci často tvrdí, že nejlepší knihy pocházejí z dob, kdy bral King drogy a alkohol doslova prvoligově - ostatně sám přiznává, že u takového Cuja třeba vůbec netuší, jak a kdy jej napsal.
Dnes na toto obdoní lze nahlížet jako na svého druhu úsměvnou, možná trochu stydlivě vyprávěnou, ale v podstatě úsměvnou historku, co všechno autor ve svém životě zažil a překonal. Nicméně konec osmdesátých let ukazuje, že pro Kinga se jednalo o návrat z pekla. Temná půle nebo Misery se dokázaly na téma podívat s brutalitou a temnotou. Tommyknockeři mu vzdávají jakýsi ironický hold a nesoustředí se tolik na příběh, ale spíše na jednotlivé detaily.
King není na suchu
Snad žádný jiný román tak neukazuje lépe, jak moc je Stephen King intuitivním typem autora. Přestože je schopen psát i výborné povídky, jeho přednosti vyniknou, především když má prostor své čtenáře „ukecat". Sám jednou popsal svůj přístup tak, že vezme čtenáře kolem ramen, povídá si s ním, stane se jeho kamarádem a pak ho zatáhne do postranní uličky, kde ho pěkně podrží, aby mu ukázal všechny ty hrůzy.
I proto jsou často jeho knihy nejsilnější právě v oné fázi navazování vztahu s čtenářem, po první velký zvrat. I konce mohou být silné, ale často vyznívají do ztracena. Ovšem nikde nenarazíte na tak roztříštěnou strukturu vyprávění jako právě v Tommyknockerech. A to ani v knihách z dob, kdy byl „zlobivým chlapíčkem".
Po několika kapitolách, které sledují Bobbi v prvních fázích nálezu - a bodují nejen jednotlivými poukazy, jak se zlo dostává do Bobbiina života, ale i popisem jejího vztahu k starému bíglovi Peterovi, jehož poslední jízda za veterinářem se blíží každým dnem - nastupuje druhý hrdina, Bobbiin přítel Jim „Gard" Gardener.
Jeho příjezd do Havenu zdánlivě vyprávěcí linku sjednocuje, ovšem přichází druhá část románu. Ta se věnuje událostem v Havenu z pohledu jeho obyvatel a většina jejích kapitol by bez problémů obstála jako samostatné povídky - bez Bobbi i Garda. Ti se opět objeví až v poslední třetině a i zde jsou často sledování očima jiných postav.
A přesto kniha funguje. I když hlubší psychologii a pozornost věnovanou plynulému navazování událostí tentokrát opravdu nečekejme. King spíše mimoděk podtrhl, v čem byly ony staré dobré romány „jiné". Byly totiž zlé a zraňující. Lze to doložit především na postavách, z nichž naprostá většina měla problémy s alkoholem, násilím nebo psychikou (případně jako Jack Torrance v Osvícení se vším dohromady) a boj s vlastními démony velice často prohrávali.
Všichni budou po zásluze potrestání
Jim Gardener je jejich esencí. A také posledním mohykánem. Alkoholu propadlý básník, který kdysi střílel na vlastní ženu (což „se mu povedlo"), stráví většinu příběhu naložený v lihu. A i když v lihu není, chová se jako naprostý parchant. Ovšem zároveň přitom trousí naprosto neodolatelné postřehy, kope do všeho a do všech a v těch nejlepších scénách budí pro své slabosti nikoliv opovržení, ale soucit.
Protože Garda můžeme - především ve scéně jeho posledního veřejného čtení - brát i jako obraz Kinga samého (sám si do sebe mimochodem v knize kopne jako do toho „chlápka z Bangoru"). Člověka marně hledajícího cestu „domů". Pro Garda je jedinou takovou cestou láska k Bobbi. Jenže stará dobrá Bobbi už není, jen ta nová... vylepšená. Kniha ovšem nefascinuje pouze z hlediska studia závislosti na alkoholu a nutnosti lásky (toť tradiční kingovský motiv), ale i v tom, jak se v ní zdůrazňují důležité motivy Kingovy tvorby 70. a 80. let.
Mohou to být prášky (dnes jsou Kingovy postavy relativně „čisté" i v tomto směru), paranoidní představy o USA jako zemi tajných služeb, které nechávají lidi „zmizet" (jakous takous důvěru v dobré úmysly vlády, armády a tajných služeb ostatně King nalezl až v docela nedávné době Pod kupolí), nebo kopání do nabubřelých strážců „skutečného" umění (v postavě nesnesitelné organizátorky básnických vystoupení Patricie McCardlové).
Zároveň jsou Tommyknockeři první velkou přehlídkou kingovských intertextuálních odkazů na sebe samého (vede především halucinace jedné z postav, že v kanále vidí klauna s balónky, ale i odkazy na Svědectví, Talisman nebo Řbitov zvířátek). A také ukázkou toho, jak rád nechával King své postavy dosáhnout vykoupení skrze utrpení. Gard dostane pořádně zabrat. Ne, buďme upřímní, Gard Gardíček dostane totální nakládačku. Gard bude křičet a Gard bude řvát a Gard bude plivat krev (vzdáleně se této intenzitě utrpení přiblíží postavy v úvodu Beznaděje).
Pochopitelně, důležité je především to, zda se u hororu bojíte. U Tommyknockerů se o strach strachovat nemusíte, vážně ne. Jen zde kvůli zmíněné (ne)struktuře nenalezneme onu pověstnou pomalu sílící atmosféru, ale spíše narazíme na jednu šokující scénu za druhou. Osamělost posledního normálního člověka v Havenu, děs dědečka bojujícího o život vnuka, strašlivá Bobbiina sestra a pochopitelně Gardův výlet do stodoly... vše v emblematicky zeleném světle zla linoucím se z lesů kolem lodi...
Přesto ale beru Tommyknockery především jako onen poslední klasický velký román, který jsme ještě neměli možnost číst (v této souvislosti nelze Milanu Žáčkovi dostatečně poděkovat, vážně ne). Román z dob, kdy nejen jeho postavy, ale i King sám byl ukázkový - s prominutím - zmrd a své čtenáře opravdu týral.
Zde se mu to povedlo s intenzitou, které už nikdy později nedosáhl, navíc okořeněnou zlomyslnými bizardnostmi, jako je létající traktůrek, v němž Gard vyráží do poslední bitvy.
Stephen King, Tommyknockeři, př. Milan Žáček, Pavel Dobrovský-BETA, Praha 2013, s. 690.
Lunapark
Vražedná balada Stephena Kinga
Devin Jones je vysokoškolák a v horkém létě roku 1973 si přivydělává na studium v jednom zábavním parku. Mají tu kolotoče, mají tu ruské kolo, střelnice a autíčka, občerstvení i zaměstnance v kostýmu psa a Hollywoodská děvčata v zelených šatičkách...A také zámek hrůzy, kde kdysi došlo k vraždě a kde se údajně stále zjevuje duch mrtvé dívky. Devina, vzpamatovávajícího se z rozchodu, by to ani nezajímalo, ale nakonec je do tragického případu zatažen i on...
Lunapark je druhým Kingovým příspěvkem do projektu Hard Case Crime. Zde vycházejí knihy napodobující svou úpravou, ale i samotným obsahem, pulpové romány 40 - 50. let minulého století - dílem se přitom jedná o tituly nové, dílem staré. Vedle sebe tak narazíte na E. S. Gardnera, Richarda B. Prathera nebo Donalda E. Westlakea (a pochopitelně Richarda Starka), ale také na Allana Maxe Collinse (autora komiksové předlohy filmu Road to Perdition), Kena Bruena nebo právě Stephena Kinga.
Jelikož jsou v edici vydávané knihy spíše kratší (Lunapark má sotva dvě stě stran) a jsou to především detektivky, mohlo by se zdát její spojení s Kingem. Jenže Lunapark je (na rozdíl od Colorado Kida z roku 2005) nikoliv drsnou detektivkou, ale tradiční vražednou historkou, morytátem. A hlavně - King nikdy nebyl autorem jednoho žánru a k detektivce, především k její drsné odnoži, měl vždy blízko.
Stačí si prolistovat jeho povídkové sbírky, pročíst „prohibiční" flashback v To, z pozůstalosti páně Bachmana vydaný román Blaze nebo vzpomenout na jeho vztah k Johnu D. McDonaldovi. Jen po něm tento typ příběhů nikdo nikdy nechtěl. Dnes je však v situaci, kdy si může dělat radost. A kde je k tomu lepší příležitost než tam, kde se radost prodává?
Když světskej King prodává nostalgii
Ona radost je ovšem notně nostalgická. Lunapark je totiž pořádné retro. King je mistrem v návratech do ztracených časů dětství, dospívání nebo snů... Dokáže vzkřísit pomíjivou minulost pomocí přirovnání, pečlivě vybraných motivů (jako správný sedmdesátkový vysokoškolák si čte Devin Pána prstenů), předmětů a pochopitelně díky skvělému „soundtracku". Pokud někdo přečte To a nepustí si třeba takové Summertime blues, tak nemá duši. Lunaparkem pak zase zní především The Doors a Pink Floyd...
Lunapark, v němž Devin pracuje, tak ožívá, zahalen příjemně melancholickým oparem ztraceného mládí, v barvách pulpu (na nějž odkazuje i povedená obálka Glena Orbika převzatá z originálního vydání) a s ozvěnou písní o ztracené lásce. Pokud se King pokoušel v románu Čaroděj a sklo nalézt „hlas" prvně zamilovaného jinocha, zde vytáhl na světlo hlas mladíka poprvé zrazeného.Devin ovšem brzy nalézá ještě druhý hlas - hlas lunaparku. Hant sice není stoprocentní, ale je dostatečně přesný, aby sloužil atmosféře. Záměrně neříkám příběhu, protože o ten tentokrát opravdu nejde. Přestože je totiž King rozeným epikem, zde si střihl čistou lyriku.
Duchařský motiv (dokonce dvojnásobný) je tak spíše jen místním folklórem, závažnost předtuch tak nějak vyšumí, pátrání po vrahovi prohrává v souboji s dalšími a dalšími vzpomínkami na to úžasné i bolestné léto. Celkově tak Lunapark ukazuje, jak moc se King změnil. Naštvaný, zlý muž z dob Carrie (nebo ještě Tommyknockerů) je definitivně pryč. I potenciálně depresivní motiv umírajícího chlapce se překlápí až v jakési melodrama.
Ovšem je to melodrama čisté a upřímné, stylově vybroušené, od autora, který na něj má po všech těch lázních plných krve a deprese, které svým čtenářům dlouhá léta připravoval, plné právo. Vzhledem k jeho dalším knihám z poslední doby (ať už Dallas 63 nebo Závan větru klíčovou dírkou) si tak King může začít nárokovat nejen titul krále hororu, ale i temné nostalgie. Srovnání Lunaparku a Tommyknockerů jakožto zástupců obou poloh je tak ještě zajímavější.
Stephen King, Lunapark, př. Linda Bartošková, Pavel Dobrovský-BETA, Praha 2013, s. 208.
