Často slyšíme, že dnešní doba je v mnohém přelomová. Je podle vás přelomová, naprosto zásadní, i pro církev? 

Před sto lety si lidé také mysleli, že žijí v přelomové době. Každá generace je o své době přesvědčena, že je v něčem výjimečná. Církev měla vždy snahu být nositelkou něčeho stabilního a zároveň se musela přizpůsobovat době, ve které žila. Dnes se společnost mění daleko rychleji než v minulosti a lidí očekávají, že reakce církve bude rychlejší, než bývala dříve.

A je rychlejší? Lidově řečeno, nedochází církvi v některých záležitostech dech?  

Papež František chce, aby církev reagovala na změny ve společnosti. Takovou reakcí je synodální proces, který zahájil. Věci se nedokážou vyřešit nebo posunout dopředu, pokud se o nich nehovoří. Nejen mezi biskupy a kněžími, ale i mezi věřícími a ve společnosti obecně.

Jaký bude výsledek těchto debat?

Každá diecéze měla dodat desetistránkový výstup, který se bude dál zpracovávat. Osobně z toho mám radost, jsem rád, že se o řadě věcí hovoří. Nejde o to, aby se "tlachalo", aby se nadávalo na to či ono, ale aby se hledala řešení.

Kdy je veřejnost uvidí?

V Česku teď proces vrcholí na Velehradě, kde je z každé diecéze osm lidí. Nejsou to faráři, ale i laici. Diskutovat budou o výstupním dokumentu, který se pošle dál, do Vatikánu. Tam bude zpracovaný společně s mnoha dalšími ze všech částí světa v příštím roce. Důležité ale je, aby tím dialog neskončil, ale pokračoval, aby se udělaly konkrétní změny.

Vidím v církvi více dialogu

Co by se mělo změnit především?

Část církevních struktur pořád žije jako v době císařovny Marie Terezie a císaře Františka Josefa II. Oni vymysleli církevní správu tak, aby to nikdo neměl do kostela dál než dvě hodiny pěšky. V tom žijeme dodnes, jenže situace se mění. Služba nemocným, lidem na okraji, vězňům, vojákům či policistům nabývá na větší důležitosti než pastorace farní. Myslím, že pro církev je větší nadějí zaměřit se na pastoraci mimo farnosti. Tím vůbec nechci říci, že se mají zrušit farnosti a farní správa. Upřímně řečeno, když dnes lidé mají auta, volí si farnost podle toho, jak jim to vyhovuje, jaké kde mají přátele.

Takže by církev více vyšla z kostelů do ulic? 

Přesně tak. Musíme z nich vyjít ještě více. Nemocniční kaplani chodí za nemocnými, jsou součástí nemocnic, což je velmi dobré. Řekl bych, že chození za lidmi je znamením dnešní doby. Už existuje, rozvíjí se a podle mě má v budoucnosti stále větší šanci než setrvávání na farní struktuře.

Brněnský biskup Pavel Konzbul na konci června 2022 v rozhovoru pro Aktuálně.cz | Foto: Tomáš Škoda

Nový pražský arcibiskup Jan Graubner upozorňuje ve svém listu na vylidňující se farnosti a nedostatek mladých kněží. Z jeho slov je cítit, že se církev musí měnit. Jak by se měla měnit podle vás?

Převratné řešení nevymyslíme. Dnešní generace je jiná než ta předchozí. Lidé jsou dnes zvyklí odkládat celoživotní rozhodnutí ve všech směrech. Když za komunismu někdo vystudoval školu a šel dělat nějakou profesi, předpokládal, že ji bude dělat celý život u jednoho zaměstnavatele. Dnes vystuduje a často se vydá za nějakým dobrodružstvím. Pak přijdou zlomové okamžiky a přestane myslet jen na sebe, ale (začne myslet) třeba na partnera a rodinu. Zároveň se říká, že dnešní generace je křehčí a tlaky snáší hůř. Není to její vina, je zbytečné nad tím plakat, je třeba se naučit s těmito lidmi pracovat.

V případě církve to znamená co?

Je třeba uchopit kněžské povolání tak, aby se člověk v tomto prostředí cítil svobodný a měl možnost dialogu s okolím. Nejde, aby biskup řekl: Půjdeš do té a té farnosti a hotovo. Je potřeba s ním vést dialog, vyslyšet jeho připomínky. Jsem příznivec větší míry dialogu.

A demokracie?
Jde také o demokracii, přestože církev nikdy nebude plně demokratická ve smyslu, že by se třeba farář volil všelidovým hlasováním. Už teď ale v církvi vidím podstatně více dialogu než v minulosti.

Zdá se, že část veřejnosti vyčítá kardinálu Dominiku Dukovi některé postoje, včetně blízkosti k prezidentu Miloši Zemanovi.

Musíme oddělit dva momenty. Za prvé, když církev jedná jako společenství, jako organizace, a mluví za ni Česká biskupská konference. Za druhé, když jde o vystoupení jednotlivých duchovních - od kaplana v malé farnosti až po kardinála. Tady se projevují osobní názory člověka, které nemusí souznít s oficiálními, mluví za sebe a trochu i za církev. Bylo dobré tyto věci odlišit.

A řekl byste, že postoje kardinála Duky v církvi převažují?

Odpovím obecně. V církvi je mix různorodých názorů, ať už jde o politiku, církevní organizaci, nebo víru. Všechny mají své příznivce i kritiky. Tak to bude vždycky. Je dobře, že nejsme nějaká sekta, kde všichni myslí stejně, jednají stejně, vyjadřují se stejně. To by bylo špatně.

Z elektrotechnika knězem

Původně jste pracoval jako vědec a teprve v pozdějším věku se rozhodl stát knězem. Zdá se, že jste o víře přemýšlel delší dobu. A možná jste i váhal. 

Narodil jsem se ve věřící rodině, vyrostl jsem jako věřící dítě. V dospívání jsem jako každý puberťák musel řešit, co mi víra dává nebo nedává. Vystudoval jsem elektrotechnickou fakultu, pracoval jsem ve výzkumu a myslím, že se mi dařilo. Pořád mi to ale nepřinášelo radost. Víc a víc jsem cítil, že chci, aby má profese byla spíše pečovatelská než technická. Přijde mi, že Bůh se mnou pracoval salámovou metodou.

Co to znamená?

K rozhodnutí jít na kněze jsem dospíval postupně, kolečko po kolečku, asi mě Bůh nechtěl najednou příliš vyděsit. Trvalo to několik let. I teologii jsem nejprve studoval dálkově, později jsem přijal jáhenské svěcení, první slib. A najednou mi v životě začalo dávat všechno mnohem větší smysl. Jako když skládáte Rubikovu kostku. Nejdříve se vám barvy promíchávají, a pak se spojí tak, jak mají.

V poslední době se mluví o celibátu, o tom, zda neumožnit kněžím život v manželství. Dovedete si to představit?

Pravidlo, že kněz bude žít v celibátu, je církevní nařízení, nikoliv Boží přikázání. Nikde v Bibli ho nenajdeme. Podmíněno je dobově, postupně se prosadilo jako norma. Mimo východní církve, kde mají kněze vysvěcené jako ženaté. Může nastat okamžik, kdy se to objeví jako alternativa i v katolické církvi, já si to dovedu představit. Ale potřebuje to přípravu. Na východním Slovensku například kluky v semináři biskup vyzývá, aby na poslední rok odešli, všechno si to rozmysleli, a buď se vrátili s manželkou, nebo bez ní ke kněžskému svěcení.

Proč s manželkou?

Manželka musí souhlasit s tím, že manžel bude vysvěcený.

Dovedete si tedy něco takového představit i u nás?

Dovedu. Zároveň ale upozorňuji, že řada kluků na Slovensku si bere dívky z kněžské rodiny, například jejich tatínek je kněz. Vyrůstají na faře, není to pro ně nic zvláštního. My bychom tuto výhodu neměli.

Mohlo by to znamenat zrušení celibátu?

To ne, celibát není zrušený ani ve východní církvi. Před svěcením se kněz rozhodne, jestli chce žít v celibátu a je vysvěcen jako celibátní, anebo se rozhodne žít bez celibátu a je vysvěcen se souhlasem manželky. Ale kdyby ovdověl, zase ho celibát zavazuje.

Brněnský biskup Pavel Konzbul na konci června 2022 v rozhovoru pro Aktuálně.cz. | Foto: Tomáš Škoda

Přilákalo by to více zájemců ke kněžství? 

Nemysleme si, že se tím automaticky vyřeší nedostatek kněží. Seminář nezačne praskat ve švech. Tak to není ani na východě. Je na církvi, jak to uchopí. Nevýhoda to může být pro biskupa. Pokud kněze přeloží, musí s ním jít celá rodina, jenže děti už na místě chodí do školy a manželka tu má zaměstnání. 

Dokázal byste si představit, že byste v kostele oddával dva muže nebo dvě ženy? Nepřilákalo by to k církvi další příznivce?

Bylo by to pro mě hodně obtížné. Hodně. Ne že bych jim jejich vztah nepřál, ale já manželství vnímám jako svátost. Tedy vztah muže a ženy vytvářejících láskyplné společenství zaměřené na vzájemný prospěch manželů a plození a výchovu dětí.

Když mluvíme o celibátu, zmiňme se ještě o sexualitě. Mnozí experti upozorňují, jak může sexuální zdrženlivost negativně psychicky ovlivňovat člověka. Neřešilo by zrušení celibátu i tuto věc?

Ale sexualita může být problém také v manželství.

Ale jistě se dotýká i kněží.

Nejsem psycholog ani sexuolog, ale řekl bych, že to není jen problém lidí v celibátu. Museli bychom se zeptat psychologů a dalších, je ale jasné, že se sexualitou nejsme vždy vyrovnaní a není to klidná stránka naší osobnosti. Vždycky se to nějakým způsobem vyvíjí a potácí. Můžou to mít náročnější lidé v celibátu, ale setkal jsem se s lidmi, kteří to měli se sexualitou daleko náročnější v manželství.

Zastavme se ještě u věku. Není chyba, že v církvi je hodně lidí na vysokých postech v 70 a více letech? Přece jen člověku síla s věkem ubývá.

Když jsem přišel do jedné farnosti, říkali tam: To je škoda, že nemá prošedivělé vlasy, byl by větší autorita, co nám bude mladý kluk vykládat? Stáří je u mnoha lidí spojeno s autoritou. Je ale dobře, že farář musí v 75 letech podat abdikaci a že jsme opustili středověké pravidlo, že biskup umírá s diecézí a farář s farností. Nebyl bych proti, kdyby se těch 75 let ještě snížilo. Zlom přineslo i rozhodnutí papeže Benedikta abdikovat. Ukázalo, že je to možné. Že nejde o zradu, když někdo odejde ze svého místa.

Vy sám jste, manažersky řečeno, udělal v církvi velkou a rychlou kariéru.

Šel jsem do semináře později, s přáním, že chci být farářem a mít nějakou farnost, ať už ve městě, nebo na vesnici. Moje cestě je nakonec taková, jaká je, ale bez toho, že bych něco sám organizoval, abych udělal kariéru.

Máte pověst kněze, který často baví věřící svými vtipy. Měl byste nějaký na závěr našeho rozhovoru?

Vylepšil bych jeden židovský vtip. Chlapeček jde s tatínkem kolem kostela a ptá se: Tati, v tom kostele je Pán Bůh? Tatínek na to: Tam asi nebude, ale má tam obchodní zastoupení. Církvi se někdy vyčítá, že jí jde hlavně o peníze. Ano, peníze potřebujeme stejně jako každá rodina, ale pokud se v rodině nebude řešit nic jiného než peníze, je v ní něco špatně.