Vzpomenete si, za jakých okolností jste se dozvěděl o úmrtí Václava Havla?
Zpráva mě zastihla za volantem. Ještě jako rektor AMU jsem se vracel ze služební cesty z Bratislavy, s prorektorem Milanem Klímou. Byli jsme skoro před Prahou, když mi telefonoval syn a ptal se, zda je úmrtí Václava Havla domněnka, či pravda. Zveřejněné ještě nebylo nic. Volal jsem proto Vladimíru Hanzelovi (Havlův dlouholetý tajemník, pozn. aut.) a Anně Freimanové (Havlova poslední tajemnice, pozn. aut.), abych to měl ověřené ze dvou pramenů. Shodou okolností profesor Klíma byl léta dramaturgem Jana Grossmana v Divadle Na zábradlí, kde dělal Havlovy hry.
Seriál deseti rozhovorů o Václavu Havlovi
Michael Žantovský • Anna Freimanová • Jaroslav Hutka • Tomki Němec • Ivo Mathé • Václav Malý • Vladimír Špidla • Petr Pithart • Ladislav Špaček • Michael Kocáb
Měl jste čas už během jízdy přemýšlet, co jeho odchod pro vás znamená?
Nechci říkat, že jsem na to byl připravený. Ale měl jsem zprávy, že je na tom špatně. V říjnu 2011 jsme se viděli na gruzínské ambasádě, když tam dostával vyznamenání od gruzínského prezidenta. Tam už byl velmi chatrný. Skoro se mi zdálo, že na svůj odchod čeká. Nebylo to tedy obrovské překvapení, ačkoliv i tak šlo o ránu bez přípravy, mezi očekáváním a událostí je veliký rozdíl.
Do jaké míry jsou vzpomínky na něj běžnou součástí vašeho života?
V podstatě každodenně. A musím říct, že někdy je to velmi intenzivní. Od té doby, co se tu začal politický svět špinit více než kdykoliv předtím a politici pozbyli touhu po jakékoliv hygieně. Pak si na něj vzpomenu opravdu denně. Přemýšlím, jak by se s tou či onou situací vypořádal.
Havlovy názory byly východiskem
Kdybyste měl tu možnost, o čem byste s ním chtěl s ohledem na aktuální dění mluvit?
Takových situací je hodně. Jeho názor byl vždycky zajímavý, protože představoval východisko. Já bych třeba neuměl nikomu moc poradit. Kdyby mi zavolal předseda ODS Petr Fiala, kterého znám jako rektora, co má při jednání s prezidentem o vládě dělat, tak bych mu asi nebyl schopný cokoliv promyšleného říct. Nanejvýš to, ať si netyká s Milošem Zemanem. A to je mimochodem poznatek od Havla.
Jak na to přišel?
Podle něj bylo nutné držet si od Zemana distanc, on sám s tím měl smutnou zkušenost. Havel si na rozdíl od Václava Klause, se kterým si tykal, se Zemanem vykal. Jednou ale Pavel Dostál (někdejší ministr kultury za ČSSD, pozn. aut.) Zemana bez ohlášení přivedl na Hrádeček, kde si s Havlem potykali. Havel z toho pak měl depresi, protože to nechtěl. Měl pocit, že tykáním si pustil Zemana k tělu, čímž pak trpěl.
Kancléř z České televize
Ivo Mathé (* 1951) řídil Kancelář prezidenta republiky od 1. ledna 1999, jako kancléř skončil 9. března 2003. Kvůli dlouho trvající volbě nového prezidenta řídil kancelář ještě víc než měsíc po uplynutí Havlova funkčního období. Jeho nástupce Václav Klaus se úřadu ujal 10. března.
V únoru 2005 se stal Mathé rektorem Akademie múzických umění, kterou řídil dvě období do února 2013. Na AMU zůstal a dále tam přednáší.
Mathé byl prvním generálním ředitelem České televize, řídil ji od 1. ledna 1992 do 1. dubna 1998. V televizi po absolutoriu na FAMU pracoval už od 70. let coby produkční, vedoucím produkce se stal v roce 1976 a zůstal jím až do roku 1991.
Přemýšlíte po těch letech o Václavu Havlovi jinak než v době jeho úmrtí?
Vždycky jsem si Havla vážil, ale snažil jsem se držet si od něj jakýsi přátelský odstup. Nepropadal jsem naprostému obdivu vůči němu. Ale teď už to neplatí. Jak si coby prezident při jednání s tehdejšími politiky udržel tvář, je obdivuhodné. Když vidím, jak pojednali prezidentský úřad Klaus a Zeman, tak Havel byl v podstatě zázračný a jedinečný. Docenil jsem ho mnohem víc.
Součástí jeho "oficiální" prezidentské agendy bylo apelovat na to lepší v lidech. Myslíte, že by na to měl sílu i v dnešní vyhrocené době rozpolcené společnosti?
Určitě by se o to pokoušel, nestal by se skeptikem. I když se jeho heslo o pravdě a lásce stalo terčem posměchu a urážek, což je ukázka morálního úpadku. Pořád by měl tendenci se vyjadřovat, protože byl člověk politický a odpovědný. Nevím ale, jak by na to dnešní společnost reagovala. Proměnila se. Jeden by neočekával, kolik hlasů budou mít nacionalisti, šovinisti a populisti. To by Havlovi ohromně vadilo. Ale na druhou stranu by se bránil generalizaci, že všichni Češi jsou takoví.
Od Kohouta k Havlovi
Odkud jste se s Havlem znali?
Vyrůstal jsem v Matoušově ulici na Smíchově, vedle v domě bydlel Pavel Kohout (spisovatel, disident, jeden z autorů prohlášení Charty 77, pozn. aut.). Měl tři děti, Ondřeje, Kateřinu a Terezu, s kterými jsem se znal odmalička. Ondřej byl o rok mladší. Sám Kohout později psal, když se vrátil z emigrace, že ředitelem České televize je člověk, kterého jako kluka před domem pohlavkoval. Druhá Kohoutova manželka Anna, s kterou měl ty děti, dlouho chodila s Havlem. Znal jsem ji tedy jako sousedku z ulice, navíc pracovala v Československé televizi jako pomocná režisérka ve stejné redakci jako já, kde jsem byl produkční. Vídali jsme se denně. Zákonitě jsem tedy potkával i Václava Havla.
Proč si vás vybral jako vedoucího prezidentské kanceláře?
V březnu 1998 jsem kandidoval jako ředitel České televize do druhého období, přestože jsem věděl, že mi Rada České televize není nakloněná. Přesvědčili mě kolegové, i když bylo jasné, že to nedopadne dobře. A nedopadlo. Ve stejný den mi volal Havel. Řekl mi, že Ivan Medek chce jako vedoucí kanceláře končit, bylo mu přes sedmdesát let. Potřeboval přitom nový organizační řád kanceláře, do čehož už se Ivanu Medkovi nechtělo.
Havlovi jsem řekl, že nemůžu hned, protože jsem měl závazky jako viceprezident Evropské vysílací unie v Ženevě. Tam mi řekli, že nepřipadá v úvahu, abych rezignoval. S Havlem jsme se proto domluvili, že bych si do konce roku osahal terén vedle Ivana Medka jako zástupce vedoucího kanceláře. Už v té době jsem ale zažil velkou akci, když Havel musel v dubnu podstoupit na dovolené v Rakousku akutní operaci tlustého střeva. Do Innsbrucku jsem za ním tehdy létal ze Ženevy, kde jsem měl práci pro vysílací unii. Takhle jsem to kombinoval až do konce roku 1998.
Jaký úkol vám Havel dal, když vás přijímal?
Potřeboval přijmout nový organizační řád, který by stanovil povinnosti různých útvarů kanceláře. Některé odbory jsem přejmenoval, některé sloučil. Muselo se vše zpřehlednit. Také tam byly nízké platy, mladí kolegové třeba z politického odboru, kteří měli již vzdělání ze zahraničních univerzit, perfektně uměli několik jazyků, nemohli z tak mizerných příjmů žít, bylo to pro ně demotivující. Zkrátka musel jsem kancelář trochu profesionalizovat, byla ještě poznamenaná revolučními časy, kdy kamarádi jako Láďa Kantor (první ředitel sekretariátu Václava Havla na Hradě, pozn. aut.) byli spíš bohémové. Můj zájem byl, aby servis pro Havla byl co nejlepší a na úrovni doby.
Havel nechtěl, abych ho zatáhl do denní agendy. Děsilo ho, že by měl rozhodovat provozní věci. Musel jsem například nově jmenovat šéfa Správy Pražského hradu a Lesní správy Lány, které spadají coby příspěvkové organizace pod kancelář. A to jsem o lesích a o zvěři na rozdíl od Karla Schwarzenberga nevěděl vůbec nic. Konzultoval jsem to s lidmi z oboru, kterým jsem věřil. Nakonec jsem našel do Lesní správy jako ředitele Jiřího Jandu, který tam vydržel i za Klause. Vyhodil ho až Zeman - jak se ukazuje, bohužel.
Emírovým letadlem na zpáteční cestě
Jaký jste během řízení Havlovy prezidentské kanceláře zažil největší pracovní nápor?
Musel jsem se naučit zajistit práci kanceláře a výkon funkce prezidenta, když byl Havel nemocný nebo hospitalizovaný, aby nebylo narušeno plnění jeho povinností a chod státu. Co se děje teď, bylo za Havla nemyslitelné, přestože možná strávil v nemocnici víc dnů než prezident Zeman. Byla s ním jasná domluva na tom, jak má kancelář šlapat, aby nebyla podezírána, že něco dělá za jeho zády nebo že nebylo něco včas podepsané.
V tomhle byla velká škola, když Havel potřeboval operaci v Innsbrucku. Po domluvě nechal Ivan Medek následnou organizaci na mně. Museli jsme vyřešit problém, že prezident jedné země je hospitalizovaný v jiné zemi. Zřídili jsme tam pracoviště pro lidi z tiskového a politického oddělení, kteří tam byli prakticky neustále. Dopravit jsme tam museli také Havlovy lékaře.
Probíhalo to hladce?
Když Havla operovali, profesor Bodner to tehdy měl pevně v rukou, tak tam ještě žádný český lékař nebyl. Ale jejich přítomnost byla nutná pro komplikovanou následnou péči, protože Havel už měl tehdy docela dlouhý chorobopis. Například dopravu jeho ošetřujícího lékaře Ilji Kotíka zajistil díky svému šoférovi šéf Havlova sekretariátu Vladimír Hanzel, cesta do Innsbrucku jim trvala sedm hodin. Já jsem narychlo zdržel odlet letadla do Vídně se spojením na Innsbruck, aby stihl nastoupit intenzivista Bohumil Limberk.
Bylo složité najít efektivní postup ve chvíli, když Havel potřeboval nemocniční péči?
Jedině zákrok v Innsbrucku byl nečekaný, všechny ostatní hospitalizace byly očekávané nebo očekávatelné. Na zákroky jako operaci kýly se dalo připravit, domluvit termíny, kdy nebylo nutné činit ústavní kroky. To jsme vyřešit dokázali. Ale i tak jsme museli čelit důsledkům náhlých indispozicí. Třeba jsme byli na státní návštěvě Saúdské Arábie a Kuvajtu. V luxusních apartmánech byla intenzivní klimatizace, po níž se pobyt v horku pro Havlovy plíce stal vraždou. Z Kuvajtu se pak mělo letět do Spojených arabských emirátů.
Ale v Kuvajtu dostal Havel teplotu a měl špatnou saturaci. Měli jsme proto do rána včetně doktorů poradu, co dělat. Nakonec to dopadlo tak, že přišel emírův osobní lékař, byl z Egypta, který navrhoval Havla ihned hospitalizovat, což prezidenta znervóznilo. Pak ale ten doktor navrhl druhou věc: Havlovi nabídl možnost okamžité přepravy domů na palubě emírova obrovského Airbusu. Nabídku jsme nakonec s nešťastným prezidentem přijali a letěli. Podnikatelská delegace, která nás doprovázela, se domů vrátila později po účasti na všech chystaných akcích státním tupolevem, kterým jsme původně cestovali i my.
Kdy bylo během funkce Havlovi nejhůř politicky, bylo to v období opoziční smlouvy, když tehdy ODS Václava Klause, druhá nejsilnější strana ve sněmovně, podpisem dokumentu umožnila vznik menšinové vlády sociální demokracie? Připomeňme, že se premiérem stal Miloš Zeman a politická scéna se na několik let znehybnila a rozdíl mezi levicí a pravicí se v české politice setřel.
Určitě, prožíval to velmi těžko, nebyl na to připravený. Nikdo nepředpokládal, že taková věc nastane. Myslím, že dějiny politologie něco takového neznaly, aby se dvě soupeřící strany, které proti sobě kandidují s velmi tvrdými výroky, potom dohodly a objaly. V kampani se maximálně pomlouvaly, ale potom se spikly proti celé společnosti a zradily své voliče. To bylo období intenzivních jednání, debat a konzultací.
V Rakousku se sice také po druhé světové válce u moci střídali lidovci a sociální demokraté a trochu si stát rozdělili, ale žádný pakt na rozdíl od Zemana a Klause nikdy neuzavřeli. Havel neměl moc možností, co s tím dělat. Mohl proti tomu vystupovat, psát o tom, vyjadřovat se. Mluvil o tom jako o porážce demokracie, což opravdu byla. Ale když mohl činit praktické kroky, udělal je. Úspěšně třeba napadl u Ústavního soudu Zemanovu a Klausovu změnu volebního zákona, která by vymazala menší strany.
Laskavost na rakouském velvyslanectví
Byl váš vztah s Havlem vždycky profesionální, nebo se někdy posunul i do osobní roviny?
Během naší spolupráce na Hradě byl striktně profesionální. Ale stýkali jsme se i poté, potkávali jsme se třeba na Hrádečku. Když mnohem později letěl do Německa na divadelní premiéru Odcházení, ptal se mě, jestli nechci s ním. Samozřejmě jsem mu řekl, že pojedu, tehdy jsem byl rektorem AMU, kde ostatně Havel též vystudoval a později obdržel čestný doktorát (v roce 1966 ukončil studium dramaturgie na Divadelní fakultě AMU, pozn. aut.). Když po premiéře dával interview, okamžitě mi naznačil, ať jsem nablízku. Bylo to, jako bychom se vrátili do období života prezidentské kanceláře, jako by mezitím žádná doba neuběhla.
Také jsem s ním byl na premiéře Odcházení ve Slovenském národním divadle v Bratislavě. Tam chtěl po představení hned na hotel, protože byl hrozně unavený. Ale byl obklopen stovkou slovenských přátel, herců i politiků. A nemohla mu pomoct ani asistentka z jeho miniaparátu, tak požádal mě, ať ho odtamtud dostanu. To už byl lidský rozměr našeho vztahu. Ale netykali jsme si nikdy, stejně jako si netykal s Ivanem Medkem, už mu tykalo lidí dost. Jednou ale udělal službu on mně.
Co to bylo za laskavost?
Už po období spolupráce v prezidentské kanceláři jsem dostával poměrně vysoké rakouské vyznamenání. Rakouská strana - velvyslankyně Margot Klestilová - se mě ptala, koho bych u toho rád měl. Samozřejmě jsem jmenoval i Václava Havla. A on přišel, bral to jako něco přirozeného. Asi za rok to mělo krásnou dohru, tehdy jsme se potkali na recepci rakouského velvyslanectví v Praze. Já tam přišel s rozetou na obleku, která měla symbolizovat to mé vyznamenání. Havel ji ale s sebou neměl. Začal lomit rukama a bál se, že z toho bude ostuda. Tak jsem mu půjčil svou. Až později jsme zjistili, že si žádnou rozetu brát nemusel, protože Rakušani mu to vyznamenání zapomněli předat. Přitom Schwarzenberg a já jsme ho měli. Pak ho samozřejmě rychle předali i Havlovi, protože jinak by to byla ostuda.
V poslední funkčním období Havel nebyl zdaleka tak populární jako v letech předchozích. Jak se s tím srovnával?
On chápal, že porevoluční nadšení musí opadnout. Ale mrzelo ho, že si z něj lidé dělali někoho, kdo zodpovídá za jejich život. Připisovali mu všechno špatné, co se v této zemi dělo. On přitom nikdy nechtěl být svědomím národa. Žilo se mu s tím těžko, ačkoliv racionálně si to dokázal zdůvodnit. Velmi jej znepokojovala rozšířená nechuť k odpovědnosti, o níž opakovaně mluvil. Pomáhalo mu také to, že sám sebe nikdy nepovažoval za středobod svého života. Jistě byl trochu ješitný, ale nikdy nebyl sebestředný. V tom byl nesrovnatelný s Klausem i Zemanem, jejichž politický a životní program jsou jen oni sami.
