Violet & Daisy

Režie: Geoffrey Fletcher

Obsazení: Alexis Bledel, Saoirse Ronan, Danny Trejo, James Gandolfini ad.

Co říká distributor: Film je divokou jízdou dvou nevyzpytatelných mladých vražedkyň Violet a Daisy. Jejich zabijáckou pohodu jim však naruší jedna neočekávaná zakázka a jeden záhadný muž.

Verdikt: Nejít

Je opravdu umění proměnit koncept filmu o dvou mladých nájemných vražedkyních konfrontovaných s vlastním svědomím v tak bezkrevný a otravný film, jako je Violet & Daisy.

Dívky připomínají postavy z manga komiksu, kde postavy mají jenom motivace, ale chybí jim – až na náznaky – osobní historie a vztah ke světu, ve kterém žijeme. Nic v tomhle Fletcherově fikčním světě nemá žádnou tíhu, a tak se příběhu nedaří vygenerovat žádné uvěřitelné emoce.

Hloubku průšvihu, do něhož se dostal režijní debutant Fletcher, naznačuje už úvodní scéna, která vypadá jako uctivá fanouškovská parodie Quentina Tarantina. Dvě holky v jeptiškovských hábitech jdou po ulici a vedou banální dialog, vejdou do hotelu a bez mrknutí oka rozpoutají v jednom z pokojů krvavý masakr s pistolemi skrytými v krabicích od pizzy. Je to výjev tak jasně epigonský, že divák pojme oprávněnou obavu, čeho se může v tomto filmu dočkat. Zatímco každý Tarantinův film uvědoměle pracuje s odkazy na americkou kinematografii a má velmi silnou politickou a ideologickou agendu, Fletcher se na své vyprávění dívá pohledem povrchního fetišisty. Mladé holky v černých mundúrech zkrátka vypadají roztomile a tenhle „cool" faktor je jediná hodnota, která se dá z tohoto myšlenkově impotentního filmu vyčíst.

Filmu schází napětí, protože se s plochými postavami nedá nijak ztotožnit, a sterilní režie ten scenáristický propadák nezachrání. Film stojí někde mezi naivní psychologickou sondou do duše teenagerek a bezradným komiksovým mišmašem, který neví, o čem by chtěl vyprávět.

-

Futurologický kongres

Režie: Ari Folman

Obsazení: Robin Wright, Paul Giamatti, Harvey Keitel, Danny Huston ad.

Co říká distributor: Herečka Robin Wright hraje sebe samu: filmovou hvězdu za zenitem, které s přibývajícími vráskami ubývá rolí. Na stole leží možná poslední velká nabídka. Filmové studio chce naskenovat její tělo, pohyby i emoce, a koupit si tak virtuální herečku, která už nezestárne ani o den. Strach z konce kariéry, příslib věčného mládí ve světě filmu a štědrá finanční kompenzace nakonec Robin přimějí souhlasit. Po dvaceti letech se vydává jednat o prodloužení smlouvy na futurologický kongres. Ocitá se ve světě zcela transformovaném a fantazijním, v animované zóně, kde každý může být, kým chce. Vizuálně omračující zpracování povídky kultovního autora sci-fi Stanisława Lema je osobitou reflexí společnosti, která vzývá kult mládí a opájí se průmyslově vyráběnými iluzemi.

Verdikt: Nejít

Futurologický kongres je bezesporu film nabitý nápady a zejména animovaná pasáž dala režisérovi prostor k tomu, aby nechal své fantazii volný průběh.

Animace sama je ovšem hodně retro. Připomíná grotesky Maxe Fleischera ze třicátých let nebo acidovou ulítlost Žluté ponorky. Folman tvrdí, že chtěl vzdát poctu zanikající poetice starých animovaných snímků, což se trochu tluče s vizionářským poselstvím filmu.

Akce střídá akci, oči přecházejí, ale člověku tak trochu uniká smysl toho všeho. Film je prostě příliš roztěkaný a ve své kritice bezduchého podléhání popkulturním simulakrům je sám bohužel občas povrchní a bezzubý. Je to ten příklad filmu, v němž se řada slibných a zajímavých motivů nespojuje v konzistentní celek.