Foto: cechoslovacivgulagu.cz, HDA SBU, Aktuálně.czTéměř století byly ukrajinské archivy sovětské tajné policie NKVD pro české badatele prakticky nedostupné. Otevřel je až převrat na Ukrajině před sedmi lety. Od té doby se historikům podařilo objevit jména téměř osmi desítek krajanů, kteří se dostali do soukolí sovětské totalitní justice.
Projekt Čechoslováci v gulagu zpracovávají historičky a historici Ústavu pro studium totalitních režimů. Podrobnější informace naleznete zde.
Historie kolektivního usazování Čechů v západních oblastech carského Ruska začíná po roce 1864. Rusové tehdy potlačili polské povstání v této části jejich říše, a car Alexandr II. proto vydal velkorysé prohlášení, v němž se zemědělcům ze střední Evropy nabízela za výhodných podmínek úrodná půda zkonfiskovaná poraženým Polákům.
V českých zemích se carova deklarace setkala s odezvou a na severozápadní Ukrajinu, ale i do některých oblastí Běloruska, zamířilo několik tisíc rodin, jež doma prodaly své chalupy a políčka s vidinou lepšího života na východě.
Zápisy ze starých kronik, jako například z Kroniky obce Podhájce - Volyně, dokládají jejich radostná očekávání: Při poslední etapě pochodu po rakouském území bylo vidět, že i menší děti mají sváteční oblečení.
Toho zářijového dne slunce dosti hřálo, když se přiblížili k hraničnímu přechodu. "Jsme Slované českého původu a vy jste také Slované, ale ruského původu. Máme ohromnou chuť pracovat na úrodné půdě, která leží ladem v Dubenském okrese." Po těchto slovech podal zástupce vystěhovalců z Lounska dopis zmocněnce panského majetku a bodrý úsměv celníka s poznámkou, že mají před sebou ještě přes 40 verst cesty, je vyprovázel na další etapě do neznámých končin.
Čeští rolníci v nové zemi začínali úplně od začátku. Bylo třeba vymýtit okolní lesy, postavit vesnice, vybudovat hospodářství a polnosti. Díky pracovitosti i zemědělským znalostem ale během několika let zvláště na Volyni, v Oděské oblasti či na Krymu vznikly prosperující vesnice s názvy odkazujícími na jejich domovinu: jako třeba Česká Krošňa, České Vysoké, Vyšehrad, Bohemka nebo Čechohrad. Krajané přečkali i útrapy první světové války, osudným se jim stal až nástup bolševického režimu spojený s občanskou válkou a s katastrofální neúrodou v roce 1921.
Státní archiv Služby bezpečnosti Ukrajiny (HDA SBU) v Kyjevě poskytl Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) tisíce spisů sovětských bezpečnostních složek vedených na perzekvované krajany k digitalizaci. Foto: Adam Hradilek/cechoslovacivgulagu.cz, HDA SBU, Memorial, Koláž: Aktuálně.cz
Zprávy o zdecimovaných krajanských vesnicích vyvolaly tenkrát v Československu vlnu solidarity. Projevila se nezištnou pomocí humanitárních a církevních organizací, spolků či politických stran z ČSR. V rámci této pomoci přicházeli na Ukrajinu i čeští učitelé, a to zejména v krátkém období oficiální státní podpory jazyků a kulturních aktivit národnostních menšin, kterou sovětské vedení z pragmatických důvodů vyhlásilo a dočasně tolerovalo.
Podle sčítání lidu z roku 1926 žilo jen na sovětském území bývalé Volyňské gubernie 7 466 Čechů a Slováků. České učitele proto čekala rozmanitá práce, neboť jejich úkolem nebylo jen organizovat vzdělávání dětí, mládeže a dospělých, vedli i veškerý kulturní či sportovní život: zájmové kroužky, ochotnické divadlo, Sokol. Jejich osvětové i organizační úsilí bylo korunováno zřízením českého sektoru při kabinetu národnostních menšin Všeukrajinské akademie věd.
Právě v tomto relativně příznivém období přijel v roce 1927 na Ukrajinu i lounský rodák a zapálený mladý komunista Antonín Vodseďálek. Nechtěl chybět u budování nové socialistické společnosti a zároveň chtěl i pomáhat svým krajanům. Brzy po příjezdu proto vstoupil do Všesvazové komunistické strany (bolševiků) a jako učitel v osadě Česká Krošňa na předměstí Žitomíru se vrhl do různých osvětových i kulturních aktivit.
Antonín Vodseďálek Foto: HDA SBU/cechoslovacivgulagu.cz
Mimo práci ve škole se stal lektorem českých škol na Institutu lidové osvěty v Kyjevě, s pobočkou v Žitomíru, sestavoval čítanky a učebnice, čile korespondoval nejen se vzdáleným domovem, ale i s příslušníky české inteligence na sovětské Ukrajině nebo přímo objížděl české vesnice, kde sbíral materiál o životě osadníků pro své články zasílané do Rudého práva, ale i pro připravovanou knihu. Stihl se i oženit s dcerou českých starousedlíků a novomanželům se narodily dvě děti.
Koncem dvacátých let se však situace v Sovětském svazu začala prudce zhoršovat. Stalinské politbyro tehdy vyhlásilo urychlenou industrializaci země a úplnou kolektivizaci zemědělství, která narazila na největší odpor právě na převážně zemědělské Ukrajině. Bolševickou odpovědí byly represe a hromadný teror, na Ukrajině vystupňovaný až do záměrně vyvolaného hladomoru v letech 1932-1933.
Ještě včera podporované národnostní menšiny se rovněž rychle proměnily v podezřelé enklávy s kontakty v nepřátelské cizině. Tísnivou atmosféru této doby vhodně dokumentují hlášení československého zastupitelství v Moskvě z počátku roku 1931:
"Zatýkání a represe v SSSR se stále zvětšují. GPU (Státní politická správa - pozn. aut.) vybírá lidi ze všech společenských vrstev, z řad bývalých důstojníků, profesorů, inženýrů, lékařů, dělníků, houfně jsou zatýkáni zejména sedláci. Vězení v Moskvě a jiných větších městech jsou přeplněna nehledě na to, že transporty s deportovanými na sever a do Sibiře odjíždějí nepřetržitě. Také mnoho českých kolonistů přičinlivých hospodářů, sovětských příslušníků, bylo jmenovitě z Ukrajiny (Volyně) vyhoštěno na sever do okolí Archangelska a do střední Sibiře, kde za těch nejtěžších podmínek musejí pracovati v lesích a na pilách při zpracování dříví."
Proměnu života v Sovětském svazu si nepochybně uvědomoval i Antonín Vodseďálek, přesto nadále pokračoval ve svých aktivitách. Zorganizoval III. celoukrajinské kurzy českých učitelů, jež se uskutečnily v červenci 1930 v Žitomíru. V návaznosti na etnografické bádání profesora Evžena Rychlíka vyzval pozvané učitele, aby formou dotazníku informovali o stavu kulturních a vzdělávacích institucí, ale i o průběhu a tempu kolektivizace v českých vesnicích na Volyni.
Výsledky průzkumu ho musely přesvědčit, že v těchto oblastech dochází k organizovanému ničení české národnostní menšiny, poněvadž obdobné úvahy publikoval v místních novinách Robitnyk a Raďanská Volyň.
Vodseďálek byl sice komunista, ale až do osudného srpna 1930 se choval jako člověk zvyklý na svobodné poměry, které zažil při studiích za Rakouska-Uherska a později i v demokratickém Československu. Podle všeho on ani další čeští učitelé netušili, jaká je skutečná podstata sovětského režimu.
Jejich aktivity si v době zostřeného třídního boje totiž nemohla nevšimnout sovětská tajná policie OGPU, která se ostatně už připravovala k ráznému zákroku. Hlavní postavou vykonstruovaného případu "českých vyzvědačů a nepřátel SSSR" se pak neměl stát nikdo jiný než Antonín Vodseďálek.
OGPU udeřila 3. srpna 1930, kdy Vodseďálka na ulici v Žitomíru bez udání důvodů zatkli. Následně putoval do Kyjeva k prvním výslechům, odkud byl odeslán do Charkova. V tamní věznici zahájil hladovku kvůli hrubému zacházení a porušování práv. Současně tvrdošíjně odmítal obvinění z protisovětské činnosti.
Na konci srpna 1930 napsal vyšetřovateli: "Naposledy ještě jednou prohlašuji, že jsem ani kapičku, vůbec ničím neprovinil vůči sovětské vládě a straně. Případ považuji za politiku OGPU, jíž jsem obětí."
Nerovný souboj se sovětskou mocí však český učitel nakonec prohrál. V průběhu podzimu a s využitím fyzického i psychického nátlaku se ho podařilo zlomit a postupně donutit k doznání všeho, co vyšetřovatelé potřebovali. Vznikl tak případ "špionážně-diverzní a kontrarevoluční organizace českého Generálního štábu", jenž se rozrostl do nebývalé šíře.
Do ledna 1931 OGPU v utajení pozatýkala po celé Ukrajině několik desítek lidí z prostředí české menšiny. Většinou šlo o učitele, vedoucí krajanských spolků, ale i o rolníky a další veřejné činitele. Zatčen byl také bývalý český legionář a tehdy velitel 44. střelecké divize Rudé armády a náčelník posádky v Žitomíru, generál Jaroslav Štrombach. Domnělé napojení na tohoto vysoce postaveného důstojníka, který byl následně začleněn do samostatného vojenského procesu s armádními veliteli a popraven, mnohým zatčeným Čechům značně přitížilo, byť se s ním setkali třeba jen jednou a náhodně.
Po několikatýdenních brutálních výsleších v Charkově vynesli proti Čechům obvinění. Nakonec se týkalo celkem 37 osob, jež několikasetstránkový obžalovací spis vinil z vyzvědačství, kontrarevoluční činnosti ve prospěch Československa a Francie, z agitace proti sovětské vládě a kolektivizaci, z náboženské propagace, z ekonomické a vojenské špionáže, z diverzních aktivit.
V táboře jsem se nacházela 2 roky a 6 měsíců, poté jsem byla propuštěna se zápočtem odpracovaných dnů. Po propuštění jsem zůstala ve městě Kem v Archangelské oblasti, kde jsem se vdala, avšak v roce 1938, po manželově smrti, jsem se přestěhovala do Čerňachiva v Žitomírské oblasti ke své matce, kde bydlím i v současné době.
Přestože jsem před soudem vinu přiznal, šlo o přiznání vynucené, jelikož před soudním jednáním za mnou přišel vyšetřovatel Radin s neznámým čekistou a společně požadovali, abych mluvil o tom, že jsem skutečně vinen a poskytoval špionážní informace, a ujišťovali mě, že u soudu mou nevinu uznají a ihned mě propustí.
Všichni jsme říkali, že svědectví Vodseďálka neodpovídají realitě, nicméně, což je typické, odsouzení jako například Bouček, Albert, bratři Plašelovi, Němeček a Michalský v rozhovorech Vodseďálka ospravedlňovali tím, že to udělat musel, tj. dávat nepravdivá svědectví proti sobě i ostatním, že je to nezbytné v zájmu politiky Sovětského svazu na mezinárodní scéně – aby Československo uznalo SSSR de iure a jednalo vůči SSSR loajálněji.
Učitelům především kladli za vinu, že mládež naočkovali nacionálním šovinismem a k výuce využívali učebnice poslané z ČSR. Mimochodem jiné učebnice k dispozici neměli a ty české povolil sovětský lidový komisariát osvěty.
O průběhu vyšetřování se dochovalo několik svědectví, například dělníka Jana Adamce, který detailně vylíčil bití, odpírání spánku, hrozby vůči rodinným příslušníkům či zinscenované popravy ve sklepení zrušené na poslední chvíli.
Nejznámější je však výpověď českého učitele z obce Vyšehrad Jiřího Bezděka, jenž po návratu do Československa ve zprávě Proces českých učitelů v SSSR v roce 1930-1931 důkladně popsal kolotoč zastrašování a trýznění během výslechů, vývoj soudního procesu a následné strádání odsouzených.
"Výslechy byly strašlivě únavné a vyčerpávaly všechny životní síly. Byly výstředně extrémní a náhlé, drze provokatérské v obvinění. Často jsme byli vyslýcháni po dobu několika dnů bez přestávky a beze spánku, mnozí z nás z těchto výslechů byli odnášeni v úplném bezvědomí."
Vykonstruovanost obvinění Bezděk naopak zachytil na cynických reakcích některých vyšetřovatelů. "My víme, že vy čeští učitelé jste proti sovětské vládě nic nepodnikli, ale ve vašem případě nejedná se zde o vás, nýbrž jedná se o prospěch celku, o prospěch našeho státu, a proto vaše zájmy musí ustoupit do pozadí."
Samotný neveřejný proces před tribunálem Nejvyššího soudu SSSR začal 12. června 1931 v budově OGPU v Charkově, obklíčené ozbrojenými hlídkami. Souzení Češi, jichž bylo v hlavním procesu souzeno 21, byli po jednom přiváděni do síně, kde visel obrovský nápis: "Proletářský soud - záštita revoluční spravedlnosti."
Morálně zlomený Vodseďálek tehdy pravděpodobně souhlasil s tím, že sehraje roli, kterou mu přisoudili zákulisní tvůrci procesu.
Zmíněný Jan Adamec později popsal jeho vystoupení slovy: "Vše, co mluvil Vodseďálek na sebe i na druhé, byla a jest holá lež a výmysly. Všichni obvinění, na které ukazoval, rozhořčeně vše odmítali, že ničeho takového jim nikdy od nikoho předloženo nebylo a ničeho protizákonného proti Sovětské vlasti ani v mysli neprováděli."
A dále: "Jakékoliv popírání a nesouhlas s obžalobami ale neměly před proletářským soudem smysl, stejně dopadly i námitky obviněných, že byli k doznání přinucení násilím a ve stavu fyzického i psychického vyčerpání. Podle Jiřího Bezděka prokurátor prohlásil, že trvá na obvinění a odsouzení na základě předběžných výslechů a vyšetřování, proto nebyl vzat na nové výpovědi zřetel."
Třetí den soudního líčení, 14. června 1931, četli otřeseným Čechům dvě hodiny obžalovací spis a další dvě hodiny soudní výrok. Deset obžalovaných bylo odsouzeno k trestu smrti, zbylé tresty se pohybovaly od tří do deseti let těžkého žaláře, navýšených o dalších pět let vyhnanství po propuštění.
Výrok soudu neunesla jediná žena na lavici obžalovaných, učitelka z Radomyšle Emilie Čížková, jež měla čtrnáct dní před zatčením svatbu a po přečtení rozsudku se psychicky zhroutila. Odjezdu z Charkova se pak nedočkal ani odsouzený Josef Zezula, zemědělec z Čechohradu, který měsíc po skončení soudu ve vězení zemřel. Ostatní putovali do věznice v Jaroslavli.
Vězněn v letech 1930-1931, 1936, 1938-1939, 1941-1943: Kyjev, Novosibirsk Siblag. Vladimír Bláha se narodil v roce 1893 v obci Vysoké nedaleko Žitomíru. Rodiče přišli do Ruska v roce 1883, otec pocházel z jihočeských Šamonic, matka ze Zbečna na Rakovnicku. Na Volyni vybudovali velké a prosperující hospodářství, mimo dobytek, ovocné sady a rozsáhlé včelstvo pěstovali chmel a měli i svůj pivovar. Narodilo se jim šest synů, Vladimír Bláha byl nejstarší. Všichni chodili do ukrajinské školy a vystudovali i střední, většinou hospodářské školy. Těsně po nástupu bolševiků k moci se synové Alexej a Martin Bláha vrátili do Československa, oba pak skončili v Austrálii. Koncem 20. let opustil Rusko i nejmladší Václav a po třech letech práce ve Francii žil v Československu. Zbytku rodiny se na Volyni dařilo až do násilné kolektivizace na začátku 30. let, kdy byli rozkulačeni, majetek jim byl zabaven a syn Josef, který tehdy vedl hospodářství, byl spolu s manželkou a dvěma malými dětmi odeslán do vyhnanství na Sibiři. V srpnu 1937 byl Josef Bláha zatčen ve vesnici Vanzetur a 19. září 1937 zastřelen. Vladimír Bláha se zpočátku nechtěl věnovat zemědělství a vystudoval střední průmyslovou školu. Za carského Ruska pracoval jako předák na různých stavbách, ve volném čase úspěšně působil i v charitativní organizaci. Na začátku první světové války narukoval do ruské armády, prošel 2. kyjevskou důstojnickou školou a měl se stát podporučíkem. Kvůli nesrovnalostem ohledně svého původu ale dostal hodnost praporčíka. Do bojů se aktivně zapojil především na kavkazské frontě proti Turkům. Po válce chtěl pokračovat ve studiích na Národní polytechnice, čemuž zabránila nestabilní situace v Rusku vyvolaná občanskou válkou. Vladimír Bláha se proto vrátil do rodné Vysoké, kde pracoval na rodinném statku až do roku 1926, tehdy si koupil vlastní hospodářství v obci Vyšehrad u Makarova a oženil se s Helenou Veselou. Poprvé byl zatčen o Vánocích 1930 a spolu se sedmi dalšími obviněn z členství v kontrarevoluční československé špionážní skupině. Vyšetřovatelé OGPU propojili tuto fiktivní skupinu s vykonstruovaným procesem s českými učiteli, jenž proběhl v roce 1931 v Charkově. Vladimír Bláha nakonec odešel od soudu s podmíněným trestem tříletého vyhnanství a pracoval v kolchozu ve Vyšehradě. V době, kdy byl předsedou, došlo v kolchozu k požáru, za což byl odsouzen k ročnímu pobytu v pracovním táboře. Po skončení trestu působil jako zeměměřič v Makarově. Potřetí byl zatčen v době Velkého teroru v březnu 1938 a obviněn z antisovětské propagandy a udržování styků s příbuznými v Československu. V srpnu 1938 byl trojkou NKVD odsouzen na pět let v gulagu (trojkou je myšlen mimosoudní orgán NKVD ustavený v době „Velkého teroru“ při každé oblastní správě NKVD. Jeho úkolem bylo spěšné, mimosoudní potrestání osob obviněných z protisovětské činnosti. V období „Velkého teroru“ se trojky skládaly z oblastního prokurátora, velitele NKVD a tajemníka oblastního výboru. Tímto mimořádným způsobem byly v Sovětském svazu odsouzeny k smrti statisíce lidí). Bláha se odvolal a po roce věznění byl propuštěn na svobodu. V červnu 1941 si však pro něho opět přišli příslušníci NKVD. Na základě udání souseda byl obviněn z protisovětských postojů a hitlerovské agitace mezi spoluobčany a v srpnu 1942 odsouzen k pěti letům v gulagu. Zemřel na vyčerpání organismu 29. ledna 1943 v Siblagu východně od Novosibirsku. Jeho manželka se s oběma syny v roce 1947 vrátila do Československa. V roce 1965 byl Vladimír Bláha zcela rehabilitován, o rok později pak sovětské úřady konečně odpověděly na dotaz manželky Heleny, kdy a kde její muž zemřel.
Kromě hlavního soudního líčení bylo v mimosoudním řízení OGPU odsouzeno k mnohaletým trestům odnětí svobody i zbývajících 16 českých učitelů, rolníků a dělníků zatčených v letech 1930-1931, ale i další krajané se sebemenším vztahem k odsouzeným byli vyšetřováni a souzeni v navazujících soudních procesech. Jedním z nich byl například Vladimír Bláha.
Celá represivní akce měla samozřejmě výrazně negativní dopad na další život krajanů - znamenala nejen dočasnou likvidaci českých škol, kulturního života v českých osadách a na delší dobu i přerušení kontaktů s vlastí.
Po dvou letech strávených ve speciálním oddělení pro politické vězně v jaroslavlské věznici byli v srpnu 1933 odsouzení Češi ve velké většině převezeni k výkonu trestu do nechvalně proslulého tábora gulagu na Soloveckých ostrovech, kde vězně trýznili nejen sovětští věznitelé, ale i mraky komárů, v zimě kruté mrazy, po celý rok otrocká práce a nemoci jako kurděje.
Nad částí uvězněných Čechů v už tak krutých podmínkách nadto neustále visela každodenní hrozba popravy. Šílenství proto nepodlehla pouze učitelka Čížková, ale i další, což dokládají řádky z Bezděkovy zprávy: "Po cestě na Solovecké ostrovy propuká u mne šílenství, které trvá až do července 1934. Tam zešílel Vodseďálek skoro na celý rok, na krátký čas zešíleli i jiní, dodnes šílí Bouček."
Československé zastupitelské orgány v Sovětském svazu se od samého počátku snažily v celé věci intervenovat. Kvůli neochotě sovětských úřadů však dostávaly jen kusé informace a řadu poznatků tak zdlouhavě získávaly pouze od příbuzných.
Celou situaci také komplikovaly tehdejší československo-sovětské vztahy. Na začátku 30. let zůstávala ČSR jedním z posledních evropských států, který se Sovětským svazem nenavázal diplomatické styky. Vyjednávání o osudu vězněných československých občanů se pro sovětskou vládu proto stalo po řadu let jedním z prostředků nátlaku na Prahu, aby SSSR oficiálně uznala.
Pro skutečnost, že rozsáhlý zátah sovětů proti české menšině byl vzkazem spíše pro československou vládu než pro domácí publikum, svědčí i to, že se o procesu v tehdejším ukrajinském tisku nepsalo.
Vězněn v letech 1930–?: Kyjev, Charkov, Jaroslavl, Solovecký tábor zvláštního určení.Rudolf Albert se narodil 29. července 1883 v obci Předslav, okres Klatovy. Do carského Ruska odešel za prací v roce 1909. Usadil se v Kyjevě, vystřídal postupně několik zaměstnání. Ještě před 1. světovou válkou nastoupil jako inženýr-konstruktér k česko-ruské firmě na výrobu strojů Getter–Skřivánek (po Říjnové revoluci byl závod přejmenován na Bolševik). Přestože se do vlasti nevrátil, šlo o československého státního příslušníka. Orgány sovětské bezpečnostní služby OGPU byl zatčen 18. ledna 1931 v Kyjevě. V charkovském procesu s českými učiteli byl 14. června 1931 na mimořádném zasedání Nejvyššího soudu SSSR odsouzen pro trestný čin špionáže a protisovětské agitace k trestu smrti, který mu byl v roce 1937 změněn na deset let pobytu v nápravně pracovních táborech. Nejprve byl umístěn v politickém oddělení věznice v Jaroslavli, od roku 1933 v táborech na Soloveckých ostrovech. Zemřel neznámo kdy (po roce 1940) během výkonu trestu.
Vězněn v letech 1930–1937: Melitopol, Charkov, Jaroslavl, Solovecký tábor zvláštního určení, popraven 1. listopadu 1937 v Sandarmochu.Josef Balaš se narodil v roce 1895 v obci Čechohrad v Melitopolském okrese jako potomek českých přistěhovalců. Za 1. světové války sloužil v československých legiích. V Čechohradu žil a pracoval jako rolník v kolchoze. Měl sovětské státní občanství. Orgány sovětské bezpečnostní služby OGPU byl zatčen 16. prosince 1930 v Čechohradu. V charkovském procesu s českými učiteli byl 14. června 1931 na mimořádném zasedání Nejvyššího soudu SSSR odsouzen pro trestný čin špionáže a protisovětské agitace k deseti letům pobytu v nápravně pracovních táborech. Nejprve byl umístěn v politickém oddělení věznice v Jaroslavli, od roku 1933 v táborech na Soloveckých ostrovech. Trojkou Oblastní správy NKVD Leningradské oblasti byl 14. října 1937 opět souzen a odsouzen k trestu smrti, 1. listopadu 1937 byl zastřelen na popravišti v Sandarmochu v Karélii. Trojkou je myšlen mimosoudní orgán NKVD ustavený v době „Velkého teroru“ při každé oblastní správě NKVD. Jeho úkolem bylo spěšné, mimosoudní potrestání osob obviněných z protisovětské činnosti. V období „Velkého teroru“ se trojky skládaly z oblastního prokurátora, velitele NKVD a tajemníka oblastního výboru. Tímto mimořádným způsobem byly v Sovětském svazu odsouzeny k smrti statisíce osob.
Vězněn v letech 1930–1936: Jaroslavl, Solovecký tábor zvláštního určení, vyhnanství v osadě Selengino.Jiří Bezděk se narodil v roce 1907 v obci Svébohov. Po ukončení základní školy se živil příležitostnými pracemi, od roku 1925 vykonával dvouletou vojenskou službu v Olomouci, v té době rovněž absolvoval učitelský kurz v Zábřehu. V říjnu 1927 nastoupil na místo učitele v české škole v obci Vyšehrad v Kyjevské oblasti. V roce 1928 vstoupil do Všesvazové komunistické strany VKS(b). Zatčen byl 18. července 1930 během své cesty do Kyjeva. V charkovském procesu s „organizací českých špionů“ ho 14. června 1931 odsoudil Nejvyšší soud SSSR k trestu smrti. Čekání na vykonání rozsudku prožil Jiří Bezděk ve věznici v Jaroslavli, od roku 1933 na Soloveckých ostrovech. V roce 1935 mu byl trest změněn na pět let internace v nápravně pracovním táboře a pět let vyhnanství v obci Selengino na řece Angaře v Krasnojarském kraji. Tam ho dne 20. srpna 1936 zastihlo povolení k vycestování do Československa, které obdržel díky iniciativě československého ministerstva zahraničí. Po návratu v září 1936 byl až do roku 1944 zaměstnán jako úředník Státního statistického úřadu a v časopise Širým světem i v jiných periodikách publikoval vzpomínky ze svého věznění i vyhnanství v SSSR. Napsal i několik článků a zpráv o zapomenutých českých spoluvězních, kteří byli stále drženi za ostnatými dráty sovětských lágrů. K 1. srpnu 1944 byl z rozhodnutí nacistických úřadů přeložen k Veřejné osvětové službě. Jeho hlavní úkol spočíval v přednáškách o zážitcích a skutečných poměrech v SSSR, určených protektorátnímu dělnictvu. V této funkci Bezděk setrval až do osvobození Československa. Dne 29. května 1945 byl pro podezření z kolaborace s nacistickým režimem zatčen. V říjnu 1945 ho však vyšetřující orgány z vazby propustily a následujícího roku bylo trestní řízení zastaveno. V té době již Jiří Bezděk pracoval jako učitel na učňovské odborné škole při dole Pluto v Louce u Litvínova. Na konci roku 1946 byl jmenován vedoucím výchovy hornického dorostu při Severočeských uhelných dolech Most a v roce 1950 vedoucím odboru tzv. Lánské akce (organizovaný nábor pracovních sil). V červnu 1951 byl však z politických důvodů z místa propuštěn a poté pracoval jako pomocný dělník u n. p. Průmstav v Mostě. O půl roku později, 28. ledna 1952, Jiřího Bezděka zatkli a v listopadu 1953 byl v jednom z procesů s vedoucími pracovníky znárodněných dolů a předními báňskými odborníky odsouzen k 18 letům odnětí svobody. Propuštění na svobodu se dočkal na základě prezidentské amnestie v květnu 1960. Po propuštění žil v Jablonci nad Nisou, kde pracoval ve výrobě bižuterie v družstvu SVED. Zemřel 16. září 1968 v sanatoriu v Křemýži u Teplic.
Vězněna v letech 1930–1933: Žitomír, Charkov.Evženie Gottwaldová se narodila v roce 1910 v obci Plechovo v Čerňachivském okrese. Pracovala jako učitelka české školy v obci Aleksejevka v Novohrad-Volyňském okrese. Měla sovětské státní občanství. Zatčena byla v prosinci 1930 v Žitomíru. V charkovském procesu s českými učiteli byla 15. června 1931 na mimořádném zasedání Nejvyššího soudu SSSR odsouzena pro trestný čin špionáže a protisovětské agitace ke třem rokům pobytu v nápravně pracovních táborech. Propuštěna byla již v roce 1933. Po válce žila v Čerňachivu, kde pracovala jako účetní.
Vězněn v letech 1930–1940: Charkov, Jaroslavl, Solovecký tábor zvláštního určení (Bělbaltlag).Vladimír Jona se narodil v roce 1890 ve Lvově. Po první světové válce žil a studoval v Československu. V roce 1928 odešel do SSSR, aby pracoval jako učitel v obci Čechohrad v Melitopolském okrese. Měl sovětské státní občanství. Orgány sovětské bezpečnostní služby OGPU byl zatčen 18. října 1930 v Charkově. V charkovském procesu s českými učiteli byl 14. června 1931 na mimořádném zasedání Nejvyššího soudu SSSR odsouzen pro trestný čin špionáže a protisovětské agitace k trestu smrti, který mu byl v roce 1935 změněn na deset let pobytu v nápravně pracovních táborech. Nejprve byl umístěn v politickém oddělení věznice v Jaroslavli, od roku 1933 v táborech na Soloveckých ostrovech (v Bělbaltlagu). Propuštěn byl 18. září 1940.
Vězněn v letech 1931–1942: Melitopol, Charkov, Jaroslavl, Solovecký tábor zvláštního určení, vyhnanství v Omsku.Josef Michalský se narodil 15. dubna 1891 ve Štramberku. Vystudoval učitelský ústav v Příboře, od roku 1911 učil na různých místech na Příborsku. Do rakousko-uherské armády byl odveden v listopadu 1915, sloužil u pěšího pluku č. 31 v Těšíně, během bojů na ruské frontě byl raněn. Po válce začal znovu vyučovat, aktivně se přitom zapojil do komunistické činnosti na Štrambersku a posléze i na Slovensku. Do Sovětského svazu odjel jako učitel českých dětí v květnu 1926 druhým transportem družstva Reflektor. Nejprve vyučoval děti českých osadníků v Mavrince v Saratovské oblasti, následně v obcích Chlebovka a Kirilovka u Novorossijska na Kavkaze. Na nátlak sovětské bezpečnostní služby OGPU ale musel z Kavkazu odejít. V dalších letech působil jako učitel v Olšance u Žitomíru, v obci Čechy u Oděsy a v Borodinovce v Kazachstánu. Odsud se znovu vrátil na Ukrajinu, kde pracoval jako účetní v podniku Dněprostroj. Orgány OGPU byl zatčen 6. ledna 1931 v Melitopoli. V charkovském procesu s „československou rozvědkou“ byl 14. června 1931 na mimořádném zasedání Nejvyššího soudu SSSR odsouzen k trestu smrti, který mu byl v roce 1935 změněn na 10 let pobytu v nápravně pracovních táborech.Vězněn byl ve věznici pro politické vězně v Jaroslavli, od roku 1933 na Soloveckých ostrovech. Na svobodu byl propuštěn v únoru 1941. Musel odjet do vyhnanství v Omsku, kde byl zaměstnán jako účetní. V únoru 1942 vstoupil do vznikající československé vojenské jednotky v Buzuluku. Během východního tažení zastával u různých útvarů např. funkci pomocníka proviantního důstojníka či účetního, dosáhl hodnosti rotmistra. Po válce se nakrátko vrátil do Štramberka, posléze se uchytil jako učitel v Mošnově. Zemřel v roce 1970 v Mošnově.
Vězněna v letech 1930, 1938: Kyjev, Charkov, Žitomír, popravena 10. června 1938 v Žitomíru.Emílie Stračevská (roz. Čížková) se narodila v roce 1903 v obci Nejborn v Čerňachivském okrese do rodiny českých přistěhovalců. S manželem, agronomem Borisem Stračevským, žila v Radomyšli v Čerňachivském okrese, kde pracovala jako učitelka v české škole. Měla sovětské státní občanství.Orgány sovětské bezpečnostní služby OGPU byla zatčena v roce 1930 v Kyjevě. V charkovském procesu s českými učiteli byla 14. června 1931 na mimořádném zasedání Nejvyššího soudu SSSR odsouzena pro trestný čin špionáže a protisovětské činnosti k 5 letům pobytu v nápravně pracovních táborech. Brzy nato ale byla ze zdravotních důvodů (psychické problémy v důsledku vyšetřování) předčasně propuštěna. Podruhé byla zatčena krátce po svém manželovi na jaře roku 1938 v Žitomíru. Oba dva byli odsouzeni 10. května 1938 trojkou Oblastní správy NKVD Žitomírské oblasti pro špionážní a diverzní činnost k trestu smrti a 10. června 1938 byli v Žitomíru zastřeleni. Trojkou je myšlen mimosoudní orgán NKVD ustavený v době „Velkého teroru“ při každé oblastní správě NKVD. Jeho úkolem bylo spěšné, mimosoudní potrestání osob obviněných z protisovětské činnosti. V období „Velkého teroru“ se trojky skládaly z oblastního prokurátora, velitele NKVD a tajemníka oblastního výboru. Tímto mimořádným způsobem byly v Sovětském svazu odsouzeny k smrti statisíce lidí.
Vězněn v letech 1930–1931: Charkov; popraven 27. května 1931.Jaroslav Štrombach se narodil 10. července 1896 v Lounech. Otec byl majitelem tiskárny, matka v domácnosti. Po obecné a měšťanské škole studoval na gymnáziu. Tehdy ho přitahovalo umění, měl hudební nadání a zajímala ho poezie. Podle dobové tradice ale rodiče počítali, že jako prvorozený syn převezme otcovu firmu. Všechny plány změnila první světová válka. Štrombach narukoval jako jednoroční dobrovolník do Chomutova, odkud byl v květnu 1915 přeřazen k 75. pěšímu pluku v Jindřichově Hradci. V létě téhož roku s plukem odjel na východní frontu a už 10. září 1915 přeběhl frontovou linii k Rusům. Několik měsíců pobyl v zajateckých táborech u Kyjeva a u města Saransk v penzenské gubernii. V listopadu 1916 se v hodnosti četaře stal příslušníkem československých legií u 3. pluku Jana Žižky z Trocnova. V té době už otevřeně prosazoval komunistické myšlenky, ovlivněn i „rudým komisařem“, spisovatelem a přítelem Jaroslavem Haškem. Po vypuknutí bolševické revoluce v roce 1917 zběhl k Rudé armádě a vstoupil do komunistické strany. Byl jmenován velitelem oddílu československých internacionalistů, který se zúčastnil potlačení kozácké vlády v Saratově, a bojoval i po boku legendárního bolševického vojevůdce Vasilije Ivanoviče Čapajeva. Díky svým vojenským schopnostem i pevnému komunistickému přesvědčení se Jaroslav Štrombach postupně stal náčelníkem divize uralských pluků, velel 3. brigádě 11. střelecké divize v bojích proti generálu Děnikinovi, v roce 1920 byl jmenován velitelem 54. brigády v Zakavkazí a za osvobození města Tbilisi získal jako první cizinec nejvyšší bojové vyznamenání Sovětského Ruska – Řád rudé hvězdy.Zároveň však na něj polní soud Československých legií v červenci 1918 vydal zatykač a obvinil jej z velezrady československého národa – nejen z důvodu zběhnutí, ale i kvůli Štrombachově osobní účasti při bojích s čs. vojskem. V roce 1921 se ale nečekaně objevil v rodném městě, kam přijel představit svou těhotnou ženu rodičům. Kvůli stykům s českými komunisty jeho kroky sledovala policie, atmosféra houstla i ze strany legionářů. V lednu 1922 proto Jaroslav Štrombach tajně odjel zpět do Ruska, kde znovu zahájil úspěšnou vojenskou kariéru až na post velitele 44. střelecké divize v ukrajinském Žitomíru. Právě tady ho zastihla čistka v armádě, vedená proti bývalým carským důstojníkům, emigrantům a cizincům. Začátkem prosince 1930 byl v Charkově zatčen a obviněn ze spiknutí a příprav povstání proti sovětské moci. Výslechy zlomený voják se ke všemu, co po něm vyšetřovatelé požadovali, přiznal. Vojenské kolegium OGPU v Charkově odsoudilo Jaroslava Štrombacha k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán 27. května 1931 ve dvě hodiny v noci.
Vězněn v letech 1930–1937: Melitopol, Charkov, Jaroslavl, Solovecký tábor zvláštního určení, popraven 1. listopadu 1937 v Sandarmochu.Alexandr Vavřín se narodil v roce 1893 v obci Čechohrad v Melitopolském okrese, bydlel tamtéž a pracoval jako rolník v místním kolchozu. Orgány sovětské bezpečnostní služby OGPU byl zatčen 16. prosince 1930 v Čechohradu. V charkovském procesu s českými učiteli byl 14. června 1931 na mimořádném zasedání Nejvyššího soudu SSSR odsouzen pro trestný čin špionáže k 10 letům pobytu v nápravně pracovních táborech. Nejprve byl umístěn v politickém oddělení věznice v Jaroslavli, od roku 1933 v táborech na Soloveckých ostrovech. Trojkou Oblastní správy NKVD Leningradské oblasti byl 14. října 1937 odsouzen k trestu smrti a 1. listopadu 1937 zastřelen v Sandarmochu v Karélii.
Vězněn v letech 1930–1943: Charkov, Jaroslavl, Solovecký tábor zvláštního určení, Uchtižemlag.Antonín Vodseďálek se narodil 5. srpna 1899 v Mostě do vlastenecky založené středostavovské rodiny, otec byl železničním inženýrem. Maturitu složil na lounském gymnáziu, ve studiích měl pokračovat v Praze, plány však zhatila první světová válka, neboť musel narukovat. Po návratu se stal členem sociální demokracie, záhy se ale připojil k radikální komunistické frakci. Kvůli své angažovanosti a ideovým problémům zanechal studií na Filozofické fakultě UK a v roce 1924 nastoupil jako pomocná úřednická síla místní organizace KSČ v Užhorodu.Jeho působení v nejvýchodnější části Československa nakonec trvalo jen něco málo přes rok. Po úspěšném splnění úkolů ho již v květnu 1925 strana poslala jako okresního tajemníka do Hradce Králové, kde se zároveň stal redaktorem časopisu Pochodeň. I v největším východočeském městě vydržel jen do konce roku 1925, poté se znovu vrátil do Prahy, kde byl půl roku zaměstnán na sovětské obchodní misi v Praze. V lednu 1927 odjel na Volyň – konkrétně do české osady Česká Krošna na předměstí Žitomíru, aby začal vyučovat na tamní české škole a zároveň organizovat společenskou aktivitu krajanů, usazených na sovětské Ukrajině. Díky svému zápalu se brzy stal lektorem českých škol na Institutu lidové osvěty v Kyjevě, oženil se a měl dvě děti.V průběhu násilně prováděné kolektivizace rolníků byl však v srpnu 1930 v Žitomíru zatčen a obviněn z vyzvědačství ve prospěch Československa, kontrarevoluční činnosti a dalších přečinů. Příslušníci OGPU, předchůdkyně NKVD, tenkrát cíleně pozatýkali několik desítek osob z české menšiny. V charkovské věznici Vodseďálek zprvu držel protestní hladovku, po brutálně vedených výsleších ale rezignoval a vyšetřovatelé ho dokonce označili za vůdce celé špionské organizace. Soud v Charkově 14. června 1931 vynesl verdikty nad 21 Čechy. Antonín Vodseďálek dostal trest smrti, několikaleté čekání na popravu prožil v jednom z nejhorších táborů gulagu, na Soloveckých ostrovech. V dubnu 1937 mu byl nejvyšší trest zmírněn na deset let odnětí svobody. Po vypršení trestu byl v roce 1940 poslán do vyhnanství ve městě Kirov.V červenci 1941 ho však příslušníci NKVD opět zatkli a obvinili ze špionáže, o rok později ho mimořádné kolegium NKVD odsoudilo k pěti letům v gulagu. Z kirovské věznice putoval do jednoho z lágrů Uchtižemlagu na severu Ruska, kde v důsledku naprostého vyčerpání organismu zemřel 9. února 1943. Jeho žena Olga zemřela v roce 1937, děti Viktor a Zina skončily v dětských domovech na Žitomírsku, po druhé světové válce jim bylo umožněno odejít do Československa.
Vězněn v letech 1930–1931: Melitopol, Charkov, Jaroslavl.Antonín Zezula se narodil v roce 1894 v obci Čechohrad v Melitopolském okrese. Pracoval zde jako účetní. Měl sovětské státní občanství. Orgány sovětské bezpečnostní služby OGPU byl zatčen 25. října 1930 v Melitopoli. V charkovském procesu s českými učiteli byl 14. června 1931 na mimořádném zasedání Nejvyššího soudu SSSR odsouzen pro trestný čin špionáže a protisovětské agitace k trestu smrti. Zemřel krátce po vynesení rozsudku ve věznici v Jaroslavli.
Foto: HDA SBU/cechoslovacivgulagu.cz
O život svého syna celé roky rovněž usilovně bojoval i vrchní rada čs. státních drah Antonín Vodseďálek starší. Z Loun zavaloval příslušné sovětské i československé úřady žádostmi o poskytnutí jakýchkoliv zpráv o synovi i o dalších odsouzených a dožadoval se intervence v jejich prospěch. Leč většina odpovědí, pokud vůbec nějaké dostal, vyznívala negativně. Bližší informace získával pouze z dopisů od synovy manželky Olgy, která však předčasně zemřela v roce 1937, a děti manželů Vodseďálkových zmizely ve stalinském sirotčinci.
Největší naděje přinesl příbuzným rok 1935, kdy po podepsání československo-sovětské spojenecké smlouvy byla zahájena i jednání za propuštění Čechů odsouzených v charkovském "učitelském procesu". Sověti posléze všem původně odsouzeným k trestu smrti změnili rozsudky na deset let odnětí svobody, čtyřleté trýznivé čekání na popravu ale neskončilo pro všechny, neboť některým z nich nebyla změna rozsudku oznámena. Ostatní vězni si naopak své nižší tresty museli odpykat v plné výši, mnozí z nich po propuštění skončili ve vyhnanství.
Rozhodně ne všem se také proto podařilo své věznění přežít. Někteří zemřeli již během výkonu svého trestu, několik krajanů, v té době již sovětských státních občanů, bylo v období takzvaného Velkého teroru na konci 30. let dokonce odsouzeno k trestu smrti podruhé a tentokrát již skutečně popraveno.
Jiří Bezděk se v roce 1936 se vrátil do Československa. Foto: ABS/cechoslovacivgulagu.cz
Předčasného propuštění se dočkal na přímou přímluvu tehdy ještě ministra zahraničí a budoucího prezidenta Edvarda Beneše pouze Jiří Bezděk a v roce 1936 se vrátil do Československa. Zapálenému komunistovi a učiteli Vodseďálkovi se však něco podobného nepodařilo. Trest v gulagu sice přežil a po deseti letech byl v roce 1940 poslán do vyhnanství ve městě Kirov, kde hodlal vyučovat němčinu na tamní střední škole.
Po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem byl v červenci 1941 opět zatčen a obviněn ze špionáže a o rok později odsouzen k pěti letům v gulagu. V dochovaném vyšetřovacím svazku je sice poznámka, že za války sloužil v Rudé armádě a padl v bojích nedaleko Dukly. Nicméně jeho pravý osud vyšel najevo až v roce 2016 díky databázi obětí sovětského režimu a informacím z bývalých archivů NKVD v Kirově.
Antonín Vodseďálek zemřel 9. února 1943 v důsledku celkového vyčerpání a avitaminózy v jednom z trestně pracovních táborů Uchtižemlagu na severu Ruska.
Po tragických zkušenostech s komunistickým režimem se do Československa vrátila v roce 1947 na základě mezivládní dohody většina z volyňských Čechů, jejichž předkové odcházeli na východ před šedesáti lety s radostným očekáváním a nadějemi. Byla mezi nimi i mladá dvojice Zina a Viktor, děti manželů Vodseďálkových.
| Příjmení | Jméno | Nar. | Místo nar. | Národnost | Místo pobytu | Zaměstnání | Výše trestu | Úmrtí | Propuštění | Pozn. |
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Adamec | Jan | 1873 | Golčův Jeníkov, ČSR | Čech | Kyjev | zámečník | 3 roky | 1933 | V roce 1935 repatriován do ČSR | |
| Albert | Rudolf | 1883 | Předslav, ČSR | Čech | Kyjev | inženýr | trest smrti | 3.1.1942 | Původní trest v průběhu 30. let snížen na 10 let, zemřel během výkonu trestu | |
| Balaš | Josef | 1894 | Čechohrad, Melitopolský okres | Čech | Čechohrad, Melitopolský okres | rolník | 10 let | 1.11.1937 | Podruhé odsouzen 14.10.1937 k trestu smrti, zastřelen 1.11.1937 v Sandarmochu | |
| Bensonová | Evhenija | 1897 | Rečica, Gomelská oblast, Bělorusko | Žitomír | písařka | vyhnanství 5 let | ||||
| Bezděk | Jiří | 1904 | Svébohov, ČSR | Čech | Vyšehrad, Makarivský okres | učitel | trest smrti | 1936 | Původní trest v průběhu 30. let snížen na 5 let, v roce 1936 repatriován do ČSR. V 50. letech znovu odsouzen a vězněn až do roku 1960 | |
| Bezdíček | Josef | 1886 | Čechohrad, Melitopolský okres | Čech | Čechohrad, Melitopolský okres | rolník | 10 let | |||
| Bigun (Begun) | Petr | 1895 | Javora, Halič | Ukrajinec | Lubotyn? | dělník | 10 let | 21.11.1938 | Podruhé zatčen 10.05.1936 | |
| Bouček | Jaroslav | 1881 | Volyň (neurčité místo) | Čech | Kyjev | učitel | trest smrti | 17.1.1940 | Původní trest v průběhu 30. let snížen na 10 let | |
| Dlouhá | Marie | 1892 | Žitomír, Volyň | Češka | Žitomír | učitelka | trest smrti | 9.12.1937 | Původní trest v průběhu 30. let snížen na 10 let, podruhé odsouzena 20.11. 1937, zastřelena 9. 12. 1937 v Sandarmochu | |
| Faltus | Karel | 1889 | Čechohrad, Melitopolský okres | Čech | rolník | 10 let | ||||
| Ficek | Jan | 1890 | Čechohrad, Melitopolský okres | Čech | Čechohrad, Melitopolský okres | rolník | 10 let | |||
| Gottwaldová | Evženie | 1910 | Plechov (Plechiv), Čerňachivský okres, Žitomírská oblast | Češka | Aleksejevka? | učitelka | 3 roky | 1933 | ||
| Hájek | Rudolf | 1892 | Brandýs nad Labem, ČSR | Čech | Rudňa? | školní inspektor | trest smrti | |||
| Havelková | Barbara | 1895 | Horky, Mogilevská oblast, Bělorusko | Simferopol, Krym | učitelka | 5 let | ||||
| Heger | Josef | 1894 | Hobšovice, ČSR | Čech | Česká Krošňa, Žitomírský okres | rolník | trest smrti | Původní trest v průběhu 30. let snížen na 10 let | ||
| Hondl | František | 1886 | Čechohrad, Melitopolský okres | Čech | Čechohrad, Melitopolský okres | rolník | 5 let | |||
| Hrdina | Jiří | Oděsa | učitel | 28.6.1931 | ||||||
| Chalupník | Josef | 1910 | Čechohrad, Melitopolský okres | Čech | Čechohrad, Melitopolský okres | rolník | 3 roky podm. | V 30. letech odjel do ČSR | ||
| Jakovlev | Vladimír | 1902 | Praha, ČSR | Čech | Sokolovo | učitel | trest smrti | 1.8.1940 | Původní trest v průběhu 30. let snížen na 10 let, podruhé zatčen 1941 a odsouzen na 5 let, po válce se vrátil do ČSR | |
| Jarník | Josef | 1878 | Čechohrad, Melitopolský okres | Čech | Čechohrad, Melitopolský okres | rolník | 3 roky podm. | |||
| Jona | Vladimír | 1890 | Lvov, Halič | Čech | Čechohrad, Melitopolský okres | učitel | trest smrti | 18.9.1940 | Původní trest v průběhu 30. let snížen na 10 let | |
| Knedlík | Antonín | 1899 | Žitomír | Čech | Žitomír | účetní | 5 let | 5.7.1935 | ||
| Kohout | Mikuláš | 1909 | Vyšehrad, Makarivský okres | Čech | Vyšehrad, Makarivský okres | učitel | 3 roky | |||
| Krinská | Marie (Růžena) | 1880 | Kvasilov, Rovenský okres | Češka | Birzula, Oděská oblast | v domácnosti | ||||
| Kříž | Jaroslav | 1890 | Rokytník, ČSR | Čech | Kužel? | úředník | trest smrti | 26.11.1940 | Původní trest v průběhu 30. let snížen na 10 let, podruhé odsouzen 27.5.1942 na 5 let | |
| Křížanek | Štěpán-Václav | 1883 | Žitomír | Čech | Česká Krošňa, Žitomírský okres | cukrář | 2.-3.01.1931 | Ve vazbě spáchal sebevraždu | ||
| Kubelka | Vladimír | 1885 | Vídeň,Rakousko | Čech | Vyšehrad, Makarivský okres | rolník | 3 roky | |||
| Kudibal | Vladimír | |||||||||
| Markup | Antonín (Adolf) | 1887-1889 | České Vysoké, Čerňachivský okres | trest smrti | 27.9.1937 | |||||
| Martínek | Jaroslav | 1900 | ČSR | Čech | Čechohrad, Melitopolský okres | učitel | 10 let | V roce 1936 repatriován do ČSR | ||
| Martínek | Vladimír | 1910 | Seljanščyna, Čerňachivský okres | Čech | Seljanščyna, Čerňachivský okres | rolník | 5 let | |||
| Meduna | Josef | 1909 | Čechohrad, Melitopolský okres | Čech | Melitopol, Zaporožská oblast | rolník, zámečník | 10 let | |||
| Michalský | Josef | 1891 | Štramberk, ČSR | Čech | Melitopol, Zaporožská oblast | učitel | trest smrti | 1941 | Původní trest v průběhu 30. let snížen na 10 let, propuštěn v únoru 1941, vstoupil do čs. vojenské jednotky v Buzuluku. Po válce žil v ČSR | |
| Mucha | Václav | 1906 | Levkov, Žitomírský okres, Žitomírská oblast | Čech | Seljanščyna, Čerňachivský okres | rolník | 10 let | 6.11.1940 | ||
| Němeček | Josef | 1909 | České Vysoké, Čerňachivský okres | Čech | České Vysoké, Čerňachivský okres | učitel | 5 let | 12.11.1942 | podruhé odsozen v roce 1937 na 8 let, zemřel během výkonu trestu v roce 1942 | |
| Nepraš | Josef | 1889 | Čechohrad, Melitopolský okres | Čech | Čechohrad, Melitopolský okres | rolník | 5 let | |||
| Nosek | Václav | |||||||||
| Novák | Josef | 1882 | Přestavlky, ČSR | Čech | Ivanovyči, Žitomírský okres | rolník | 10 let | |||
| Patrák | Vladimír | 1907 | České Vysoké, Čerňachivský okres | Čech | Mykolajiv, Mykolajivská oblast | rolník, voják | 10 let | 14.1.1939 | ||
| Pavlas | Antonín | 1895 | Čechohrad, Melitopolský okres | Čech | Čechohrad, Melitopolský okres | rolník | 10 let | 1.11.1937 | Podruhé odsouzen 14.10.1937 k trestu smrti, zastřelen 1.11.1937 v Sandarmochu | |
| Pícha-Petrovský | Josef | 1896 | Pístina, ČSR | Čech | Andrejevka, Čerňachivský okres | dělník | 10 let | 1.11.1937 | Během výkonu trestu podruhé odsouzen 14.10.1937 k trestu smrti, zastřelen 1.11.1937 | |
| Pirchavka | Hrihorij | |||||||||
| Pišl | Václav | 1901 | Zubivščina, Koresteňský okres | Čech | Zubivščina, Koresteňský okres | učitel | 8 let | 1935 | Původní trest v průběhu 30. let snížen na 4 roky, v roce 1935 propuštěn | |
| Plašil | Václav | 1895 | Umaň, Vinnacká oblast | Čech | Antonovka, Izjaslavský okres | učitel | 10 let | 1935 | Původní trest v průběhu 30. let snížen na 5 let, od roku 1935 ve vyhnanstvní v Rybinsku | |
| Plašil | Viktor | 1889 | Varšava, Polsko | Čech | Kyjev | úředník | 10 let | 24.12.1935 | Původní trest v průběhu 30. let snížen na 5 let, od roku 1935 ve vyhnanstvní v Rybinsku, v roce 1937 repatriován do ČSR | |
| Pohrebňak | Nikolaj | 1903 | Kyjev | Ukrajinec | Kyjev | dělník | 5 let | 7.4.1934 | ||
| Pravoverov | Dementij | 1865 | Sluc? | Kyjev | 28.6.1931 | |||||
| Radčuk | Vladimir | 1905 | Žitomír | Ukrajinec | Žitomír | úředník | 5 let | 1933 | Podruhé odsouzen v r. 1938 na 2,5 roku a potřetí v roce 1944 na 5 let | |
| Rybka | Jan | 1909 | Čechohrad, Melitopolský okres | Čech | Čechohrad, Melitopolský okres | rolník | 5 let | |||
| Rychlík | Evžen | 1888 | Olšanka (Vilšanka), Čudňivský okres, Žitomírská oblast | Čech | Něžyn | profesor | 10 let | |||
| Schechtman | Sara | 1908 | Sokolov, Novohrad-Volyňsk okres | Židovka | Olšanka (Vilšanka), Žitomírská oblast | 28.6.1931 | ||||
| Sršeň | Josef | 1899 | Čechohrad, Melitopolský okres | Čech | Čechohrad, Melitopolský okres | účetní | 10 let | Rok nar. uváděn rovněž 1894 | ||
| Stadniková | Zinovie | |||||||||
| Stračevská-Čížková | Emílie | 1903 | Nejborn, Čerňachivský okres, Žitomírská oblast | Češka | Nejborn, Čerňachivský okres, Žitomírská oblast | učitelka | 5 let | 10.6.1938 | V roce 1931 propuštěna krátce po rozsudku, podruhé zatčena na jaře 1938 a odsouzena k trestu smrti, zastřelena 10. 06. 1938 v Žitomíru | |
| Stračevský | Boris | 1898 | Seljanščyna, Čerňachivský okres | Čech | Čerňachiv, Žitomírská oblast | agronom | trest smrti | |||
| Svatoš | Boris | |||||||||
| Šamšula | Karel | |||||||||
| Štrombach | Jaroslav | 1896 | Louny, ČSR | Čech | Žitomír | voják, velitel brigády | trest smrti | 27.5.1931 | ||
| Švihel | Vincenc | 1907 | Čechohrad, Melitopolský okres | Čech | Čechohrad, Melitopolský okres | rolník | 5 let | |||
| Švihel | Josef | 1874 | Čechohrad, Melitopolský okres | Čech | Čechohrad, Melitopolský okres | rolník | 3 roky podm. | |||
| Tejkl | Josef | 1908 | Dlouhá Ves, ČSR | Čech | Česká Krošňa, Žitomírský okres | student | 5 let | 4.6.1938 | Podruhé odsouzen v r. 1938 k trest smrti, zastřelen 04.06.1938 | |
| Tesljak-Cesljak | Bronislav-Alfred | 1893 | Nadvirna, Halič | Polák | Lubotyn? | dělník | ||||
| Urbanec | Antonín | 1909 | Bohemka, Krym | Čech | učitel | 3 roky | ||||
| Váchal | Jakub | 1895 | Chrášťovice, ČSR | Čech | truhlář | 5 let | 8.4.1942 | |||
| Vavřín | František | 1908 | Čechohrad, Melitopolský okres | Čech | Čechohrad, Melitopolský okres | rolník | 10 let | |||
| Vavřín | Alexandr | 1893 | Čechohrad, Melitopolský okres | Čech | Čechohrad, Melitopolský okres | rolník | 10 let | 1.11.1937 | Podruhé odsouzen 14.10.1937 k trestu smrti, zastřelen 1.11.1937 v Sandarmochu | |
| Vavřín | Josef | 1911 | Čechohrad, Melitopolský okres | Čech | Čechohrad, Melitopolský okres | rolník | 5 let | |||
| Vilk | Josef | 1897 | Seljanščyna, Čerňachivský okres | Čech | Seljanščyna, Čerňachivský okres | rolník | trest smrti | 5.11.1940 | Původní trest v průběhu 30. let snížen na 10 let | |
| Vodseďálek | Antonín | 1899 | Most, ČSR | Čech | Žitomír | učitel | trest smrti | 9.2.1943 | 1940 | Původní trest v průběhu 30. let snížen na 10 let, podruhé zatčen v červenci 1941 a odsouzen na 5 let, zemřel během výkon trestu v Uchtižemlagu |
| Volf | Pavel | 1890 | Zubivščina, Koresteňský okres | Čech | České Vysoké, Čerňachivský okres | učitel, agronom | 5 let | 4.11.1937 | Podruhé odsouzen 29.10.1937 k trest smrti, zastřelen 04. 11. 1937 | |
| Volf | František | 1900 | Zubivščina, Koresteňský okres | Čech | Dědova Hora, Slavutský okres | učitel | 10 let | 4.6.1938 | ||
| Volfová | Marie | 1882 | ČSR (Morava) | Češka | České Vysoké, Čerňachivský okres | učitelka | 5 let | 21.11.1933 | ||
| Vyšková-Durnotová | Anna | 1912 | Únice, ČSR | Češka | Sokolov, Novohrad-Volyňsk okres | učitelka | 3 roky | 11.9.1937 | Podruhé odsouzena v r. 1935 na 10 let, potřetí 13.03.1937 na 10 let a nakonec 31.08.1937 k trestu smrti, popravena 11. 9. 1937 | |
| Durnotová | Ludmila | |||||||||
| Zezula | Antonín | 1894 | Čechohrad, Melitopolský okres | Čech | Čechohrad, Melitopolský okres | účetní | trest smrti | 1931 | Zemřel v roce 1931 krátce po rozsudku | |
| Zikl | Adolf | 1897 | Simferopol, Krym | Čech | Simferopol, Krym | kadeřník | 10 let | 28.10.1940 | ||
| Zub | Josef | 1900 | Hornice, ČSR | Čech | Simferopol, Krym | zámečník | 10 let | 2.1.1941 |
Fotografie: cechoslovacivgulagu.cz, Adam Hradilek/cechoslovacivgulagu.cz, HDA SBU, Aktuálně.cz
