Aktuálně.cz: Když vešlo ve známost, že ministryně obrany Karla Šlechtová navrhla vládě jako nového náčelníka Generálního štábu právě vás, bouchaly v jisté části této instituce lahve se šampaňským, zatímco v jiné části zavládlo mlčení, rozpaky a snad i napětí. Jak čtete tyto protichůdné reakce?
Aleš Opata: Nezabývám se tím, kde všude kvůli mému jmenování do čela armády bouchalo šampaňské a kde nastaly osobní tragédie. Pro mě je důležité udržení směru koncepce výstavby a přezbrojení české armády. Naší velkou bolestí z minulých let totiž je, že jsme si sice dobře nastavili strategii rozvoje, potom jsme ji ale padesátkrát změnili. A to je k ničemu, to je špatně.
Kvůli škrtům v obranném rozpočtu?
Jistě. Tohle udržení směru a plynulého financování armády je pro mne naprosto zásadní. Do roku 2025 bychom tak měli mít moderní akceschopné vojsko. Takže mě opravdu vůbec nezajímá, komu se kvůli mně zlepšila či zhoršila na Generálním štábu nálada. Navíc jsem měl až do dne převzetí své nynější funkce svých starostí dost.
Někteří politici stále hlasitěji kritizují naše členství v NATO a volají po referendu, které by o něm mělo rozhodnout. Vy jste do armády vstoupil ještě před pádem komunistické totality a získal pak na západních válečných školách prestižní vzdělání, takže máte srovnání. Co by Česko získalo, či naopak ztratilo vystoupením z NATO?
Kdo je nový šéf generálního štábu Aleš Opata (54)
Vystudoval:
- Vysokou školu pozemního vojska ve Vyškově - 1987 (teorie řízení a použití bojových jednotek).
- Vysokou školu velení a štábu námořní pěchoty, Virginia, USA - 1999.
- Královskou akademii obranných studií, Londýn, Velká Británie - 2004.
- Generals, Flag Officers Course, NATO Defence College, Řím, Itálie - 2012.
Velel:
- Začínal od píky. Od čety, roty a praporu tankového pluku (Jihlava). Posléze i 43. výsadkovému praporu (Chrudim) a 4. brigádě rychlého nasazeni (Žatec). Po několikaletém působení na generálním štábu a ministerstvu obrany byl vyslán jako národní vojenský představitel ČR na strategickém velitelství NATO SHAPE, Mons, Belgie odkud se po tříletém působení vrátil v loňském roce na post zástupce náčelníka generálního štábu.
Operační nasazení:
- 1992 - 1993 mise OSN UNPROFOR na území bývalé Jugoslávie;
- 1995 mise OSN UNPROFOR na území bývalé Jugoslávie;
- 1996 mise NATO IFOR na území Bosny a Hercegoviny;
- 1999 - 2000 velitel 43. výsadkového praporu v operaci SFOR na území Bosny a Hercegoviny
- 2002 - 2003 velitel skupiny Joint Implementation Commission na velitelství Britské brigády střed a velitel kontingentu v operaci KFOR na území Kosova;
- 2007 velitel kontingentu - náčelník štábu mnohonárodního provinčního rekonstrukčního týmu v operaci ISAF na území Afghánistánu.
Na to je jednoduchá odpověď. Žijeme ve svobodné demokratické zemi a její vláda a parlament rozhodly o našem členství v NATO. Takže z mého pohledu není o čem příliš diskutovat. Zajištění bezpečnosti této země není jednoduchou záležitostí. Nedokázali jsme to sami za sebe v roce 1938 ani 1968. Kolektivní bezpečnost, silná transatlantická vazba je tudíž jedním z nástrojů, jak tuto zemi ochránit a udržet si civilizační a kulturní zvyky. Dnešní komplexní bezpečnostní prostředí není nakloněno sólistům. Bez spojenců a úzké výměny informací budeme ztraceni. Izolace státu, který brání jen sám sebe, je cestou do pekel.
Jsme pohůnci amerických imperialistů, jak v těchto diskusích zaznívá?
To si tedy nemyslím. Jako voják jsem s americkými veliteli spolupracoval v několika riskantních operacích a nikdy jsem si nepřipadal jako pohůnek. Pro Američany jsme vždy byli rovnocenným a respektovaným partnerem. Museli jsme však dokázat, že jim za tento respekt stojíme.
Čím si vysvětlujete fakt, že se někteří vojáci - bývalé alianční české generály nevyjímaje - dnes přiklánějí k Rusku a vrací alianční medaile z bojových misí? Říkají a píší na transparenty, že "ruský medvěd nás ochrání", anebo označují NATO za zločineckou organizaci. Naskakují na fake news, či jde o jejich deziluzi anebo ztrátu dosavadních hodnot?
Nevím, co se těmto lidem honí v hlavách. A nechci ani nikoho soudit. Žijeme nicméně v informačním věku a věku sociálních sítí. Lidé se v tom mnohdy ztrácejí - bývalé vojáky, kteří mají něco za sebou, nevyjímaje. Pokud ale už takhle silně vystupují proti státu, ztratili podle mě svou integritu, loajalitu vůči této zemi.
Je pro nás Rusko hrozbou? A pokud ano, proč?
Zkusme vidět hrozby v kontextu. Česká obranná strategie jich definuje asi jedenáct. Přičemž pět z nich je z kategorie vojenského řešení. Pro mě je na prvním místě terorismus, na druhém pak neregulované migrační vlny z Blízkého a Středního východu, Afriku nevyjímaje. Tyhle neregulované vlny mohou silně destabilizovat Evropu. Hrozbou je rovněž energetická závislost. A vynechat nelze ani takzvané hybridní hrozby: informační operace i celkové pojetí sociálních sítí se stává nebezpečným a účinným nástrojem nejen proti jednotlivcům, skupinám, ale i proti státu. Ohrozit nás mohou i kybernetické operace zaměřené na klíčovou infrastrukturu země.
A Rusko?
Má své geopolitické zájmy, jejichž prosazování se často odehrává na aliančních hranicích. Rusko tedy vnímám jako riziko, ale nemyslím si, že jde o přímou hrozbu České republice. A říkám to i s vědomím, že Rusko zvyšuje své vojenské schopnosti, k čemuž patří i vojenská přítomnost v místech, o něž se Kreml zajímá. Nestojíme ale kvůli tomu na prahu třetí světové války. Koneckonců i předseda Vojenského výboru NATO Petr Pavel akcentuje význam komunikace s Ruskem, jakési vytýčení hřiště a tedy jasného sdělení, co je ještě přijatelné, a co už je za hranou.
Jednou z věcí, proč ne každý vítal, že jste se stal náčelníkem, je i vaše vize zformování nového výsadkového pluku, která názorově dělí armádu. Jak hodláte své odpůrce přesvědčovat?
Armáda žije ve svém hierarchickém světě, a je tedy i hierarchicky řízena. Vždy jsem se ale na druhou stranu držel zásady týmové práce - a to se ani s mým jmenováním do čela armády nezměnilo. O názor podřízených lidí jsem vždy stál a nejednou mé rozhodnutí jejich připomínky změnily. Konečné rozhodnutí i zodpovědnost za něj bude ale ležet vždy jen a jen na mně. A to se týká i vize vzniku výsadkového pluku.
Velení armády musí být jednotné. Když vojáci uvidí rozpory a nejednotnost v názorech, ztrácí důvěru ve velení, od něhož očekávají kvalifikovaná rozhodnutí.
Proč vlastně ten výsadkový pluk vzniká?
Armáda má dnes jen dvě brigádní úkolová uskupení. Avšak tempo při nasazování jednotek do operací či aliančních hotovostních sil je natolik vysoké, že lidé začínají být přetěžováni.
V různých operacích či hotovostech tak ročně máme kolem devíti tisíc vojáků. A to pomíjím jejich výcvik. Jenomže armáda musí i regenerovat, vojáci se musí vzdělávat. I proto je vznik dalšího třetího prvku brigády vyloženou nutností. Do roku 2003 jsme měli brigádu v Písku, byla ale zrušena.
A to, že bude pluk zrovna výsadkový, souvisí nějak s vaším červeným výsadkovým baretem?
S mojí výsadkářskou minulostí to nemá co dělat. Na výběr jsme měli tři varianty. Vznik nové mechanizované brigády na zelené louce, což by stálo nějakých osmdesát miliard korun. Druhou variantou byla lehká brigáda zformovaná opět na zelené louce. Avšak i ona potřebuje obrněnou techniku, takže by přišla na nějakých padesát miliard. Ani ona by přitom nevznikla dříve než za deset let. Nakonec jsme se tedy shodli na výsadkovém pluku, jehož základ bude tvořit chrudimský 43. výsadkový prapor. Jen musíme jeho počty navýšit o nějakých tisíc vojáků.
Jde o nejrychlejší a nejméně nákladnou variantu. Zároveň tak budeme mít síly okamžité reakce, rychlé reakce v podobě 4. brigády rychlého nasazení a konečně těžkou mechanizovanou brigádu. Což je kompletní portfolio armádních sil: velice rychlé lehké jednotky, pak ty střední úrovně a nakonec i těžkou brigádu.
V ceněné knize předních českých akademiků "Na rozhraní - Krize a proměny současného světa" srovnává bývalý šéf speciálních sil Karel Řehka Generální štáb s byrokratickou institucí, která už zapomněla na svoji základní funkci - vedení boje. Podle Řehky je velení armády hodnoceno především za akurátní zpracování dokumentů, tabulek a hlášení. Nastal tedy s vaším příchodem čas na změnu?
Nebylo by správné, abych jako nový náčelník Generálního štábu hned druhý den ve funkci spustil zemětřesení. Takové jednání je nanic. Nechci navíc rozkolísat velení armády v době, kdy řešíme strategické projekty, jako je přezbrojení armády za stovky miliard. Na druhé straně názory Karla Řehky (současného zástupce velitele nadnárodní divize NATO v Polsku - pozn. red.) respektuji. I já, když jsem přišel na Generální štáb z brigády rychlého nasazení, jsem se domníval, že spousta věcí se dá dělat mnohem efektivněji. Rovněž jsem byl, stejně jako Karel Řehka, demotivován byrokracií. Zažíval jsem z té změny šok. Odmítám ale tezi, že vše, co se na Generálním štábu dělá, je špatné.
To neříká ani Řehka.
Hodně se tu změnilo k lepšímu. Například i proto, že lidé s bojovými zkušenostmi prorůstají velením armády. I když není zrovna jednoduché je sem dostat. Byrokracii jsme na druhé straně dotáhli v armádě k naprosté dokonalosti. Dnes je až nesnesitelná. Rád bych proto v dohledné době omezil administrativně-byrokratický proces vůči taktickým bojovým jednotkám. Tady mi to vadí a pálí mě to nejvíc. Smyslem této debyrokratizace je, aby se bojové jednotky soustředily na výcvik, na to, co mají dělat.
Jedním z důsledků zmíněné byrokratické "dokonalosti" je také neschopnost a bázeň lidí rozhodnout se. Než se k tomu odhodlají, tak se musejí nejdříve zeptat náčelníka Generálního štábu. Teprve když on kývne, pustí se do práce. Součástí byrokraticko-administrativního systému byl i Karel Řehka. Nikdy jsem ho neslyšel protestovat, že se to dá dělat i jinak a že nějaký úkol splní na svou zodpovědnost a po svém.
K vašim přátelům patřili parašutisté, kteří byli v době nacistické okupace vysazení na území Čech a Moravy. Ať už jde o Josefa Černotu z paraskupiny Wolfram, či nedávno zesnulého Jaroslava Klemeše z paraskupiny Platinum-Pewter. Co vám přátelství s těmito lidmi dává?
Tihle hrdinové mě nabíjeli vlastenectvím. Nikdy si také před ničím nesedli na zadek, nezhroutili se. A za všech okolností se chovali férově. Proti křivdám a nespravedlivosti se vždy dokázali postavit. Při vzpomínce na ně - tedy i teď - se sám sebe ptám, zda bych například jako Jarda Klemeš dokázal v necelých osmnácti odejít do zahraničí, abych bojoval proti okupantům. Tihle lidé tvořili elitu národa, která se s nacistickou okupací nikdy nesmířila. Svoboda a svobodné Československo pro ně znamenaly vše. Máme obrovské štěstí, že tu tihle hrdinové byli.
