Praha - Žlutě natřený vůz Wanderer-Union, na jehož předních sedadlech byli dva muži v uniformách SS, sjel ještě před závorou a strážním domkem na louku. Velitel koncentračního tábora to tak dělával, snad aby jeho pýcha neutrpěla zastávkou u brány. Ostatní esesáci ho brzy začali napodobovat a strážní si na to zvykli.
Jakmile ale šestiválec projel řetězem stráží na silnici a začal zrychlovat, zpod deky se v zadní části vozu vynořila hlava. "Ještě nestřílí?" zeptal se třetí muž, český armádní důstojník Josef Mautner. Spolujezdec, francouzský letec v německé uniformě, s úsměvem zakroutil hlavou.
V srpnu 1942 se Josef Mautner a čtyři další muži vydali na útěk z koncentračního tábora Natzweiler v Alsasku. Do konce války zůstali jediní, nikdo další už z tábora neunikl. Zpráva o poměrech v koncentračních táborech, kterou v Česku nyní poměrně málo známý Mautner vypracoval v Londýně, se stala důležitým podkladem při přípravě poválečných procesů s nacistickými zločinci.
Mautnerova zpráva nyní vychází v plném rozsahu s předmluvou a poznámkovým aparátem historika Jiřího Plachého. Vydává ji Ústav pro studium totalitních režimů ve spolupráci s Vojenským historickým ústavem.
Vojenskou krev měl litoměřický rodák Josef Mautner v těle po otci, profesionálním důstojníkovi rakouské armády. Za mocnářství se Josef Mautner stihl zúčastnit bojů v Itálii, kde utržil vážné zranění. V roce 1923 si připnul výložky nadporučíka a postupně se začal zaměřovat na tehdy moderní, někdy až výstředně vnímanou zbraň - útočnou vozbu. Tedy obrněnou techniku, spojující vysokou palebnou sílu a pohyblivost, která měla rozhodovat příští válku.
Mnichov ho zastihl na ministerstvu obrany. V okupované vlasti nezůstal na svobodě dlouho. Ráno prvního září 1939 se podivná válka změnila v horkou, wehrmacht vpadl do Polska a v protektorátu Čechy a Morava nacisté pozatýkali přes tisíc rukojmí z řad veřejného a kulturního života, aby předešli očekávané aktivizaci odboje.
"Stalo se tak pod záminkou, že se nejedná o zatčení, nýbrž že jiný československý důstojník se odvolává na moji svědeckou výpověď," napsal ve své zprávě později Mautner. Z Pankráce, kde pobyl týden, putoval do neblaze známého koncentračního tábora Dachau a po porážce Polska do Buchenwaldu. Souběžně se výrazně horšily zpočátku ještě poměrně snesitelné životní podmínky vězňů. Nebylo divu - Buchenwald vedl fanatický nacista Karl Koch a jeho manželka Ilsa, táborová dozorkyně, s podobně sadistickou náturou.
Přestože Mautnerova zkušenost z koncentračního tábora nebyla úplně ojedinělá, jeho svědectví mělo hodnotu kvůli času, který v táboře strávil. "Během tří válečných let se situace v koncentračních táborech výrazně změnila k horšímu. Uprchnout se v té době podařilo jen nemnohým a to, aby se někomu z bývalých vězňů podařilo šťastně dostat do Velké Británie, bylo téměř nemožné," připomíná historik a editor knihy Jiří Plachý.
Tábor Natzweiler, kam Mautnera převezli na jaře 1942, vedl Sturmbannführer Egon Zill. "Je to muž malé postavy, odpuzujícího zevnějšku a velmi arogantní," napsal po svém útěku v Londýně do zprávy pro prezidenta Edvarda Beneše Mautner. Popsal i jiné velitele z Buchenwaldu a Natzweileru, včetně poznámek o jejich sadismu, brutalitě a oblíbených způsobech trýznění vězňů. Za pět měsíců v táboře zemřely čtyři stovky vězňů z původních 930. Pracovali až třináct hodin denně, provinilci proti táborovému řádu o hodinu více.
Podmínky pro útěk nastaly, až když se dala dohromady pětičlenná skupina vězňů. Dva z nich pracovali v prádelně a mohli získat uniformy esesáků, další měl zase jako mechanik přístup k autům. Mautner měl na starost detailní naplánování celého útěku, který se jim podařilo uskutečnit 4. srpna 1942. V okupované části Francie ale ztratili jednoho člena skupiny, který krátce poté padl do rukou nacistům. Ti ho mučili a popravili.
Mautnerovu skupinu zadrželi francouzští četníci, ale když jim český důstojník řekl, kým je, Francouzi prohlásili, že mu věří, ale že uprchlíci mají být opatrnější a sehnat si nějaké nářadí, aby se mohli vydávat za dělníky snáze. Třiadvacátého srpna skupina úspěšně přešla do tehdy ještě neokupovaného zbytku Francie.
Tam se Mautnerovi poměrně dlouho nedařilo získat výjezdní povolení. Do toho přišla spojenecká invaze do držav vichistického režimu v Africe a reakce v podobě německé okupace zbytku Francie. Český důstojník, jemuž v patách už slídilo gestapo, se nakonec dostal do Španělska na poslední chvíli a na falešné doklady. Díky vystaveným dokumentům se už o devět dní později mohl nadechnout londýnského vzduchu.
Po výslechu britskou kontrarozvědkou se zapojil do práce exilového československého ministerstva obrany, sídlícího na Piccadilly. Vypracování zprávy o koncentračních táborech, které dostal za úkol, bylo v té době důležitým tématem.
Spojenci totiž sice proti nacistům už poměrně úspěšně bojovali, nedokázali si ale představit hrůzy, které nacisté na okupovaných územích provádějí. Jen pár dní po Mautnerovi do Londýna dorazil mladý polský odbojář Jan Karski, který skrytě navštívil varšavské ghetto i vyhlazovací tábor Belzec a následně prošel přes půl Evropy až do Gibraltaru. Jenže v Anglii mu nevěřili. Teprve přibývající výpovědi o brutalitě nacistů myšlení politiků na Západě změnily.
"Svědectví Josefa Mautnera jako jednoho z nemnoha očitých svědků nacistických zvěrstev bylo v té době zcela zásadní," ocenil 136stránkovou zprávu českého důstojníka historik Plachý. Až na sklonku roku 1943 - i díky jeho práci - velmoci přijaly princip potrestání válečných zločinců.
Mautnerovo angažmá ale patrně nebylo takové, aby jej sám označil za úspěšné. Historik Plachý soudí, že českého důstojníka pobyt v Londýně zklamal, protože čekal, že bude velet bojovému útvaru. Jenže západní odboj disponoval přebytkem důstojníků. Mautner tak přešel pod ministerstvo sociální péče, kde mu svěřili vedení repatriačního odboru - to se psal rok 1944. Spojenci už věřili ve vítězství a exilová československá vláda vymýšlela, jak po válce zajistit převahu slovanského obyvatelstva v obnoveném státě.
V září, několik měsíců po úspěšné invazi v Normandii, dostal Josef Mautner na starost repatriační misi na Blízkém východě, kde podle odhadů žilo zhruba deset tisíc původně československých občanů, kteří by se mohli vrátit domů. Problém ale byl v tom, že někteří už se oddali myšlence vybudování židovského státu, Izraele. Mautner navíc vedl kompetenční spory s československým konzulátem a nakonec se vrátil domů bez úspěchu.
Po návratu si rozšířil příjmení o krycí identitu, kterou používal za války. Také vlivem radikalizace, která započala v koncentračních táborech, uvěřil v myšlenku komunismu a vstoupil do KSČ. Velel žatecké tankové brigádě, ale komunisté ho brzy po úspěšném převratu poslali na nucenou zdravotní dovolenou. Po několika soudních tahanicích pracoval už jen v civilní sféře. Zemřel v roce 1965.
