Fotil jste Václava Havla devět let. Kým pro vás byl, blízkým člověkem nebo ikonou?
Byl obojí. Havla jsem za socialismu znal pouze z vysílání Hlasu Ameriky či Svobodné Evropy. Asi do roku 1988 jsem ani nevěděl, jak vypadá. Poprvé jsme se setkali v prosinci 1989. Byl to pro mě odpůrce režimu, já ho vnímal až v podobě "zbožštění". Měl jsem z něj až přehnaný respekt a trému. V mém žebříčku byl tehdy "Bůh, pak moje rodina a pak Havel".
A tak to bylo vždy?
Začal jsem ho fotografovat v šestadvaceti, jemu bylo málo přes padesát. V průběhu let jsem se k němu postupně začal přibližovat, nebylo to snadné, protože jsem si ze začátku kladl víc překážek, než vůbec bylo nutné. Ačkoliv mi hned v roce 1990 nabídl tykání, byl jsem toho schopný až daleko později. Respekt k němu navíc ještě umocňovalo, že jsem byl svědkem toho, jak je přijímán davy i světovými politiky.
Vaše fotky ale vypadají, že jste Havlovi naopak velmi blízko, čím to?
Trvalo docela dlouho, než jsem se k Havlovi dovedl přiblížit. Mé dobré fotografie obvykle nevzniknou, když jsem moc daleko. Fotím rád "na dotek". Pracuju s širokoúhlými objektivy a tam je dobré být blízko. Ale Havel mi nikdy v cestě nestál. Za celou dobu se mi stalo dvakrát až třikrát, že jsem nerozeznal míru. Přesto mi velmi slušně řekl, naznačil, abych focení nechal. Jinak jsem mohl vyfotit cokoliv, záleželo na mně.
Vzpomínám si na situaci, kdy jsem byl přítomen schůzce s ruským velvyslancem a celý rozhovor byl mezi čtyřma očima. Snažil jsem se fotit, aby to bylo "ono". Vůbec jsem nevnímal, že je má přítomnost nevhodná. Poté mi prezident velmi jemně řekl něco jako: "Víš, Tomki, příště by možná bylo dobré, kdybys tady zůstal třeba jen deset minut."
Seriál deseti rozhovorů o Václavu Havlovi
Michael Žantovský • Anna Freimanová • Jaroslav Hutka • Tomki Němec • Ivo Mathé • Václav Malý • Vladimír Špidla • Petr Pithart • Ladislav Špaček • Michael Kocáb
Přišel jste do bytu Havlových 29. prosince 1989 ráno fotit prezidenta v den jeho inaugurace a pak jste u něj vlastně zůstal tři roky a stal se oficiálním fotografem. Jak se toto stane?
Inauguraci jsem fotil po dohodě se studentskou agenturou Radost, mými bývalými spolužáky z FAMU, která to vlastně celé odstartovala. Přiznám se, že celý listopad a prosinec 1989 jsem raději fotil lidi v ulicích než třeba Občanské fórum a Václava Havla. Po zvolení prezidenta jsme si v Radosti řekli, že v tom budeme pokračovat. A díky lidem, kteří znali Václava Havla i mě, došlo k propojení. Bylo to ve zkratce nějak takto: Havel se zeptal, kdo jsem, jeho přátelé a spolupracovníci mu řekli, že jsem jeden ze studentské agentury Radost, a bylo. Celý leden jsem na Hrad chodil "tak nějak pocitově". Děly se úžasné věci a Hrad nebyl jediným mým zájmem. Až v únoru 1990 jsem Václava Havla požádal, že bych ho chtěl fotit na jeho první cestě do USA. On řekl "tak jo" a já letěl coby oficiální fotograf.
Do té doby jsem na Hrad chodil spíš jako do hodin klavíru.
Václav Havel na vašich fotkách vypadá přirozeně, jako by fotoaparát vůbec nevnímal. Bylo mu jedno, jak na nich vypadá?
Neřešil to. Byl milý, otevřený, bylo mu jedno, jestli ho fotíte v trenkách. Ale nefotil se nijak rád, prostě se neprožíval. Měl vzácný dar, že si ze sebe uměl dělat legraci, "sestřelit se" při jakékoliv situaci. Sebe sama Václav Havel vnímal vlastně s humorem, který měl moc rád. Současně pozoroval život kolem jako dramatik, bavilo ho lidi inscenovat do dějství, jako by to bylo divadlo. Pro spoustu zahraničních politiků byl asi jakýmsi oživením. Vnášel do politiky momenty, které profesionální političtí matadoři neznali, přiváděl je až k úžasu, možná proto se s některými tak spřátelil. Nebyl to typický politik, hlavně ne ze začátku. A tím byl vlastně i oříškem pro fotografy.
Proč přesně?
Často nedělal věci podle protokolu. Například - hostitel a host se mají setkat uprostřed místnosti, otočit se k fotografům a kamerám, potřást si rukama a "prodat" setkání. Realita ale vypadala tak, že protokol přivedl návštěvu, Havel byl často ještě za dveřmi své pracovny a dění pozoroval škvírou jako v divadle, pak otevřel dveře a vyšel, ale vyšel pozdě anebo moc rychle, otočil se zády k fotografům, podal si ruku letmo a odvedl návštěvu na další jednání již bez účasti tisku. Změna přišla až později, v další prezidentské fázi.
Ten uvolněný "neformální" úřad se tedy změnil?
Ano. Když byl v roce 1993 zvolen prezidentem České republiky, už jsem vnímal jistý posun, změnu. Jakési zvážnění po půlroční pauze, kdy byl mimo úřad.
A proměnil se Václav Havel, nebo úřad?
Obklopil se převážně jinými lidmi, nebyli to už kamarádi z disentu. Asi normální vývoj, svými slovy bych řekl prostě "mejdan skončil, začíná pracovní den". I na mých fotkách je vidět "jízda" počátku devadesátých let, a pak je střih a začne to být o něčem jiném.
A tím koncem prvního prezidentského období taky Havel přichází o osobního fotografa…
Svoji poslední fotografii jsem udělal 2. února 1993, při volbě českého prezidenta. Měl jsem nějakou představu, že by to měla být fotografie zlomová, do mé budoucí knihy. Až o čtyři roky později, v roce 1997 mě kancelář prezidenta oslovila znova, jestli bych prezidenta nefotografoval na jeho připravované cestě do USA. V tomto období vznikl jakýsi model několika fotografů, kteří se střídali. Už nešlo o stálé fotografování v podobě jednoho fotografa, který se od prezidenta "nehne". Spíš šlo o potřebu dokumentovat oficiality, tedy vlastně něco, co mě nenaplňovalo. Společně s Pavlem Štechou, pedagogem, kamarádem a skvělým fotografem, který mimochodem fotil Havla celou revoluci, jsme se snažili tehdejšímu tiskovému mluvčímu vysvětlit, aby neměnil zavedený systém. Bohužel jsme nebyli vyslyšeni.
Na cestě s Václavem Havlem do Washingtonu 1997 jsem vnímal už trochu jiného prezidenta než z počátku devadesátek. Jistě k tomu přispěly všechny okolnosti jeho života. Znovu se oženil. Byl vážně nemocný… I já jsem se samozřejmě změnil. Úřad řídili úředníci. Ale i tak tam panovala atmosféra "havlismu". Tedy něčeho, co si mohou připomenout pamětníci a co z dnešního pohledu vypadá spíš jako z říše snů.
V roce 1991 během návštěvy Francie francouzský deník Libération použil na titulní straně vaši fotografii rozcuchaného Havla v županu. Tehdy jste z toho měl trošku průšvih. Fotil jste od té doby Havla jinak?
Zlobil se tiskový mluvčí Michael Žantovský, argumentoval jsem pokorně s tím, že prezidenta touhle fotografií zlidšťuju. Francouzům a prý i prezidentu Mitterandovi se ten titul líbil. Znám to jenom z vyprávění, nebyl jsem u toho, když deník Libération byl "předmětem" poznámky Mitteranda směrem k Havlovi. Každý si totiž přál mít takto otevřeného prezidenta. Václav sám o té fotce nikdy nemluvil. Nebyl to zásadní průšvih, ale přesto jsem si to bral. Nechtěl jsem ho zklamat nebo přijít o důvěru.
Ale že bych začal fotit jinak, to určitě ne. Jsem z generace fotografů, kteří chtěli strašně něco dokázat. Hnacím motorem bylo, že jsme do té doby za socialismu nemohli nic. Přesto z toho mála, co jsme měli k dispozici, jsme chtěli dostat maximum. "Foť naplno, protože ten okamžik se nikdy nevrátí." Můj přístup nejen k Havlovi byl "buď blízko a buď tam pořád a ono z toho něco vznikne". Většina situací a focení byly oficiality, tedy pro mě vlastně nezajímavé. Často jen čekáte, je špatné světlo, prostředí, stále vám někdo říká, co byste měl a neměl… Udělat dobrou fotku není snadné a samozřejmé.
Uvědomoval jste si tehdy, že vlastně vytváříte image prezidenta, že mu z dnešního pohledu tak trochu děláte PR?
Havel v té době PR nepotřeboval, on ho měl sám od sebe. On byl miláčkem davů a miláček mnoha - hlavně zahraničních - politiků. Dnes je to jiný svět, naopak se klade důraz možná jen na to PR a marketing. Nicméně jsem si to uvědomoval. Hodně jsem publikoval v zahraničí. Dostával jsem zpětnou vazbu.
Přesto ale lidé Havla vnímali i skrze vaše snímky. Jak se zkušeností prezidentova fotografa vnímáte image úřadu za jeho nástupců?
Slušnost, kultivovanost, humor, to vše, co existovalo v úřadě za prezidenta Václava Havla ve srovnání s tím, co nabízí úřad dnes, je vlastně již abstrakcí. Něco tak nízkého, co nynější dočasné osazenstvo Hradu nabízí, jsem si nikdy nemyslel, že zažiju. Věřím, že se vše obrátí k lepšímu. Nic netrvá věčně.
Prezident Zeman je nemocný, objevily se dokonce nelichotivé snímky z jeho převozu do nemocnice. Havla v úřadu také potkaly zdravotní problémy. Existují Havlovy fotografie, které nikdy neuvidíme?
Nemám rád bulvár a nahánění lidí a senzací. Několikrát jsem prezidenta Havla fotografoval v nemocnici, na lůžku, po operaci. Mám jedinou fotografii, kterou jsem chtěl mít v knize. Na ní mi ukazuje čerstvou jizvu po operaci kýly, je velmi unavený, pohledem vypovídající o tom, čím si prochází. Fotografie je to silná, ale současně natolik intimní, že jsem se rozhodl ji nezařadit.
Mám svůj vnitřní hlas, co chci pustit a co ne. Ale to nejdůležitější pro mě je, že to musí být fotografie s velikým F. Nikoliv senzace. Ale třeba u této fotografie si dodnes nejsem jistý.
Jaké hodnoty podle vás dal Václav Havel společnosti a přetrvaly dodnes?
Dal společnosti míru jiného pohledu na to, jak by se mohla formovat po revoluci. Vizi občanské společnosti. Současně vysílal dost signálů naznačujících, že on jako prezident není žádný tatíček ani spasitel národa, že si mají lidé pomáhat navzájem, že on problémy nevyřeší za ně a že každý neseme míru zodpovědnosti. Společnost dokázal nabádat, aby se k sobě chovala vlídně. Neměl rád závist, čecháčkovství a nízkost.
A co pro vás v roce 2011 s Václavem Havlem odešlo?
To vidíme dnes, co s ním odešlo. Havel byl sice občas zesměšňován i za svého života, ale po jeho smrti se kanály vylily. Havel měl autoritu i v době, kdy už nebyl prezidentem, stačilo něco říct a lidé mu naslouchali.
Pro mě je velké zklamání, že se společnost příliš nezměnila, že jsme se vlastně ve větší míře zastavili. Proměnily se věci kolem nás, zvýšila se nám životní úroveň, ale že by se zvýšila i "životní úroveň ducha", mi nepřipadá. Havel je pro mě velice inspirující, ovlivnil mě a jsem nespokojený s tím, kam jsme se vrátili, jak jsme ztratili víru v to pěkné a jak nás Miloš Zeman a jeho nohsledi vrátili na Východ.
Někteří lidé to ale nemusí vnímat negativně. Je dnešní společnost tedy rozdělená?
Výraz "rozdělená" je namístě, byť je to klišé.
Kterou vaši fotku Havla máte nejraději?
Mění se mi to podle nálady. Rád se v poslední době dívám na fotku z Bratislavy z Havlovy poslední cesty na Slovensko jako federálního prezidenta. Čekající dav před restaurací, kde obědval, mu zatarasil cestu. Lidé se s ním chtěli rozloučit. Vystoupil z auta, lidé se po něm natahují… Je to asi tím, jak cítím, že tu chybí, je v tom jistá symbolika "sáhnout si na Havla".
Také mám v poslední době rád fotku jeho a Olgy ze Švédska, Havel tam má na sobě poprvé frak. Drží se s Olgou za ruku, před večeří u krále. Nemám jinou fotografii, kde by Olgu držel za ruku. A i jinak přísná Olga se při focení usmívá. Je to inscenovaná fotografie, o kterou mě požádal prezident, a je únosně humorná.
Říkal jste, že jste Václava Havla až bezmezně obdivoval, dokážete na něm postupem času vidět i chyby?
Na Havla jsem se díval jako na člověka, který "vidí za roh". Často došlo na jeho slova. Má obrovské zásluhy, posunul naši zemi na Západ. Jsme malá země, dokázal se zasadit o lidská práva všude ve světě. Pro mě to navždy bude člověk, který mi změnil život v tom nejhezčím smyslu slova. Chybujeme všichni, takže samozřejmě i on. Ale sám jsem velmi nedokonalý. Takže si budu zametat před vlastním prahem, že.
V roce 2016, když jste vydával fotografickou knihu o Havlovi, jste říkal, že tím chcete téma Havel uzavřít. Ale na jaro je naplánován dotisk knihy. Tečka za Václavem Havlem se tedy nekoná?
V roce 2016 jsem si myslel, že to bude symbolická tečka a nebudu se k tomuto tématu vracet.
Výstavu v galerii DOX navštívilo během čtyř měsíců necelých čtyřicet tisíc diváků. Výstava skončila, časem se kniha vyprodala. Často mi lidé píší s dotazem, jestli ji ještě nemám a podobně. Jsme v období covidu, mnoho věcí se změnilo, ale zřejmě je ve společnosti stále zájem o Václava Havla a snad i o způsob - fotografie, jak jsem ho zvěčnil. Vydávám knihu vlastním nákladem, je s tím mnoho práce, distribuuji ji sám přes můj web. V roce 2016 jsem si řekl, že to bude tečka, řekl jsem si, že po Miloši Zemanovi přijdou jiní "Havlové", ale propadli jsme se ještě níž. I proto mám potřebu se k němu stále vracet. Třeba skrze knihu, přednášky a podobně.
Byl jste někdy Havlem přehlcen? Při domlouvání rozhovoru jste mi říkal, že chcete i trochu přestat s mediálními výstupy a rozhovory o něm.
Je to moje největší fotografické dílo, asi žádné mé jiné téma ho nepřekoná. Vždy, když o sobě pochybuji, hodnotím, co jsem kdy udělal dobře či špatně, vychází mi má životní etapa s Václavem Havlem jako úžasný kus života. Byl jsem u toho, zažil jsem zlomové okamžiky naší novodobé historie, mohl jsem fotit skvělého člověka. Posunulo mě to lidsky i profesně dál.
