Praha - Dřív jste se do práce těšili, ale teď už je veškeré nadšení pryč. Jste nadměrně cyničtí. Nic nemá smysl. Ačkoliv se příliš nepředřete, odcházíte z kanceláře nebo odjinud, kde pracujete, unavení jak po šestnáctihodinové šichtě.

Syndrom vyhoření může postihnout úplně v zásadě každého, shodují se experti nad výše popsanými příznaky. "Projevuje se hlavně u těch, kteří často přicházejí do kontaktu s jinými lidmi," říká psycholog Radek Ptáček, který působí na Psychiatrické klinice 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.

Hlavní příčinou syndromu vyhoření je podle něj dlouhodobý pracovní stres. Tedy znamená zaměstnání, které nemá jasnou strukturu a za nějž lidé nedostávají dost peněz. Kromě toho jsou ohroženější všichni bez partnera, rodiny a koníčků.

Vyhoření neboli burnout přitom může být nebezpečný. Takoví zaměstnanci se totiž mnohem více dopouštějí chyb. Syndrom je navíc nakažlivý - pokud jste takto postižen, dokážete přenést svoji nechuť k práci i na kolegy.

Z toho důvodu je podle doktora Ptáčka důležité, aby si vyhořelý zaměstnanec svůj problém přiznal a ideálně si vzal dlouhou dovolenou. Důležité je také "stát nohama na zemi" a nečekat, že lze zvládnout úplně vše - na počátku vyhoření totiž bývá nadšení a silný pocit nepostradatelnosti.

Aktuálně.cz: Podle čeho pracovník pozná, že vyhořel?

Radek Ptáček: Syndrom vyhoření je důsledek dlouhodobého pracovního stresu. Projevuje se v rovině emoční - to znamená, že člověk absolutně ztratil nadšení, stejně tak je typický zvýšený cynismus. Dále v rovině myšlenek - má pocit, že nic nemá smysl, i v rovině fyzické. Zdá se vám, že neděláte nic namáhavého, ale cítíte se strašně unaveně.

A.cz: Má vyhořelý člověk i další tělesné obtíže?

Může jich být celá řada. Například bolesti hlavy, poruchy spánku, nevysvětlitelné bolesti na hrudi, pocit, že máte nějaké srdeční potíže, ale lékař obvykle nic nezjistí.

Vyhoření může být nakažlivé

A.cz: Nestává se ze syndromu vyhoření nějaké označení pro to, že se člověku občas jednoduše nechce pracovat, což je přirozené?

Syndrom vyhoření není vyloženě konkrétní diagnóza, nicméně pomáhá normálnímu člověku porozumět, co se s ním děje. Když vám lékař sdělí, že máte somatizační poruchu nebo poruchu přizpůsobení, moc vám to neřekne. Takže syndrom vyhoření má univerzální platnost. Může se sice nadužívat, ale důsledky vyčerpání mohou být skutečně vážné.

A.cz: Z jakého důvodu?

U vyhořelých lidí dochází k častým pracovním chybám, závažným pracovním chybám, což ovlivňuje ostatní. Obvykle burnout vnímáme jako problém dané osoby, ať je to učitel, reportér, lékař, nebo tramvaják. My ale říkáme, že to je onemocnění celé společnosti. Nejprve je samozřejmě vyhořelá osoba, ale v důsledku toho ohrožuje příjemce své péče, například pacienty nebo žáky.

A.cz: Může být burnout nakažlivý i pro kolegy vyhořelého zaměstnance?

Když jste v práci, kde jsou všichni otrávení, tak o to rychleji vyhoříte.

A.cz: Nejčastěji se o syndromu vyhoření mluví u lékařů. Jsou tomuto riziku vystaveni nejvíce?

Burnout může postihnout všechny. Ohroženější jsou především ty profese, kde je častější kontakt s lidmi.

Lidé s rodinou vyhořívají nejméně

A.cz: Co nejvíce přispívá k tomu, že lidé cítí v práci zátěž nebo stres a následně vyhoří?

Obecně existují faktory, které nazýváme protektivní a rizikové. A ke stresu vedou právě ty druhé. Je to nestrukturovaná práce, je to práce, kde se člověk setkává s věcmi, které nemůže dostatečně ovlivnit - lékař cítí bezmoc, když se stará o umírající lidi, stejně tak autobusák, pokud jezdí špatným autobusem. Dále pokud je ten člověk sám, nestará se o sebe, patří tam samozřejmě i nezdravý životní styl.

A.cz: Takže protektivní faktory naopak pomáhají syndromu vyhoření zabránit. Co mezi ně patří?

Na straně prostředí je to práce, která má jasně daná pravidla a je náležitě odměněna. V rovině osobnostní všechny výzkumy na světě ukazují, že základní je takzvaná sociální podpora. To znamená, že máte kolem sebe blízké lidi, nejvýznamnější je mít rodinu, partnera a děti - lidi, kteří je mají, vyhořívají nejméně. Dále pak záleží na tom, jestli umíte relaxovat, jestli máte zájmy.

A.cz: Platí podle vás úměra, že čím více je člověk do své práce zapálený, tím větší je pravděpodobnost, že vyhoří?

Jste zapálená do své práce?

A.cz: Samozřejmě že jsem…

Čím jasnější plamen, tím rychlejší vyhoření, nicméně by bylo špatné říct, že nadšení je negativní. Jde o to, aby bylo vyvážené reálným očekáváním. Když jde mladý novinář do praxe, tak sní, že udělá nejslavnější reportáž. Když jste zapálená, ale víte, že se musíte vším prokousat, že to bude těžké a že žádná práce nestojí jen na vás, tak je to naopak nejlepší ochrana proti syndromu vyhoření.

A.cz: Souvisí s burnoutem  pocit nepostradatelnosti?

Ten je možná někde na začátku - syndrom vyhoření nevzniká najednou. Člověk je nejprve velmi nadšený, valí se na něho práce a on ji nekriticky přijímá, potom ji přestane stíhat, ale má pocit, že je jediný, kdo to může udělat, až jej ta práce zavalí a on vyhoří.

A.cz: Co by měli dělat zaměstnavatelé, aby jejich pracovníci syndromu nepropadali?

To je důležitá otázka, protože prostředí významně přispívá k tomu, zda je člověk v pracovním stresu, nebo ne. Pokud má smysluplnou práci, za kterou je patřičně ohodnocen, tak to dostačuje. Zaměstnanecké programy, jako například teambuilding, možnosti vzdělávání a dvakrát měsíčně masáže, ty jsou všechny fajn, ale nestačí, jde jen o doplněk.

Vyhoření si musíte přiznat

A.cz: Přesuňme se k léčbě. Co má udělat člověk, který už vyhořel?

Když už do toho spadnete, tak je v první řadě důležité uvědomit si to. Pokud to nedojde tak daleko, že spálíte veškeré mosty, což je to nejhorší řešení u skutečně „přehořelých" lidí, tak se podívat na problém v klidu s profesionálem, psychologem nebo psychiatrem, vzít si delší dovolenou.

A.cz: Jak by se k vyhořelým lidem měli chovat jejich spolupracovníci?

Základ je nedělat mu psychologa. Závažnost vyhoření poznáte podle toho, že kolegovi řeknete: "Hele, ty už seš úplně vyhořelej". A když to vehementně popře, tak si můžete být téměř jistí, že o to závažnější jeho vyhoření bude. Když řekne: "Mám toho plný kecky, už nevím, co s tím," tak mu nabídněte, že si zajdete na squash, na ryby, do hospody. Protože jsme si řekli, že základem je sociální podpora - poskytněte mu ji a zkuste o tom s ním mluvit, říct mu: "Vem si dovolenou, já to tady za tebe udělám."

A.cz: Co když o to ale nestojí?

Ve chvíli, kdy si nenechá pomoct, tak je to velký problém, protože s tím v zásadě nic neuděláte. Můžete pouze říct na rovinu, co si myslíte.

Častěji vyhoří muži, ženy mají kamarádky

A.cz: Vyskytuje se v Česku burnout častěji u mužů, nebo u žen?

Teoreticky se můžeme domnívat, že to postihuje více ženy, protože jsou citlivější, na druhou stranu některé výzkumy v České republice ukazují, že lékaři trpí syndromem více než lékařky. Vysvětlení může být několik. Ženy jsou například schopny o problémech lépe povídat, mají prostě kámošky, se kterými to proberou, také jsou méně často ve vedoucích funkcích.

A.cz: Může se syndrom vyhoření vyskytovat i u mladých lidí, třeba do 25 let?

Například u studentů, kde je typická vysoká zátěž a odpovědnost. Studenti medicíny mohou být konfrontováni už s praxí, na kterou nejsou připraveni. Podobně studenti pedagogických fakult nebo středních zdravotních škol.

A.cz: Jaké další psychické potíže kromě syndromu vyhoření mohou překážet v práci?

Depresivní porucha - ta se ale ve srovnání se syndromem vyhoření vyskytuje spíše u starších lidí. Potom to mohou být třeba poruchy přizpůsobení, poruchy spánku a řada různých jiných neurotických problémů.

A.cz: Jak se liší burnout od únavového syndromu?

Především v příčinách. Syndrom vyhoření je, jak už jsme si řekli, důsledek nadměrné pracovní zátěže. Za únavovým syndromem stojí pravděpodobně jiné psychické nebo imunitní potíže.