reklama
 
 

Vstávat! Pakovat! Estébáci při přepadení klášterů zajistili i zvony, aby kněží nemohli volat o pomoc

14. 4. 2017 20:02
Kněz Armbruster: I mezi estébákama byly zbytky lidí | Video: Paměť národa, Post Bellum |  01:26
V noci ze 13. na 14. dubna 1950 obklíčili příslušníci SNB, StB a Lidových milicí kláštery sedmi nejpočetnějších mužských řeholí. "Bušili na dveře, od jednoho pokoje k druhému. Vstávat! Spakovat! Shromážděte se v jídelně!" vzpomíná na nečekané probuzení jezuitský kněz Ludvík Armbruster. Tehdejší násilné události později získaly přízvisko "bartolomějská noc českých klášterů", internovány byly téměř tři tisíce mnichů.

Praha - Přišli o půlnoci. Vtrhli do klášterů, všechny muže nechali seřadit jen s nejnutnějšími věcmi a oblečením. Ještě tu samou noc je rozvezli do koncentračních a internačních táborů, které předtím zřídili v příhraničních nebo řídce obydlených oblastech - v Broumově, Králíkách, Oseku u Duchcova, ve slovenském Pezinku, Hlohovci, Pruské nebo v Bohosudově - tam skončil i jezuitský kněz Ludvík Armbruster.

"Bušili na dveře, od jednoho pokoje k druhému. Vstávat! Spakovat! Shromážděte se v jídelně!" vzpomíná na nečekané probuzení. Zásahové jednotky zajistily i zvony, kdyby někoho z mnichů napadlo volat o pomoc. Někteří kněží a řeholníci skončili na výslechu v nechvalně známé Bartolomějské ulici v Praze. To všechno pod namířenými hlavněmi samopalů.

Tehdejší násilné události později získaly přízvisko "bartolomějská noc českých klášterů" nebo také "barbarská noc". V noci ze 13. na 14. dubna 1950 obklíčili členové SNB, StB a Lidových milicí kláštery sedmi nejpočetnějších mužských řeholí.

V pokynech tajné zprávy stálo: "Po příjezdu do kláštera zajistí zmocněnec a orgán bezpečnosti telefon, uzavře vchod a nedovolí řeholníkům opouštět klášter ani osobám mimo klášter vcházet. (…) V noci potom budou představení, kteří se postavili na odpor, odvezeni orgány bezpečnosti k vyšetření, případně přímo do internačního tábora v Želivi."

Internovány byly téměř tři tisíce mnichů. Během následné Akce Ř pak byly o pár týdnů později zlikvidovány i ženské řeholní řády.

Carissimi, možná budeme muset utíkat

Před rokem 1948 žily v Československu tisíce řeholníků, kterým na českém území patřilo 151 klášterů. Jezuité vedli gymnázia, cisterciácké a premonstrátské kláštery působily jako samostatná hospodářská centra, pod která spadala správa lesů, rybníků i pivovarů. Dominikáni a františkáni rozvíjeli teologické myšlení, milosrdní bratři pečovali o nemocné, salesiáni o děti a mládež z chudých rodin…

Po nástupu komunistů k moci mělo být ale všechno jinak. Ludvík Armbruster byl v té době novicem na jezuitské koleji ve Velehradě. Únorový převrat jej zastihl právě tam: "Náš novicmistr jednoho dne řekl: ‚Carissimi, včera padla vláda, možná budeme muset utíkat. Víte co, tak se přestaneme stříhat dohola, abychom nebyli nápadní,‘" směje se s odstupem času.

Kněz Armbruster: V noci nás naládovali do policejních autobusů a odvezli do internátu | Video: Paměť národa, Post Bellum |  02:04

Náboženství však neleželo bolševikům v žaludku jen z ideologických důvodů, vadila jim především nezávislost, autonomie, vnitřní řád a soudržnost klášterů.

Řeholníci vydávali své vlastní časopisy (Na hlubinu, Katolík, Krystal, Dorost atd.), byly mezi nimi intelektuální elity, které veřejně promlouvaly k dění ve společnosti. Hlavně však komunistům vadily jejich kontakty s jinými kláštery v zahraničí a vazby na Vatikán, skrze které se za hranice dostávaly zprávy o porušování lidských práv.

Akci K předznamenalo umučení faráře Josefa Toufara komunistickými mlátičkami, které vyšetřovaly takzvaný "číhošťský zázrak", a následný monstrproces s deseti významnými řeholníky a představenými klášterů, mezi nimiž byl třeba opat želivského kláštera Bohumil Vít Tajovský nebo novoříšský opat Augustin Machalka. Odsouzení byli na 10 let.

Napravená loupež

Akce K proběhla tak rychle, že se veřejnost nevzmohla k protestu. Zčásti samozřejmě i ze strachu a lhostejnosti. Část mnichů musela narukovat k vojenským jednotkám PTP, nastoupit do dělnických profesí, účastnit se převýchovných politických školení v marxismu-leninismu a vrátit se do civilního života.

Jaké poměry panovaly třeba v internačním táboře v Bohosudově, vypráví jezuitský kněz Ludvík Armbruster: "Teprve po několika týdnech nám dovolili domů napsat korespondenční lístky. Nikdo z blízkých nevěděl, kam jsme zmizeli. Nevěděli, co s námi, tak nás nechali stavět prasečák."

Většina řeholníků zůstala v táborech tři roky, v Želivi byli zadržováni do roku 1956 a v Králíkách až do roku 1960. Ostatním propuštěným nezbývalo než přejít do ilegality. Nové členy přijímaly oficiálně zakázané řády tajně, po domácnostech organizovaly studijní semináře, tajně světily a snažily se navázat kontakty s kláštery v Polsku a NDR. Šikana ze strany KSČ však neustávala, a tak byly jen v 50. a 60. letech vězněny téměř čtyři stovky řeholníků, třináct z nich v komunistických věznicích zemřelo.

Ludvík Armbruster se nakonec internaci vyhnul, a to díky rakouskému původu a státní příslušnosti, které zdědil po svém otci. Jednoho dne se v Bohosudově objevilo neznačené auto se dvěma policisty v civilu, kteří ho odvezli rovnou k soudu na pražské Karlovo náměstí. Tam dostal vyrozumění, že bude vyhoštěn a už nikdy nezíská nárok na vstupní vízum do Československa.

"Přišel tajnej, co mě měl asi převést na hranice. Přemluvil jsem ho, aby mě ještě nechal navštívit rodiče, otec byl vážně nemocný. Měl jsem strach. Tenkrát bylo Rakousko ještě okupovaná země a Vídeň byla v ruské okupační zóně. Myslel jsem, že to může skončit docela i blbě, když mě předají na hranicích Rusům."

Příslušník StB jej vlakem doprovodil až na česko-rakouské hranice a tam ho s pár šilinky v kapse vysadil.

Kněz Armbruster: Staré členy řádu převezli do útulku pro staré lidi a bylo jim dovoleno dožít | Video: Paměť národa, Post Bellum |  02:09

Komunisté řeholníkům zabavili movitý i nemovitý majetek, zničili cenné tisky, nenávratně poškodili umělecké sbírky a památky a pod jejich správou nakonec zchátraly a byly poničeny i samotné historické budovy klášterů - z některých se staly dokonce kravíny.

Cílem Akce K a Ř a dalších násilností mělo být samozřejmě i získání úspor a hotovosti řádů. A protože ani v 50. letech neexistovala pro takový čin žádná účelová zákonná norma, jednalo se i podle tehdejšího práva o loupež. K nápravě došlo až církevními restitucemi v roce 2012.

Z internace na japonskou misii a domů

Ludvíka Armbrustera čekal docela jiný osud, než jakého se obával. V Rakousku se jej ujali vídeňští jezuité, kteří mu pomohli získat všechny potřebné dokumenty k cestě do Říma, kde chtěl Vatikán zpravit o událostech v Československu. Připravil si desetistránkový referát v latině o zdejších poměrech.

Přílišného pochopení se mu ve Vatikánu sice nedostalo, přesto ale zůstal v Římě studovat filozofii. Jednoho dne na chodbě jezuitské koleje potkal japonského kněze a toto setkání ovlivnilo zbytek jeho života - onen mladý kněz z Hirošimy lákal mladé studenty do misií v Japonsku. Armbruster se přihlásil a po měsíční plavbě přistál v Jokohamě.

V Japonsku se pak až do svých 70. narozenin, do roku 1998, staral o mladé studenty filozofie, jimž veškerou látku, kterou dříve studoval latinsky v Římě, předával v japonštině. Po mnoha letech služby mu pak tokijský představený Adolfo Nicolás dal povolení na dva sabatické roky v Praze:

"To je takový typický rys jezuitů," směje se Ludvík Armbruster. "I mazáci nám na začátku říkali, že když ti provinciál napíše, že tohle můžeš považovat za svůj životní úkol, nemusíš ani vypakovat kufr, protože se dlouho neohřeješ. Zato když ti řekne, že je to na chviličku, můžeš klidně zapustit kořeny. A tak už jsem v Praze šestnáct let." Podle svých slov se zde cítí doma. Jeho svědectví nahrával Adam Drda v rámci projektu Paměť národa.

autor: Ondřej Nezbeda / Post Bellum | 14. 4. 2017 20:02

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama