Praha - Na jaře 1972 dorazila Husákova normalizace i na pražskou filozofickou fakultu. Novým vedoucím katedry české literatury se stal Vítězslav Rzounek. Byl to zásadní zlom v životě školy.
"Rzounek je označen jako fantom katedry, inteligentní netvor a Richard III., bystrý, ale bezcharakterní člověk, talentovaný demagog," píše se v unikátní publikaci "Tato fakulta bude rudá!", která právě vyšla a ve středu ji představil její hlavní editor Jiří Holý.
Kniha přibližuje dějiny Katedry české literatury Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze od jejího založení na konci 40. let až do roku 1989. Jádrem jsou rozhovory s osmnácti pedagogy, kteří vysokou školou během těchto desetiletí prošli.
V 50. letech na škole neuspěl
Jméno Vítězslava Rzounka se v publikaci objevuje na mnoha stránkách, i když rozhovor s ním chybí. Rzounek zemřel v roce 2001. Většina pamětníků ovšem hodnotí jeho působení na fakultě jako naprosto destruktivní.
"Byl to člověk, který se už na začátku padesátých let na fakultě neosvědčil, nějakou dobu strávil v Sovětském svazu, pracoval v aparátu strany a později v diplomatických službách, v předchozích letech by si nikdy netroufnul ucházet se o práci na katedře. Ve svých rukách soustředil značnou moc, soustavně profesně likvidoval a lidsky ponižoval ty, kdo ho nepodpořili," napsal profesor Holý, který v součanbsosti na fakultě učí.
Tato škola bude rudá!
Vítězslav Rzounek například v roce 1975 vyhnal Vladimíra Binara, uznávaného literárního vědce a editora, překladatele a spisovatele.
"Nikdy nezapomenu, jak na jedné schůzi katedry, bůhví už kvůli čemu, křičel: 'Tato fakulta bude rudá!'," vzpomíná v knize Binar, kterému Rzounek před vyhazovem například zakázal působit v porotě literární soutěže pro vojáky nebo veřejně vystupovat v památníku písemnictví na Strahově.
Zákazy publikovat a veřejně vystupovat byly běžnou Rzounkovou metodou, jak se postupně zbavit osoby, která nebyla stoprocentně na jeho straně. Pedagogům zakazoval i učit, nebo odborníky na literaturu 20. století nutil přednášet starší literaturu.
Vysokoškolští učitelé jako servírky
Jednou podle knihy Rzounek dokonce přikázal neoblíbeným členům katedry, že musí dělat obsluhující personál na mezinároním literárním sympoziu v Karolínu. A tak vysokoškolští pedagovové zapisovali prezenci, připravovali občerstvení a nalévali víno. Byl mezi nimi i zmiňovaný Vladimír Binar.
"Později se přede mnou objevil Rzounek, to už bylo určitě po půlnoci, a když jsem mu nalil víno, řekl, ať si naliji také, že si chce se mnou přiťuknout," vzpomíná v publikaci Binar.
"Když jsem si s ním přiťukl, vybalil zas jeden z těch svých neočekávaných, bleskových triků, řekl: 'Pane doktore, dnes v noci si můžete v Praze 1 dělat, cokoli chcete... Co vás napadne... Nic se vám nestane! To vám zaručuji!' Nikdy jsem nepřišel na to, co tím návrhem sledoval... Možná byl jen opilý svou mocí," konstatuje Binar.
Musela jsem si vzít prášek
Jaroslavě Janáčkové zase Rzounek zakázal pracovat na přípravě středoškolských učebnic. Stalo se to ještě před tím, než v polovině 80. let musela katedru opustit.
"Byly situace, kdy jsem byla volaná k šéfovi, a předtím jsem si brala prášek na uklidnění, čistě abych se nerozbrečela, když sedím u něj, abych zachovala klidnou tvář," popsala Janáčková své schůzky se Rzounkem.
"Pro mužské kolegy byl tenhle teror hlouposti a tuposti - tupého vladařství - nesnesitelný, dostávali infarkty, měli problémy se zažíváním. My ženské jsme to spíše táhly. Až nastala taky chvíle, kdy jsem nemohla a přesatala dýchat, a když jsem došla do nemocnice, zjistili, že mám nějaký blok na srdci. Což je prý něco podobného jako infarkt," vypověděla Janáčková.
Na profesora Rzounka rád vzpomínám
Navzdory všemu výše uvedenému někteří pedagogové na Rzounka i po letech vzpomínají v dobrém. Třeba Alexej Mikulášek, který z fakulty odešel po listopadu 1989 a dnes například přispívá do komunistických Haló novin.
"Profesor Vítězslav Rzounek pro mne byl a nadále zůstává osobností a rád na něho vzpomínám. Není to žádný dinosaurus literární vědy nebo komunistický zločinec, kterého by měli pověsit hlavou dolů," uvedl Alexej Mikulášek, který na osmdesátá léta na fakultě nezanevřel dosud: "Nepokládám dobu strávenou na katedře za nejhorší období svého života. To bude teprve následovat v první polovině devadesátých let."
