Téměř století byly ukrajinské archivy sovětské tajné policie NKVD pro české badatele prakticky nedostupné. Otevřel je až převrat na Ukrajině před sedmi lety. Od té doby se historikům podařilo objevit jména téměř osmi desítek krajanů, kteří se dostali do soukolí sovětské totalitní justice.

Historie kolektivního usazování Čechů v západních oblastech carského Ruska začíná po roce 1864. Rusové tehdy potlačili polské povstání v této části jejich říše, a car Alexandr II. proto vydal velkorysé prohlášení, v němž se zemědělcům ze střední Evropy nabízela za výhodných podmínek úrodná půda zkonfiskovaná poraženým Polákům.

V českých zemích se carova deklarace setkala s odezvou a na severozápadní Ukrajinu, ale i do některých oblastí Běloruska, zamířilo několik tisíc rodin, jež doma prodaly své chalupy a políčka s vidinou lepšího života na východě.

"Máme ohromnou chuť pracovat na úrodné půdě"

Zápisy ze starých kronik, jako například z Kroniky obce Podhájce - Volyně, dokládají jejich radostná očekávání: Při poslední etapě pochodu po rakouském území bylo vidět, že i menší děti mají sváteční oblečení.

Toho zářijového dne slunce dosti hřálo, když se přiblížili k hraničnímu přechodu. "Jsme Slované českého původu a vy jste také Slované, ale ruského původu. Máme ohromnou chuť pracovat na úrodné půdě, která leží ladem v Dubenském okrese." Po těchto slovech podal zástupce vystěhovalců z Lounska dopis zmocněnce panského majetku a bodrý úsměv celníka s poznámkou, že mají před sebou ještě přes 40 verst cesty, je vyprovázel na další etapě do neznámých končin.

Čeští rolníci v nové zemi začínali úplně od začátku. Bylo třeba vymýtit okolní lesy, postavit vesnice, vybudovat hospodářství a polnosti. Díky pracovitosti i zemědělským znalostem ale během několika let zvláště na Volyni, v Oděské oblasti či na Krymu vznikly prosperující vesnice s názvy odkazujícími na jejich domovinu: jako třeba Česká Krošňa, České Vysoké, Vyšehrad, Bohemka nebo Čechohrad. Krajané přečkali i útrapy první světové války, osudným se jim stal až nástup bolševického režimu spojený s občanskou válkou a s katastrofální neúrodou v roce 1921.

Zprávy o zdecimovaných krajanských vesnicích vyvolaly tenkrát v Československu vlnu solidarity. Projevila se nezištnou pomocí humanitárních a církevních organizací, spolků či politických stran z ČSR. V rámci této pomoci přicházeli na Ukrajinu i čeští učitelé, a to zejména v krátkém období oficiální státní podpory jazyků a kulturních aktivit národnostních menšin, kterou sovětské vedení z pragmatických důvodů vyhlásilo a dočasně tolerovalo.

Podle sčítání lidu z roku 1926 žilo jen na sovětském území bývalé Volyňské gubernie 7 466 Čechů a Slováků. České učitele proto čekala rozmanitá práce, neboť jejich úkolem nebylo jen organizovat vzdělávání dětí, mládeže a dospělých, vedli i veškerý kulturní či sportovní život: zájmové kroužky, ochotnické divadlo, Sokol. Jejich osvětové i organizační úsilí bylo korunováno zřízením českého sektoru při kabinetu národnostních menšin Všeukrajinské akademie věd.

Komunista Vodseďálek přijíždí na Ukrajinu

Právě v tomto relativně příznivém období přijel v roce 1927 na Ukrajinu i lounský rodák a zapálený mladý komunista Antonín Vodseďálek. Nechtěl chybět u budování nové socialistické společnosti a zároveň chtěl i pomáhat svým krajanům. Brzy po příjezdu proto vstoupil do Všesvazové komunistické strany (bolševiků) a jako učitel v osadě Česká Krošňa na předměstí Žitomíru se vrhl do různých osvětových i kulturních aktivit.

Mimo práci ve škole se stal lektorem českých škol na Institutu lidové osvěty v Kyjevě, s pobočkou v Žitomíru, sestavoval čítanky a učebnice, čile korespondoval nejen se vzdáleným domovem, ale i s příslušníky české inteligence na sovětské Ukrajině nebo přímo objížděl české vesnice, kde sbíral materiál o životě osadníků pro své články zasílané do Rudého práva, ale i pro připravovanou knihu. Stihl se i oženit s dcerou českých starousedlíků a novomanželům se narodily dvě děti.

Koncem dvacátých let se však situace v Sovětském svazu začala prudce zhoršovat. Stalinské politbyro tehdy vyhlásilo urychlenou industrializaci země a úplnou kolektivizaci zemědělství, která narazila na největší odpor právě na převážně zemědělské Ukrajině. Bolševickou odpovědí byly represe a hromadný teror, na Ukrajině vystupňovaný až do záměrně vyvolaného hladomoru v letech 1932-1933.

Ještě včera podporované národnostní menšiny se rovněž rychle proměnily v podezřelé enklávy s kontakty v nepřátelské cizině. Tísnivou atmosféru této doby vhodně dokumentují hlášení československého zastupitelství v Moskvě z počátku roku 1931:

"Zatýkání a represe v SSSR se stále zvětšují. GPU (Státní politická správa - pozn. aut.) vybírá lidi ze všech společenských vrstev, z řad bývalých důstojníků, profesorů, inženýrů, lékařů, dělníků, houfně jsou zatýkáni zejména sedláci. Vězení v Moskvě a jiných větších městech jsou přeplněna nehledě na to, že transporty s deportovanými na sever a do Sibiře odjíždějí nepřetržitě. Také mnoho českých kolonistů přičinlivých hospodářů, sovětských příslušníků, bylo jmenovitě z Ukrajiny (Volyně) vyhoštěno na sever do okolí Archangelska a do střední Sibiře, kde za těch nejtěžších podmínek musejí pracovati v lesích a na pilách při zpracování dříví."

Proměnu života v Sovětském svazu si nepochybně uvědomoval i Antonín Vodseďálek, přesto nadále pokračoval ve svých aktivitách. Zorganizoval III. celoukrajinské kurzy českých učitelů, jež se uskutečnily v červenci 1930 v Žitomíru. V návaznosti na etnografické bádání profesora Evžena Rychlíka vyzval pozvané učitele, aby formou dotazníku informovali o stavu kulturních a vzdělávacích institucí, ale i o průběhu a tempu kolektivizace v českých vesnicích na Volyni.

Výsledky průzkumu ho musely přesvědčit, že v těchto oblastech dochází k organizovanému ničení české národnostní menšiny, poněvadž obdobné úvahy publikoval v místních novinách Robitnyk a Raďanská Volyň.

Vodseďálek byl sice komunista, ale až do osudného srpna 1930 se choval jako člověk zvyklý na svobodné poměry, které zažil při studiích za Rakouska-Uherska a později i v demokratickém Československu. Podle všeho on ani další čeští učitelé netušili, jaká je skutečná podstata sovětského režimu.

Jejich aktivity si v době zostřeného třídního boje totiž nemohla nevšimnout sovětská tajná policie OGPU, která se ostatně už připravovala k ráznému zákroku. Hlavní postavou vykonstruovaného případu "českých vyzvědačů a nepřátel SSSR" se pak neměl stát nikdo jiný než Antonín Vodseďálek.

Tajná policie udeřila

OGPU udeřila 3. srpna 1930, kdy Vodseďálka na ulici v Žitomíru bez udání důvodů zatkli. Následně putoval do Kyjeva k prvním výslechům, odkud byl odeslán do Charkova. V tamní věznici zahájil hladovku kvůli hrubému zacházení a porušování práv. Současně tvrdošíjně odmítal obvinění z protisovětské činnosti.

Na konci srpna 1930 napsal vyšetřovateli: "Naposledy ještě jednou prohlašuji, že jsem ani kapičku, vůbec ničím neprovinil vůči sovětské vládě a straně. Případ považuji za politiku OGPU, jíž jsem obětí."

Nerovný souboj se sovětskou mocí však český učitel nakonec prohrál. V průběhu podzimu a s využitím fyzického i psychického nátlaku se ho podařilo zlomit a postupně donutit k doznání všeho, co vyšetřovatelé potřebovali. Vznikl tak případ "špionážně-diverzní a kontrarevoluční organizace českého Generálního štábu", jenž se rozrostl do nebývalé šíře.

Do ledna 1931 OGPU v utajení pozatýkala po celé Ukrajině několik desítek lidí z prostředí české menšiny. Většinou šlo o učitele, vedoucí krajanských spolků, ale i o rolníky a další veřejné činitele. Zatčen byl také bývalý český legionář a tehdy velitel 44. střelecké divize Rudé armády a náčelník posádky v Žitomíru, generál Jaroslav Štrombach. Domnělé napojení na tohoto vysoce postaveného důstojníka, který byl následně začleněn do samostatného vojenského procesu s armádními veliteli a popraven, mnohým zatčeným Čechům značně přitížilo, byť se s ním setkali třeba jen jednou a náhodně.

"Mládež naočkovali nacionálním šovinismem"

Po několikatýdenních brutálních výsleších v Charkově vynesli proti Čechům obvinění. Nakonec se týkalo celkem 37 osob, jež několikasetstránkový obžalovací spis vinil z vyzvědačství, kontrarevoluční činnosti ve prospěch Československa a Francie, z agitace proti sovětské vládě a kolektivizaci, z náboženské propagace, z ekonomické a vojenské špionáže, z diverzních aktivit.

Učitelům především kladli za vinu, že mládež naočkovali nacionálním šovinismem a k výuce využívali učebnice poslané z ČSR. Mimochodem jiné učebnice k dispozici neměli a ty české povolil sovětský lidový komisariát osvěty.

O průběhu vyšetřování se dochovalo několik svědectví, například dělníka Jana Adamce, který detailně vylíčil bití, odpírání spánku, hrozby vůči rodinným příslušníkům či zinscenované popravy ve sklepení zrušené na poslední chvíli.

Nejznámější je však výpověď českého učitele z obce Vyšehrad Jiřího Bezděka, jenž po návratu do Československa ve zprávě Proces českých učitelů v SSSR v roce 1930-1931 důkladně popsal kolotoč zastrašování a trýznění během výslechů, vývoj soudního procesu a následné strádání odsouzených.

"Výslechy byly strašlivě únavné a vyčerpávaly všechny životní síly. Byly výstředně extrémní a náhlé, drze provokatérské v obvinění. Často jsme byli vyslýcháni po dobu několika dnů bez přestávky a beze spánku, mnozí z nás z těchto výslechů byli odnášeni v úplném bezvědomí."

Vykonstruovanost obvinění Bezděk naopak zachytil na cynických reakcích některých vyšetřovatelů. "My víme, že vy čeští učitelé jste proti sovětské vládě nic nepodnikli, ale ve vašem případě nejedná se zde o vás, nýbrž jedná se o prospěch celku, o prospěch našeho státu, a proto vaše zájmy musí ustoupit do pozadí."

Proletářský soud - záštita revoluční spravedlnosti

Samotný neveřejný proces před tribunálem Nejvyššího soudu SSSR začal 12. června 1931 v budově OGPU v Charkově, obklíčené ozbrojenými hlídkami. Souzení Češi, jichž bylo v hlavním procesu souzeno 21, byli po jednom přiváděni do síně, kde visel obrovský nápis: "Proletářský soud - záštita revoluční spravedlnosti."

Morálně zlomený Vodseďálek tehdy pravděpodobně souhlasil s tím, že sehraje roli, kterou mu přisoudili zákulisní tvůrci procesu.

Zmíněný Jan Adamec později popsal jeho vystoupení slovy: "Vše, co mluvil Vodseďálek na sebe i na druhé, byla a jest holá lež a výmysly. Všichni obvinění, na které ukazoval, rozhořčeně vše odmítali, že ničeho takového jim nikdy od nikoho předloženo nebylo a ničeho protizákonného proti Sovětské vlasti ani v mysli neprováděli."

A dále: "Jakékoliv popírání a nesouhlas s obžalobami ale neměly před proletářským soudem smysl, stejně dopadly i námitky obviněných, že byli k doznání přinucení násilím a ve stavu fyzického i psychického vyčerpání. Podle Jiřího Bezděka prokurátor prohlásil, že trvá na obvinění a odsouzení na základě předběžných výslechů a vyšetřování, proto nebyl vzat na nové výpovědi zřetel."

Deset rozsudků smrti

Třetí den soudního líčení, 14. června 1931, četli otřeseným Čechům dvě hodiny obžalovací spis a další dvě hodiny soudní výrok. Deset obžalovaných bylo odsouzeno k trestu smrti, zbylé tresty se pohybovaly od tří do deseti let těžkého žaláře, navýšených o dalších pět let vyhnanství po propuštění.

Výrok soudu neunesla jediná žena na lavici obžalovaných, učitelka z Radomyšle Emilie Čížková, jež měla čtrnáct dní před zatčením svatbu a po přečtení rozsudku se psychicky zhroutila. Odjezdu z Charkova se pak nedočkal ani odsouzený Josef Zezula, zemědělec z Čechohradu, který měsíc po skončení soudu ve vězení zemřel. Ostatní putovali do věznice v Jaroslavli.

Kromě hlavního soudního líčení bylo v mimosoudním řízení OGPU odsouzeno k mnohaletým trestům odnětí svobody i zbývajících 16 českých učitelů, rolníků a dělníků zatčených v letech 1930-1931, ale i další krajané se sebemenším vztahem k odsouzeným byli vyšetřováni a souzeni v navazujících soudních procesech. Jedním z nich byl například Vladimír Bláha.

Celá represivní akce měla samozřejmě výrazně negativní dopad na další život krajanů - znamenala nejen dočasnou likvidaci českých škol, kulturního života v českých osadách a na delší dobu i přerušení kontaktů s vlastí.

Šílenství v krutém prostředí gulagu

Po dvou letech strávených ve speciálním oddělení pro politické vězně v jaroslavlské věznici byli v srpnu 1933 odsouzení Češi ve velké většině převezeni k výkonu trestu do nechvalně proslulého tábora gulagu na Soloveckých ostrovech, kde vězně trýznili nejen sovětští věznitelé, ale i mraky komárů, v zimě kruté mrazy, po celý rok otrocká práce a nemoci jako kurděje.

Nad částí uvězněných Čechů v už tak krutých podmínkách nadto neustále visela každodenní hrozba popravy. Šílenství proto nepodlehla pouze učitelka Čížková, ale i další, což dokládají řádky z Bezděkovy zprávy: "Po cestě na Solovecké ostrovy propuká u mne šílenství, které trvá až do července 1934. Tam zešílel Vodseďálek skoro na celý rok, na krátký čas zešíleli i jiní, dodnes šílí Bouček."

Československé zastupitelské orgány v Sovětském svazu se od samého počátku snažily v celé věci intervenovat. Kvůli neochotě sovětských úřadů však dostávaly jen kusé informace a řadu poznatků tak zdlouhavě získávaly pouze od příbuzných.

Celou situaci také komplikovaly tehdejší československo-sovětské vztahy. Na začátku 30. let zůstávala ČSR jedním z posledních evropských států, který se Sovětským svazem nenavázal diplomatické styky. Vyjednávání o osudu vězněných československých občanů se pro sovětskou vládu proto stalo po řadu let jedním z prostředků nátlaku na Prahu, aby SSSR oficiálně uznala.

Pro skutečnost, že rozsáhlý zátah sovětů proti české menšině byl vzkazem spíše pro československou vládu než pro domácí publikum, svědčí i to, že se o procesu v tehdejším ukrajinském tisku nepsalo.

O život svého syna celé roky rovněž usilovně bojoval i vrchní rada čs. státních drah Antonín Vodseďálek starší. Z Loun zavaloval příslušné sovětské i československé úřady žádostmi o poskytnutí jakýchkoliv zpráv o synovi i o dalších odsouzených a dožadoval se intervence v jejich prospěch. Leč většina odpovědí, pokud vůbec nějaké dostal, vyznívala negativně. Bližší informace získával pouze z dopisů od synovy manželky Olgy, která však předčasně zemřela v roce 1937, a děti manželů Vodseďálkových zmizely ve stalinském sirotčinci.

Trest smrti podruhé

Největší naděje přinesl příbuzným rok 1935, kdy po podepsání československo-sovětské spojenecké smlouvy byla zahájena i jednání za propuštění Čechů odsouzených v charkovském "učitelském procesu". Sověti posléze všem původně odsouzeným k trestu smrti změnili rozsudky na deset let odnětí svobody, čtyřleté trýznivé čekání na popravu ale neskončilo pro všechny, neboť některým z nich nebyla změna rozsudku oznámena. Ostatní vězni si naopak své nižší tresty museli odpykat v plné výši, mnozí z nich po propuštění skončili ve vyhnanství.

Rozhodně ne všem se také proto podařilo své věznění přežít. Někteří zemřeli již během výkonu svého trestu, několik krajanů, v té době již sovětských státních občanů, bylo v období takzvaného Velkého teroru na konci 30. let dokonce odsouzeno k trestu smrti podruhé a tentokrát již skutečně popraveno.

Předčasného propuštění se dočkal na přímou přímluvu tehdy ještě ministra zahraničí a budoucího prezidenta Edvarda Beneše pouze Jiří Bezděk a v roce 1936 se vrátil do Československa. Zapálenému komunistovi a učiteli Vodseďálkovi se však něco podobného nepodařilo. Trest v gulagu sice přežil a po deseti letech byl v roce 1940 poslán do vyhnanství ve městě Kirov, kde hodlal vyučovat němčinu na tamní střední škole.

Po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem byl v červenci 1941 opět zatčen a obviněn ze špionáže a o rok později odsouzen k pěti letům v gulagu. V dochovaném vyšetřovacím svazku je sice poznámka, že za války sloužil v Rudé armádě a padl v bojích nedaleko Dukly. Nicméně jeho pravý osud vyšel najevo až v roce 2016 díky databázi obětí sovětského režimu a informacím z bývalých archivů NKVD v Kirově.

Antonín Vodseďálek zemřel 9. února 1943 v důsledku celkového vyčerpání a avitaminózy v jednom z trestně pracovních táborů Uchtižemlagu na severu Ruska.

Po tragických zkušenostech s komunistickým režimem se do Československa vrátila v roce 1947 na základě mezivládní dohody většina z volyňských Čechů, jejichž předkové odcházeli na východ před šedesáti lety s radostným očekáváním a nadějemi. Byla mezi nimi i mladá dvojice Zina a Viktor, děti manželů Vodseďálkových.

Fotografie: cechoslovacivgulagu.cz, Adam Hradilek/cechoslovacivgulagu.cz, HDA SBU, Aktuálně.cz