Proti vašemu verdiktu v kauze Davida Ratha ostře vystoupili nejen vrchní státní zástupkyně v Praze Lenka Bradáčová, ale i ministr spravedlnosti Robert Pelikán. To se nestává často.
Nevím, jestli to bylo ostré. Je to podobné, jako když sparťané či slávisté nadávají rozhodčímu. Alespoň pro mne to má takový význam. Je to srovnatelné, protože my jsme svým způsobem rozhodčí. Ale jejich výroky mi nepřipadaly až tak ostré.
No mně to ostré připadá, když ministr spravedlnosti okamžitě prohlásí, že jde o exces. A že rozhodnutí je logicky vadné. A oznámí, že podá stížnost pro porušení zákona. A podobně to komentovala i vrchní státní zástupkyně.
No dobře, nesouhlasili s tím. To jsou takové obecné formulace, které si můžu stáhnout na Googlu. To nepovažuji až tak za relevantní. Relevantní bude až ten skutečný obsah stížnosti pro porušení zákona, k tomu se dá potom vyjádřit odborně. Jejich prohlášení navíc nesměřovala k nám, spíš k veřejnosti.
Paní Bradáčová zase řekla, že vaše rozhodnutí je "s ohledem na dosavadní rozhodovací praxi soustavy obecných soudů i soudu ústavního jen stěží odborně akceptovatelné" a že významně vybočuje "z principu základní předvídatelnosti aplikace práva a soudních rozhodnutí".
Je to její názor. V našem usnesení jsme citovali rozhodnutí, ze kterých jsme vycházeli. Navíc ona v té věci – aspoň její resort – vystupují jako žalobci. Proto říkám: státní zástupci v řízení před soudem mají stejné postavení jako obžalovaní. My jsme ti, kteří rozhodují.
Jedna z výtek byla i ta, že vám trvalo dva měsíce, než jste rozhodnutí sepsali. A celou tu dobu nebylo jasné, proč jste prvoinstanční verdikt zrušili.
Já bych chtěl vidět, kdo by napsal tak dlouhé rozhodnutí rychleji. Pak by to rozhodnutí postrádalo kvalitu. Já, jako předseda senátu, jsem požádal za kolegyni o prodloužení lhůty k napsání rozhodnutí a místopředseda soudu to potvrdil. Celou lhůtu prodloužení jsme navíc ani nevyužili. Myslím, že v takové kauze, která už takovou dobu běží, nehraje roli, jestli to bylo do jednoho měsíce nebo do dvou.
U běžného jednání je obvyklé, že se usnesení stručně odůvodní a pak teprve sepíše...
To je u veřejného zasedání, ale tady to bylo v neveřejném. To bychom si odůvodňovali sami do zdi.
Říkáte, že jste žádal za kolegyni. Tedy vy nejste autor toho usnesení?
Je to rozhodnutí, které zpracovávala kolegyně Kateřina Korečková po dohodě uvnitř senátu. Považuji ho za správné, zákonné. Nevím, co bych k tomu řekl víc.
Setkal jste se už někdy s takto silnými, ostrými výtkami?
Za posledních 15 let si na nic takového nepamatuji. Jen ze strany některých obžalovaných, což bývá pochopitelné. Ale že by to bylo takto medializováno, to ne.
Takže vás současná kritika překvapila?
Ale ta vyplývá z povahy té věci a ta negativní reakce se dala očekávat. Pokud jsme rozhodli o tom, že nebudou použitelné důkazy, které žalobce navrhl provést, tak je to jeho právo to kritizovat. Ale opakuji, rozhodující bude, co bude ve stížnosti pro porušení zákona. Jestli bude vůbec podána. Protože si nedokážu představit, že by se tak rychle – a kvalitně – dokázali seznámit s obsahem toho našeho rozhodnutí, aby ho mohli kritizovat.
Včetně judikátů, tedy rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu, na které v usnesení odkazujete...
Ano. Ale to je jejich věc.
Jaký vlastně může mít ministrova stížnost pro porušení zákona dopad? Nebude to nakonec tak, že pro rozhodnutí v kauze Davida Ratha ten verdikt bude jen formální a hlavní bude pro budoucí podobné případy?
Ano, v neprospěch obviněných je možné stížnost podat, tam ale může Nejvyšší soud jen vyslovit závěr, že byl porušen zákon. Ale nadále se musí postupovat podle našeho rozhodnutí.
Takže fakticky musí Krajský soud v Praze, tedy konkrétně soudce Robert Pacovský, postupovat jak?
Jak jsme rozhodli my.
A když to neudělá? To přece není neobvyklé a sám jste to zažil, že váš názor prvoinstanční soud nerespektoval...
To už je hypotetická záležitost. Samozřejmě, ty zákonné postupy existují i pro odvolací řízení. Ale to už se díváte hodně dopředu. A jak znám doktora Pacovského, ten bude respektovat závěry odvolacího soudu.
Ale bude to pak mít hodně těžké, když nebude moci použít odposlechy, které jsou jedním z hlavních důkazů.
My jsme mu tam napsali, co má dělat. Ale jak říkám, toto je zbytečná diskuse bez toho, aniž byste znal 70 tisíc stránek těch dvou spisů. Tam se nabízí celá řada možností zaměřit to trochu odlišně, jiným směrem; další věcí bude, jak ta důkazní základna bude mít případný vliv na nové rozhodnutí.
Nicméně i přes vaše výtky k prvoinstančnímu verdiktu čtu vaše usnesení tak, že Rath a spol. jsou s největší pravděpodobností stejně vinni.
To musím rozhodně upřesnit. Nastala nová důkazní situace a ke skutkovým závěrům, o které se opírá výrok o vině, je předčasné se vyjadřovat. Část těch důkazů – podle našeho závěru – vypadává. Navíc není ještě úplně jasné, jak velká část důkazů vypadne. Jednoznačně se to týká odposlechů a sledování, ale tam se objevuje pojem plodu otráveného stromu (teorie otráveného stromu říká, že pokud nějaký důkaz je procesně nepoužitelný, pak se tato nepoužitelnost vztáhne i na další důkazy, které jsou díky tomu prvnímu získány, pozn. red.). Takže je nutné si ujasnit, jaká část těch dalších důkazů bude také nepoužitelná.
Vy ve vašem usnesení ale doslova uvádíte, že se i přes vytknuté vady ztotožňujete se zásadními skutkovými závěry Krajského soudu v Praze.
Pokud by to dokazování proběhlo v souladu s trestním řádem, tak jsme se s určitými výjimkami do určité míry s verdiktem ztotožňovali. Ale je to vše předčasné z toho pohledu, že teď ty důkazy nejsou.
Nicméně paní Ivanu Salačovou, která má status spolupracujícího obviněného a trestnou činnost potvrzuje, hodnotíte jako věrohodnou svědkyni.
S námitkami ostatních obžalovaných vůči jejím výpovědím jsme nesouhlasili.
Ta vaše zásadní výtka je tedy ve způsobu povolení odposlechů a sledování.
Ano. A případně v použití důkazů, které na ně navazují. Pokud informace o dalších důkazech má svůj základ pouze v odposleších a sledování a nevědělo by se o nich jinak, tak by byly také nepoužitelné.
