Díl devátý: Léta 1998-2008
Deset let po pádu komunistického režimu vstoupilo Česko do NATO (12. března 1999) jako první z bývalých postkomunistických zemí po boku Polska a Maďarska. Jen o pět let později (1. května 2004) do Evropské unie. Oficiálně tím skončil přechod od totality k demokracii. O vstupu do unie rozhodli občané o rok dříve v referendu. Pro členství se v něm vyslovilo přes 77 % hlasujících.
"Jsem rád, jak volili Češi a Moravané v referendu (do EU, pozn. red.) a že nebyly velké výkyvy mezi městem a venkovem, protože kdyby volili jinak, tak by to bylo šílenství," uvedl jeden z významných představitelů protinacistického i protikomunistického exilu Pavel Tigrid v květnu 2003. Pouhé tři měsíce před smrtí.
Tigridovy cenné vzpomínky a stále aktuální komentáře jsou součástí rozsáhlé sbírky Paměť národa.
Byl o rok a den starší než Československo. Narodil se 27. října 1917 v Praze jako Pavel Schönfeld a ze života dobrovolně odešel 31. srpna 2003. Jeho životní vzestupy, ale i zklamání či pády kopírují tudíž přirozeně i ty, jimiž si prošlo Československo a poté i Česko.
A byla to strastiplná a často i nebezpečná cesta. Tigrid dvakrát utekl, jak sám říkal, hrobníkovi z lopaty. Jednou nacistům v roce 1939 jako Žid, podruhé komunistům po roce 1948 jako třídní nepřítel. Ani v exilu pak komunistická tajná policie nedala Tigridovi pokoj. V jejím hledáčku byl podle jeho životopisce Pavla Kosatíka s krátkými pauzami prakticky celých dalších jednačtyřicet let.
"Neexistují doklady o tom, jak takové permanentní napětí, jež nemohl nevnímat, snášel. A přitom právě tato schopnost všechno vydržet tvořila podstatu jeho zápasu s komunismem - a také jednu z hlavních příčin, proč z něj neodešel poražen," domnívá se Kosatík.
Tigrid podle spisovatele věděl, že se ho StB snažila v roce 1964 unést do Československa. Věděl i o jiných případech čs. exulantů, kdy se podobné pokusy povedly. Byl si vědom, že východní tajné služby své nejzavilejší nepřátele občas likvidují - a ze všech informací, které si mohl poskládat dohromady, nebylo pochyb o tom, že za tohoto nejzavilejšího nepřítele v Praze považují kvůli rozsáhlé vydavatelské, publikační a novinářské práci právě jeho.
"Doba není zlá nebo špatná sama od sebe. Dobu dělají lidé. Zlou, lepší nebo horší," uvedl v roce 2003, kdy se přijel do Prahy rozloučit s odcházejícím prezidentem Václavem Havlem. Byl to právě on, kvůli kterému se vrátil na konci prosince 1989 do Prahy - po 42 letech strávených v exilu.
"Přišla pozvánka od Václava Havla, abychom přijeli na jeho inauguraci, tak jsme šli pro víza na československou ambasádu, kde jsme předtím demonstrovali za jeho propuštění," popsal Pavel Tigrid jeden z mnoha paradoxů svého života.
"Když jsme přistávali na Ruzyni, tak jsem nebyl nijak dojatý, i když dojatý bývám často. Dojal jsem se potom na Hradě, když mu (Havlovi - pozn. red.) nosily krojované slečny chléb a sůl a my se setkali pohledem, tak to jsem se rozbrečel. Až tehdy jsem si uvědomil, že jsem doma," vzpomínal.
Tak pane Havle, pojďte…
S Václavem Havlem pojilo Tigrida přátelství od května 1968, kdy Paříž ochromila generální stávka a Václav Havel v ní uvízl při letu do New Yorku.
"Čekal jsem na něj na letišti a došlo ke krásné, absurdní, havlovské scéně. Havel neměl francouzská víza a nemohl se dostat přes skleněnou bariéru. Musel zůstat v tranzitní zóně. Chtěl jsem si tedy koupit nejlevnější letenku, což bylo Paříž-Brusel, abych se k němu dostal. Když už jsem se k tomu připravoval, nastal ten krásný okamžik, kdy se najednou všichni ti policajti a celníci zvedli a odmašírovali… Prostě začala generální stávka. A Havel tam stál v tom svém podivném džínovém oblečku plném odznáčků a já povídám: ,Tak pane Havle, pojďte, můžete…‘ A jemu se to strašně líbilo. Zůstal u nás týden, a tak jsme se seznámili."
V roce 1968 byl Pavel Tigrid již zavedeným vydavatelem čtvrtletníku "Svědectví", který se stal nejúspěšnějším a nejvlivnějším exilovým časopisem. Cesta k vlivnému exulantovi, jehož komunisté považovali za jednoho z nejnebezpečnějších protikomunistických exilových odbojářů, byla plná zvratů - ostatně jako celé 20. století.
Když například 15. března 1939, když nacisté v zimě, v dešti na motocyklech se sajdkárami přijížděli do Prahy, stál Pavel Tigrid na Václavském náměstí se svým přítelem Josefem Schwarzem-Červinkou. "Byli jsme tehdy mladí a drzí a Pepík Švarc, když viděl ty hákové kříže a wehrmacht, řekl tu nesmrtelnou větu: ,Pavle, tohle pro nás není.‘ A to byla ta správná věta."
Pavel s kamarádem Josefem, vydávajíce se za Slováky, získali podvodem na gestapu výjezdní doložku. Pak na vlak naložili své motocykly a z pražského nádraží se vypravili na riskantní cestu přes Německo k belgickým hranicím a do Anglie, kam už Pavel Tigrid dojel na své Jawě.
Video: Na Stalina! Výstava Paměti národa ke 100. výročí Československa
"Přišla se rozloučit matka i otec. O tom, že by jeli také, neuvažovali. Tragédií mnohých Židů, a naši rodinu nevyjímaje, byla domněnka, že když jsou asimilovaní, tak na ně nedojde. Váhalo se a věřilo se, že tak hrozné to nebude. Ale bylo to horší, než si kdo uměl představit," vyprávěl Tigrid.
Narodit se do blbé nálady?
V Londýně pracoval nejdříve jako číšník. Pak přijal nabídku k práci v rozhlasovém vysílání československé exilové vlády na vlnách BBC. Redaktoři museli mít pseudonymy a Pavel Schönfeld si vzpomněl, jak na gymnáziu zkomolil název řeky Tigris na Tigrid. Stal se tedy Tigridem v éteru. Až po válce si nechal příjmení úředně stvrdit.
Jako reportér BBC natáčel například návraty československých pilotů z bojových misí. "Byli to krásní mladí kluci, mnohdy ze šlechtických rodin. Ti, co se nevrátili a spadli, ocitli se ve špatnou dobu na špatném místě. U nich tato věta - narodit se do blbé doby, platila," řekl Pavel Tigrid. Tato věta ale platila i o jeho rodičích…
Zprávy a tom, co se s Židy děje v protektorátu, docházely do Anglie jen sporadicky. "Byli jsme mladí a lehkovážní a samozřejmě jsme měli o rodiče a příbuzné starost. Ale co se děje ve skutečnosti, jsme si neuměli představit. Nikdo si to neuměl představit. Informace o holokaustu, o koncentrácích, vyvražďování se dost utajovaly a moc se toho nevědělo," vzpomínal pamětník.
Když se po válce vrátil do Československa, našel po mamince jen prázdný byt. Od příbuzných zjistil, že se pokoušela zachránit rozvodem a novými vdavkami, ale nepomohlo to, protože podle norimberských zákonů byla čistá Židovka. Transportovali ji do Terezína a hned po dvou dnech do koncentračního tábora Auschwitz, kde ji zplynovali. Stejnou smrtí zemřela i jeho druhá, nevlastní maminka.
Do Prahy se Pavel Tigrid z Londýna vrátil v červnu 1945 na vyžádání komunistického ministra informací Václava Kopeckého, který ho chtěl angažovat do vysílání Československého rozhlasu. Nakonec z toho ale sešlo. V té době se seznámil se svou budoucí ženou Ivanou Myškovou, která u něj pracovala jako sekretářka. Vzali si v roce 1947. Pracoval jako novinář, psal - tak jak mu bylo vždy vlastní - ostře kriticky do lidoveckých novin a časopisů Lidová demokracie, Vývoj, který založil, a Obzory, kde byl šéfredaktorem. Zaujímal nekompromisní protikomunistické postoje.
Tigrid: Co je pro mě veliké svinstvo?
20. února 1948 odjel na pozvání britského atašé do britské zóny v Berlíně. Měl napsat reportáž z uprchlických táborů, v nichž se s běženci podle Rudého práva špatně zacházelo. Tigrid vycestoval na diplomatický pas, který neodevzdal na ministerstvu, za což byl na něj vydán zatykač. Ten ale dorazil na hranice hodinu poté, co je Pavel Tigrid ve svém voze překročil.
O převratu 25. února 1948, kdy komunisté převzali moc v zemi, se dozvěděl v Mnichově. Západní novináři očekávali, že se k situaci v Československu vyjádří na tiskové konferenci, avšak Tigrid váhal. Měl obavy o manželku, která zůstala v Praze. A jak se ukázalo, tak oprávněně. Po týdnu se přece jen rozhodl: vystoupil s prohlášením o vývoji ve své vlasti: Krátce nato komunisté Tigridovu ženu zadrželi a jako rukojmí uvěznili na Pankráci.
"Dodnes to pokládám za velikánské svinstvo. Marxismus-leninismus mi nevadil tolik jako tyto věci. Seděla v jedné cele s kurvičkami, které si mimochodem nemohla vynachválit, půjčily jí třeba kartáček na zuby. Když už bylo komunistům jasné, že se nevrátím, tak ji pustili. Ale byla tam tři měsíce. Mladá holka. Zavřeli i jejího bratra, pro jistotu."
Ivana Tigridová se musela po propuštění hlásit na policii. Nejdříve každý den, pak třikrát týdně, a když se měla hlásit jen jednou za týden, bylo teprve možné uvažovat o útěku za hranice.
Překročila ji v září 1948. Manželé se setkali v Německu. Tigrid v té době prožíval krušné chvíle a ještě dlouho poté si vyčítal, že dostal ženu do tak riskantních situací. "Přechod přes kopečky byl dramatický. Předávali si ji různí převaděči, bylo to za peníze a nikdy nevěděla, s kým půjde. Vždy si ji převzal někdo další. Ale všechno zvládla a povedlo se. Pak jsme převedli i tchyni a manželčina bratra."
Krátce nato se Tigridovi zapojili do pomoci Čechoslovákům, kteří žili ve špatných podmínkách lágrů. "Byli to vlastně uprchlíci a podmínky měli hrozné, rozváželi jsme potraviny… Velmi nám pak také pomohl Jan Antonín Baťa, ale to už je jiná historie. Bylo to docela hezké období," vzpomínal na tehdejší samozřejmou pomoc tisícům československých uprchlíků, o jejíž nutnosti nikdo nediskutoval.
Boj za demokratické Československo nikdy nevzdal
V Mnichově se poté Pavel Tigrid ujal programového vedení československého vysílání Svobodné Evropy, které bylo spuštěno 1. května 1950. Rozhlas měl vysílat pro všechny komunistické země a československé vysílání bylo první, zkušební. Ze Svobodné Evropy odešel v roce 1952 po sporu s šéfem československé sekce Ferdinandem Peroutkou, který sídlil v New Yorku.
Tigridovým se poté podařilo získat víza do USA, zažádali o trvalý pobyt a odcestovali do New Yorku. Tam se Pavel živil zprvu jako číšník a také studoval politické vědy. Ani tehdy nevzdával svůj boj za demokratické Československo. Jakkoliv obtížné to pro něj bylo.
V reakci na potlačení maďarské revoluce sovětskými tanky začal v roce 1956 vydávat čtvrtletník Svědectví. S redakcí, s ženou i s dětmi (Tigridovi měli dvě dcery a syna) přesídlili posléze v roce 1959 na pozvání nakladatele Walkera do Paříže. V té době měl již americké státní občanství.
Jedinečnost časopisu Svědectví spočívala v tom, že se přiklonil k myšlenkám takzvaného gradualismu (americké zahraničněpolitické koncepci), který usiloval o dialog se státy sovětského impéria.
Nedogmatičtí komunisté se tak měli přesvědčit o výhodách demokracie, svobody a sami je pak začít požadovat doma. Časopis tudíž Pavel Tigrid nepsal pro emigranty, ale pro lidi doma. Pokoušel se navázat dialog s těmi komunisty, kteří po maďarské revoluci 1956 vypadali, že by s nimi dialog byl možný. Proto byl také komunistickým režimem považován za výjimečně nebezpečného.
Tigrid v letech normalizace podporoval zakázané autory tím, že jejich díla tiskl ve svém časopise "Svědectví", jehož náklad neustále stoupal. První číslo vyšlo v nákladu 1000 kusů, do Československa bylo odesláno 150 kusů, poslední exilové číslo 88 vyšlo v nákladu 21 000 kusů, do Československa putovalo 15 000).
Generál Sedláček: Nikdy nevíte, že někde nevyleze nějaký blbec
Po návratu do Prahy se radoval ze setkání se všemi disidenty, s nimiž léta spolupracoval jen na dálku. Na žádost Václava Havla se stal jeho poradcem (1989-1992). "Pak mi hodil na krk kulturu, a tak se můj pobyt v Praze prodloužil na 10 let," vzpomínal při své poslední návštěvě České republiky. Právě možnost cestovat do Čech považoval za splnění svých životních snů - vítězství demokracie a svobody ve své vlasti.
Tomáš Sedláček, "britský" parašutista a hrdina bojů o Dukelský průsmyk, to pro Paměť národa v apelu pro dnešní generaci vyjádřil i za Tigrida: "Svoboda není zadarmo. Byla vykoupena obrovským utrpením lidí. A nikdy nebude zaručeno, že nevyleze někde nějaký blbec a nezfanfrní lidi, jak se nám to už stalo. Svobodu je proto nutné pořád bránit a rozvíjet. A jestliže je dnes svoboda porušována někde v tramtárii, tak se to týká i té naší svobody… a nezapomínat na ty, kteří svobodu vybojovali a uhájili."
Při poslední návštěvě České republiky se Pavel Tigrid svěřil s největším a nejniternějším přáním a možná i trápením: aby ve stáří nebyl na obtíž rodině a aby úplně "nezblbnul". Krátce poté se rozhodl pro dobrovolný odchod ze života a přestal brát životně důležité léky. Zemřel 31. srpna 2003 ve svém francouzském domově v Héricy nedaleko Paříže. Až do posledních chvil tak zůstal odvážným mužem, pro něhož byla svoboda nade vše.
Následuje poslední 10. díl: Bývám zaskočen, kolik bolesti a násilí lidé zažili ve válce i v komunismu, říká ředitel Paměti národa Mikuláš Kroupa
Video: "Svoboda není zadarmo. Byla vykoupena obrovským utrpením lidí. Vždycky může někde vylézt nějaký blbec a zfanfrnět lidi," varuje hrdina od Dukly Tomáš Sedláček.
