Když Jan Hotovec před 21 lety přicházel na svět, porodníci se příliš pozdě rozhodli pro císařský řez a tahali ho kleštěmi. Výsledkem byla dětská mozková obrna, zasaženy byly nohy, ruce i řečové ústrojí. Jak Honza říká, rodiče byli natolik inteligentní, aby si ho nechali. A dokonce aby mu připravili plnohodnotné dětství plné sportovních aktivit. "Jezdil jsem hodně na kole a na koni, věnoval jsem se vodním sportům, bylo to super," vzpomíná.
Chodil na normální základku ve Smržovce na Liberecku a měl k ruce asistentku. Na dotaz, zda spolužáci nebyli zlí nebo se neposmívali, říká: "Ti? Naopak, když asistentka chyběla, spolužačky se samy domluvily, kdo mi s čím pomůže při výuce. Byly skvělé a jsem jim za to moc vděčný."
Na střední školu se rozhodl jít do Prahy do Jedličkova ústavu na obor sociální činnost a bydlet na internátě. Jeho okolí to pokládalo za šílenost, jenže on trval na svém, chtěl žít svůj život a co nejvíc se osamostatnit. Na přijímacích zkouškách skončil první a zvládl s pomocí osobních asistentů i celé studium a v roce 2018 úspěšně odmaturoval.
"Tohle období byl masakr, šílené vypětí. Začalo to už v roce 2017, kdy jsem prodělal tři operace nohou. Pak jsem se učil na maturitu, poté na přijímací zkoušky." Čekaly ho přijímací pohovor a testy na Metropolitní univerzitu na práva. Opět úspěšně. "Jako malý jsem chtěl navrhovat akvaparky a tobogány, protože je miluji a rád na nich jezdím. Ale matematika není má silná stránka. Musel jsem se tedy poohlédnout po něčem jiném. Znalost zákona je potřeba v mnoha oborech, proto jsem si vybral práva," vysvětluje.
Tenhle vyčerpávající rok završil účastí na extrémní sportovní akci Metrostav Handy Cyklo Maraton 2018, což je jedna z akcí projektu Cesty za snem, jenž se snaží o propojování světa handicapovaných se světem zdravých. Trasa vede z Pražského hradu všemi kraji Česka a měří 2222 kilometrů. Čtyřčlenná či osmičlenná družstva, jejímž členem musí být zdravotně postižený, jedou štafetovým způsobem ve dne i v noci a předávají si krabičku s GPS, která zaznamenává jejich trasu. Za 111 hodin musí být v cíli.
Do týmu si ho vybral guru cyklosportu na Liberecku Martin Bronec. Až těsně před odjezdem si uvědomil, že vlastně neví, jak se o Honzu pečuje. Ale jeho maminka ho prý uklidnila, že je "téměř nerozbitný a snadno omyvatelný".
Tým sedmi chlapů se o něj staral tak nějak "po chlapsku", zkrátka to moc odborně neřešili a vše zvládli především s nadhledem a humorem. V pravidlech stojí, že handicapovaný člen musí ujet alespoň sto kilometrů. Honza jich ujel na tandemovém kole s Martinem Broncem přes dvě stě. A odmítl si dát na sebe označení "Handicap", protože s ním přece normálně šlapal na kole.
O jeho neuvěřitelném roku vznikl film Dopisy z hlavy, který v kostce pojednává i o celém jeho životě. Jan Hotovec se na něj dívá opět s humorem a ironií. V titulní písni se zpívá "přemýšlím, proč zrovna já měl to štěstí na tenhle divnej skafandr, když miliony lidí si bez něj klidně vyšli ven na vandr". A také se stal mužem roku 2018 projektu Cesty za snem.
Vlastní start-up
Pak už ho čekalo studium oboru Veřejná správa v Praze na Metropolitní univerzitě. "Teď jsem ve druháku a moc mě to baví, je to přesně to, co chci pak v budoucnu dělat. Mám pár speciálních požadavků, ale vůči škole se chovám jako jiný běžný student."
Problém měl ale s asistenty. "Asistenta vám nikde jen tak nedají. Takže pokud chcete studovat prezenčně, musíte pro to něco dělat. Své složité hledání jsem tedy aspoň přetavil v projekt Asistence navzájem," vypráví.
Jedná se o start-up, v němž Jan Hotovec propojuje handicapované s lidmi, kteří si chtějí přivydělat jako osobní asistenti. Jeho podnik neposkytuje osobní asistenci, pouze ji zprostředkovává. Tím jde podle něj všechno jednodušeji. Dává do toho i své know-how a své osobní zkušenosti. "Každý člověk je jedinečný a každý má úplně jiné potřeby, je proto velice složité najít asistenta, který by vyhovoval právě vám. Najít asistenta je těžké, najít asistenta, který vám vyhovuje, je nesmírně těžké," glosuje to.
Na stránkách se dají všechny požadavky specifikovat a dobrat se tak toho pravého. Problém je také časté střídání lidí u handicapovaných. Jak Honza říká, za poslední rok a půl se u něj vystřídalo přes sto lidí, kteří mu pomáhali. Mnozí lidé se této činnosti podle něj bojí, mnozí by chtěli tuto práci vykonávat, ale nemohou si ji dovolit z časových nebo finančních důvodů.
Jeho projekt se tak potýká s velkým převisem poptávky nad nabídkou. Chtějí proto pořádat nejrůznější akce, kde by se potkávali zdraví s handicapovanými a kde by se tyto dva světy co nejvíce propojily. Navázaly by se pak mezi nimi kontakty a osobní asistence z toho sama vyplynula. Nevědí, kolika lidem již pomohli tuto službu najít, protože tyhle informace se k nim nedostanou. Ale mohou jim napovědět čísla návštěvnosti jejich webu a ta jsou slušná. Start-up by chtěl rozvinout do plnohodnotné firmy a jednou se tím živit.
Všechno tohle studijní a pracovní úsilí vyvíjí, aby si zvýšil své šance na plnohodnotný život, protože jak říká, o člověka, jako je on, se zaměstnavatelé zrovna neperou. A tak na sobě maká, co to jde. "Chci se naučit chodit, abych jednoho dne už nepotřeboval vozík. Pak chci vystudovat a dělat práci, která mě uživí. Mít rodinu a vychovat děti," přeje si.
Tahle přání rozhodně nejsou pro handicapované lidi samozřejmostí. Přesto by svůj úděl neměnil. "Když jsem byl malý, tak jsem se ptal, proč jiní mohou a já ne. Ale dnes si říkám, proč se zabývat věcmi, které nezměním. Vím, co mohu a co mi naopak nejde a co potřebuji zlepšit. Beru se takový, jaký jsem, to je podle mě základ života. Protože co je normální? To je nedefinovatelný pojem," uzavírá.
