Každý Čech je nyní epidemiolog, společnost se rozdělila, říká katolický kněz Jírovec

Zuzana Hronová Zuzana Hronová
29. 12. 2020 7:00
Jakub Jírovec je vystudovaný teolog, kněz z římskokatolické farnosti v pražských Stodůlkách a také nemocniční kaplan na Bulovce, jenž doprovází i pacienty umírající na koronavirus. Nejvíce mu vadí, jak i mimo pandemii delegujeme péči o staré, nemocné a potřebné na různé instituce. A také ho děsí, jak je najednou každý Čech epidemiologem a agresivně hájí svou pravdu.
Kněz Jakub Jírovec
Kněz Jakub Jírovec | Foto: Martin Myslivec, Člověk a víra

Vy jste mimo jiné i nemocniční kaplan. Můžete vstupovat i do uzavřených "covid oddělení" k umírajícím pacientům a provázet je?

Ano, do uzavřených oddělení vstupovat mohu, nikdy jsem přitom nezažil sebemenší problém, naopak, lékaři, sestry i všichni zdravotníci byli vždy velmi vstřícní, trpělivě mi pomáhali s převlékáním, nasměrovali mě. Moc jim za to děkuji.

Médii několikrát proběhly výpovědi nešťastných pozůstalých, kteří si stěžovali na to, že je nemocnice nepustí za svými umírajícími blízkými. Na jedné straně je pochopitelné opatření proti šíření viru, na druhé straně rovněž pochopitelná touha, aby blízký nebyl na umírání sám, aby se s ním šlo rozloučit a třeba si i odpustit. Jak se na toto dilema díváte vy jako kněz?

P. Mgr. Jakub Jírovec, PhD.

Kněz Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, farní vikář římskokatolické farnosti u kostela sv. Filipa a Jakuba v Praze-Hlubočepích, výpomocný duchovní
římskokatolické farnosti u kostela sv. Jakuba Staršího v Praze-Stodůlkách, nemocniční kaplan v Nemocnici na Bulovce a sekretář II. pražského vikariátu.

Jak říkáte, chápat lze obě strany. Je pochopitelné, že na jaře, když se o nemoci skoro vůbec nic nevědělo, byla přijímána ta nejpřísnější opatření. Pokud vím, tak teď už je možné umírající navštívit, samozřejmě při zachování všech pravidel. Já to vítám, protože mezilidské vztahy jsou něco naprosto klíčového a mimořádně nám mohou pomáhat právě ve chvílích, kdy se ukazuje naše křehkost - v nemoci, v ohrožení, v momentech, kdy potřebuji podporu a blízkost. Mnozí lékaři říkají, že je to často minimálně stejně důležité jako medicína a její prostředky.

Možná by sem patřil i povzdech nad tím, že koronavirus vlastně obnažil to, co jako společnost už dlouho děláme - péči o staré, nemocné a potřebné kompletně delegujeme na různé instituce a zařízení. V nich žije i bez koronaviru spousta zoufalých a osamělých lidí, kteří po nějakém vztahu nebo aspoň zájmu touží. A pokud si mohu dovolit ještě druhý povzdech: mnozí mladí křesťané sní o tom, jak budou zachraňovat celý svět, ovšem když jim řeknu, ať si vyberou jednoho osamělého a starého člověka ve svém okolí a třeba jednou za týden ho na hodinu navštíví, tak to bývá velký problém a málokdo se toho ujme.

Podobné dilema zažívají i tisíce synů a dcer, když se nyní rozmýšlejí, zda jet za svými nemocnými rodiči, a nevědí, k čemu se přiklonit - pomoci svým blízkým v nemoci, ale riskovat, že je, starší a oslabené jedince, mohou nakazit, nebo raději neriskovat a nechat je "napospas"?

Už jsem se toho částečně dotknul. Z mého pohledu - a připomínám, že nejsem ani lékař, ani epidemiolog - by měl člověk zapojit zdravý rozum a chovat se s nejvyšší opatrností a odpovědností. Zvážit, zda mí rodiče nebo prarodiče patří k ohrožené skupině - jak víme, mnozí senioři jsou zdravější než mladší generace, jiná věc je, pokud jsou, jak říkáte, oslabení. Zároveň je, myslím, namístě i nějaký realismus v tom smyslu, že jako člověk nemohu nikdy stoprocentně garantovat, že pro své okolí nebudu nebezpečný.

"Napospas" nemusíme v dnešní době nechávat, myslím, nikoho, a pokud staří rodiče nevládnou internetem, můžeme jim zavolat nebo koneckonců znovu objevit i starou dobrou formu psaných dopisů.

Odchody, ať již je budeme nazývat "na koronavirus" či "s koronavirem", bývají někdy velmi bolestné svou překvapivostí a rychlostí. Padesátníci, šedesátníci často byli ještě týden před smrtí v plné síle v práci a během několika dnů je choroba zcela ochromila. S čím je vlastně složitější se vypořádat - s takovýmto rychlým a náhlým úmrtím, nebo několikaletým náročným, ale předvídatelným umíráním?

Myslím, že odchod blízkého člověka nemůže být nikdy jednoduchý, ať už je nečekaný nebo předvídaný. V péči o druhé a v lásce k nim zakoušíme jistou bezbrannost. Smrt způsobená koronavirem působí hrozně právě tou osamělostí, o které jsem mluvil. Považuji za hanebné, když někdo zlehčuje různé statistiky, nebo dokonce řekne, že by starší či nemocní lidé stejně už dlouho nežili. Když pominu, že jsem viděl umírat i mladé a donedávna zdravé, tak je to snižování hodnoty lidského života a ignorování konkrétních lidských tragédií a bolestí.

Pokud odhlédnu přímo od koronaviru, tak křesťanská tradice vidí náhlou smrt jako něco velmi nežádoucího. Ideál byl vždycky takový, že člověk odchází připravený a smířený - s Bohem i s druhými. Sem patří i to odpuštění, které jste zmiňovala. Křesťané se vždy modlili za "dobrou smrt". V dobách epidemií pak lidé vnímali mnohem intenzivněji, že náš život je křehký a může skončit velmi rychle. Dnes si to nepřipouštíme, smrt je vytěsňována. Pokud jsem dobře informován, většina pohřbů už dnes probíhá "bez obřadu". Vracím se k tomu, že koronavirus to všechno podtrhnul až takovým dost drastickým způsobem.

Viděla jsem vaši přednášku "Proč Bůh stvořil koronavirus". Do tohoto názvu jste zřejmě promítl častou otázku, kterou od lidí slýcháváte. Jak na ni odpovídáte?

Ten název byl takový trochu provokativní marketingový tah kolegy na přilákání pozornosti, což se vzhledem k živé diskusi na internetu asi podařilo. Ale máte pravdu, že se lidé často ptají na smysl věcí, jako jsou přírodní katastrofy nebo smrtelné choroby, na smysl utrpení nevinných lidí… Za sebe musím upřímně říct, že odpověď neznám. Zároveň ale křesťanství naznačuje několik směrů, kterými se může naše uvažování ubírat.

Co tedy k tomu říká Bible?

Z Bible čteme, že nežijeme v žádném ideálním a bezpečném prostředí, ale ve světě, který je - jazykem teologie řečeno - poznamenán prvotním hříchem. Tím, že si člověk rád hraje na Boha, například biblická kniha Genesis o tom vypráví mnoho příběhů - o Adamovi a Evě, o bratrovraždě, o babylonské věži -, trpíme nejenom my všichni, ale i celé stvoření. V jakémsi tajemném společenství kráčíme se stvořením cestou, která je trnitá, bolestná, možná pomalá. Někteří církevní otcové mínili, že onen prvotní hřích navíc zničil naši schopnost vnímání, takže některé zlé věci můžeme vnímat jako špatné, ale ony takové být nemusí.

Mnohé lidi možná napadne, proč všemohoucí Bůh nestvořil ideální svět bez nemocí a katastrof…
Německá idealistická filozofie z přelomu 18. a 19. století pracovala s touto myšlenkou: pokud myslíme Boha jako všemocného a zároveň dobrého, musí být svět, ve kterém žijeme, ten nejlepší možný. Tedy i s koronavirem, nemocemi nebo přírodními katastrofami (tehdy se hodně diskutovalo o zemětřesení v Lisabonu, při kterém spadly i kostely a zavalily návštěvníky bohoslužeb). Když zažíváme podobné nehezké věci, asi bychom si nad tím spíš zaťukali na čelo.

Samozřejmě mají všechny teorie o "smyslu" neštěstí jednu velkou slabinu - vytrácí se z nich konkrétní osudy a příběhy a mohou působit cynicky, i když tak třeba nemusí být myšleny. V Lukášově evangeliu je zaznamenáno, jak za Ježíšem jednou přiběhli vyděšení lidé a vyprávěli mu o tom, jak spadla věž v Siloe a zabila nevinné lidi. Také taková katastrofa. A Ježíš žádné teorie nevytváří a říká, že si z toho máme vzít ponaučení, o kterém už jsem hovořil. Udělat něco se svým životem, urovnat si vztahy, soustředit se na to, co je opravdu důležité.

Žít tak, jako bychom dnes zemřít měli - tak to v jednom ze svých posledních kázání zformuloval komunisty umučený kněz Josef Toufar. To není žádné vyhrožování, ale realismus tváří v tvář světu, ve kterém žijeme.

Ve své přednášce v kostele v pražských Stodůlkách jste také řekl, že podobně se lidé za druhé světové války ptali, proč Bůh stvořil koncentrační tábory. A vysvětloval jste, že Bůh nás nevodí jako loutky, nýbrž nám dal svobodu a my jsme s ní takto naložili. S existencí koronaviru to ale bude zřejmě složitější, pakliže tedy nebudeme věřit teorii, že jde o biologickou zbraň a že ho má na svědomí člověk…

Jsou věci, které si lidé způsobili sami. Sem by spadaly ty koncentrační tábory, násilí, možná i důsledky ničení přírody, všechny možné následky lidských chyb a hříchů. Pak je tu ale velká množina neštěstí, za které asi nikdo konkrétní nemůže, ale které nějak patří k našemu světu. Filozofie ji označuje pojmem "fyzické zlo", na rozdíl od "morálního zla". Jak už jsem přiznal, já sám odpověď nemám. Lámalo si s tím hlavu o mnoho chytřejších lidí než já a nikdo na nic přesvědčivého vlastně nepřišel. Ale mohu alespoň odkázat na pozoruhodnou biblickou postavu, a sice na Joba.

Kniha Job vypráví, jak její hlavní protagonista, který prošel strašlivým utrpením, v podstatě obžaluje Boha a žádá o "vyúčtování". A Bůh nakonec odpoví a sám klade Jobovi různé dotazy, z nichž nejvíce nutí k přemýšlení asi tato: pokud Bůh stvořil celé universum od hvězd až po nejmenší zrníčko písku a stará se o ně skoro až něžně a láskyplně, není to náhodou tak, že to samé platí i pro můj život, a to dokonce i ve chvílích, kdy zažívám bolest a nerozumím tomu? A zde přestanu, ať nevyzradím zápletku nebo rozuzlení díla. Je to zajímavá kniha. Přečtěte si ji.

Jak si vysvětlujete, že na jaře, kdy byla epidemiologická situace nesrovnatelně lepší a jednodušší, se k sobě Češi chovali převážně solidárně, šili roušky, chodili seniorům na nákupy, dodržovali opatření. Nyní jsou počty nemocných, hospitalizovaných i zemřelých mnohonásobně vyšší, ale solidárnost jako by se trochu vytratila, mnozí se přestali zajímat jeden o druhého, nařízení se mnohdy snaží obcházet. Čemu tuto změnu přisuzujete?

Dovolím si být trochu osobní. Vzpomínám si, že když jsem byl na studiích v Rakousku, tak mi chyběly některé naše typické, dle mého soudu "národní" vlastnosti. Smysl pro humor, neupjatost, snad i jistá bezprostřednost v navazování přátelství. To už je deset let zpátky a je mi smutno z toho, kam jsme se mezitím jako společnost posunuli. Koronavirus zase obnažil to, co už tady nějakou dobu probublávalo. Nejvíc mě děsí, jak najednou každý všemu rozumí.

První vlna byla výjimkou, překvapila nás nepřipravené, potom, jak to tak bývá, mnohým lidem rychle "otrnulo". Chápu, že u piva je každý Čech trenérem fotbalové reprezentace, ale najednou tu máme tisíce epidemiologů, lékařů všech specializací, genetiků, vakcinologů, biochemiků… To už zas tak vtipné není, protože jde doslova o zdraví. A ještě horší je, že ti, kdo se na základě přečtení nějakého (pochybného) článku považují za odborníky, se v tomto svém přesvědčení pohodlně zabydlí, jiná fakta nebo odlišné názory nesnesou, nebo na ně dokonce reagují agresivitou.

Je pro mě bolestné, že podobné rozdělení zažíváme i v církvi, a co je nejhorší, ty "nepřátelské" tábory už spolu nedovedou komunikovat. Těžko říct, jak se to všechno přihodilo. Jisté podezření mám na sociální sítě, které snesou opravdu všechno, zcela jistě nesou nějakou vinu politici, kteří rozdělení a nálepkování názorových oponentů podporují. Tím vším neříkám, že se máme chovat jako "stádo", to rozhodně ne. Ale nemáme si myslet, že jsme majitelem té jediné pravdy. To je v lepším případě hloupost a omezenost, v horším pýcha.

Mnozí říkají, že nevidí světlo na konci tunelu. Mohla by tím světlem být vakcína? Nebo je nedůvěra Čechů k vakcinaci natolik silná, že pro ně není tou nadějí? A co je pro vás nadějí a světlem na konci (koronavirového) tunelu?

Vzhledem k tomu, co jsem říkal o své odbornosti, toho k vakcíně moc říci neumím, protože tomu nerozumím. Vámi zmíněná naděje už naproti tomu můj obor trochu je. My křesťané máme výhodu v tom, že jedno světlo na konci tunelu už dávno máme, tím světlem je Bůh sám. To nám dovoluje brát všechno ve světě s jistou rezervou, protože žádný ráj tady na zemi neočekáváme.

Na jednu stranu je to osvobozující, na druhou stranu to samozřejmě neznamená, že bychom měli svět ignorovat a uzavřít se do nějakého ghetta. Vedle této, dejme tomu "nebeské" naděje je pro mě v naší současné situaci moc povzbuzující, když vidím v nemocnici zdravotníky, jak pečují o nemocné. S velkým respektem sleduji jejich nezištné nasazení, vím, že se nemohou věnovat rodinám, že se jim kvůli tomu někdy rozpadají vztahy. Vnímám, že jim dochází síly. Rád bych jim alespoň touto cestou vyjádřil svůj hluboký obdiv a své velké uznání.

Zajímavý průzkum z více než šedesátky zemí světa přinesla výzkumná agentura Kantar. Podle jejího šetření tato pandemie již nyní změnila naše chování: více dbáme o hygienu, zdravěji jíme, více se snažíme být připraveni na nenadálé situace, více se zajímáme o naše nejbližší. Potvrzuje se otřepané úsloví, že "všechno zlé je pro něco dobré"? Může společnost vyjít z této pandemie silnější, než byla?

Čistě můj osobní dojem je, že epidemie nic moc dobrého nepřinese. Nežiji v bublině, jak bývá duchovním někdy poněkud absurdně předhazováno, ale naopak mám vhled do životů spousty lidí všech možných životních stavů, profesí, postavení. Sociálních a ekonomických dopadů koronaviru se bojím, zda se poučíme v rovině našich vztahů, těžko říct.

Přijde mi, že naše společnost, a zřejmě se to týká i Západu obecně, nabrala v mnoha ohledech takovou zvláštní dráhu. Rozdělení, která jsem zmiňoval, budou zcela jistě pokračovat i po koronaviru, jenom se vrátíme ke starým tématům, než se objeví nějaká nová. Ale berte tyto mé prognózy s rezervou, pozoruji na sobě, že jsem s přibývajícím věkem čím dál větší pesimista.

Video: Smrti se nebojím, v duchu si to trénuji, pozemský život smrtí nekončí, říká Svatošová

Strašně bych se bála, kdybych nevěřila v boží milosrdenství, žiju s bohem, bolest spirituální ze zlých skutků, kterou často prožívají umírající | Video: DVTV, Martin Veselovský
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

Další zprávy