Praha - Zažili zlomové okamžiky doslova na vlastní kůži. Svými činy prokázali, že čest, svoboda a lidská důstojnost nejsou jen prázdná slova.
Letošní Ceny Paměti národa poprvé získali kandidáti ze čtyř různých zemí střední Evropy.
Ocenění převzali v pondělí během slavnostního večera v zaplněném sále pražského Národního divadla. Předání cen v přímém přenosu odvysílaly čtyři evropské televizní stanice.
Osobnosti odboje
Mezi oceněnými letos byla rodačka z moravského Bouzova Dana Vargová, která spolu se svým těžce nemocným synem představovala jednu z nejvýraznějších osobností severomoravského disentu.
Cenu si převzal také János Kenedi - jedna z klíčových postav takzvaného demokratického odporu maďarského undergroundu.
Oceněn byl Manfred Matthies, jenž se společně s bratrem zapojil do činnosti německého studentského hnutí, které pomáhalo uprchlíkům z Východu.
Pamětníkem národa se stal slovenský kněz Anton Srholec, který strávil kvůli komunistické diktatuře několik let v lágrech na Jáchymovsku či v Příbrami.
A také Kornel Morawiecki - spolupořadatel demonstrací proti invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa a editor opozičního polského časopisu Dolnoslezský bulletin.
Během slavnostního večera vystoupil zakladatel legendárních Velvet Underground John Cale nebo britský dramatik Tom Stoppard.
Dosud byly oceněny dvě desítky lidí
Ceny Paměti národa udílí od roku 2010 obecně prospěšná společnost Post Bellum. Doposud byly oceněny asi dvě desítky osobností. Jde o válečné veterány, disidenty, politické vězně nebo přeživší holocaustu, kteří v konkrétní chvíli svého života našli odvahu postavit se zlu a pomoci ostatním.
Nominované osobnosti vybírají historici, novináři a badatelé z příběhů pamětníků, uložených v mezinárodní pamětnické sbírce Paměť národa, kterou založila společnost Post Bellum v roce 2001. Paměť národa v současnosti obsahuje takřka 3000 nahrávek svědectví pamětníků minulého století z třinácti evropských zemí.
Dana Vargová
V roce 1962 se provdala za Julia Vargu, původem slovenského Maďara nuceně vysídleného do moravských Sudet.
Manželům se krátce po svatbě narodil syn Julek. Výborně se učil, ale vadná očkovací vakcína způsobila, že v devíti letech onemocněl těžkou formou vzácné dermatomyozitidy. Atrofie svalů rychle postupovala, vyzáblé tělo se zkroutilo a pokrylo se bolestivými strupy. Chlapec znehybněl, ale na rozdíl od těla hlava zůstala zdravá.
Útěchu našel v konverzi ke křesťanství. Jedním z jeho duchovních rádců se stal dnešní kardinál Dominik Duka. Julek se knězem stát nemohl, ale složil řeholní slib a přijal jméno Augustin.
V šumperském bytě Vargových Julka navštěvovali duchovní, studenti i jiní lidé, kteří se dostali do křížku s komunistickou mocí. V osmdesátých letech mu přátelé koupili počítač a on pak na něm tiskl protirežimní letáky.
Dana Vargová, povoláním učitelka na základní škole, se o syna po celou dobu starala. Sama ho také na invalidním vozíku dopravovala k výslechům na StB. Julek se stal výraznou osobností sametové revoluce v Šumperku, ale v roce 1996 prohrál boj s krutou nemocí.
Dana Vargová dnes na svůj těžký úděl vzpomíná spíše s povděkem. "Kdybychom neměli Julka, náš život by se vyvíjel úplně jinak. Protože bych nikdy nepotkala přátele, které dnes mám. A to je úžasné, protože to jsou vynikající lidé."
János Kenedi
Pochází z Budapešti, kde ho po rozvodu rodičů vychovával jeho otec. V roce 1969 dokončil studium žurnalistiky a začal pracovat jako redaktor a filmový kritik německy psaného týdeníku Budapester Rundschau.
Po invazi spojeneckých vojsk do Československa v srpnu 1968 se tohoto místa vzdal a nastoupil do nakladatelství Magvető. Odtud však byl už po dvou letech vyhozen kvůli šíření protikomunistických samizdatů a otevřenému protestu proti sovětské okupaci Československa.
Stálé zaměstnání pak získal až v roce 1990, protože dvacet let nesměl jako kritik komunistického režimu dostat kvalifikovanou práci ani publikovat. „Věnoval jsem se příležitostným pracím, například vyplňování sociologických dotazníků. Měl jsem mnoho stejně smýšlejících přátel, kteří mi v tomto období pomáhali.“ János Kenedi se stal klíčovou postavou tzv. demokratického odporu maďarského undergroundu, který ho fascinoval už od šedesátých let.
Ve svém bytě uspořádal bezpočet setkání opozičně smýšlejících lidí. Akademický rok 1981/82 strávil díky badatelskému grantu studiem na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, kde se věnoval tématu západního pohledu na maďarskou revoluci v roce 1956. Po pádu komunismu se stal výzkumným pracovníkem Institutu 1956. János Kenedi je nositelem Ceny Istvána Bibó (1982), Pamětní ceny Josepha Pulitzera (1991), Ceny tolerance (1999) a Zlaté medaile maďarského prezidenta Árpáda Göncze.
Manfred Matthies
Manfred Matthies se narodil roku 1941 v Magdeburku. Vyrůstal v rozbombardovaném městě, které vnímal jako obří dětské hřiště. Jeho otec zemřel záhy po skončení druhé světové války, takže matka se o Manfreda a jeho dva sourozence musela starat sama.
Vyučil se lodním konstruktérem a v mládí neměl žádné politické ambice. Do opozice se však dostal už svým rozhodnutím nevstoupit do komunisty ovládaného svazu mládeže.
Když mu bylo 18 let, utekl s maminkou a sestrou do Západního Berlína. Až později se dozvěděl, že matku sledovala Stasi kvůli jejím kontaktům se Západem.
Rodina se usadila v Severním Porýní-Vestfálsku, odkud Manfred Matthies v roce 1961 odešel studovat do Západního Berlína. O dva roky později tam byl svědkem výstavby nechvalně proslulé zdi. Společně s bratrem se zapojil do činnosti studentského hnutí, které pomáhalo uprchlíkům z Východu.
Manfred Matthies se velmi brzy naučil všem potřebným trikům – falšování pasů, kopání tunelů, přechodům v kanalizační síti či přejezdům hranic ve speciálně upravených autech. Dokonce převáděl uprchlíky z Polska do SRN na plachetnici po Baltském moři. "Samozřejmě jsme věděli, že se už taky nemusíme vrátit zpět," vzpomíná po letech.
Koncem prosince 1972 byl na hraničním přechodu zatčen a po devíti měsících vazby odsouzen ke 13 letům vězení. Už po třech letech ho však na základě intervence západoněmecké vlády propustili. Po pádu Berlínské zdi se poprvé od roku 1970 znovu podíval do bývalého východního Berlína a byl v naprostém šoku z rozpadajících se čtvrtí. Dnes pracuje jako zaměstnanec památníku Bautzen, protože cítí povinnost předávat své zkušenosti mladším generacím.
Anton Srholec
Mladý Anton, kterého rodiče od dětství vedli ke katolické víře, absolvoval salesiánské gymnázium a chtěl pokračovat studiem teologie. V zemi ale právě převzali moc komunisté, a tak se rozhodl emigrovat do Itálie.
S početnou skupinou měli na jaře roku 1951 přeplout na člunu řeku Moravu do Rakouska. Útěk však nebyl dobře připravený a řeka byla rozvodněná. Proto se uprchlíci vrátili zpět na nádraží. Tam už je pochytali pohraničníci, kteří o nich věděli. Antona nejprve uvěznili v kobkách Bratislavského hradu, později ho převezli do Leopoldova.
Soud s celou skupinou se konal v utajení a Anton dostal dvanáct let – jen za to, že chtěl studovat v zahraničí. Když si vyslechl rozsudek, zhroutil se mu svět. Věznění přežil i díky tomu, že v lágrech na Jáchymovsku či v Příbrami potkal mnoho inspirativních osobností a studoval jazyky. Jak ale dodává, největší posilu a útěchu nalézal ve víře: „Já jsem si nezoufal, neboť položit život za Krista pro mě byla realita, tak by to mělo být.“ Propustili ho na amnestii a díky krátkému uvolnění na konci šedesátých let mohl v Římě vystudovat teologii. V květnu 1970 ho na kněze vysvětil sám papež Pavel VI. V době nejtužší normalizace, kdy Československo opouštěly tisíce emigrantů, se Anton Srholec vrátil domů.
Komunistický režim mu ale nadále nepřál a po letech šikany mu v roce 1985 odňal státní souhlas k výkonu duchovní služby. Zlom přinesl až listopad 1989. Anton Srholec vystoupil na několika demonstracích a v období nově nabyté svobody se naplno zapojil do církevního i společenského života. „Velmi mě těší, že jsem zůstal se svým národem. V pokoře člověk přispívá k tomu, aby to bylo lepší, ne tak zoufale beznadějné.“
Kornel Morawiecki
Pochází z Varšavy, kde v roce 1958 maturoval na Gymnáziu Adama Mickiewicze. Pokračoval studiem teoretické fyziky na univerzitě ve Vratislavi a v roce 1970 tam získal doktorát za práci v oboru kvantová teorie pole.
Už o dva roky dříve byl aktivním účastníkem vlny studentských protestů a spolupořadatelem demonstrací proti invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa.
V antikomunistických aktivitách pokračoval i v sedmdesátých letech, kdy se stal editorem opozičního časopisu Dolnoslezský bulletin. Za rusky tištěné výzvy k odsunu sovětských vojáků byl Kornel Morawiecki zatčen a souzen ve vůbec prvním politickém procesu tohoto druhu v komunistickém Polsku. V červnu 1979 společně s přáteli vítal papeže Jana Pavla II. při jeho první pouti do rodné země bílo-červeným transparentem s nápisem "Víra a nezávislost".
Od začátku spolupracoval s odborovým hnutím Solidarita v Dolním Slezsku a po vyhlášení stanného práva se účastnil jeho konspiračních jednání. V roce 1982 založil organizaci Bojující solidarita, která ve svém programu vyzývala k obnovení nezávislosti Polska a dalších zemí zotročených komunismem, k rozdělení Sovětského svazu do nezávislých republik a ke sjednocení Německa. Kornel Morawiecki se šest let úspěšně skrýval, ale v roce 1987 byl zatčen a lstí polské státní bezpečnosti deportován z vlasti. O rok později se do Polska tajně vrátil a v roce 1990 ukončil svou konspirační činnost. Byl odpůrcem jednání u tzv. kulatého stolu. Po pádu komunismu působil jako učitel na vratislavské polytechnice.
V roce 2007 odmítl při příležitosti 25. výročí vzniku Bojující Solidarity převzít Řád znovuzrozeného Polska s odůvodněním, že tato organizace si zaslouží nejvyšší polské vyznamenání – Řád bílé orlice. V současné době je šéfredaktorem čtrnáctideníku Pravda je zajímavá – Občanské noviny.
