Co jste dělala onoho památného dne, v pátek 17. listopadu 1989, než jste odešla jako spoluorganizátorka a řečnice na pražský Albertov?
Hrála jsem si s malou dcerou Emmou (zpěvačka a moderátorka DVTV Emma Smetana - pozn. red.). Stavěly jsme domy z kostek, česaly jsme zlaté hedvábné vlásky, vařila jsem brambory a chvílemi jsem se podívala na svůj připravený projev, mimochodem o dialogu s komunistickou mocí. Přemýšlela jsem, kdy se asi dostanu večer domů. Když přišla teta Marcela, která mi hlídala Emmu, vedla jsem s ní banální rozhovor o tom, co si vzít na sebe. Neměla jsem tušení, že ten den začne revoluce.
Byl ten den něčím výjimečný? Cítila jste něco ve vzduchu?
Vzbudila jsem se s radostí, že toto nebude ‚pátek, nešťastný to den‘, ale velký den, kdy se jako studentské hnutí zase posuneme o krok dál. Cítila jsem uspokojení, že se nám studentům podařilo získat poprvé oficiální povolení na demonstraci, že jsme my, redaktoři studentských časopisů ze STISu (Studentské tiskové a informační středisko) konečně spojili síly s kolegy ze STUHy (tajná studentská síť dětí disidentů), že snad přijde více než obvyklých pár stovek nebo tisíc lidí.
Proč se právě 17. listopad 1989 stal tou skutečně masovou demonstrací, první velkou po tolika letech?
Nápad vznikl v debatách mezi STISem a STUHou, byli jsme už utrmácení z předchozích demonstrací, kdy nás bylo pořád zoufale málo. Skoro jsme se všichni od vidění znali - ze Škroupova náměstí, z každoročního 21. srpna, 28. října, z Palachova týdne, ze sbírání podpisů na Několik vět, z rockových koncertů a ze studentských časopisů.
Po prázdninách 1989 jsme se s Martinem Mejstříkem vypravili za mými přáteli na univerzitě a v evangelické církvi v Lipsku a ti nám poradili dvě důležité věci: Musíte na příští akci dostat oficiální povolení, jako my na tzv. Mírové pochody vždy po pondělní mši tady v Nicolaikirche. A musíte také najít datum, výročí, které komunistům nebude podezřelé. Nejlépe nějaká oběť nacistického režimu, komunisté přece hlásají, že jsou úplně jiní než nacisté. Tak nás napadl zastřelený Jan Opletal, jeho kolegové a dojemný pohřeb, uzavření vysokých škol v protektorátu, přepadení studentských kolejí a odvlečení 1200 československých studentů do koncentračního tábora v Sachsenhausenu. Stejně uvažovali kolegové ve STUHa, jak se později ukázalo. Byl to silný příběh a padesáté výročí 17. listopadu 1939 se blížilo.
Bylo vám 23 let, neměla jste zkušenosti s projevy pro plná náměstí, ostatně jste je z komunismu ani nemohla mít. Jaký to byl pocit, postavit se před plný Albertov a zahájit demonstraci, která brzy vešla do světových dějin?
Když jsem vylezla na krabice k mikrofonům, uviděla jsem najednou ty nekonečné davy lidí - s květinami, s transparenty, s československými vlajkami. Nikdy předtím jsem tolik lidí neviděla, chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala. Dívala jsem se do rozzářených tváří, zkoušela jsem přečíst nápisy na transparentech, říkala jsem si šťastně: "Tak oni přece přišli! Konečně jsme všichni na jednom místě v jednom okamžiku. Naši kolegové nás v tom nenechali!" Pamatuji si pocit hrdosti a štěstí, pohled na najednou svobodné lidi, nečekanou radost. Jako by se na chvíli zastavil čas.
Mačkala jsem ve vlhkých dlaních papír se svým pečlivě připraveným projevem. Musela jsem se zhluboka nadechnout, na další zkoušení zvuku už nebyl čas. Potlesk ke mně přicházel jako ve vlnách, z různých stran, odrážel se ode zdí lékařské fakulty. Ten zázračný okamžik, kdy se všechno měnilo, už jsem nikdy nezapomněla.
Monika MacDonagh Pajerová
- 8. ledna 1966 narozena v Janově u Děčína
- 1988-1989 vedla Studentské tiskové a informační středisko, mluvila ke shromážděným studentům 17. listopadu 1989 na Albertově, byla jednou ze studentských mluvčích tzv. sametové revoluce a tiskovou mluvčí koordinačního stávkového výboru
- 1990-1998 kulturní atašé na československém a českém velvyslanectví v Paříži, Rada Evropy, Štrasburk
- 1998-1999 mluvčí ministerstva zahraničí ČR
- 2000-2003 se angažovala v přípravách na vstup ČR do EU
- 2004 - až do současnosti učí na New York University Prague Evropské studie či Historii 20. století
- je autorkou, spoluautorkou nebo editorkou knih, např. Ven ze stránky (1994, téma: Jiří Kolář), Portrét české společnosti na prahu Evropy (2004), Evropané píší o Evropě (2008), Vezměte s sebou květinu (2014), Sametová revoluce po 30 letech (2019)
Zdroj: Paměť národa, Aktuálně.cz
Shromáždění se po projevech a hymně vydalo na Vyšehrad. Ve svém projevu jste říkala, že tady akci ukončíte. Bylo už v této chvíli jasné, že to bude jen jakási mezizastávka?
Po hymně na Albertově přišla pro nás organizátory těžká chvíle. Museli jsme se rychle prodrat přes celé náměstí do čela průvodu, který samozřejmě chtěl hned zamířit doprava, do centra města. Stáli jsme s Martinem Mejstříkem a bratry Markem a Martinem Bendou na kymácejícím se lešení s hořícími svíčkami v ruce a prosili jsme lidi, aby to nejdřív otočili na Vyšehrad, že jsme to slíbili úřadům. Ale ano, ve skutečnosti to bylo tak, že půjdeme nejdřív na Vyšehrad, pak do centra.
Studenti chtěli rovnou na Václavské náměstí?
Někdo vykřikl, že "Doleva jsme šli už dost dlouho", lidé se smáli, ale nakonec se nám podařilo průvod usměrnit. Stáli jsme už skoro hodinu, lešení se houpalo a nekonečné davy lidí procházely pod námi. Horký vosk mi kapal na ruce, ale necítila jsem bolest. Zkoušeli jsme odhadnout, kolik nás vlastně je, ale bylo to nemožné. Hodně, víc než kdy předtím. Celou akci jsme pořádali s tím, že potřebujeme lidi dostat do středu města, nejlépe na Václavské náměstí.
Původně jsme tu trasu měli i na zvacích letácích, kde jsme vysvětlovali, že nechceme jen pietně vzpomínat na naše předchůdce, studenty z roku 1939, že se chceme vyjadřovat k tomu, co se ve společnosti děje dnes, v roce 1989. Leták jsme ale nazvali "Vezměte s sebou květinu!" a nakreslili na něj růži, abychom dali najevo, že nechceme násilí. Vzpomínka na potlačené studentské povstání v Číně byla přece jen pár měsíců stará. Protože nás ale nečekaně bylo tolik, nejvíc od srpna roku 1969, protože transparenty jasně mluvily o svobodě a demokracii a konci vlády jedné strany, měli jsme v tom valícím se davu pocit ohromné síly a energie.
Posílilo toto rozhodnutí další euforické dění na Vyšehradě?
Bylo dojemné stát pak na Slavíně u hrobu Karla Hynka Máchy, který zemřel mladý, držet květiny a svíčky, číst na náhrobku "Daleká cesta má, marné volání…". Cítila jsem, že i my jsme na začátku nějaké cesty, která bude dlouhá - a že návrat zpět už není možný. Když jsme sešli z Vyšehradu a lidé vybíhali z domů a hospod a přidávali se k nám, měli jsme pocit, že nás už nikdo a nic nemůže zastavit.
Pochod podél nábřeží od Vyšehradu k Národnímu divadlu byl naprosto triumfální, neměli jsme žádnou představu o tom, že na Národní třídě lezeme do pasti.
Byli jste si vědomi, že jdete do rizika, když jste povolené shromáždění na Vyšehradě neukončili a pokračovali směrem na Václavské náměstí, které si komunistická moc vždy pečlivě hlídala a jakékoliv demonstrace tvrdě rozháněla?
Dnes si uvědomuji, že jsme možná měli být opatrnější, poslat hlídky napřed na trase Vyšehrad - Václavské náměstí. Zkoumat, kdo ještě se nám přimotal do průvodu. (V průvodu se pohybovali i příslušníci tajné policie - pozn. red.) Ale byli jsme jako opilí radostí a zpětně jsem ráda, že jsme se nechali unášet pocitem nečekané, nepoznané svobody.
Jenže pak jste uviděli na křižovatce Národní třídy a Spálené ulice neprostupné řady policistů a zásahové jednotky s bílými přilbami, s plexisklovými štíty a obušky. Byl to velký šok?
Za všemi těmi policisty byly ještě transportéry s radlicemi, slyšeli jsme štěkání psů, ze střech slaňovali příslušníci zvláštních jednotek a z tlampačů nás vyzývali hrozivým hlasem pořád dokola: "Rozejděte se! Tato demonstrace není povolená. Pokud se nerozejdete, bude proti vám použito donucovacích prostředků!"
Od Albertova už uplynula řada hodin, padla tma a byla nám zima, přece jen listopad, byli jsme unavení, měli jsme žízeň, cítila jsem ochromující strach. Seděli jsme na vozovce, před sebou povadlé květiny, hořící svíčky, zpívali jsme Masarykovu oblíbenou "Ach synku, synku" a spirituál "Jednou budem' dál, já vím…" a volali jsme zbytečně "Máme holé ruce, máme holé ruce!". Nic nepomáhalo, bylo jasné, že nás čeká něco strašného.
Sametová revoluce po 30 letech
Daniel Kroupa, Monika MacDonagh-Pajerová, Jolyon Naegele a Jan Sokol se v rozhovorech s Olgou Sommerovou a Petrem Placákem vracejí k událostem sametové revoluce. Nejde jen o vzpomínky přímých účastníků, ale především o úvahy o naší nedávné historii a hodnotách, které nás formovaly a formují. V rozhovorech i bohatém fotografickém doprovodu sledujeme cestu k Listopadu, dramatické události konce roku 1989 a také zamyšlení nad tím, co nám změna přinesla a jaký svět společně vytváříme.
Zdroj: Nakladatelství Karolinum
Šlo ještě něco dělat, nějak zachránit situaci?
V jednu chvíli jsem zkoušela mluvit s první řadou těch policistů - byli to mladí kluci, ale vůbec nereagovali. Když jsem jim vysvětlovala, že demonstrace je povolená a že se teď opravdu nemáme kam rozejít, v obličeji se jim nepohnul ani záblesk porozumění. Dívali se skrze mě, pak mě jeden zatlačil zpátky na zem.
Mezitím se k nám prodrali kolegové ze zadních řad, že průvod vlastně odřízli od nábřeží, zamčené byly všechny obchody i dveře, rolety stažené. Dopředu jsme nemohli, zezadu se na nás valili další lidé, netuše, co je čeká. Volali jsme "Nechte nás projít!", oni nesmyslně rozkazovali, že se máme rozejít, i když nebylo kam. Byli jsme v pasti, z níž nebylo úniku.
Pak začal nebývale brutální zásah Sboru národní bezpečnosti, tzv. esenbáků. Co se s vámi dělo?
Začali nás tvrdě vytlačovat z Národní třídy do vedlejší, těsné Mikulandské uličky - tam už čekaly "červené barety", protiteroristické jednotky - a vypukl totální chaos. Zmatek, křik, strach z ušlapání, oni svírali dav čím dál těsněji, jako by nás chtěli rozdrtit. Vjela do nich úplná zuřivost a surově mlátili nás, svoje věkové vrstevníky, jako bychom byli jejich osobní nepřátelé. Bylo jim jedno, jestli je před nimi holka nebo kluk, starý nebo mladý, jestli dotyčný má kam ustoupit nebo narazí rovnou do sloupu za sebou.
Myslela jsem, že se odtamtud živá nedostanu. Najednou mě někdo popadl za rukáv a vtáhl mě do průjezdu a na schodiště jednoho z domů. V tom temném neznámém bytě se už tísnilo několik desítek lidí. Neviděli jsme pořádně jeden druhému do tváře, třásli jsme se strachy a poslouchali hrozné zvuky z ulice. Každou chvíli jsme čekali, že vlítnou i na nás - zdálo se mi, že už slyším dusot těžkých bot, že už po mně skáčou obávaní policejní psi, že už mě táhnou za vlasy dolů ze schodů. Byla mi zima, tiskla jsem se k radiátoru ústředního topení a trhala jsem na kousíčky letáky z Albertova a svůj vzácný projev. Cpala jsem ty papírky do skulin v podlaze, to čekání bylo strašné.
Co jste dělala po zásahu?
Když ten příšerný hluk utichl, vymotali jsme se postupně ven a obešla nás hrůza - všude se válely šaty a boty a batohy a poletovaly papíry a někde už hořely svíčky. Měla jsem pocit, jakoby smrt prošla těsně kolem nás. Když jsem uviděla tělo přikryté vlajkou, vůbec jsem nepochybovala, že je to jeden z mrtvých po zásahu. Vzpomněla jsem si, že jsem ještě včera lidem říkala, ať určitě přijdou na Albertov, že tentokrát se nic nestane. Teď mám možná na svědomí mrtvé lidi…
Jak se podařilo rozehnaným studentským vůdcům znovu sejít?
Utíkali jsme do Obecního domu, kde jsme my organizátoři měli sraz před dlouhým časem - kolem našeho stolu už zaražení seděli Martin Mejstřík, Pavel Žáček, Tomáš Drábek a další. Všichni jsme byli v šoku a opakovali jsme, že to snad není možné. Dojednali jsme zde, že jdeme do stávky.
Ze šatny jsem zavolala domů. Teta mě ujišťovala, že se o dceru postará. Měly jsme domluveno, že kdybych se z nějaké demonstrace nevrátila, okamžitě ji popadne i s připravenou taškou a zmizí na místo, které jsme si předem dohodly. Byl jím zchátralý dům u Mladé Boleslavi, který zdědila po mamince a nikdo tam nejezdil.
Po revolučních dnech jste Čechům zmizela z očí. Jaké byly vaše další osudy?
Tatínek tehdy skoro dvouleté Emmičky žil v Paříži a mínil tam zůstat, to se mi bohužel nepodařilo ho přesvědčit, že to tady teď bude úplně skvělé a úžasné. A tak jsem šla do diplomacie - na rozdíl třeba od Marka Bendy či Jirky Dienstbiera. A vlastně jsem udělala dobře, protože s malým dítětem bych asi těžko mohla vysedávat v parlamentu.
Diplomacie přece jenom byla dejme tomu víc zarámovaná, byla tam nějaká pracovní doba od - do a měla jsem velké štěstí na kolegy. Můj první ministr byl Jiří Dienstbier, to bylo sluníčko, můj velvyslanec úžasný historik Jaroslav Šedivý, tiskový atašé vynikající kamarád Jaroslav Jírů ze samizdatových Lidovek a Svědectví Pavla Tigrida bylo nedaleko. Být kulturní atašé v Paříži bylo skvělé.
Pak přišlo zaměstnání v Radě Evropy a ve Francii jste zakořenila, jak vás pak napadlo vrátit se zpět do Česka? A jak těžké to bylo rozhodnutí?
Věděla jsem, že jestli tam zůstanu ještě o rok déle, tak už ani sebe ani tu Emmičku, tehdy desetiletou, nevrátím do českého prostředí. Nechtěla jsem, aby se z nás staly Francouzky. Takže jsem si na jaře 1998 řekla: příští rok to bude deset let od revoluce, já se tady pořád vláčím Paříž - Štrasburk, služební cesty po celé Evropě. Naštěstí jsem pořád s sebou měla tetu, která mi strašně s dcerou pomáhala, ale stejně to pro svobodnou matku s dítětem nebyla úplně ideální situace. A tak jsem zavelela, že se vracíme do Prahy. Emmička si myslela, že se maminka zbláznila. Také moji rodiče si mysleli, že mi přeskočilo, taková kariéra v Radě Evropy, člověk dělá zajímavou práci, má velký plat, sekretariát. Pořád ale myslím, že bylo dobře, že jsme se vrátily do Čech včas.
Jak těžké tu bylo začínat znovu?
Začala jsem pracovat jako mluvčí ministerstva zahraničních věcí, vedla jsem tam dosti zoufalý tiskový odbor, kde bylo asi patnáct lidí, jejichž jediný zájem byl, jak se dostat rychle na nějakou ambasádu. Takže moje apely na to, aby více a lépe pracovali, byly dost marné, měli mě za "mimozemšťana". Nebylo to úplně nejpříjemnější období a taky jsem to nevydržela déle než rok a půl.
Když pak v roce 1999 přišla výzva Děkujeme, odejděte!, bylo vyřešeno, protože jsem nemohla být mluvčí ministerstva zahraničních věcí, když jsem podepsala výzvu k odstoupení vlády a ke zrušení opoziční smlouvy.
Co se vám tehdy honilo hlavou?
Odcházela jsem po deseti letech s dobrým pocitem, že konečně budu zase svobodná, že vlastně ta diplomacie, ať už česká nebo evropská, je trošku moc armáda, je tam hodně hierarchie a člověk si musí dávat pozor na ústa a mně to nikdy moc nešlo. Takže se mi strašně ulevilo.
Co děláte nyní?
Poslední léta píšu a učím. Vlastně jsem se vrátila k tomu, co jsem původně studovala, tedy učitelství na Filozofické fakultě UK, ale nedoufala jsem, že budu moci kdy učit. V nové době se mi to povedlo a pořád mě to strašně baví. Navíc svoboda vysokoškolské učitelky je přesně to, co mi vyhovuje. Můžu říkat a psát téměř, co chci, a můžu podpořit pokaždé ve volbách toho, kdo mi aktuálně připadá důvěryhodný. Je mi bližší ta pozice, kdy se vyjadřuji sama za sebe.
Slavíme třicet let od pádu komunismu. Co říkáte současné politické situaci?
Všichni by se teď měli snažit, aby Andrej Babiš nevyhrál příští volby. A to bude těžký úkol, takže pro to udělám, co budu moci. Osobně se domnívám, že od roku 1989 je teď stav demokracie úplně nejníže, co kdy byl. Ani opoziční smlouva nebyla taková katastrofa, protože tehdy bylo jasnější, kde je dobro, kde je zlo, co musíme hájit, co jsou ta nebezpečí. A ještě si lidé pamatovali étos listopadu 89.
Někdy si říkám, že to musí být i naše chyba, že jsme vzbuzovali taková očekávání. Demokracie zkrátka není nikdy vybojovaná a to je asi největší objev, který jsem za těch posledních třicet let udělala. Historie lidstva probíhá skutečně v cyklech a náš pocit v roce 1989, že toto je konec dějin a dobro zvítězilo nad zlem, byl zkrátka mylný. Po revoluci prostě zákonitě přijde protiakce, nějaká restaurace toho starého režimu a po restauraci toho starého režimu může přijít zase nová revoltující vlna.
Nová vlna revolty znovu vychází ze studentského prostředí. Co si myslíte o spolku Milion chvilek a Mikuláši Minářovi?
Je dobře, že jsou desítky tisíc lidí ochotné vůbec do ulic vyjít a věřím, že když bude ještě hůř, že ti lidé opět přijdou. Milion chvilek a jejich představitelé tady obdivuhodným způsobem vytvořili prostor, v němž se lidé zase zajímají o veřejné dění. To je strašně důležité. Zároveň se zdá, že si s tím ta mladší generace úplně neví rady a jejich apely zatím vyznívají naprázdno. Možná ale potřebují více času.
