Mají lidé, kteří prodělali covid-19 dvakrát, něco společného? Říká se, že u těch, kteří mají bezpříznakový nebo mírný průběh, si tělo nemusí vytvořit tak velké množství protilátek. Jak často se tedy jedná o lidi, kteří první nákazou prošli bez větších problémů?
To tak skutečně může být. Pokud proběhne onemocnění velice mírně nebo třeba s minimálními příznaky, tak si tělo vytvoří málo protilátek. Pokud se tedy člověk s virem setká podruhé, a především pokud se potká s velkou infekční dávkou, tak může relativně brzy znovu onemocnět.
Vedle toho existuje i názor některých klinických lékařů, kteří tvrdí, že pokud měl člověk naopak velmi těžký průběh, tak jeho tělo bylo natolik vyčerpané, že si významně vysoké množství látek také nevytvořilo. Takže pravděpodobně střední průběh onemocnění vám vytvoří asi největší množství protilátek, ale to jsme na poli spekulací. Dat je v tomto směru stále málo, takže tam jsou určité nejasnosti.
Lze alespoň říct, zdali bývá závažnější první, nebo druhé onemocnění?
Máme zaznamenány obě dvě varianty. Druhý průběh byl závažnější asi ve dvou případech, naopak máme i případy, kdy druhé onemocnění bylo mírnější. Jinak ale všichni ostatní zůstávali typově ve stejné kategorii. První mírný, druhý mírný. Pokud budete mluvit s konkrétním člověkem, ten vám možná situaci popíše tak, že se při první nebo druhé epizodě cítil hůř. Jenže tohle nelze hodnotit, pokud dáváte dohromady celorepubliková čísla. Tam to musíte "škatulkovat" na tři kategorie - mírný, střední a závažný.
A hlavně do hry vstupuje ještě jeden faktor. Já netuším, jak velké infekční dávce byl daný člověk vystaven. Mohu pouze spekulovat, že například nákaza v letních měsících loňského roku proběhla pravděpodobně tak, že dotyčný vdechl menší množství viru, zatímco na podzim nebo v zimě, kdy v celé společnosti probíhalo masivní komunitní šíření a byli jsme více ve vnitřních prostorech, bylo vystavení se infekčnímu aerosolu, a tedy množství viru, které nakažený vdechl, o něco větší. Ale to neumím změřit a spekulovali bychom. Určité argumenty pro to jsou, ale neumíme to dokázat. Nikdo nezměří množství viru, které člověk vdechl.
Průběh prvního onemocnění tedy není společným znakem pro lidi, kteří prodělali covid-19 dvakrát. Nenašel se ale jiný, třeba věk, pohlaví nebo způsob, jakým se nakazili?
Asi vás překvapím, ale není tam nic pozoruhodného. Neobjevili jsme žádný faktor, na základě kterého bych mohl říct, že určitá skupina lidí má sklon k tomu se nakazit podruhé. Nic takového jsme v datech nenašli, přece jenom je to malý soubor v řádu desítek případů. Nebylo tam něco, co by nás takzvaně praštilo do oka. Mezi dvakrát nakaženými jsou tak mladí lidé i senioři, lidé s diabetem nebo s imunosupresí. Nebyla tam žádná typická kategorie, je to do jisté míry "všehochuť".
To, že to člověk chytí podruhé, mohou říkat i lidé, kteří si špatně vyloží výsledky PCR testu. Stává se, že PCR test stále detekuje virus, i když je člověk po nákaze zdravý a není ani infekční. Jak moc obvyklé je, že PCR test vyjde pozitivně i několik týdnů po nákaze?
Ano, to je z toho důvodu, že PCR test detekuje i fragmenty neživého viru, které mohou v těle být i určitou dobu po infekci. U části lidí, kteří mají poruchu imunity, tam mohou zůstávat ještě o něco déle. Známe také případy, kdy někteří lidé byli hospitalizováni se středním průběhem nemoci a pozitivita u nich přetrvávala, protože se jejich tělo neumělo s daným virem poprat, přestože virus už v tuto dobu nebyl živý.
Na úplném začátku, když se to ještě nevědělo, byli lidé nuceni být v karanténě. Nyní je už dat více, takže víme, že ač PCR pozitivita někdy přetrvává, tak pokud dotyčný nemá 10 nebo 14 dní od začátku infekce projevy nemoci a nemá je alespoň tři dny, lze na něj nahlížet jako na neinfekčního. V těle má už jenom zbytkovou RNA, kterou testy vzhledem ke své citlivosti mohou zachytit, ale dotyčný už není pro své okolí infekční.
Zatímco lidi, kteří se nakazili podruhé, jsou pro své okolí i podruhé infekční.
Ano. Oni měli druhou epizodu onemocnění v intervalu tři měsíce a více od první nákazy. U kategorie nemocných do konce října, kterou máme podrobně zanalyzovanou, byl interval klidně až 231 dní s tím, že střední hodnota byla 200 dní, což je zhruba šest až sedm měsíců mezi oběma epizodami. A to byly dvě epizody infekčního onemocnění - jak pro daného jedince, tak pro potenciální infekčnost pro jeho okolí.
Interval mezi první a druhou epizodou onemocnění byl v rozmezí 101 až 231 dní. Ta nejnižší hodnota je poměrně blízko k 90 dnům, které se pokládají za minimální dobu, po kterou je člověk imunní. Je tedy stanovená dobře? Neukazuje to, že u každého jedince nemusí imunita trvat alespoň 90 dnů?
Tento interval je stanoven velice dobře. Musíme vycházet z obvyklého chování viru. Přestože celosvětově jednoznačná definice není, tak obvykle se používá právě interval 90 dní. A stanoven je skutečně dobře. Ale zachytili jsme celkem tři případy, kdy k opakovanému nakažení došlo za méně než 90 dnů, ale bylo to pouze asi o pět dnů méně. Jenže to jsou tři případy ze statisícových počtů. To je naprosto akceptovatelné, když jde o takto nízké číslo. Takže v tuto chvíli vám mohu potvrdit, že 90 dnů je stanoveno dobře.
A kdybychom tento parametr upravili a hledali jsme, jestli se lidé znovu nenakazili za výrazně kratší dobu?
Pokud se budeme bavit o tom, že by byl interval výrazně kratší, například 30 nebo 40 dnů, tak tam bych se spíše přikláněl k tomu, že jde o poruchu imunity a že se jedná o jednu infekci, která pouze vymizela a pak se reaktivovala. O viru skutečně ještě všechno nevíme, ale tak, jak je každý z nás trochu jiný, naše imunita je odlišná, tak každý reaguje na infekci jinak. U tak výrazně kratšího intervalu je to ale spíše o boji těla s virem a jeho přetrvávání v rámci jedné infekce.
V minulém roce jsme měli tři čtvrtě milionu případů, reinfekce se prokázala s jistotou u 56 lidí, což je z tak velkého množství opravdu málo. Můžeme na základě toho říct, že imunita po prvním onemocnění je u většiny lidí výrazně delší než 90 dnů?
Určitě. Troufnu si říct, že tohle je naprosto jasný argument. Část lidí se děsí toho, že může znovu onemocnět už za tři měsíce, jenže já se jednoznačně přikláním k variantě, že imunita osob je delší než tři měsíce. I kdybych byl hodně vstřícný ke kalkulacím a jako znovunakažené bych vzal nejenom 56 potvrzených případů a dalších 36, u kterých to musíme ještě ověřit, ale i dalších 189, jakkoliv u nich panují velké pochybnosti, tak se dostanu na něco přes 250 potenciálních případů ze 750 tisíc nakažených. Pokud by imunita nebyla delší než tři měsíce, tak by počet reinfekcí byl jednoznačně mnohem vyšší.
Troufnete si říct, po jak dlouhou dobu je tedy většina lidí po prodělání covidu vůči němu imunní?
To po mně chcete více, než umím říct. Šel bych totálně na pole spekulací. Určitě to bude interval delší. V obecné rovině ale tato čísla dávají nepřímý argument pro to, že velká část lidí má po prodělání nemoci rozhodně delší než tříměsíční ochranu - tedy za předpokladu, že ji prodělali s příznaky. Přesné číslo ale říct neumím.
Jak moc důležité je vaše zjištění pro očkování?
Výsledky potvrzují, že i když jsem covid prodělal, tak mohu znovu onemocnět. Ta možnost tu reálně je, takže bych měl být naočkován. Určitě to ale neznamená, že bych měl být naočkován ihned. Nyní platí, že když jsem covid prodělal, tak mohu být naočkován sedm dní po bezpříznakovém a čtrnáct dní po onemocnění s příznaky. To je ta nejkratší doba.
To, co si z toho můžeme vzít do praxe zejména v současné době, kdy je množství vakcíny omezené, je to, že pokud jsem covid prodělal, tak je vhodnější se nechat očkovat až po třech měsících, protože po tuto dobu mám velmi slušnou imunitu a je velmi nepravděpodobné, že po tuto dobu onemocním znovu. V tuto chvíli by tedy rozhodně měli být prioritně očkováni jiní a na toho, kdo covid prodělal, by se mělo dostat později.
Ministr zdravotnictví Jan Blatný na jedné z tiskových konferencí popisoval příběh své spolupracovnice, která se nakazila dokonce třikrát, přičemž kvůli onemocnění nakonec bohužel zemřela. Registrujete i vy nějaké případy trojitého nakažení?
Teď jsme řešili dvojité infekce, takže nemohu vyloučit, že v této kategorii je schovaný jeden, kdo se nakazil i potřetí, ale opravdu jsme se na toto nesoustředili. Takže o tomto nevím. Na druhou stranu základní analýzu dělala moje kolegyně a ta neupozorňovala na to, že by v přehledu měla tři infekce vedle sebe. Primární odpověď ale je, že jsme sledovali dvojí infekce, takže neumím na danou otázku odpovědět. O trojité infekci nevím, ale přiznávám se, že jsem to nesledoval.
Lze ale očekávat, že když se člověk může nakazit dvakrát, tak může i potřetí.
Budou to asi naprosto raritní případy, kterých však časem bude přibývat, ale bude jich výrazně méně než dvojitých infekcí. O tomto případu skutečně nevím. Pokud bych připustil, že se něco takového stalo - a to nemyslím tak, že bych chtěl slova pana ministra zpochybňovat -, tak by mě zajímalo, jestli všechny tři epizody byly s projevy nemoci, nebo jestli jedna, nebo dokonce dvě byly jenom bezpříznakové záchyty, které byly laboratorně potvrzené. To bohužel nevím, ale budu se o tento případ zajímat.
Proč je vůbec podle vás tak důležité odlišovat bezpříznakový a příznakový průběh nákazy?
Hlavní důvod je ten, že příznakový průběh vám dává jistotu, že onemocnění skutečně proběhlo, tedy že se nemohlo jednat o takzvaně falešně pozitivní výsledek, k němuž v omezené míře může dojít i u velmi kvalitní laboratorní metody. Příznakový průběh obvykle vede k vyšší tvorbě protilátek. Naopak při bezpříznakovém průběhu se může také třeba jednat jen o lokalizovanou infekci na sliznici.
