Carrie

Režie: Kimberly Peirce

Obsazení: Chloë Grace Moretz, Julianne Moore, Judy Greer ad.

Co říká distributor: Carrie White je plachá dospívající dívka, která je díky přísné výchově své fanaticky věřící matky totálním outsiderem. Ve škole prožívá hotové peklo – spolužáci ji neustále šikanují a krutě si ji dobírají. Ale Carrie má tajemství: jednoho dne zjistí, že byla obdařena vzácnou a zároveň děsivou mocí telekineze. Toto nadání se umocňuje a vymyká kontrole při přílišném nervovém nebo emocionálním vypětí. Postupem času začne své síly využívat proti lidem ve svém okolí, kteří jí ubližují. Příběh vyvrcholí v momentě, kdy je Carrie pozvána na maturitní ples, kde se stane obětí velmi krutého žertíku svých zákeřných spolužáků. Carrie se její skryté schopnosti naprosto vymknou kontrole a všichni, kdo ji znemožnili, dostanou lekci: Pokud si budou hrát s ohněm, spálí se.

Verdikt: Nejít

Románová prvotina Stephena Kinga z roku 1973 přilákala pozornost filmařů již několikrát. A přestože si především De Palmova verze Carrie z roku 1976 se Sissy Spacek a Johnem Travoltou zaslouží pozornost, vesměs jsou adaptace důkazem, že filmaři si s touhle látkou nevědí rady.

Carrie původně není horor. Stephen King psal svou prvotinu především jako rozhněvaný mladý muž. Ovšem adaptace by se neztratily v sérii Halloween či Noční můře v Elm Street. I tato, nejnovější, je přehlídkou marnosti; z potenciálně podvratného snímku se stalo jen předlouhé čekání na finální masakr. Čekání prosté jakéhokoliv humoru.

Zdvižené obočí si zaslouží i představitelka hlavní role – nikoliv však z hlediska hereckých schopností. King psal o dívce, která byla „podsaditá, silnější a s uhry na krku, hýždích a zádech", ale nová Carrie v podání Chloe Grace Moretz se sice obléká nevýrazně, ale pleť i vlasy má za všech okolností perfektní. Její přerod v krásku, který je vyvolán štěstím v nově nalezeném sebevědomí, je omezen na obléknutí hezčích šatů...

Stejně nevýrazní jsou i představitelé většiny vedlejších rolí (máme tu jen trapné variace na Justina Biebera v light a dark verzi).

Výjimkou je Juliane Moore v roli matky Carrie. V podstatě je právě ona dokonalou Carrie, jen o čtyřicet let starší, než by bylo třeba. Její Margaret Whiteová je nejodvážnější postavou nové verze; vyvážený mix tyranky a pečující matky-přítelkyně. V její osobě jako by do tuctového pseudohororu, kde se promenádují magazínově krásní lidé deklamující nudné věty (v nichž občas probleskne perla převzatá z předlohy), vpadlo ono tolik potřebné znepokojivé pnutí.

Verdikt? Nová Carrie nepřispěla ničím zásadně novým, opakuje chyby minulosti a ještě přidává nové. Je prostě jedním velkým zklamáním.

-

Plán útěku

Režie: Mikael Håfström

Obsazení: Sylvester Stallone, Arnold Schwarzenegger, James Caviezel ad.

Co říká distributor: Ray Breslin se živí jako expert na infrastrukturu vězeňských zařízení. Nechává se v nich zavírat a hledá skuliny v zabezpečovacích systémech, které jsou pak následně na základě jeho analýz – a efektních útěků – odstraňovány a zdokonalovány. Nyní nastupuje výkon trestu k nové zakázce, ale ouha: komplex, ve kterém se ocitl, byl kompletně postaven na základě jeho dosavadních poznatků. Ty Ray před časem vydal knižně a pro tyranského ředitele věznice se jeho manuál stal doslova biblí. Ray se tak ocitá ve své vlastní dokonalé pasti. Nikdo navíc neví o tom, že by byl něco jiného než řadový vězeň... Po obvyklých počátečních neshodách se Rayovým parťákem v novém „domově" stává místní vězeňský boss – Emil Rottmayer, který si zde odpykává trest za kyber-terorismus. A jemu se ve vězení moc nelíbí. Ale kdo jiný než tihle dva chlápci by se měl dostat přes Rayovy bezchybné zabezpečovací systémy a celou armádu dozorců pod vedením fanatického ředitele?

Verdikt: Nejít

Sylvester Stallone a Arnold Schwarzenegger společně v jednom filmu, kdy jeden nebo druhý nemají jen krátký štěk?

Pro jednu generaci diváků dílem odkojených vlnou akčních filmů osmdesátých let by to byl splněný sen… pár let zpátky. Už totiž vyrostla a postupně vyrůstá i z nostalgie po hvězdném statusu svých stárnoucích hereckých ikon, na niž tyhle návraty primárně spoléhají.

Plán útěku tak nelze doporučit nikomu jinému než divákům Postradatelných a Red, přičemž ale tyto filmy jsou mnohem promyšlenější, koncepčně soudržnější a závan okázalé nostalgie je v nich sebeuvědoměle propojován s rozličnými filmařskými tradicemi.

Plán útěku je spíš bolestný střet současných tendencí s tendencemi z 80. let, potácí se mezi ironickou poctou (herci) a mentálně zaostalou nápodobou (zbytek).

Tak se na to podívejme: Hrdinou je do značné míry geniální Ray Breslin (ano, Stallone hraje postavu s vysokým intelektem; ano, moc mu to nevěříte), který napsal rozsáhlou studii o nedostatcích vězeňského systému. Ve vězení, kde shodou okolností uvízne, se ke svému štěstí dá dohromady s jiným geniálním vězněm (ano, Schwarzenegger hraje postavu s vysokým intelektem; ano, moc mu to nevěříte), který „umí sehnat věci" a představuje optimálního parťáka při útěku.

Filmaři se přitom nejdříve pokoušejí vystavět chladně logické základy Breslinovy práce, dát divákovi srozumitelný návod postupu a odhalit tak propracovanost hrdinovy profesionální činnosti, ale… pak na chladnou logiku jaksi zapomínají.

Tak třeba: Stallone je precizní taktik, takže přesně popíše strukturu výměny stráží – ovšem tato bezmála holmesovská pasáž nenajde uplatnění, protože na rozložení stráží nakonec žádný plán vystavěn není.

Všechny části plánu jsou totiž založeny nikoli na logické taktice prohlédnutí slabin systému, ale na podivných předpokladech, odhadech chování jiných postav a riskantních krocích s pochybnými výsledky.

Ano, nakonec dojde na tvrdá slova a chladné zbraně, ale v té době už se na jakékoli taktizování dávno rezignovalo. Ocitli jsme se v klasickém vězeňském útěkářském filmu s dějovými motivacemi jak z osmdesátých let.