Julius Fučík, nacisty oběšený odbojář, je autorem ve své době až symbolického díla Reportáž psaná na oprátce.
Jen k roku 1995 vyšlo v zahraničí 317 vydání Reportáže psané na oprátce. Konkurovat jí může jen Švejk Jaroslava Haška anebo Franz Kafka či některá díla Karla Čapka. V Německu vyšla Reportáž i po roce 1995.
Historici dnes považují Julia Fučíka za významného spisovatele, který napsal silný literární text s mimořádnou hodnotou. Zajímavé je pro ně i to, jaký měl Fučíkův text složitý a vrstevnatý osud od roku 1945 až po dnešek. I to prý zvyšuje hodnotu tohoto díla.
"V Reportáži totiž nečteme jen svědectví jednoho gestapem zatčeného odbojáře, jsme navíc svědky poválečných zásahů do textu knihy komunistickými cenzory. Hodně se proto můžeme dozvědět i o tom, jak se dá pomocí literatury manipulovat s lidmi, vytvářet hrdinský kult. Ale i o tom, jak může relativně malá cenzorská úprava zásadně změnit celkové vyznění díla," říká historik Kamil Činátl z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR).
Navíc fakt, že Fučík dokázal na 167 motácích napsat v nacistickém vězení pozoruhodný příběh, že ho vězeňský dozorce Adolf Kolínský dokázal vynést a že se konečně motáky z několika skrýší našly kompletně po válce, považují historici za malý zázrak.
Tato mimořádná shoda okolností vyvolávala ovšem u lidí nedůvěru v autentičnost Fučíkovy Reportáže. Vědecké i kriminalistické analýzy po roce 1989 nicméně jednoznačně potvrdily pravost motáků.
Velkou chybou komunistických cenzorů (a dost možná i Fučíkovy manželky Gusty) bylo, že z Reportáže vyškrtli několik důležitých a jednu klíčovou pasáž, která odkazuje na to, co při výsleších na gestapu Fučík "prozradil". Pasáž se týká čtyř závěrečných motáků, v nichž Fučík píše: "A proto vám musím vysvětlit, proč jsem jednal jinak… v rozporu s dohodou (mezi odbojáři - pozn. red.), že se nebude při výsleších vypovídat…"
Fučík píše o tom, že hrál s gestapem vysokou hru, když při výsleších vypovídal. Obhajuje svou strategii vypovědí, vysvětluje, kam je směroval, a odkazuje na trestní spis, který má doložit, že svými výpověďmi nikoho neohrozil.
"A my tu najednou už nemáme mramorového černobílého hrdinu, ale rozporuplného chlapa, který psal svou reportáž s vědomím, že z rukou gestapa už nevyvázne. Nacisty chtěl proto porazit alespoň symbolicky přes odkaz Reportáže psané na oprátce, což se mu paradoxně i podařilo," popisuje historik Činátl.
K cenzory vyškrtnutým pasážím z Reportáže patří například i Fučíkova kritika politiky první republiky vůči sudetským Němcům. Československo podle něj nebralo ohled na národnostní práva Němců, což vedlo k vyhroceným vztahům s Čechy. Ani tahle pasáž Reportáže se do poválečné atmosféry nehodila, jakkoliv byla zřejmě napsána pod vlivem komunistického internacionalismu.
"Cenzura Reportáže byla zbytečná a hodně tomu dílu ublížila. Fučík se v něm vědomě stylizuje, aby se vnitřně vyrovnal a vyvinil ze svého selhání při zatýkání, když nepoužil pistole a vzdal se gestapu. V několika odstavcích vysvětluje i své pohnutky a co se v něm odehrávalo," popisuje historička Markéta Kabůrková.
Julius Fučík se tak stal po druhé světové válce globálním hrdinou boje proti nacismu. Dodnes je například velmi znám v Latinské Americe a stále i v zemích bývalého Sovětského svazu. Jde proto podle mínění historiků o světově jednoho z nejznámějších Čechů.
Číst si například originální Fučíkovy motáky je podle mínění historiků místy až vzrušující. Když například Markéta Kabůrková ukazovala před časem motáky jedné ze zahraničních návštěv, bylo prý na cizincích vidět silné pohnutí.
"Brali je jako relikvii. Mě se ovšem emocionálně dotýkají spíše prosté vzkazy Fučíka manželce Gustě, které nechával v kuchyni na stole, protože odcházel z domova dřív," přiznává historička. A dodává: "Motáky jsou v každém případě unikátním dokumentem k Fučíkově Reportáži, na který si lze na výstavě téměř sáhnout."
"Tvář" Fučíka a jeho proměny v čase
Juliu Fučíkovi se po desítky let stavěly pomníky, busty, pojmenovávaly se po něm školy, náměstí či ulice. Pro svazáky či mladé komunisty byla jeho Reportáž psaná na oprátce až posvátným textem.
"Stačí se podívat do dobových učebnic. Fučík byl přítomen nejenom v hodinách dějepisu, ale i literatury, výtvarné výchovy. Na pracovištích, ve svazáckých či vojenských kolektivech se organizoval Fučíkův čtenářský odznak, kde se diskutovalo o předepsané a ideově vhodné literatuře," vypočítává namátkou historik Kamil Činátl.
Fučík byl tak přetvořen ve státem kontrolovaný konstrukt mladého hrdiny. "Něco analogického se dnes mimochodem děje například v popkultuře, showbyznysu či reklamě. V totalitě, ale i v demokracii jsme tedy svědky až nekritického vytváření idolů. A možná i falešných symbolů. S pomocí Fučíkova dramatického životního příběhu mohou tedy dnes mladí lidé lépe a racionálněji porozumět technologii výroby současných 'idolů'," míní historik.
Několik generací Čechoslováků bylo fenoménem Fučík tak či onak ovlivňováno či formováno. Ať už lidé zaujímali k Fučíkovi kladný - což je například patrné na generaci spisovatele Milana Kundery, či naopak záporný postoj. A když už je řeč o Kunderovi: zajímavé je podle historiků srovnání oslavy Fučíka v poemě Poslední máj s pozdějším románem Žert, v němž už Kundera zaujal k národnímu hrdinovi velmi kritický postoj.
"Zaníceně diskutujeme o tom, zda měla, či neměla být odstraněna socha maršála Koněva anebo zda jsme se měli, či neměli bránit v roce 1938 nacistickému Německu. A stejné je to s Fučíkem. Jeho příběh je mimořádně dobrá příležitost k rozvíjení kritického myšlení o zlomových etapách naší historie," domnívá se Kamil Činátl.
Méně diskutovanou kapitolou Fučíkova života je pak fakt, že patřil ke skupině, která odmítala jakoukoliv kritiku SSSR, v němž Fučík opakovaně dlouhodobě pobýval. Soubor jeho reportáží ze Sovětského svazu V zemi, kde zítra již znamená včera je ukázkou mimořádně tendenčního referování o impériu, které procházelo stalinským terorem a jehož průmyslový rozvoj si vyžádal miliony obětí. První vydání díla je mimochodem datováno k roku 1932, kdy na Ukrajině započal hladomor.
Fučík musel podle historika Činátla vědět, jak to v SSSR ve skutečnosti chodí a vypadá. Avšak nejenom on podlehl obrovské ideologické víře v budoucí dobro, které ospravedlňuje "dílčí" nedostatky přítomnosti.
"Fučíkovy reportáže ze Sovětského svazu jsou velmi idealizující, mýtotvorné. Nepřipouští se v nich žádná kritika Sovětského svazu. A obdobně jako on byla zmanipulována či věřila 'sovětskému budoucímu dobru' spousta lidí, nebyl v tom tedy ani zdaleka sám," připomíná Činátl.
Gauner, anebo hrdina?
Časopis Mladý svět organizoval před 30 lety, po pádu komunistického režimu, anketu na téma "Fučík - gauner, anebo hrdina?". Tehdy dotazník společnost rozdělil. Chyběl odstup. Dnes už ale podle historiků nastala přece jen vhodnější doba na to, abychom se o Fučíkovi, který byl vnucován několika generacím a mnohé přitom ovlivnil, bavili s již chladným rozumem a nezaujatě.
Jaký tedy Julius Fučík vlastně byl? "Charakterizovala bych ho jako prvorepublikového bonvivána, charismatickou osobnost, která přitahovala a uměla strhnout a ovlivňovat lidi. Zároveň šlo o kovaného, nicméně kavárenského komunistu s upřímným přesvědčením," domnívá se historička Markéta Kabůrková.
Julius Fučík například vyzýval v ilegálně vydávaném Rudém právu své krajany k rozvinutí "bojové fronty" v nacisty okupovaném protektorátu: "Bojujte s nádhernou odvahou ruských partyzánů! Bořte, ničte, palte vše, čeho (nacisté) potřebují k vedení války. Znemožňujte jim každý pohyb na našem území."
Někteří proto Fučíka připodobňují ke kubánskému revolucionáři Che Guevarovi. "Avšak už okolnosti Fučíkova zatčení napovídají, že o žádného českého Che Guevaru nešlo. Dostal jedinou šanci a tu nevyužil," hodnotí Fučíkovo selhání historička Kabůrková. Přesto je pro ni Fučíkova reakce při zatýkání pochopitelná: "Na rozdíl od Guevary to byl víc teoretik než praktik."
A jak to tedy bylo s Fučíkovým zatčením? Spisovatel Pavel Kosatík, který se věnuje zlomovým tématům v české historii, o tom říká: "Když v dubnu 1942 vpadlo gestapo do bytu rodiny Jelínkových, nebyl Fučík spatřen, nedodržel příkaz nepadnout do rukou gestapa bez boje, nevyužil momentu překvapení, a místo aby vystřelil ze svých revolverů, schoval je do postele a se slovy 'Jsem profesor Horák' se vydal gestapu. Síť, jíž byl členem, byla později pozatýkána a její členové z velké části povražděni. Fučík byl za tento výsledek spoluzodpovědný. Činy svá slova nedohnal."
Jaký by nicméně mohl být poválečný osud novináře Julia Fučíka, který podle všeho kritizoval pakt Molotov-Ribbentrop? "Fučík vždy vykazoval určité rysy svéhlavosti. Mohl by tedy být jedním z ideálních kandidátů pro stalinistickou čistku v 50. letech. Je ale na každém, jaký postoj k Fučíkovi zaujme," dodává historik Kamil Činátl.
