Osmadvacetiletý Lubomír to má z bavorského města Hof, kde pracuje ve firmě prodávající chladicí systémy, domů do Aše zhruba pětadvacet minut jízdy autem. I přes krátkou dojezdovou vzdálenost však už více než dva týdny neviděl svou přítelkyni, dvouletou dceru a pětiletého syna. A nic nenasvědčuje tomu, že by se s nimi měl v nejbližších dnech setkat. Náhlé odloučení od rodiny mu způsobilo vládní nařízení, které omezuje pohyb přes hranice.
Od posledního březnového čtvrtka mají lidé, kteří dojíždí za prací přes hranice, zakázané každodenní dojíždění. Lubomír podobně jako další stál před obtížnou volbou: buď riskovat ztrátu zaměstnání, nebo přistoupit na to, že na neznámo dlouho dobu neuvidí svou rodinu v Česku. Lubomír o svou práci přijít nechtěl, a proto se rozhodl pro druhou možnost.
"Jsem třicet kilometrů od domova a nemůžu domů. Je to hrozné. Byl jsem zvyklý, že každý den přijedu domů z práce a jsem s rodinou. Stýská se mi, co vám budu povídat. Malá dcera to navíc ještě nechápe, takže je na mě spíše naštvaná, že jsem odešel, protože se ještě nestalo, že bych byl takhle dlouho pryč," popisuje Lubomír.
Ten tak nyní, místo aby dojížděl z práce půl hodiny domů, jezdí do penzionu půl hodiny od Hofu, který jemu a jeho kolegům zařídil zaměstnavatel. Bydlí zde na pokojích po dvou. "Soukromí žádné. Vaření také nic moc, žijeme na polotovarech, které si tady kupujeme. Jsem teď s kolegy 24 hodin denně, už mi to také leze na hlavu," říká Lubomír, který měl ještě štěstí, že mu ubytování v Německu platí zaměstnavatel. Jiní jeho kolegové musí platit 15 eur za den.
Lubomír se nyní snaží v práci trávit co nejvíce času a napracovat přesčasy. Vládní nařízení umožňuje pendlerům vrátit se do země. V Německu však musí strávit minimálně 14 dní a po návratu musí povinně na stejnou dobu do karantény.
Jenže Lubomír, podobně jako řada dalších by si po dobu, co by byl v Česku v karanténě, musel vzít dovolenou, což se mu příliš nezamlouvá. "Nechci si teď vybírat dovolenou, aby mi pak už žádná nezbyla a musel jsem celý rok jen pracovat. Chci si taky užít rodinu. A když budu v karanténě, tak stejně s dětmi nikam nebudu moct," vysvětluje Lubomír.
Chce si proto nadělat tolik přesčasů, aby pokryly jeho čtrnáctidenní karanténu. Jenže odpracovat navíc 80 hodin i vzhledem k množství práce lze v krátké době jen obtížně. "Potřebuji na to delší dobu. Očekávám, že tady budu do května, pokud se opatření neuvolní. A to ještě počítám s tou lepší variantou," říká Lubomír.
Jak je to s pendlery
Pokud chtějí takzvaní pendleři nadále pracovat v Německu a Rakousku, musejí si tam zajistit ubytování. Strávit tam totiž musejí minimálně dva týdny, než se mohou vrátit zpět do Česka. Po návratu každého z nich čeká povinná dvoutýdenní karanténa. Tato pravidla se nevztahují na přeshraniční pracovníky v Polsku a Slovensku, kde podle české vlády není rozšíření nákazy tak velké.
200 kilometrů do Prahy mohu, 30 za hranice ne
Lubomír tak opatřením, která omezují pendlery, příliš nerozumí. Nelíbí se mu to i z toho důvodu, že za prací do Prahy mohou jezdit lidé z celé republiky bez jakéhokoliv omezení, zatímco on se nemůže vrátit třicet kilometrů domů.
Podobně nemá pro nová pravidla porozumění ani Jana z Ústí nad Labem. "Kdybych jezdila na brigádu do Prahy, kde je mnohem větší riziko nákazy než v malém městě, kde pracuji, tak by to problém nebyl. Ale tam, kde nemají zatím jediného nakaženého, jet nemůžu. To mi nedává smysl," říká Jana, která pracuje ve výrobním závodě v pětitisícovém městě Bad Gottleuba-Berggießhübel, které je zhruba deset kilometrů od českých hranic.
V hale pracuje současně s pěti kolegy, kteří jsou od ní vzdáleni dvacet metrů. Riziko případné nákazy je tak podle ní malé. Podobně mluví i celá řada dalších pendlerů, kteří pracují v malých firmách a jsou jen v minimálním kontaktu s velmi omezeným počtem lidí.
Výjimku však od ministra vnitra dostali pouze zaměstnanci ve zdravotnictví, sociálních službách, z integrovaného záchranného systému a pracovníci kritické infrastruktury.
Do této skupiny však Jana nepatří, a tak si až do konce Velikonoc vzala čtrnáctidenní dovolenou. Co bude potom, však zatím netuší. Ráda by se vrátila do práce, jenže s manželem má před rozvodem a doma má dvě děti. Její muž se o děti prý starat příliš nechce, a Jana si tak nemůže dovolit odcestovat na dva týdny za hranice bez možnosti návratu. Snaží se tak najít v Německu dočasné ubytování, kde by s dětmi po dobu vládního opatření žila. Obvolala již několik penzionů a chat, jenže pokaždé bez úspěchu.
A čas zatím běží. Jana se obává, že její zaměstnavatel může ztratit trpělivost a na její místo si najít někoho jiného. "Nechci si připouštět, že bych dostala výpověď. Nevím, co se šéfovi motá v hlavě. Kdybych mohla normálně pracovat, tak tam mám práci jistou třeba až do důchodu. Jenže já ani on nevíme, kdy se budu moct vrátit do práce. Ta nejistota je na tom to nejhorší. Kdyby člověk věděl, že to třeba za měsíc stoprocentně otevřou, tak si myslím, že pak se to dá vždycky nějak zařídit," říká Jana.
Zatím se snaží nemyslet na to, co by se stalo, kdyby opravdu nakonec o práci přišla. Podobně finančně ohodnocenou práci by v Ústeckém kraji nesehnala a netroufá si odhadovat, jestli by její rodina vůbec mohla nějak výrazné snížení mzdy zvládnout.
Kvůli vládnímu opatření přišel o práci
Naopak práci v Česku musí začít hledat Miroslav z Kraslic na Sokolovsku. "Naše vláda v tom dělala trochu maglajz, takřka každý den nařízení měnila a Němci se asi začali bát, že by nás museli zbytečně platit, tak některé z nás radši rovnou vyrazili," popisuje Miroslav, který pracoval v automobilovém průmyslu ve městě Oelsnitz.
Proti výpovědi se hodlá bránit soudní cestou, protože mu vadí, že ji firma zdůvodnila tím, že kvůli opatřením nemůže z Česka do práce jezdit. Než rozhodne soud, však nějaký čas potrvá. Náhlá ztráta Miroslavova příjmu je vzhledem k tomu, že je jeho žena na mateřské, pro rodinu významnou komplikací. Narychlo se tak teď snaží najít práci v Česku.
Není však jediný Čech, který v důsledku vládních opatření přišel o práci za hranicemi. Další z pendlerů se obávají podobného osudu a z nastalé situace začínají být zoufalí. Někteří mluví o blokádě hraničních přechodů, další zase přemýšlí, jestli by se vládní nařízení nedala obejít.
Více než desítka senátorů a poslanců, na které se obrací pendleři s žádostí o pomoc, se v otevřeném dopise obrátila na ministra vnitra Jana Hamáčka, aby některá opatření, která se dotýkají pendlerů, vláda zmírnila.
Navrhují například, aby matky samoživitelky mohly hranice překračovat kvůli práci každodenně podobně jako pracovníci ve zdravotnictví. Chtějí rovněž zkrátit dobu, po kterou je nutné zůstat v zahraničí, aby jim byl umožněný návrat do země, na pět dní místo stávajících dvou týdnů. I karanténa, do které musí pendleři po návratu do země, by podle autorů dopisu mohla být při splnění podmínky negativního testu na nemoc covid-19 jenom v délce sedmi dnů.
Autoři dopisu se obávají, že pokud krizová opatření budou trvat skutečně mnoho měsíců, může to mít velmi negativní dopad na desítky tisíc lidí v pohraničí. "Vždyť zachování zaměstnanosti i pro přeshraniční pracovníky je v zájmu celé České republiky a další zatížení sociálního systému je obzvlášť v dnešní situaci nežádoucí. Navíc prostředky, které pendleři v zahraničí vydělávají, utrácejí povětšinou na území České republiky a pomáhají tím udržovat naši ekonomiku v chodu," vysvětlují autoři dopisu v čele se senátorem Miroslavem Balatkou (za STAN), který pro pendlery vytvořil na Facebooku skupinu, kde si již téměř 12 tisíc lidí vyměňuje informace a zkušenosti.
Ministr vnitra Hamáček prohlásil, že si uvědomuje, že situace pro pendlery není ideální, ale v současné době není možné opatření uvolnit. Vláda k restrikci sáhla na konci března po naléhání některých hejtmanů, že právě pendleři představují velké riziko přivlečení nákazy koronavirem.
