V prosinci roku 2011 skončila válka v Iráku označovaná jako druhá válka v Zálivu, jíž se v rámci mnohonárodních sil účastnili i čeští vojáci. Jsou válečnými veterány, které si mimochodem pravidelně v listopadu připomínáme speciálním svátkem. Má to stále smysl?
Jde o sto tři let starou tradici, která je dnes významným dnem ve většině zemí světa (11. listopad). Hlavně je to ale připomenutí lidí, kteří pro svou vlast něco vykonali a obětovali při tom své zdraví či životy. Není to navíc jen o úctě k vojákům, kteří při obraně své země zahynuli anebo již nejsou mezi námi, ale také o respektu k těm, kteří válku přežili.
Při nedávném výročí vyslání československého praporu UNPROFOR do válkou rozvrácené Jugoslávie se tak u Národního památníku na Vítkově sešli veteráni této jednotky z celého bývalého Československa. Jde o jen těžko popsatelnou a přitom velmi emotivní symboliku. Na tento prapor se totiž zcela zapomnělo, takže pro jeho veterány bylo velkým zadostiučiněním - třebaže až po třiceti letech - slyšet, že jejich práce měla pro republiku, ale i pro mír na Balkáně smysl. A konkrétně československý a poté i český prapor UNPROFOR odvedl na Balkáně obdivuhodnou práci v mimořádně obtížných a stresujících podmínkách.
A nebylo náhodou i veteránům ze Zálivu, k nimž patříte i vy, rovněž dost ukřivděno?
Bohužel. Protichemický prapor byl po návratu velením armády záměrně dehonestován. Vlastně ještě než jsme se stačili vrátit.
Skutečně?
Dnes to zní až neuvěřitelně, ale bylo to tak. Už během války v Zálivu jsme totiž kritizovali fatální přehmaty velení armády v našem zásobování: ať již šlo o nás anebo dodávky saúdskoarabské armádě. Posílali nám zpuchřelé plynové masky, prošlé filtry do nich, vrcholem pak byl nepojízdný průzkumný protichemický transportér, který jsme museli v Zálivu z dopravního letounu vytlačit. Chtěli jsme se do toho po návratu opřít, jenomže velení armády nás tedy - s prominutím svinsky - předem očernilo, jen aby zakrylo vlastní fatální selhání. Tím nás umlčeli.
Jindřich Sitta
- Plukovník v záloze, chirurg a podnikatel, bývalý velitel 6. polní nemocnice české armády, mezi roky 2007 až 2019 první místopředseda Československé obce legionářské.
- Absolvoval několik zahraničních vojenských misí. Od prosince 1990 do května 1991 se účastnil mise v Perském zálivu, v květnu až říjnu 1999 mise v Albánii a Turecku a v období od května 2002 do října 2003 i mise v Afghánistánu.
To se jednalo o naschvály, neschopnost generálů, nebo co?
Nevím. Možná obojí. Už v přípravě nás zásobovali šrotem, kterého se chtěli zbavit. Přesně v duchu: stejně o to přijdeme, tak jim dejme to nejhorší. Bylo to šílené a dnes už jen těžko uvěřitelné. Ještě před výjezdem nás stálo hodně sil, abychom dostali jen prvotřídní vybavení. Podpořil nás v tom tehdejší náčelník generálního štábu Karel Pezl.
Souvisel přístup tehdejší generality i s bagatelizováním zdravotních potíží některých vojáků ze Zálivu?
Samozřejmě. Vážnými zdravotními potížemi někteří z nás trpěli prokazatelně. Ať už to bylo kvůli válečnému stresu, drsnému pouštnímu klimatu anebo dlouhodobému pobytu v zamořeném ovzduší z hořících ropných vrtů. Dalo by se ještě pochopit, že to velení armády nebralo příliš vážně. S vysíláním vojáků do války neměl tehdy nikdo žádné zkušenosti.
Sbírka Post Bellum na veterány
- Po celý listopad jsou k dostání na více než tisíci místech květy vlčího máku, symbolu válečných veteránů. Je možné je pořídit také v on-line supermarketu Rohlik.cz nebo u dobrovolníků v ulicích.
- V pátek 11. listopadu rozsvítí organizace Post Bellum v Praze a dalších městech několik budov do symbolické červené barvy. Organizátoři chtějí letos díky sbírce získat tři miliony korun, tedy o půl milionu více než loni. Výtěžek půjde na přímou pomoc lidem, kteří za nás nasadili své životy, a zaznamenání jejich příběhů.
Ale to, že jsme takřka ze dne na den získali nálepku dolarových hochů, žoldáků a nikdo se nás tehdy nezastal a že se nás armáda zbavovala jako nepohodlných kritiků její byrokracie a nepořádků… tak to se ani po letech odpustit nedá. Mrzí to.
Generalitě s mentalitou sovětských maršálů jsme překáželi
Jak se pozná žoldák?
Ten, kdo se hlásí do zahraniční mise jen pro peníze, většinou selže, ztratí motivaci, sám se vyloučí z kolektivu. Ta cena risku je až příliš vysoká. Na to ty peníze ani zdaleka nestačí.
My jsme si tehdy v nadsázce říkali, že by bylo možná lepší, kdybychom se nevrátili. Jak říkám: místo aby armáda využila našich zkušeností, protože jsme nehledě na zmíněné potíže ve válce v Zálivu i podle hodnocení Američanů uspěli, tak nás generalita s mentalitou sovětských maršálů postupně vypoklonkovala. Překáželi jsme jí.
Asi to lze jen těžko srovnat s dnešními poměry i vztahem velení armády k novodobým veteránům.
No to ani náhodou. Není nás také už jen několik desítek, ale šestnáct tisíc mužů a žen. Navíc i vojáci na nejvyšších armádních postech si prošli zahraničními misemi. Vědí tedy, o čem jsou. Na rozdíl od těch, kteří nám po návratu ze Zálivu zle zatápěli a přitom nevytáhli paty z republiky, jde už o zcela jinou garnituru vojáků.
Jací vlastně jsou čeští váleční veteráni?
Možná to vyzní až poněkud pateticky, ale stále jde o zvláštní komunitu lidí, kteří jsou ochotni pro tuto republiku něco obětovat. Vždy tomu tak ostatně bylo: ať již v první světové válce legionáři, v té druhé ti, co utekli na Západ i Východ, aby mohli bojovat proti německým okupantům, a platí to i dnes. Od běžné populace se vnitřním nastavením či hodnotami odlišují, protože jsou ochotni pro svou zemi opravdu hodně riskovat. Neříkám, že všichni, ale naprostá většina.
Stejně tak to mají ale nastavené hasiči či mnozí policisté například ze zásahových jednotek. Abychom ale jen "neválčili". V polní nemocnici jsem měl ve štábu šikovného epidemiologa poručíka Romana Chlíbka. Dnes je válečný veterán profesor Chlíbek, jenž se vyznamenal při zemětřesení v Turecku, předsedou České vakcinologické společnosti. A z mé jednotky není ani zdaleka sám, kdo v další kariéře zúročil své schopnosti i zkušenosti z války.
Proč jste se vy jako lékař opakovaně hlásil do války či riskantních humanitárních misí? Co je to za ctižádost?
Perský záliv byl pro mě výzvou dokázat si i v extrémních pouštních podmínkách, že něco umím. Ve válečném zdravotnictví jsme navíc hrozně zaostávali. Proto jsem pak dal dohromady polní nemocnici a chtěl její schopnosti prověřit i v boji či v mezních situacích: nejprve v Albánii, pak při katastrofálním zemětřesení v Turecku a nakonec i v Afghánistánu. Že je zkrátka schopna přežít a pracovat i v podmínkách války.
A ctižádost? Chtěl jsem moderní polní nemocnici srovnatelnou s nejlepšími zdravotnickými zařízeními na světě. A to se povedlo.
Nakolik se změnil pohled společnosti na vás válečné veterány?
Naše stigma z devadesátých let v nás přece jen malinko zůstává. Armáda ale od té doby předvedla v zahraničních operacích tolik dobrého a užitečného, že se snad atribut zmíněných dolarových hochů či žoldáků podařilo zasunout na okraj společnosti.
Miliony chlapů uměly zacházet se zbraněmi. Taková země je nenapadnutelná
Kolik je v Česku veteránských hnutí či organizací?
Těch malých místních je něco kolem sedmdesáti. Sdružují se do Asociace spolků válečných veteránů, kde působím jako generální sekretář. A pak je tu ještě Sdružení válečných veteránů České republiky a Československá obec legionářská.
Jaké názory či snad diskuse mezi českými válečnými veterány převládají po našem překotném odchodu z Afghánistánu a zejména teď během války na Ukrajině?
Afghánistán, kde jsme vykonali pro tamní lidi mnoho užitečného, vnímám - a nejenom já - jako nešťastné vyústění našeho mnohaletého působení v této zemi. A válka na Ukrajině? Znovu se ukazuje, co vše jsme v přípravách na svou obranu v minulosti podcenili. Budeme muset hodně přidat. Ze škol se například vypařila branná příprava. Kromě armády, policie a hasičů tak republika nemá na konflikt většího rozsahu nikoho k dispozici.
V minulosti každý zdravý chlap měl alespoň základní vojenský výcvik, jakkoliv si tu dobu neidealizuji. Svůj účel do jisté míry splňovaly i pravidelné a někdy dost drsné manévry vojáků v záloze. Ti lidé, jimž je dnes kolem padesátky, se zkrátka jen tak před něčím nesložili. Na rozdíl od dnešní velmi změkčilé generace.
Byly tu zkrátka asi tak tři až čtyři miliony chlapů, kteří uměli zacházet se zbraněmi - lehkými i těžkými, jako jsou tanky či kanonové houfnice. I malinké Česko bylo v tom případě nenapadnutelné. Nikdo si totiž netroufne zaútočit na zemi, která je schopna v krátké době mobilizovat alespoň milion chlapů. Agresor by hodně krvácel.
I těmito úvahami se tedy dnes váleční veteráni zabývají?
Absolvoval jsem už několik jednání v parlamentu. A mnozí politici si začínají uvědomovat, že lidé, kteří prošli vojenskou službou, se už blíží k seniorskému věku. Celá Evropa zlikvidovala pod heslem "bude už věčný mír" své obranné kapacity, protože nás přece ochrání Američané. Proto je dobře, že se připravuje další kolo diskusí či akcí na téma přípravy obyvatel na obranu země. Samozřejmě že v součinnosti s resorty obrany, vnitra či námi válečnými veterány.
Jistě, jsme v NATO - to je ohromná obranná devíza -, ale tuto zemi neubrání v případě napadení jen 35 tisíc profesionálních vojáků. Moloch branecké armády dokázal kdysi ročně vycvičit 60 tisíc mužů. Takže dnes bychom se na alespoň 600 tisíc bojeschopných chlapů dostali v optimálním případě asi tak za deset let. Pokud bychom tedy měli dnes již neexistující výcviková střediska.
Cílem nás veteránů proto je, abychom u politiků prosadili, že branná výchova bude na školách stejně důležitá jako ostatní předměty.
