Malinová ve filmu využila výpovědi očité svědkyně Doris Grozdanovičové, bývalé vězeňkyně terezínského tábora, a Davida Haase, vnuka jednoho z terezínských malířů Bedřicha Fritty. Od akce, při níž se nacisté snažili před Červeným křížem a celým světem prezentovat čekárnu na smrt jako obyčejné město, kde se dobře žije, uplynulo 23. června 75 let.
Začátkem roku 1943 v důsledku sílícího mezinárodního zájmu o situaci Židů v nacistické říši vyslovil Mezinárodní výbor Červeného požadavek podívat se do některého z hlavních nacistických koncentračních táborů.
Vybral se Terezín a několik měsíců ho nacisté na návštěvu připravovali. Součástí prací bylo přejmenování ghetta na židovské sídliště nebo založení Banky židovské samosprávy, která operovala speciálními terezínskými penězi, ve skutečnosti bezcennými papírky. Byly zřízeny obchody, ve kterých se naoko prodávalo zboží, což byly věci zabavené vězňům při příchodu do tábora, dětské hřiště i kavárna. Z ghetta byly také posláni do plynových komor Osvětimi nejhůře vypadající vězni.
"Delegáti byli při návštěvě za doprovodu velitele ghetta a předsedy Židovské rady starších vedeni přesně naplánovanou trasou, na níž viděli předem připravené představení s vybranými vězni ghetta, kteří sehráli naučené sekvence v pestrých a pečlivě vyrobených kulisách," popisuje historickou událost Štěpková.
"My jsme věděli, že přijede komise Červeného kříže, a proto se všechno zkrášlovalo. A tehdy jsme doufali, že uvidí ten opravdický život, tu bídu, to neštěstí, to umírání těch lidí. Všechno se natíralo, hrála tu hudba, hrálo se divadlo, na ulici mohli být jenom lidí, kteří vypadali dobře. Ti, co vypadali špatně, byli staří a nemohoucí, tak se nesměli ukazovat," říká ve filmu jedna z posledních pamětnic terezínského ghetta Doris Grozdanovičová.
